Vedl Finsko do války proti Rusku a je z velké části jeho zásluha, že si Finsko uhájilo svobodu, říká překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová

Foto: Se svolením Markéty Hejkalové

Popisek: Markéta Hejkalová

Chcete-li navštívit Suomi neboli (finsky) Finsko, tak jistě nebude od věci naučit se několik základních frází. Jako například děkuji neboli kiitos anebo si osvěžit nějaké ty geograficko-historické souvislosti či si přibalit na cestu román Století na vlnách spisovatelky a překladatelky Markéty Hejkalové, který předminulý rok vydalo nakladatelství Host.

Markéta Hejkalová je spisovatelka a překladatelka finské literatury. Pracovala jako konzulka na českém velvyslanectví v Helsinkách a byla členkou světového výboru PEN klubu. Žije v Havlíčkově Brodě, kde každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh. Napsala řadu knih, které byly přeloženy do několika světových jazyků. V nakladatelství Host vydala romány Dům pod náměstím (2022) a Století na vlnách (2023).

Paní Hejkalová, kdo to byl Carl Gustaf Emil Mannerheim?

Carl Gustaf Emil Mannerheim byl možná nejdůležitější postavou finské historie. Dvakrát vedl Finsko do války proti Rusku a je z velké části jeho zásluha, že si Finsko uhájilo svobodu a nestalo se součástí Sovětského svazu ani sovětského bloku. Finsko bylo do roku 1917 součást carského Ruska a Mannerheim byl důstojník v Petrohradě, který měl blízko k caru Mikulášovi, v jeho službách v roce 1905 podnikl dobrodružnou výzvědnou cestu do střední Asie.

V roce 1917 v Rusku zvítězila říjnová revoluce, moci se chopili bolševici, Finsko se odtrhlo. Mannerheimovi bylo 50 let a chtěl se vrátit na své statky do Finska, užívat si tam odpočinku a věnovat se svým koníčkům, mj. lovu a krásným ženám. Ale krátce po osamostatnění, v lednu 1918 vypukla ve Finsku občanská válka. Byla podněcovaná ruskými bolševiky a jejich cílem bylo znovu připojení Finska k Rusku, teď už ale sovětskému. Mannerheim se postavil do čela bílých, ti zvítězili, Finsko zůstalo samostatné.

Znovu se stal vrchním velitelem finské armády už jako opravdu starý muž v roce 1939, kdy Stalin napadl Finsko. Tato tzv. zimní válka velmi připomíná ruské napadení Ukrajiny z roku 2022, ale Finsko se víceméně ubránilo, snad se ubrání i Ukrajina. O Mannerheimovi bych mohla mluvit ještě dlouho, ale zájemce mohu odkázat na jeho paměti, které před několika lety vyšly v nakladatelství Academia, nebo právě na svůj román Století na vlnách.

Tento pozoruhodný muž je tedy jednou z postav vašeho posledního románu Století na vlnách. Proč zrovna on?

Století na vlnách jsem původně začala psát jako rodinnou ságu, a hrdinku Dorotheu jsem potřebovala někam „odklidit“, a asi nikoho nepřekvapí, že jsem si vybrala Finsko a Mannerheima. Dorothea se nejprve stala jeho tajemnicí a později celoživotní přítelkyní, ale to už je čistá fikce.

Století na vlnách je již vaším desátým románem. To je pěkně kulaté číslo a důvod k oslavě „kulatin" a také rekapitulaci. Kdy jste začala psát?

Psala jsem od dětství, posílala jsem texty do různých literárních soutěží, ale první text, novela Mimo mysu mi vyšel až dost pozdě, v roce 1988 ve sborníku Mladé fronty Zelená sedma. V roce 1994 jsem vydala dětskou knížku Šli myšáci do světa a až v roce 2002 svůj první text pro dospělé, román Ženy a cizinci na konci tisíciletí.

Co vás k přivedlo až na dráhu úspěšné spisovatelky?

Nevím, jestli úspěšné, ale jinak je odpověď jednoduchá. Psaní. Asi do čtyřiceti let mi připadalo, že život teprve začne, že mám spoustu času, že můžu snít o krásných a slavných knihách, které jednou napíšu. A pak mi v jednom okamžiku došlo, že jestli to s psaním myslím vážně, mám nejvyšší čas začít. Tedy začala jsem už dřív, ale od té chvíle jsem se psaní věnovala systematicky, píšu pořád, v podstatě každý den.

Vlastní knihy jsou pomalu jako vlastní děti. Některé má člověk rád více a jiné méně, ačkoli se mezi ně snaží dělit svoji rodičovskou lásku rovným dílem. Jak to s nimi máte vy?

Já bohužel nemám děti, tak to nemůžu srovnávat. Neřekla bych, že mám některé své knihy radši než jiné. Spíš si uvědomuju, že některým jsem měla věnovat větší pozornost, něco napsat jinak, dát jiný název. Důležité jsou také životní období, kdy jsem tu kterou knihu psala – na některá vzpomínám ráda, na jiná méně.

Z finštiny jste přeložila třeba několik románů Miky Waltariho či svérázného Arta Paasilinniho. K nim se ještě vrátíme, ale zajímalo by mne, kde se u vás vzal zájem právě o finštinu a Finsko?

Finsky uměl můj otec, historik a hungarista Richard Pražák. V 60. letech 20. století byl ve Finsku na dlouhé stáži a v jeho vyprávění se pro mě Finsko stalo kouzelnou zemí, kterou jsem chtěla poznat. Jazyky mě vždycky bavily a měla jsem štěstí, že po maturitě se finština jako obor na Karlově univerzitě zrovna otvírala a že mě na ni přijali.

Ve Finsku jste působila také v diplomatických službách a jistě ho znáte jako „své boty". Jaké jsou jeho osobitosti a zvláštnosti, jimiž se odlišuje od jiných evropských států?

To by bylo na dlouhé vyprávění. Finsko je severní země, příroda tam ovlivňuje lidský život přece jen víc než u nás nebo v jižní Evropě, a myslím, že Finové přírodu respektují, umí s ní žít. V  zimě je Finsko tmavé a ne moc vlídné, zato v létě jsou bílé noci a Finsko se úplně proměňuje, je veselé a radostné. Mně se hodně líbilo i to, že Finové říkají věci přímo, nepotrpí si příliš na formální zdvořilosti. A také chodí včas – to je zdánlivá maličkost, ale velmi usnadňuje každodenní život.

Překládáte i z jiných jazyků?

Vystudovala jsem finštinu a ruštinu, tehdy to byla povinná kombinace, takže jsem překládala i z ruštiny, například veršovaný román Michaila Ančarova Cesta přes chaos. A ve spolupráci se svým otcem jsem překládala verše maďarského básníka Gyuly Juhásze, které pak vyšly ve výboru Hymnus člověka.

Navštívila jste někdy Oulu?

To je zajímavé, že se ptáte zrovna na Oulu. Byla jsem v něm vícekrát a mám to město moc ráda. Poprvé jsem do Oulu přijela jako studentka, když jsem psala diplomku o obrazech Laponska ve finské literatuře, a pak mnohokrát jako česká konzulka. V Oulu sídlil náš honorární konzul, vydavatel deníku Kaleva Martti Ursin, a já jsem tam jezdila jednak na kulturní akce, jednak na inspekční cesty, jestli honorární konzulát dobře funguje.

Jaké jsou Helsinky? Dá se tam zajít na pivo? Slyšel jsem, že alkohol je ve Finsku drahý, ačkoliv finskou vodku znají skoro všichni.

Helsinky jsou relativně malé, ale vzdušné a hezké město na břehu Baltského moře. Pro mě je tam zajímavá moderní architektura, moře, velké lodě, které se plaví do Stockholmu a do Tallinnu, skály... Na pivo se samozřejmě zajít dá, třeba do velké české pivnice Vltava u nádraží nebo do restaurace Zetor, která nabízí tradiční jídla finského venkova a Zetor se jmenuje proto, že to byl v padesátých letech minulého století nejoblíbenější traktor ve Finsku. Pivo je ovšem drahé, v restauraci stojí 8 až 10 eur. Alkohol je dražší než u nás a jinde v Evropě a je na něj státní monopol, může se prodávat jen ve státních obchodech Alko.

Miku Waltariho mají mnozí zařazeného jako světoznámého autora Egypťana Sinuheta. Vy jste převedla z finštiny do češtiny jeho několik dalších románů. Jakých?

Přeložila jsem dvojdílný historický román z Evropy a Istanbulu 16. století Krvavá lázeň a Šťastná hvězda, nedokončený román z 15. století Temný anděl, historický román Tanec na hrobech, novely Plavovláska, Čtyři západy slunce a Láska a tma, cestopisy Vlak osamělého muže a Cesta do Istanbulu, román Město smutku a radosti, ten mám z celého Waltariho díla nejradši. Vedla jsem své studenty z Masarykovy univerzity při překladu reportážní knihy o sovětské okupaci Pobaltí Válka o pravdu, a také jsem napsala Waltariho životopis, první na světě – Fin Mika Waltari. Doba, knihy a život světoznámého spisovatele.

Jen tak na okraj. Dá se ta finština vůbec naučit? Asi ano, jelikož vy jste ji zvládla na výbornou, ale patrně to bude poněkud obtížnější záležitost?

Každý jazyk se dá naučit. Finština není nijak těžká, naopak, ale je to ugrofinský jazyk, má o dost jinou strukturu gramatiky a tvoří slova jinak než indoevropské jazyky a chvíli trvá, než do té jinakosti proniknete.

Arto Paasilinna. Tohoto dalšího významného finského spisovatele jste také překládala. Můžete nám trochu přiblížit jeho tvorbu?

Arto Paasilinna je považován za humoristu, ale často je to dost černý humor. Píše velmi jednoduše, lehce, čtivě, ale o důležitých věcech. Třeba o tom, že i staří lidé mají právo na život podle svých představ, že státy a instituce by neměly lidem zbytečně zasahovat do života, že o svobodu stojí za to bojovat... V spojení lehkého stylu a vážných témat je podle mě tajemství Paasilinnova úspěchu.

Většinu vašich překladů a románů vydalo nakladatelství Hejkal. Jak se vám daří přežít v dnešní náročné konkurenci, když trh v podstatě ovládá několik knižních molochů?

V nakladatelství Hejkal jsme s manželem vydali 90 titulů a všechny jsme vydali proto, že jsme je považovali za důležité. Ale své poslední dva romány – Dům pod náměstím a Století na vlnách – jsem už vydala v Hostu, mimo jiné právě proto, na co se ptáte, že v dnešní době je pro malé nakladatele čím dál obtížnější proniknout do knihkupectví, do médií a ke čtenářům.

Jaký byl minulý ročník knižního festivalu v Havlíčkově Brodě?

Děkuju za otázku, myslím, že loňský Podzimní knižní veletrh se povedl. Skoro nikdo neonemocněl, přijela většina ohlášených autorů i nakladatelů, přišlo hodně návštěvníků a byli spokojení.

Na co se mohou těšit jeho návštěvníci tento rok?

Zatím prozradím jen motto veletrhu: Boj s větrnými mlýny, a hlavní hvězdu, jíž bude Alena Mornštajnová a její nový román Čas vos. A spousta dalších autorů, známých i začínajících, a chci také veletrh více otevřít jiným žánrům, například fantasy. Program začnu na jaře postupně zveřejňovat na veletržních stránkách www.hejkal.cz/veletrh, tam ho zájemci můžou sledovat.

Závěrem se zeptám na vaše další tvůrčí a pracovní plány.

Na podzim mi vyjde v Hostu dětská knížka Kdo se ztratil v Laponsku. Vystupuje v ní jedna smutná holčička (i když se jmenuje Veselá), její rozumbrada myšák, laponská zvířata sob a rosomák, která umí mluvit, a dokonce i pozpátku, tuleni, podzemní lidé a spousta dalších tvorů.

Kromě toho píšu román, který mě hodně baví, ale nechci o něm ještě nic prozrazovat. Napřed ho musím napsat a pak doufat, že bude bavit i čtenáře.

A samozřejmě také připravuju další ročník Podzimního knižního veletrhu, to je moje celoroční práce, byť v různých obdobích probíhá s různou intenzitou.

Vložil: Jiří Kačur