Jak se v utrpení rodí potřeba víry, ať už vědomá, nebo instinktivní, říká o svém novém románu Jiří Maršálek

Foto: David Patrik

Popisek: Jiří Maršálek

ROZHOVORY NA OKRAJI: Zvěsti ze světa po žití mohou ledaskoho zaskočit a překvapit, jelikož to tam může vypadat opravdu jinak. A podobně překvapit také může nový román Zvěsti ze světa po žití mladého a talentovaného spisovatele Jiřího Maršálka. V našem rozhovoru se budeme ovšem věnovat nejenom Zvěstem ze světa po žití, ale také autorově další tvorbě.

Jiří Maršálek se zabývá filozofickou a psychologickou prózou. Kromě literární činnosti se věnuje především hudbě. Jeho první kniha s názvem Večerní sláva Wiederhausera vyšla v roce 2019, následovaly prózy Opravdový zbabělec (2020), Lenost (2022) a Zvěsti ze světa po žití (2025).

Váš poslední román nese název Zvěsti ze světa po žití, ale jinak to v něm celkem žije. Libor přijíždí za bratrancem hajným kamsi do hor a ještě k tomu někdy v šedesátých letech. Tak to bychom v tomto případě mohli mít zaděláno třeba na parodii Klostermannových románů či na originální výchovný román z lesních samot anebo na psychologický horor. Takže se raději zeptám přímo autora, o co tady kráčí?

Z velké části se skutečně jedná o vesnický román v tradičním slova smyslu, takže připodobněním k textům mého oblíbence Karla Klostermanna se rozhodně nebráním, i když parodie to doufám není. Figuruje zde práce v lesnictví, rodinné vztahy, náročný život v obtížné krajině… Ale především je to psychologický román o rozpadu osobnosti, tíze viny a o tom, jak se v utrpení rodí potřeba víry – ať už vědomá, nebo instinktivní.

Mimo jiné je hoden analyticķého rozboru i samotný název díla. Samozřejmě, že vlastně nemusí mít s jeho obsahem nic společného, ale také může a vlastně již má díky tomu, že je jeho názvem. Jaký význam mu přikládáte vy?

V tomhle případě je titul s dějem jasně provázaný a čtenáři bude dávat smysl po přečtení.

On má svět svých nástrah více než dost. Již samotné hory či třeba myslivci mohou být nebezpeční, ale velikou hrozbou je mnohdy také člověk sám sobě se svoji psychickou výbavou a svými dispozicemi konat dobro a zlo. Odkud se podle vás bere v člověku právě zlo?

Nevím. Napadá mě spousta úhlů, ze kterých k otázce přistoupit, ale pokaždé by asi šlo jen o narychlo uvařené sofisma, což si taková otázka nezaslouží. Moje úvahy o „původu zla“ zatím považuji za neuzavřené – a možná je to otázka, na kterou si člověk nikdy neodpoví s jistotou. Krom toho se mi i zlo samotné dost těžko definuje.

Tak vy se zabýváte mimo jiné také filosofickou prózou? Můžete mi uvést nějaké příklady?

Každá z mých tří knih, včetně té poslední, se asi dá nazvat filosofickou prózou, protože se děj samotný dotýká čehosi noetického nebo metafyzického. Tedy nejde jen o to, že autor i postavy na stránkách knihy místy „filosofují“, ale především o to, že směr příběhu a děj se z velké části točí kolem duchovních přerodů postav.

Když už jsme u té filosofie. Kteří myslitelé či myšlenkové proudy vás osobně ovlivnili?

Pokud mluvíme čistě o filosofii, nejblíže je mi myšlení Arthura Schopenhauera, a v poslední době mě také pohltily Tolstého úvahové knihy jako Moje zpověď, Stručný výklad evangelia nebo O životě.

Nicméně osobně mám daleko raději prózu. Zdá se mi, že když je autor disciplinovaný a poctivý, tak se podvědomí samo postará o myšlenkovou hloubku v příběhu. Na rozdíl od vědecké publikace může spisovatel v próze bez obav útočit i na svoje vlastní názory, podkopávat je z pozic oponentů a celkově zachovat větší objektivitu.

Co rád čtete?

Většinou se jedná o starší realismus, dlouhodobě mám nejraději Dostojevského, Zolu, Tolstého, ale trochu romantičtější přístup na mě také hodně funguje, takže často čtu i Turgeněva, Huga, Hesseho a třeba i Mika Waltariho. Také mám moc rád velikány českého vesnického románu, třeba právě toho Klostermanna.

Co vám poslední dobou udělalo opravdovou radost?

Rodina, na kterou mám štěstí, mi dělá radost denně.

Víte co? Ono je s to s tím filosofováním složité. Kdysi se sešli na athénském tržišti či v Akadémově háji a v čilé rozpravě se pustili do diskuze. Dnes se píší knihy, články, ale filosofování se z veřejného prostoru vytratilo, aby uvolnilo místo blábolení, ale ono se není čemu divit, jelikož opravdovou filosofií se vždy zaobíralo pouze málo lidí. Každý filosof má svoje téma. Jaké je to vaše?

To, že mám sklon uvažovat tímto způsobem, jsem si nevybral – ani jako koníčka, ani jako profesi. Byla to prostě součást mého života už od mládí. Možná to zní zbytečně dramaticky, ale ve skutečnosti je to u mě velmi přímočaré. Moje dominantní filosofické téma vychází z osobní potřeby najít nějakou povzbudivou pravdu v chaosu a bezútěšnosti děsivých myšlenek, které mě provázejí od dětství, a kterým zvládám čelit někdy lépe, někdy zase hůře. Je to snad otázka hledání víry.

Vedle psaní se prý zabýváte filmem a hudbou. Copak si pod tím mám představit? Skládáte vlastní symfonie či píšete originální scénáře anebo jste vášnivým divákem a posluchačem?

Jsem hudebník, poskytuji aranžerské, nahrávací a produkční práce ve svém studiu. Primárně se v posledních letech zaměřuji na práci se středověkým smyčcovým nástrojem Nyckelharpa. Koho by to blíže zajímalo, může se podívat na můj web nyckelphonics.com.

Na čem právě pracujete? Na nové knize anebo se moudře oddáváte sladkému nicnedělání, které ovšem může být svým způsobem hlubokým filosofickým postojem?

Knih mám rozepsaných hned několik, nicméně v současné době mi práce spjatá s nahrávacím studiem zabírá většinu času. K psaní se proto hodlám plnohodnotně vrátit až ve chvíli, kdy přejde tohle trochu hektické období. Myslím si, že příští prozaický text, který dokončím, bude mírný odklon od předchozích knih, protože zčásti půjde o historický román – nebo alespoň o příběh, zasazený do historického kontextu, který se dotýká starověkého mýtu o Bellerofontovi.

Vložil: Jiří Kačur