Spouštěčem byla jedna písnička, říká o své nové detektivce Nikola Valová

Foto: Se svolením Nikoly Valové

Popisek: Nikola Valová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Když zmizí Jana Karasová, spořádaná matka ze spořádané rodiny, tak to opravdu nevypadá, že by práskla do bot. S Nikolou Valovou, mladou spisovatelkou, si v našem rozhovoru povídáme nejenom o její nové detektivce Prásknout do bot.

Nikola Valová vystudovala žurnalistiku a mediální studia a svou profesní dráhu začala jako redaktorka v České televizi. Postupně se její dráha začala odvíjet jiným směrem a dnes se věnuje mimo jiné herectví, moderování, dabingu a józe. Ráda cestuje a poznává lidi, což se mnohdy stává inspirací pro její příběhy. Vydala již tři knihy – Namazaným dolů (2020), Zeměmíry (2021) a Prásknout do bot (2025).

Co vás přimělo napsat právě takový a ne jiný příběh?

Já bych to neřekla tak, že mě něco „přimělo“, protože ke mně příběhy, tedy náměty na knihy, přijdou většinou samy. Záleží, co je spouštěč. Tady jím byla bezpochyby píseň Prásknu bičem od Jiřího Krhuta a Štěpána Kozuba. Při jejím poslouchání mi přišel na mysl úvodní obraz, kterým otevírám knihu, a tím i celé téma. Líbilo se mi, protože tohle je věc, nad kterou přemýšlíme občas všichni, a dokonale vybízelo k napsání detektivky.

A proč právě detektivka? Vaše předcházející dvě knihy Namazaným dolů a Zeměmíry jsou žánrově odlišné. Možná jste si prostě chtěla vyzkoušet novou literární formu?

Pravdou je, že to původně neměla být detektivka v pravém slova smyslu, ale nakonec to tak dopadlo. To mě vrací opět k předchozí odpovědi, protože já nechávám příběhy, aby se odvíjely v podstatě samy. Jen to píšu na papír. Není to tak, že bych měla přesně danou vizi, napsala si osnovu a tu pak rozvinula do kapitol. Někdy sama nevím, jak to dopadne, což je pro mě obrovsky vzrušující a zábavný prvek. No, takže tady se z toho stala detektivka, když jsem vnitřně začala rozpracovávat postavy a jejich životní příběhy a ono mě to samo zavedlo tímto směrem. Obecně se žánrově nerada upínám jen na jednu cestu. Nechci se škatulkovat, protože mám ráda rozmanitost a fantazii se přeci meze nekladou.

Každopádně podle všeho není Prásknout do bot pouhá detektivka, ale svého druhu zajímavá psychologická studie, nemýlím-li se?

Tak to bych nerada tvrdila. (úsměv) Psychologická studie zní už příliš náročně a propracovaně. Prásknout do bot je stále především beletrie, která má člověka bavit číst, ale také ho donutit k zamyšlení. Pravdou je, že ráda pracuji s vnitřními monology a motivací postav, takže můžeme říct, že to zavání psychologií. Jak moc, to už asi musí posoudit čtenáři.

Váš román Zeměmíry je spojen s protinožci neboli Austrálií. To je na naše literární poměry celkem neobvyklá spojitost.

Já jsem v Austrálii studovala semestr na mediálních studiích, v rámci kterých jsem si zvolila předmět kreativního psaní. Ten mi v podstatě otevřel potřebné schopnosti napsat ucelený příběh. Austrálie jako taková pro mě byla obrovský zdroj inspirace, protože je z mého pohledu plná protikladů. Proto jsem tam zasadila děj tohoto románu. Austrálie není jen slunný ráj na zemi plný vysmátých surfařů. Odtud pochází i název knihy „Zeměmíry“, protože důležitým prvek v životě postav je izolovanost nejen zeměpisná, ale také sociální.

Takže vy jste poznala nejmenší kontinent na vlastní kůži. Jak se vám tam žilo?

Žilo se tam dobře i nedobře. Víte, já jsem toho procestovala už víc a naučila jsem se, že od svých strašáků člověk neuteče. Co vás trápí v Česku, začne vás po chvíli trápit i jinde. Co se týče přímo Austrálie, tak ta je úžasná, zajímavá a vzrušující a jsem neskutečně ráda, že jsem si splnila svůj dětský sen tuto zemi navštívit. Na druhou stranu moje kořeny jsou v Evropě, mám ráda klasickou historii a čtyři roční období, což v Austrálii není.

Kam všude jste se podívala a která místa byla těmi nejzajímavějšími?

Udělali jsme si tam s kamarády road trip k Uluru, což je posvátná hora Aboridžinců. To za mě byl ten nejvíc zážitek, především proto, že navštívit právě Uluru byl můj sen. Taky jsme po cestě viděli městečko, kde lidé žijí pod zemí, které popisuju například i v knize Zeměmíry. Vtipné je, že většina Australanů se k Uluru za celý život nepodívá. Dostat se tam autem trvá skoro týden. Letadlem je to dražší než cesta do Asie. Tak to jen tak pro představu protikladů této země.

Vy ale vůbec ráda cestujete. Které země jste již stihla navštívit a kam byste se ráda vrátila?

První zemí, kam jsem vycestovala a kde jsem i žila, byla Francie. Tu považuji za svůj druhý domov a myslím, že jsem pořád napůl připravená se tam odstěhovat. Kromě mnoha dalších menších cest, které jsem podnikala jako turista, jsem žila ještě v Thajsku, kam bych se už asi nevrátila. Do Indie se naopak ráda vracím kvůli józe. Zajímavá jsou všechna místa. Záleží, co od nich očekáváte a vůbec nejlepší je, když nic neočekáváte. Pak přicházejí ty nejlepší zážitky. Pro mě osobně byla nejzajímavější Indie právě proto, jak moc je odlišná od našeho životního stylu. Byl to pro mě tak silný kulturní šok a vystoupení z mé komfortní zóny, až mi to změnilo život.

Píšete pouze knihy anebo máte ještě čas na něco jiného?

Já mám čas na spoustu věcí, jsem velmi činorodý člověk. Psaní knih mě neživí, i když by to bylo moc hezké. Původem jsem novinářka a pořád se nějakým způsobem kolem této profese pohybuju. Taky hraju, dabuju, moderuju a učím jógu. A vždycky si udělám prostor pro dlouhou procházku v přírodě, kde ke mně chodí nejvíc inspirace pro knihy.

Jóga. Dobře. Pojďme si tedy něco říci o jejich přínosech pro tzv. civilizované Evropany.

Je zajímavé sledovat, co se v posledních letech děje (nejen v Indii, týká se to i dalších zemí Asie). Západní Evropané jezdí do Indie, stěhují se do Thajska, zkrátka unikají od oné civilizovanosti plné přehnaných nároků, tlaku na výkon a stresu. A Indové zase jezdí do Evropy, protože chtějí dosáhnout na „lepší úroveň života“. Přitom jejich jóga pro nás má neskutečný přínos. Díky fyzickému cvičení ásan se zlepšuje držení těla (s tím spojená bolest zad), krevní oběh, činnost srdce a dalších orgánů atd. atd. Díky dechovým cvičení se zklidňuje mysl, stres, psychická nevolnost. Díky meditacím a dalším aspektům můžeme jít ještě dál k celkovému vývoji naší bytosti. Nic z toho není pro lidi novinka, jen jsme o tyto schopnosti kvůli výkonnostně nastavenému světu přišli. Jóga je jednou z cest, které nám to připomínají.

Co dala jóga vám?

Já jsem do Indie jela poprvé jako vyčerpaný, vystresovaný člověk, který netušil, co se životem. Bylo mi dvacet sedm let. Odjížděla jsem znovuzrozená, klidnější a silnější. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc se můj život změní. Otevřela se ve mně větší přirozená intuice, díky které si umím se spoustou životních útrap poradit sama. Toto je téma, které by vydalo na samostatný rozhovor, protože jóga je ohromně komplexní obor. Indové ji studují na samostatných univerzitách a její přínos se nedá shrnout do pár vět. Nicméně to, co dokáže, pokud jsme tomu otevření, je nalézt zpátky sama sebe a být sám se sebou spokojený. To je snad ten největší dar.

Chystáte se v tomto roce na cesty anebo na psaní nové knihy?

Chystám se konečně dokončit pouť do Santiaga de Compostela. Také bych se někdy moc ráda vrátila do Francie a myslím, že by si mou návštěvu konečně zasloužily i Britské ostrovy. Nové knihy píšu nepřetržitě. Chystám pokračování s vyšetřovatelkou Karolínou Sukovou z Prásknout do bot. Také mám hotový první díl románové dobrodružné trilogie, která trochu víc rozpracovává pojetí duše a relativity našeho vnímání.

Vložil: Jiří Kačur