Nejnovější Stephen King aneb Čím temnější, tím lepší. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Nejnovější King na knihkupeckých pultech

České vydání povídkové sbírky Stephena Kinga Čím temnější, tím lepší sice má vročení 2024, ale objevilo se na pultech až koncem března 2025. I jako dílo (výtečné) překladatelky Adély Bartlové. - Ta převádí „poznámky“ za některými Američanovými texty pomocí příhodného slova myšlenka, ale sám bych užil slovo pomyšlení. Proč? Pomyšlení spíš vyjádří určitou a snad i delší dobu trvání… myšlenky, která se jindy může jen kratičce zablesknout.

Takovýto pouhý záblesk - podle mého názoru - neodpovídá podobnostem, které nabyl ten či onen Kingův příběh ve vztahu ke stylu a ke způsobu psaní autorů, co jej inspirovali.

Příklad?

Předposlední povídka Snící, což je úděsný horor sepsaný i „s myšlenkou“ (pomyšlením) na Cormaca McCarthyho (1933-2023). O čem se tu vypráví a kým ještě byl King při psaní ovlivněn?

Jde o šanci, kterou snad mohou dostat vytipovaní lidé během spánku. Zvednou-li „podlahu“ snu a podívají-li se „pod“ sen.

V povídce to představuje konkrétní „zdvih“ konkrétní podlahy v děsuplném domku s červenou střechou a zelenými dveřmi. Pro někoho z pokusných králíků bude podlaha snu moc těžkou, ale hle, jiný úkon zvládne k šílené radosti výzkumníka. „Sny jsou bariérou mezi námi a nekonečnou matricí existence,“ spekuluje zde podivný badatel Elgin… a dobrovolníky, se kterými pracuje a sepsal pitvorné smlouvy, nechává vstupovat do reality umístěné „pod snem“… Těžko tu nevzpomenout i na film Počátek (režiséra Nolana), ale King vkládá do „spárů Elginových“ spíš starou Lovecraftovu knihu Za stěnou spánku (skutečně je tu využita) a celek prý psal „s pomyšlením“ na (americkou) spisovatelku Evangeline Waltonovou (1907-1996), svéráznou autorku fantaskní tetralogie Mabinogion (1936-1974) i dalších neuvěřitelných románů, ještě dodnes kompletně nevydaných…

Svým zvukem ovšem Snící připomíná spíš Kingovu moderní verzi Frankensteina: román Revival (2014).

Stephen King: Čím temnější, tím lepší. Z originálu You Like It Darker (New York 2024) přeložila Adéla Bartlová. Ilustroval Lubomír Kupčík. Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA. Praha. Březen 2025 (s vročením 2024). 488 stran.

„S pomyšlením“ na to, že se můžeme vyskytovat ve vlastním snu, aniž to zrovna tušíme, pracuje i další Kingova - v této knize přítomná - povídka Finn, inspirovaná Bierceovým (děsuplným) Případem na mostě přes Soví řeku. U Kinga se, pravda, nejedná o popravu oběšením (a momenty těsně před ní), ale jde spíš o variantu povídky V místnosti smrti (1999).

Ta rozhodně nepatří k nejlepším Mistrovým pracím a příběh se, a to je dobře, začne protentokrát ubírat jinudy: v osudné místnosti se mučí prostřednictvím naplno pouštěných rockových songů, a to úplně konkrétních, přičemž „pošahaný“ trýznitel snad až příliš sofistikovaně dumá o potenciálně možné Elvisově homosexualitě.

„S pomyšlením“ na další klasickou autorku Flannery O´Connorovou (1925-1964) napsal Stephen King i text Slide In Road: příběh starého otce, který je - během přepadení - jednoznačně konfrontován se zbabělou (a i jinak nedobrou) povahou vlastního syna.

Další z krátkých povídek Laurie je příběh o vražedném floridském aligátorovi, titulním hrdinou je však krásná fenka, kříženec border kolie a mudiho.

Odborník na turbulence je letecká historka, kterou lze interpretovat i pouze jako vtipné líčení způsobu, jímž uvnitř letadla získám ženu skrze odvyprávění věrohodného a kouzelně baron-prášilovského příběhu, týkajícího se jisté schopností mě samotného…

Zde by mohl být konec, ale přidaný odstaveček ukáže, že budeme hrdinův „výmysl“ muset vnímat jako skutečnost, i kdyby neuvěřitelnou.

Rudé znamení je pak realistický odraz příběhů typu Invaze zlodějů těl, ve kterých má pokaždé někdo pocit, že lidstvem pronikají mimozemšťané; a tak je leckdo jimi prostoupený s to třeba vraždit.

Čím temnější, tím lepší obsahuje - vedle už zmiňovaných a občas až nemístně krátkých textů - i dvě delší prózy, a to především Noční můru Dannyho Coughlina.

Titulnímu hrdinovi se zdá, že je kdesi zakopána dívka. Jede na místo, skutečně objeví tělo. Nález telefonicky hlásí policii, pro jistotu anonymně, a má „fajn pocit“. Pomohl. Ale ten pocit jej přejde. Nebylo těžké telefon zaměřit a má na krku „Columba i paní Columbovou“. A Columbo bohužel není Columbo, ale jakýsi novodobý Javert - z Bídníků. Tam, jak víme, šel nekompromisně za Valjeanem - a roku 1978 jej ve filmu dokonce ztvárnil i Anthony Perkins, známý z Psycha. Jak víme z Hugova díla, nevěří Javert v Boha, ale věří pouze lidským zákonům, a je fanatik, co páchá ve finále sebevraždu z přesvědčení. A jak tomu bude u Kinga?

On neúnavného policistu pojmenoval (zpola žertem) Jalbert a vymyslel mu vtipný handicap, který v ději sehraje podstatnou roli. Handicap tkví v tom, že je Jalbert zvyklý ne snad permanentně, ale často v duchu počítat. I počítá a počítá a občas omylem i vysloví některou cifru nahlas, aniž si to uvědomuje. Té úchylce se odborně říká aritmomanie a na rozdíl od prorockých snů (v povídce jsou hned dva) je vědecky prokázaná a zdokumentovaná.

Co víc? Vím, že jste možná zrovna tenhle Hitchcockův film neviděli, nebo dávno zapomněli, ale je to Nepravý muž - v titulní roli s Henrym Fondou, který se také podobá tomuto příběhu o Noční můře. Tak či onak mají policisti nevinného vždy za pachatele, i je zoufalý; ale čím upřímněji se snaží z obvinění se vykroutit, tím hloub upadá - do lepkavé pavučiny.

Na výši ale americká policie přece bývá, a to King chápe: justiční omyly se dějí zřídka. Už to ani není možné: přihlížíme k DNA a jsou další vychytávky; přičemž detektor lži byl naopak odsunut na vedlejší kolej: není spolehlivý. Trefa mimo terč je tudíž takřka nemožná, ale ve světě bez Javertů. Ehm… Jeden se přece může najít. Ne? A on… Bude natolik fascinován a polapen vizí, za kterou se vydá, že i ty důkazy může schopně přidělávat.

Výsledná povídka je tím pádem úžasná, ale prostě nečekejme absolutno. Pointa přijde, je však, řekl bych, až moc tažená z rukávu. Vždyť úvodem nakousnuto nebylo nic a klidně smělo vše končit úplně jinak. Ba naopak. A text by i dál držel pohromadě. Navíc… Hugův Javert přece nepůsobil jako blázen, zatímco Jalbert tak počne fungovat brzy.

Jako pro radost si King napsal úvodní povídku Dva talentovaní pancharti, přičemž námět vychází z otázky, kterou si někdy pokládáme tváří v tvář nějakému z autorů bestsellerů: proč zrovna on? Nepodepsal na křižovatce smlouvu s ďáblem? Nepojídá vskrytu lidské maso, že je taková celebrita?

V Kingově textu se odhalí, že se cosi podobného přihodilo, souvisí to ale víc, nesmějme se, s UFO.

Tak talentovaný a produktivní autor jako Stephen King jistě má právo se občas lehce opakovat - a napsal před dávnějším časem i román vyprávěný vdovou po spisovateli, Kingově alter egu. Je to zde zase - a i Pancharti hádají, co nečekaného se semele po autorově smrti. Vše neovlivníte, i kdybyste se rozkrájeli, i kdyby za vámi stálo sto právníků. A naopak …se neví, zda se nenajde závěť, která vnese světlo i do bizarní příčiny „božského fortelu“… Píšete-li celý život „jako mašina“, repeticím se asi nevyhnete a zmíněná už aritmomanie a její projevy zas upomínají na román Beznaděj, ve kterém už taky „strašil“ policista a kde také on spravedlivě hovořil, ale mezi slova občas plivl jistý absolutně hrůzný výraz; zdánlivě beze smyslu.

I napsal King také román Cujo alias vylíčení toho, jak titulní vzteklý pes tři dni obléhá ve voze uzavřenou část zoufalé rodiny… V naší sbírce připojil k té hrůze pokračování a napsal ho, jak tvrdí, „s pomyšlením“ na klasika krimi-románu Johna D. MacDonalda. Tento delší text se jmenuje Chřestýši; a sice už zde nepracuje žádný další Javert, ale vrací se motiv neprávem z vraždy obviněného hlavního hrdiny, na kterého vše ukazuje... Ach ano, Stephen King si může dovolit dost. A hezké je i to, že nikterak zarputile nepředstírá, že by tucet nových povídek vysnil na úplně prázdné zelené louce. Od toho, aby pokaždé podobně dřít nemusel, má prý synovce Jonathana Leonarda, a cituji z doslovu: „Jon se hrabal se v mých starých věcech, z nichž jsem mnohé nedokončil a dávno na ně zapomněl, a posléze okopíroval šestistránkový fragment. Poznamenal, že je moc dobrý na to, aby nebyl dopsán.“

Nu, a King po sobě pra-dílo přečetl a přiznat jisté kvality mu musel. A tak se aktuálně jedná o první stránky povídky nazvané Odpovídající (tj. Muž, který odpovídá), vzniknuvší částečně roku 1977, kdy bylo Kingovi třicet.

A ještě jiný příklad tohohle typu speciálně „tvůrčí“ práce, přičemž slovo tvůrčí nechápu pejorativně? Opět citujme:

„Mohu jen děkovat redaktorce Julii Eugleyové, která vyhrabala desítky starých povídek, z nichž většina byla hrozná. Ale dvě… si říkaly o to, abych je dokončil.“

Které dvě, autor bohužel nespecifikuje, avšak titul jeho nejnovější knihy Čím temnější, tím lepší je inspirován písní Leonarda Cohena You Want It Darker.

Vložil: Ivo Fencl