Každý příběh je třeba zasadit do skutečného historického prostředí, říká autor Lucemburské ságy

Foto: Se svolením Jaromíra Jindry

Popisek: Jaromír Jindra

ROZHOVORY NA OKRAJI: Historie je plná zvratů, intrik a také podivuhodných příběhů. Do učebnic pronikají pouze její části, tzv. velká historie. Dějiny objevů, válek, vzestupu a pádů říší. Ale za tímto někdy až absurdním obrazem se skrývají životy a osudy skutečných lidí. Nejenom králů a císařů, ale také bezejmenných lidiček. Za tím vším lomozem a vírem událostí vždy stojí a stáli konkrétní lidé se svým trápením a sny. Ve svých historických románech nám spisovatel Jaromír Jindra přibližuje na základě podrobných znalostí události minulých dob tak, že nám živě vystupují před očima. Tak je tomu třeba v případě Lucemburské ságy, jejíž desáté pokračování Karel IV. - Avignon, nebo Řím vyjde již v květnu.

Jaromír Jindra se narodil v Českých Budějovicích. K literatuře měl sklony prakticky už od dětství; jako desetiletý obeslal tehdejší Soutěž tvořivosti mládeže povídkou Vynálezce a zvítězil v krajském kole přesto, že tato soutěžní kategorie nebyla věkově rozčleněna (soutěžili zde i dvacetiletí autoři). Talentu si povšiml i časopis Mladý svět, který uveřejnil ukázky z povídky a doplnil je zamyšlením Rudolfa Křesťana pod titulem Tak trochu literární senzace... Chlapec na doporučení odborníků z krajského nakladatelství Růže dále psal povídky, pohádky a pokoušel se i o větší literární útvary, ale žádný z těchto pokusů se nedal odborně recenzovat a ponechal si je jen pro sebe.

Po ukončení středoškolského studia se stal redaktorem krajského deníku, později zástupcem šéfredaktora (dnes již nevycházejícího) týdeníku Nový život. V letech, kdy aktivně působil jako novinář, se ve své tvorbě výhradně věnoval odborným publikacím z oboru filumenie (sběratelský obor, věnovaný hlavně sbírání zápalkových nálepek; do konce roku 2022 se jednalo o více než 200 titulů). Ke krásné literatuře se vrátil teprve na samém konci 20. století. Na divadelní scénu uvedl také dvě hry: Obrázky z dějin obce hrdějovické (premiéra 1997) a Srdce pro děvče z hamru (premiéra 2002).

Za historický román Válka královen (původně napsaný pod jiným titulem) získal v roce 2019 cenu pro nejúspěšnějšího jihočeského autora Zeyerův hrnek. Jeho manželka Eliška Jindrová (1947-2016) byla rovněž spisovatelka - společně napsali čtyři knihy.

Minulý rok vyšly rovnou dva díly. Karel IV. – Prokleté dědictví a Karel IV. – Hrozba temných časů. Tento rok vyjde další pokračování s podtitulem Avignon, nebo Řím. Tomu říkám obdivuhodný výkon. Můžete nás seznámit s časovým rámcem příběhu, a tak trochu s dobou, v níž se odehrává?

Oba zmíněné díly jsou součástí série Lucemburská sága, jejíž první díl Sny umírají s králi vyšel zatím ve třech vydáních. Čtenáři v této románové řadě mohou sledovat osudy panovníků počínaje králem Janem – do Čech přišel jako čtrnáctiletý – ale také životní příběhy mnoha prostých lidí, především pak rodiny rytíře Matouše Rozoumka, sloužícího Elišce Přemyslovně, jehož syn Karel se stal velitelem ochranky krále Karla IV.

Na co se mohou v prozatím posledním díle ságy čtenáři těšit?

Děj je doslova nabit událostmi: rozbitím protilucemburské rakousko-polsko-uherské koalice, počínajícím církevním schizmatem, korunovací tříletého Václava jen o několik dnů dříve než čtvrté Lucemburkovy ženy Alžběty Pomořanské, ale také příběhem králova ohnivce zamilovaného do ženy boleslavského rychtáře, nebo odhalením loupežnického pokladu ukrytého před desítkami let nedaleko hradu Vildštejna. To jen tak namátkou…

Životy panovníků bývají pohnuté. Tak tomu bylo nejenom v případě Jana Lucemburského, ale také jeho syna Václava, pozdějšího císaře Svaté říše římské Karla IV. Mohl byste se zmínit o některých, řekněme nejnebezpečnějších situací ze života otce vlasti?

Bylo jich hodně… Týden po zvolení římským králem doprovázel svého otce do bitvy u Kresčaku, kde Jan padl a Karel byl zraněn. V převleku za sloužícího procházel tajně přes Bavorsko, jež bylo v moci sesazeného římského krále z rodu Wittelsbachů do Čech, aby se zde mohl ujmout dědictví. Při lovu nedaleko Zvíkova si poranil krční páteř a na několikrát zlomil spodní čelist a dočasně ochrnul. To jsou jen některé momenty. Jistě není třeba pokračovat.

Pustit se do psaní nejenom historických románů není jen tak. K tomu je zapotřebí obrazotvornost, nadání a také fortel stejně jako u každého řemesla. A k tomu určitě patří důkladné studium a vyhledávání pramenů a zdrojů. Kde a jak čerpáte náměty pro svoje příběhy?

Každý příběh je třeba zasadit do skutečného historického prostředí a já se snažím maximálně se držet jednou daných událostí, mezi něž vplétám příběhy, které se zrodily v mé fantazii, ale nevybočují z reality doby. Každému románu předchází poměrně dlouhé a pečlivé studium především dobových pramenů a kronik.

Co vás přivedlo k práci spisovatele?

K tomu vedla hodně dlouhá cesta… Třebaže od dětství chodím o berlích, což je následek dětské obrny, působil jsem celý svůj produktivní věk jako redaktor krajského deníku, později ještě dva roky jako zástupce šéfredaktora týdeníku. Zůstala mi znalost práce se slovem, smysl pro logiku a láska k historii naší země. Když zemřela manželka, zkusil jsem tohle všechno využít a zaplnit samotu. Za těch deset let mi vyšlo přes čtyřicet románů a tři knížky pro děti.

Chtěl byste žít třeba ve 14. století?

V žádném případě! Relativně dobře se měla pouze hrstka privilegovaných, ale ani ti si nebyli jisti životem. Vždycky se našli lidé, kteří toužili po moci, jaká jim nepříslušela. Chcete příklady? Václav III. byl zavražděn v Olomouci. Karla IV., stejně jako jeho syna Václava IV. se kdosi několikrát pokusil otrávit. Václava navíc česká šlechta dvakrát uvěznila, donutila ho k ústupkům a okleštění královské moci, aby ho nakonec zbavili titulu římského krále; na Václavovo místo se dostal – třebaže jen na rok – jeho strýc Jošt Lucemburský a pak Zikmund. A obyčejní lidé? Nemohli se stěhovat, když chtěli uzavřít sňatek, musel s ním souhlasit jejich pán, dřeli do úmoru a nikdy neměli jistotu, že jim zůstane, co vypěstují. Taky bych neměl zapomenout na epidemie moru, tyfu, války…

Jedna z vašich románových sérií nese název Vzpomínky budějovického kata. Proč právě vzpomínky popravčího z jižních Čech a nikoli třeba z Brna či Prahy?

Jsem budějovický patriot a samozřejmě znám historii města, a tak se často a rád k ní vracím. Šestidílná série Vzpomínek budějovického kata vznikla tak trochu náhodou. Povídali jsme si u mne doma s vydavatelem a já se mezi řečí zmínil, že by možná čtenáře zajímal román, kde by byl hlavní postavou kat. Vydavatele to zaujalo a pak po tři roky vycházely dva nové díly. Prvním byl Případ šíleného tambora, což vypovídá o tom, že děj této řady se odehrává v letech třicetileté války. Teď se objevují také jako audioknihy, které společně čtou herci Vasil Fridrich a Martin Stránský.

Co měl takový kat kromě poprav na starosti a jak se tehdy někdo mohl stát zrovna mistrem popravčím?

Měl na starosti samé „špinavé“ práce. Odklízel z ulic chcíplé psy a kočky, vyvážel hnojiště, ale také připravoval hojivé masti a napravoval chudším lidem zlomeniny nebo pomáhal od bolesti, bradavic nebo různých vředů. Můj kat Franci byl nalezenec, jehož před smrtí zachránil právě budějovický kat, a protože se k chlapci nikdo nepřihlásil, stal se, když povyrostl, zprvu katovým pacholkem.

Vy tedy žijete v Budějovicích a jistě dobře znáte historii města. Každé větší město muselo zažít období slávy, ale také úpadku. Jak tomu bylo v případě Budějovic?

Královské město Budějovice vždycky patřilo k nejpřednějším v zemi. Několikrát tady byly v dobách nebezpečí ukrývány korunovační klenoty. Ještě při sčítání obyvatelstva v roce 1912 byly pátým největším městem – po Praze, Plzni, Žižkově a Smíchově, přičemž poslední dvě města jsou dnes součástí Prahy.

Lámu si hlavu nad významem a původem jeho jména. České Budějovice. České – to je jasné, ale Budějovice?

Podle legendy se tu král Přemysl Otakar II. dozvěděl, že se mu narodil syn a zvolal: „Bude jich více“. A rozhodl se na počest téhle události zbudovat nové město. Skutečnost je samozřejmě jiná. Poněkud severněji od dnešního městského centra bývala osada Budivojovice, pojmenovaná podle majitele Budivoje z Čéč. Na Přemyslovo město pak přešlo jméno osady, jež se časem trochu zkrátilo.

Vy ale vedle psaní sbíráte ještě nálepky od zápalek a napsal jste řadu knih na toto téma. Původně jsem si myslel, že takové sbírání nálepek není žádná věda, tak jako jí naopak je filatelie. Ale zdá se, že tomu je jinak.

V příštím roce si připomeneme 200. výročí objevu zápalky anglickým lékárníkem Johnem Walkerem. Hned tři sirkárny byly taky v Českých Budějovicích, v bývalém Československu jich bylo – samozřejmě že ne najednou – takřka dvě stě. Psal jsem o jejich historii a majitelích, stejně jako jsem sestavoval přehledy nálepek, které ta která sirkárna vylepovala. Je to významný historický dokument, avšak žádná knihovna ani Jihočeské muzeum o to neprojevily zájem.

Existují mezi nálepkami od sirek také nějaké vzácné kousky, jako je tomu třeba u poštovních známek?

Zápalková nálepka je o několik let starší než poštovní známka a taky proto je logické, že existují rarity. Sám mám ve sbírce nálepky i originální krabičky z roku 1847. Návrhy na nálepky pro Českou akciovou sirkárnu v Českých Budějovicích dělali třeba Max Švabinský nebo Josef Lada.

Odkdy se u nás vyrábějí sirky? A jak tomu je dnes?

První fosforové zápalky se v Čechách začaly vyrábět v Sušici na sklonku roku 1839. V roce 1850 spatřily ve Zlaté Koruně světlo světa první bezpečnostní zápalky na světě, tj. zápalky nejedovaté, jež užíváme i dnes. Na světové výstavě v Paříži je obchodníci nepřijali. Až později prorazily do světa díky bratrům Lundströmům pod označením švédské zápalky. Paradoxem je, že po zrušení výroby zápalek v Sušici a Lipníku dnes zápalky dovážíme z Indie, kam jsme je vyváželi už v dobách Rakousko-Uherska.

Tak děkuji za krátký úvod do filumenie a závěrem se zeptám na vaše další tvůrčí plány.

Ročně mi vychází čtyři až pět nových románů, tvořících tři knižní série. První je Lucemburská sága, druhá Zločiny dvorního rady a nově se k nim přidružuje Romance o Janu Žižkovi. Zločiny dvorního rady vycházejí ze skutečných kriminálních zločinů v Budějovicích v letech 1909-1914, přičemž každý díl je věnovaný jednomu roku. Pro Romanci o Janu Žižkovi právě píši druhý díl Štít pro lapku, navazující na loni vydaný román Růže pro Kateřinu. Pak na mne čeká další, v pořadí jedenáctý díl Lucemburské ságy Na zármutek nezbyl čas.

Vložil: Jiří Kačur