21. srpen 68 ukázal světu výjimečnou jednotu českého lidu, napsal o nás Mario Vargas Llosa. A svět to četl

Foto: Wikimedia Commons / Daniele Devoti / CC BY 2.0, php?curid=11720884

Popisek: Mario Vargas Llosa

Minulý týden zemřel ve věku 88 let peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, jeden z nejvýznamnějších autorů latinskoamerické literatury 20. století. Vedle jeho knih pak Llosu definoval i jeden z československých temných dnů. 21. srpen 1968. V jeho stínu se Llosa doslova obrodil. „To, co bylo v Československu ohroženo, nebyl socialismus, ale socialismus robotů, řízených z Moskvy, cenzura tisku, policejní zneužívání pravomocí, nedostatek vnitřní kritiky a rakovinová byrokracie, která udusila veškerou individuální iniciativu," napsal Llosa po invazi.

Na knihkupeckých pultech v češtině nalezneme Llosovy stěžejní tituly jako Město a psi, Zelený dům, Tetička Julie a zneuznaný génius, Kozlova slavnost, nebo temně lechtivou erotickou grotesku Chvála macechy.

Ačkoliv si Llosu mnozí spojují především s řemeslně dokonalými a často kritickými romány o latinskoamerické společnosti, byl to zároveň člověk s bohatým politickým životem. V mládí se hlásil k marxismu a sympatizoval s levicovými hnutími po celém světě. Věřil, že socialismus dokáže překonat nespravedlnosti a nerovnosti Latinské Ameriky.

Zlom v jeho přesvědčení však nastal v roce 1968. Na počátku roku cestoval po Sovětském svazu a ve svých textech pro peruánský časopis Caretas popisoval realitu, která se prudce rozcházela s ideály, které do té doby sdílel. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa pak napsal článek Socialismo y los tanques (Socialismus a tanky), ve kterém se ostře vymezil proti sovětské okupaci:

„Intervence Sovětského svazu a čtyř jeho spojenců z Varšavské smlouvy proti Československu je čistá a jednoduchá imperiální agrese, která představuje potupu pro vlast Lenina, politickou hloupost ohromných rozměrů a nenapravitelnou škodu pro myšlenku socialismu ve světě," napsal Llosa v článku Socialismus a tanky po invazi, jejíž snímky obletěly svět a závažně otřásly levicovou politikou na celém světě. 

Podle Llosy byla invaze do Prahy morálně stejně odsouzeníhodná jako americká intervence v Dominikánské republice. Obě mocnosti se podle něj snažily udržet kontrolu nad malými zeměmi pod záminkou obrany svých ideologií.

„Pravda v obou případech je, že velmoc, opřená o svou vojenskou převahu, si dovoluje fyzicky pošlapat malý národ, protože se mu jeho politický směr nehodí do světové strategie," napsal Llosa v reakci na invazi do Československa.

Podle Llosy tyranskému Sovětskému svazu nešlo o zachování socialismu, ale o velmocenské postavení, o moc. „Nešlo jim o socialismus, ale o zabránění tomu, aby v NDR, Bulharsku či samotném SSSR vzniklo obdobné lidové hnutí, které by jako v Československu chtělo ,vrátit socialismu lidskou tvář’," stojí v článku Socialismus a tanky.

Vargas Llosa popsal, že v Československu nebyl ohrožen socialismus jako takový, ale jeho nelidská, byrokratická a represivní podoba:

„To, co bylo v Československu ohroženo, nebyl socialismus, ale socialismus robotů, řízených z Moskvy, cenzura tisku, policejní zneužívání pravomocí, nedostatek vnitřní kritiky a rakovinná byrokracie, která udusila veškerou individuální iniciativu."

Invazí do Československa se moc Sovětskéh svazu podle Llosy ukázala ve vší nahotě. „Na rozdíl od Maďarska v roce 1956, kdy ještě mohla být možná nejistota či zmatek, dnes – v případě Československa – není pochyb. Všechny důkazy jsou jasné a žádný neospravedlňuje SSSR. Deset dní po invazi nemohla Moskva předložit jediný důkaz, že Dubčekův režim ohrožoval její bezpečnost nebo že se chystal přejít do kapitalistického tábora,“ obviňoval Llosa Sovětský svaz ze zneužití socialistické myšlenky pro své despotické choutky.

Llosa popsal i krásu československého lidu v jeho černém dni. „Ani nejkonzervativnější křídlo KSČ se neodvážilo sehrát roli kolaboranta a veřejně podpořit invazi. Naopak, zahraniční okupace ukázala světu výjimečnou jednotu českého lidu za svými vůdci, důstojnost a klid, jakého byl schopen uprostřed ponižování,“ nešetřil Llosa vůči Sovětskému svazu odsudků.

A prorocky se podíval i do budoucnosti. „Ať už bude konec této tragédie jakýkoli – i kdyby to mělo být stažení okupantů, svoboda českého národa řídit si svůj socialismus podle vlastní vůle, a náhrada škod – jedno je jisté: rána, kterou SSSR Československu uštědřil, se nezacelí dlouho. A paradoxně jen posílí to, co se pokoušela udusit: národní nezávislost a touhu po svobodě,“ nevěda, že za půl roku na Václavském náměstí vzplane první živá pochodeň Jana Palacha, která bude dalších dvacet let režim nahlodávat, až jej dovede k pádu.

Zklamání z invaze vedlo Llosu k postupnému přechodu k liberální demokracii a ke kritice jakékoliv diktatury, ať už levicové či pravicové. V pozdějších letech opakovaně vystupoval jako obhájce svobody jednotlivce a pluralitní společnosti.

Jeho článek Socialismus a tanky si zároveň získal oblibu i u českých disidentů, kteří v něm spatřovali důležité svědectví světové osobnosti, která se postavila na obranu československé cesty k „socialismu s lidskou tváří".

„V mládí jsem byl marxista a věřil jsem, že socialismus bude lékem na vykořisťování a sociální nespravedlnosti, které sužovaly mou zemi, Latinskou Ameriku a zbytek Třetího světa. Moje zklamání z etatismu a kolektivismu a můj přechod k demokratovi a liberálovi, kterým jsem – nebo se snažím být – byl dlouhý, obtížný a probíhal pomalu,“ řekl Llosa při projevu u příležitosti převzetí Nobelovy ceny roku 2010.

Mario Vargas Llosa odešel, ale jeho slova zůstávají. Zvláště dnes, kdy se znovu vedou spory o význam svobody, suverenity a pravdy, má jeho hlas co říci i novým generacím.

Vložil: Kamil Fára