Polsko se za posledních dvacet let neuvěřitelně posunulo vpřed a nejde jen o dálnice, říká překladatelka Jarmila Horáková

Foto: Se svolením Jarmily Horákové

Popisek: Jarmila Horáková

ROZHOVORY NA OKRAJI: Zośka Papużanka je známá polská spisovatelka, která ve své aktuální knize Vytrácení přináší neotřelý pohled na téma rodinné historie. Každý člen rodiny se snaží odhalit co nejvíce o minulosti, ale postupně zjišťuje, že to, co bylo dříve zcela jasné, je nyní zahaleno tajemstvím a mlčením. Kniha se stává jakýmsi zrcadlem našich vlastních rodinných příběhů, které možná nikdy nebudeme moci plně odhalit. O knize a nejenom o ní si povídáme s překladatelkou Jarmilou Horákovou.

Jarmila Horáková absolvovala rumunistiku, polonistiku a slavistiku na FF UK, kde v současnosti přednáší rumunskou literaturu, kulturu a reálie a píše o nich odborné články a studie.

Z rumunštiny přeložila Knihu šepotů Varujana Vosganiana (2015) a Skleněnou zahradu moldavské prozaičky Tatiany Țîbuleac (2023, Mimořádná tvůrčí prémie Obce překladatelů), dále se podílela na překladu antologie rumunské poezie Konec slavnosti, antologie Dina Flămânda Život na zkoušku a výboru povídek Probuď se do snu Dumitra Țepeneaga. 

Překládá také z polštiny – převážně reportáže, mj. knihy Margo Rejmer o Rumunsku a Albánii, reportáž K. Surmiak-Domańské o Ku-klux-klanu, W. Szabłowského, M. Grzebałkowskou a další.

Loni vydala básnickou sbírku v rumunštině Big Bangul care n-avut loc, za kterou získala Cenu Iulie Hasdeu za debut a Cenu literárního fondu spisovatelů z Moldavské republiky.

Spolupracuje s časopisy iLiteratura, Plav, Prostor, A2, Babylon aj., kde publikovala řadu překladů ze současné rumunské literatury, recenzí a článků o rumunské literatuře. Věnuje se popularizaci rumunské kultury a jazyka formou přednášek pro širokou veřejnost, moderuje a tlumočí literární akce, spoluorganizuje činnost Česko-rumunské společnosti, spolupracuje s Rumunských kulturním institutem a Velvyslanectvím Rumunska a dalšími institucemi.

V roce 2024 obdržela Státní řád za zásluhy v hodnosti důstojník od rumunského prezidenta Klause Wernera Iohannise za propagaci rumunského jazyka a kultury v České republice – ocenění získala jako vedoucí rumunistiky na FF UK, za překlady rumunské literatury do češtiny, své univerzitní a veřejné přednášky, spoluautorství četných monografií o historii rumunské literatury a v neposlední řadě za vzdělávání nových generací rumunistů.

V nakladatelství Kniha Zlín nedávno vyšlo románové drama Vytrácení oceňované polské spisovatelky Zośky Papużanky, přeložené do češtiny právě Vámi. Jak jste se dostala právě k tomuto překladu?

Oslovila mě redaktorka z Knihy Zlín, polonistka, bohemistka a nově i spisovatelka Marcela Bramborová, která zná mé předchozí překlady z polštiny a rumunštiny a správně usoudila, že by mi mohla být Zośka Papużanka svým stylem a poetikou blízká.

Myslím si, že každý překlad, který má být práv síle originálu, dá zabrat. Jak dlouho jste na Vytrácení pracovala?

Celkový čas strávený nad překladem jsem nepočítala, ale průběžně několik měsíců – nikoliv nepřetržitě, ale vedle dalších povinností.

Čím vás román zaujal?

Román zpracovává téma, které je blízké každému z nás – komplikované vztahy mezi členy rodiny poznamenané tragédiemi a osudovými událostmi, jež se dotknou všech a utvářejí složité osobnosti, s nimiž není snadné vycházet. Skoro každý z nás má babičku nebo tetičku, které se rády hádají a vyvolávají pozdvižení na rodinných sešlostech a Zośka Papużanka se pustila do zkoumání jedné takové osobnosti. Autorka si ve svém vyprávění pohrává s různými styly a žánry, čímž téma odlehčuje a nabízí i určitý odstup a nadhled.

Předpokládám, že vás neživí pouze překladatelská činnost?

Kromě literárních překladů přednáším na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rumunskou literaturu, kulturu a reálie a příležitostně také provázím zájezdy do Polska a Rumunska.

Rumunsko sice za první republiky s námi hraničilo, ale mám pocit, že většina Čechů toho o něm a jeho literatuře ví žalostně málo. Mohla byste nám představit některé z knih, které jste z rumunštiny přeložila?

Ze svých překladů bych zmínila román Kniha šepotů od Varujana Vosganiana (2015, nakl. Havran), který působivě zpracovává vzpomínky autorových prarodičů arménského původu na pozapomenutou genocidu Arménů v Turecku za první světové války, život této menšiny v meziválečném Rumunsku a nástup komunismu. Dále jsem se jako spoluautorka podílela na překladech oneiristických povídek Dumitra Țepeneaga Probuď se do snu (Herrmann a synové, 2017). Oneirismus jako literárání směr vznikl v rumunské literatuře v 60. letech a vědomě se hlásil ke struktuře snu jako východisku pro literární dílo. Román Skleněná zahrada od moldavské prozaičky Tatiany Țîbuleac (Větrné mlýny, 2022) pak vypráví o adoptované dívce, která vyrůstá v 80. a 90. letech v Kišiněvě. Její osobní traumata se prolínají s nastupující perestrojkou a rozpadem Sovětského svazu.

Kdo patří v Rumunsku a Polsku k nejlepším autorům?

V Polsku to bude bezpochyby Olga Tokarczuk, která dostala před několika lety Nobelovu cenu. Zajímavým fenoménem je polská reportážní škola, jejímž žijícím klasikem je Mariusz Szczygieł, shodou okolností se jeho nejznámější reportáže týkají České republiky a české kultury. Pokud jde o Rumunsko, tak do světové literatury nejvíce pronikl se svými snovými, niternými romány Mircea Cărtărescu, který doposud do češtiny přeložen nebyl. U nás se daří rumunsky píšícím autorům z Moldavské republiky jako Iulian Ciocan, Dumitru Crudu či již zmíněná Tatiana Țîbuleac. Evergreenem na českých jevištích je představení Cikáni jdou do nebe – tento sovětský film natočil moldavský režisér Emil Loteanu a hudbu složil Eugen Doga.

Kolikrát jste navštívila Rumunsko? Kam stojí zato se podívat? Jaká je současná Bukurešť?

Do Rumunska se snažím jezdit minimálně jednou za rok. Myslím, že z turistického hlediska je to pořád neobjevená země s postupně se zlepšující infrastrukturou, která může nabídnout nádherné hory (Karpaty zabírají téměř jednu třetinu rumunského území), malebné kláštery v oblasti Bukoviny, opevněné kostely v Sedmihradsku, nepřelidněná historická města (Sibiu, Sighișoara, Brașov), hrady a zámky (např. Peleș, na jehož výstavbě se podílel český architekt Karel Zdeněk Líman, který pracoval pro rumunskou královskou rodinu na přelomu 19. a 20. století), mořské pobřeží a největší deltu v Evropě – řeky Dunaj. Bukurešti se na začátku 20. století říkalo „Paříž Východu“ a něco z této dávné slávy si zachovala dodnes – za hlavními bulváry se skrývají historické paláce a vily, starobylé pravoslavné kostelíky, rozlehlé parky, muzea, včetně rozsáhlého skanzenu. Turisticky zajímavá je i druhá největší budova na světě – Parlamentní palác, který si nechal postavit diktátor Nicolae Ceaușescu, ale jeho kolaudace už se nedožil.

Ještě k tomu Rumunsku. Napsala jste odbornou knihu Arumunština. To mne zaujalo. O co tady kráčí? Jedná se o nějaký zvláštní dialekt rumunštiny?

Na knize o arumunštině jsem pouze podílela, napsala jsem část týkající se arumunské literatury. Na Balkánském poloostrově se zachovaly po Římanech čtyři jazyky či lépe řečeno dialekty – dákorumunština, což je dnešní rumunština, dále téměř zaniklá meglenorumunština a istrorumunština, a nakonec arumunština, která je druhým největším dialektem po dákorumunštině, dodnes zůstává živá především v Severní Makedonii a Albánii. Od konce 18. století rozvinula i vlastní písemnictví.

Do Polska určitě jezdíte a předpokládám, že nejenom kvůli levným sušákům na prádlo či cigaretám?

Polsko se za posledních dvacet let neuvěřitelně posunulo vpřed a nejde jen o výstavbu dálnic, modernizaci železnice a rozvoj služeb, ale i v oblasti oprav a zpřístupnění celé řady památek, což může každý zaznamenat hned na druhé straně hranic. V kombinaci se skvělou polskou kuchyní a podobnými či často nižšími cenami je to ideální tip na výlety či dovolenou – a myslím, že je co objevovat a není potřeba ani jezdit moc daleko.

Koneckonců s tím Polskem je to také zajímavé. Hranici máme opravdu dlouhou a pomalu každý tam jezdí nakupovat, ale určitě ne knihy. Kolik knih jste přeložila právě z polštiny?

Z polštiny to budou téměř dvě desítky knih, včetně pár dětských. Asi nejvíc jsem přeložila polských reportáží: knihy Margo Rejmer o Rumunsku (Bukurešť: prach a krev) a Albánii (Bláto sladší než med), Magdalenu Grzebałkowskou a její reportáže a rozhovory s pamětníky, kteří zažili jako děti druhou světovou válku jako děti (Vojenka), Katarzynu Surmiak-Domańskou, která se vydala po stopách dodnes existujícího amerického Ku-Klux-Klanu (Ku-Klux-Klan. Tady bydlí láska) nebo pátrání po kuchařích diktátorů, do něhož se pustil Witold Szabłowski (Jak nakrmit diktátora). Podle posledních dvou knih nyní vznikají divadelní představení, na která jsem sama velmi zvědavá.

Pracujete na nějakých dalších překladech?

Nyní překládám román Montana moldavského prozaika Alexandra Popesca, který líčí dětství a mládí v Transnistrii (Podněstří) v dobách rozpadu Sovětského svazu a boje, které tam zasáhly do životů všech. Status tohoto území ostatně není dodneška dořešen, což má dopady na lidské osudy a v knize se to také odráží. Měla by vyjít koncem roku v nakladatelství Maraton.

Vložil: Jiří Kačur