Proměny Kafkovy Prahy: 12 více či méně umných povídek k poctě slavného rodáka. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Nakladatelství Epocha (stejně jako obálka knihy v článku)

Popisek: Proměny Kafkovy Prahy

U příležitosti sta let smrti Franze Kafky 3. 6. 1924 byla loni zveřejněna antologie dvanácti povídek Proměny Kafkovy Prahy. Autor nejkratšího příběhu Jaroslav Rudiš (*1972) uzamyká na konci tuto knížku (obsahující také prózy žánru science fiction) vzpomínkou Kafka ve stínu liberecké radnice, uveřejněnou už předtím v tisku.

Proč Liberec? Právě o tomhle městě se Kafka mírně rozepsal v deníku, který, pravda, neměl nikdy vyjít knižně, kdyby bylo po jeho; ale úplně jistě do jeho předsmrtné vůle nevidíme.

Franz Kafka v zápisníku mj. líčí - po vídeňském vzoru vybudovanou a majestátní – libereckou radnici, zlověstně vrhající - v jistých chvílích - stín takřka přes náměstí.

Je to trochu zámek, ale Rudiš přizná, že se Zámkem jako mladík neprokousal. Oproti té vzpomínce staví ale dnešek, kdy je to - naopak - jeho nejoblíbenější Kafka. Ač se děj rozvíjí trochu divně, „do stran“, a jako by autor hledal sebe samotného v závěji.

Proměny Kafkovy Prahy. Napsalo tucet autorů. Předmluva a editace Jaroslav Kříž a Václav Kotrman. Ilustroval Jiří Lode. Nakladatelství Epocha. Praha 2024. 320 stran.

První skica díla nevznikla nicméně nikde v Liberci, nýbrž ve „Špindlu“. To však ještě neznamená, že bychom si měli tenhle příběh představovat… situovaný do Krkonoš. Zámek… může vlastně být i - poněkud vyprázdněný a opět zlověstný - Pražský hrad! Nebo Jaroslav Rudiš si to myslí.

Oproti tomu předobraz obou hospod, v knize také vylíčených (jedna je lepší, druhá podřadnější putykou), je západočeská Šiřem, kde měl autor sestru.

„Kafka si vystačí s velmi mála slovy,“ konstatuje Jaroslav Rudiš. „Nepoužívá kudrlinky. Přesně popisuje - jako soudní zapisovatel - a je to možná právě až úřednický jazyk, který dodnes působí překvapivě moderně, nadčasově. Věty plné paradoxů a zvratů, brutální tragiky i komiky.“

Píší stejně také autoři naší antologie? To bych neřekl. Až asi na dva pokusy… se žádný nebrání ryze vlastnímu přístupu a stylu, který ovšem s Kafkovým psaním a jeho sny kloubí. Více i méně umně.

Mezi autory této knihy (možná překvapivě) převažují ženy. Obsahuje povídky Doktor Favarrol (Markéta Pilátová), Okno do bezejmenného parku (Miloš Urban), Zámek (Karolína Zoe Meixnerová), Max, Marta a zámek v Berlíně (Rudiš), Žádost (Veronika Fiedlerová), Ohrada (Ondřej Neff), Skutečná tvář (Ilona Podivínská), Pod fasádou (Michaela Merglová), Proces (Marek Epstein), Nech brouka žít (Mirka Rezlerová), Den, kdy se vrátila paní vránová (Pavel Fritz) a (poslední) Poslední přání (Kristýna Sněgoňová).

Úvodní příběh od Markéty Pilátové (*1973) je o synu emigranta, argentinském lékaři, přitahovaném, nechápe proč, čímsi… do tátovy rodné Prahy. Chce tam však opravdu?

Už tam přece byl na stáži a připadala mu ohavná. Jak je to nakonec možné, že jste jako doma ve městě, kde se vám nelíbí? A zvíme: „Měl jsem si přečíst všechno od Kafky, ale ne v Borgesových překladech. Jsou mizerné. Borges prý německy moc neuměl.

A to by se Kafkovi líbilo, že ho v Latinské Americe proslavil muž, co o sobě drze prohlašoval, že ze všeho na světě by si nejvíc přál být Kafkou.“

Autorka knih Národní opruzení a Průvodce literární hysterií 19. století Karolína Meixnerová (*1993) parafrázuje v naší antologii román Zámek - bez cavyků a formou hororu. Příběh s dívkou v hlavní roli má vedlejší hrdinkou nevinnou a nebojácnou kočku, pojmenovanou dle známé české herečky Jiřina, a tlama toho zvířátka ve finále poněkud asociuje výsměch Poeova Černého kocoura.

Nad Urbanovou (*1967) lehce fuksovskou povídkou si nelze nevzpomenout na Kingovu prózu o okně do skryté zahrady (zfilmovanou s Johnny Deppem). A velký vypravěč Miloš Urban hned úvodem jaksi hrdě píše: „Výhled oknem do dvora může vždy přinést nový obraz. Zcela určitě to tak je, pokud za dvorem existuje park, kde se neustále mění návštěvníci. Každý pohled přináší nový příběh.“ Některý, dodejme, bude předzvěstí tragédie. Zda kafkovské, se rozhodněme sami.

Autor třiceti filmů (i včetně Franze) Marek Epstein (*1975) parafrázuje Kafkův Proces formou pololetní slohovky z předmětu Společenské vědy, kterou vypiplala teprve šestnáctiletá gymnazistka Zuzana Tománková, prohlašující „na vlastní čest“, že při robotě ani jednou nevyužila „OpenAI“. Povídka zdařile znázornila vývoj davové hysterie i včetně vyprofilování většinu ovládajících vůdců (asi jako se to kdysi stalo ve známém Neffově románu Tma). „Malé Cvrkovice,“ uzavírá Epstein, „nevybočují skladbou obyvatel ani jejich chováním z celorepublikového průměru a jsou proto obyčejným českým městečkem i mým domovem.“

Vložil: Ivo Fencl