Co máme malé děti, píšu ve vaně nebo když usínám, říká básník Radek Štěpánek

Foto: Se svolením Radka Štěpánka

Popisek: Radek Štěpánek

Krajina není pouze místem bezduchého pobývání. Nejsou to pouze sklady, silnice a skládky, také znamená domov a mateřskou náruč. Není pouze naším domovem, ale i všech božích stvoření. Básník je muž širokého a velikého srdce, který s ní cítí a zároveň ji miluje a dokáže ten pocit zprostředkovat ve svých básních. Mezi takové patří básník Radek Štěpánek.

Radek Štěpánek se narodil v Prachaticích, kde vystudoval i gymnázium a získával první novinářské zkušenosti. Po studiu žurnalistiky a environmentálních studií na Masarykově univerzitě v Brně se vrátil na jih Čech, kde působil několik let jako novinář. Později se vrátil do Brna a oženil s básnířkou Terezou Bínovou. Pracoval na tiskovém oddělení brněnského magistrátu, jako PR a redaktor nakladatelství Host a jako tiskový mluvčí Národního parku Podyjí. Nyní žije se ženou, dcerou a synem v Telči a je nakladatelským redaktorem pražského Nakladatelství Lidové noviny. Své básně publikoval ve více než deseti knihách, které byly přeloženy do finštiny, němčiny, angličtiny, španělštiny, polštiny a japonštiny. V loňském roce připravil jako editor knihu Ptačí rok a podílel se na přípravě rozhovoru s Danou Drábovou, který vyšel pod názvem Atomová baba.

Básník, rybář. Tak to vypadá, pane Štěpánku, že jste šťastný muž, a dokonce mám podezření, že přímo reinkarnace nějakého básníka z dávných časů z Říše středu neboli starověké Číny. Možná nikoli přímo svým básnickým stylem, ale zcela jistě svým zájmem o přírodu a krajinu, v níž nám bylo dáno osudem pobývat.

To mi lichotí, staré čínské básníky sice moc načtené nemám, ale usilovně se to snažím dohnat, východní literatura obecně patří mezi mé hodně oblíbené. Pokud z mých textů vyzařuje podobná atmosféra jako z těch jejich, tak asi proto, že je to pravda, cítím se být šťastným mužem, jakkoli mě trápí, co se děje ve světě. Přijde mi, že básně starých čínských básníků většinou vznikaly v dost otřesných podmínkách, ti lidé možná vyzařovali pohodu, ale žili ve světě, který ani náhodou nebyl klidný. Mnohem víc než čínské básníky čtu japonské básníky haiku. A když si přečtu, co všechno je kolikrát v životě potkalo za hrůzy, úplně trnu.

Začnu tím rybařením. Jak dlouho se oddáváte tomuto koníčku? Kam chodíte na ryby?

Rybařit jsem začal jako kluk, párkrát jsem byl na rybách s dědou, který mě naučil, jak odklopit řadič navijáku a přivázat háček, pak už jsem se to učil hlavně pytlačením na rybnících, se kterým jsem ale později musel přestat, když jsem vyrostl. Chodit na ryby je pro mě opravdu důležité, takže tomu odpovídá i množství času, které na rybách trávím. Poslední dobou už jen muškařím nebo chytám na staré bambusové pruty. Nejradši chytám na řece Blanici, ale co jsme se přestěhovali na Vysočinu, musel jsem ji vyměnit za Dyji. Je to úplně jiná řeka, se kterou se budu dlouho sžívat, ale to je na tom právě to krásné.

Při slově rybář se mi vybaví několik obrázků. Nejdříve muži v gumových pláštích a kloboucích při výlovu kaprů u Třeboně a potom ranní mlha u řeky. U břehu sedí na hliníkovém skládacím křesílku muž. V tašce má lahvové pivo a tranzistorové rádio. Bůh ví, co se mu honí hlavou. Třeba skládá nějakou báseň. Jak to máte s tím básněním vy?

No, v posledních letech chytám dost aktivně, a když stojíte uprostřed řeky v proudu, snažíte se přesně nahodit tam, kde ryba sbírá z hladiny hmyz a dáváte ještě pozor, aby vás nevzal proud, nezbývá moc prostoru koukat kolem. Kolikrát mi připadá, jako bych se opravdu proměnil v něco jako volavku. Stejně tak při výlovu rybníka, když třeba třídíte ryby, je zima, všude bahno, nezastavíte se. To jsem ale zažil jen jednou. Ty obrazy se ale někam vždycky ukládají a pak se promění ve slova a nějak ze mě vylezou. Co máme malé děti, píšu většinou ve vaně nebo ve chvílích, kdy usínám, protože jindy mám problém se dostatečně koncentrovat. Ale nedávno jsem se pustil do psaní uprostřed zametání sněhu kolem domu.

Mohu vás poprosit o ukázku z vaší poslední tvorby?

Celé dopoledne sněží, už počtvrté odmetám sníh kolem domu a sotva dům obejdu celý, zase začínám. V úplném tichu se snášejí vločky, park mizí pod nánosy andělského peří. Čas tuhne v okapech, peříčka se neslyšně snášejí z nebe a koště drhne dlažbu, všechno je jak má být. Myslím na zdrženlivý krok, který jsem vždycky obdivoval u fotra, když kosil louku: drobné posuny nohou, pokrčená kolena a jejich rytmus, kterým následovaly pravidelný pohyb kosiště, pevnost a oddanost patrnou z každého pohybu, přesnost, v níž nic nechybělo ani nepřebývalo, zdrženlivý krok, ke kterému jsem mimoděk dospěl až dnes při práci s koštětem.

Pod nebem se rozsvěcují ohňostroje, vybuchují dělbuchy a ptáci se vydávají ke hvězdám. Vyplašeni dosahují výšek, které nejsou vlastní ani jim, žhnou v načepýřených chomáčích v hlubinách noci mrazem spalujících dech a doutnají v dutinách svých kostí, srdíčka splašená strachem vytlučou v jediném letu údery, které měly stačit na celý život. Ptáci pohasínají pod hvězdami v záři chvilkových gerber, růží a karafiátů vonících střelným prachem, aniž by jim samotným bylo dovoleno najít klid. Snášejí se pak k zemi, beztížně jako veliké sněhové vločky, daleko od vybuchujících květů, daleko od lidí, kterým nikdy nedovolí spatřit žádnou svou slabost, zpátky do božské doširoka rozevřené náruče smrti, z které vyletovali tak prudce, aby směli žít.

Mohu vás požádat, zdali byste mohl naše čtenáře provést vaší básnickou tvorbou? Mám na mysli nejenom její zdroje, ale také básnické sbírky.

Je to zvláštní, ale už jsem toho vydal poměrně hodně a ne vždycky chronologicky, tak, jak jsem to napsal. Debutoval jsem v roce 2010 sbírkou Soudný potok. Ta knížka je vlastně takový vstup do celého mého psaní, řekl bych, že tam je naznačeno hodně témat, která jsem později nějak rozpracovával nebo se k nim vracím, především je to ale asi pocta krajině, v níž jsem vyrůstal, tenkrát žil a musím se tam pořád vracet – Pošumaví a jihočeským Blatům.

V roce 2003 jsem byl poprvé na chorvatském ostrově Pag a o deset let později vyšla knížka Kraj/ky Pagu, taková moje komunikace s tím ostrovem, který se za dobu, co tam jezdím, na jednu stranu hodně proměnil a na druhou neproměnil vůbec. Zajímavé je, že Pag se později propsal i do dalších mých knížek, i když to třeba není tak patrné, pořád se tam totiž také vracím a jeho rozpraskaná polopouštní krajina se mě silně dotýká. V téhle knize jsem se taky poprvé začal výrazněji věnovat tématu, které mě vlastně taky provází od začátku, tedy záznam toho, jak se chováme ke krajině kolem nás a co to s námi dělá, co to dělá se mnou samotným.

Paní profesorka Librová to nazvala environmentálním žalem. A asi jo, ničení míst, která mám rád, mě hrozně štve, pořád se snažím najít klíč k tomu, jak se k tomu mám postavit. Tohle téma jsem pak asi nejvíc rozepsal v knize Hic sunt Homines, která vyšla v roce 2018, a zase z jiného úhlu, už rodičovského, v knize Hezké počasí o pět let později. Taky ale v dlouhé básni Pamatuj na střízlíka, které je spíš takovým mým osobním mýtem, zaříkáváním. Hrozně rád ji čtu nahlas, i když to moc často nedělám, věřím, že tím můžu přispět trochu k obnově světa.

Kniha Velké obcování z roku 2020 z toho všeho trochu vybočuje, ale jen zdánlivě, protože si myslím, že to celé naopak rámuje, vznikala osm let a vlastně trochu se všemi těmi ostatními knihami rozmlouvá, obcuje. To jsou ty knížky, co se daly běžně sehnat. Ale pak jsem vydal taky dvě knihy básnických miniatur Přeletět moře nad Bezdreví a Rám pro pavoučí síť. A pak takové tři bibliofilie, kterým pracovně říkám trilogie o pohybu, Eroze, Tání a Vichřice, které vyšly v malém a skvělém jihlavském nakladatelství Adolescent. Tohle jsou pro mě hodně důležité básně, jenže nejsou ještě úplně hotové, aby byly, musel bych k zemi, vodě a větru přidat ještě oheň, a to se mi zatím nedaří, možná naštěstí.

Básníci jsou svým naturelem odlišní a zároveň vlastně mají cosi společného. Co to je?

To vůbec nevím. Mám dojem, že jsme každý jiný, i lidé, kteří píšou básně, jsou každý jiný.

Někdo je rozeným lyrikem, někdo epikem a další hravým dítětem pohrávajícím si s různými básnickými formami. Kam byste se zařadil jako básník?

Mám pocit, že si neumím moc vymýšlet, ale jazyk mě občas překvapí a vymýšlí si za mě. Mám dojem, že si každá moje báseň svou formu vybírá sama. Jiří Staněk má takovou báseň Hrací automat a sám o sobě říká, že je hracím automatem, že do něj svět něco hodí a ono z něj pak něco vypadne. Ne že bych mu chtěl tuhle krásnou formulaci krást, ale věřím, že by mi ji půjčil, protože se v tom taky často nacházím.

Čtete současnou českou či světovou poezii? Kdo vás zaujal měrou nadobyčejnou?

Čtu všechno možné a nadobyčejnou měrou mě zaujme skutečně ledasco, protože myslím, že kolem nás je opravdu spousta skvělé poezie. Odpovím ale jinak, než se ptáte. Mám doma velkou sbírku vinylů, protože poslouchám fakt hodně muziky. Mám ledasco od Beatles k Leonardu Cohenovi, od The Doors ke Kraftwerk, od Patti Smith po Popol Vuh, od 16 Horsepower po R.E.M a k tomu i malou sbírku vážné hudby nebo mluveného slova. Každá z těch desek mě asi zajímá víc, než je obvyklé a každá z nich je skvělá, ani jednu bych nevyměnil za žádnou jinou, každá má své místo v mém životě a každá si dovede najít svůj čas.

A takhle to mám i s knihami básní. Líbí se mi, že si můžu sednout pokaždé s něčím jiným, třeba mám někdy období, když čtu víc Louise Glückovou, ale pak se zas vrátím k Rudolfu Jurolekovi nebo Robinsonu Jeffersovi, poslední dobou jsem četl hodně básně Pavla Zajíce, Petra Čermáčka a Marie Iljašenko a mám štěstí, že má žena je Tereza Bínová a já můžu být u toho, když něco zrovna vzniká pod rukama jí. To, co píše Tereza, mě zajímá určitě nejvíc, protože oba píšeme o světě, v němž spolu žijeme a každý o něm píšeme jinak. Těžko o tom říkat víc.

Čemu se věnujete vedle psaní básní a rybaření?

No, přijde mi, že i když se na to ptáte nejvíc, moc se tomu psaní nebo rybaření vlastně nevěnuju. Nebo až ve chvílích, kdy jaksi není zbytí. Nejvíc se věnuju naší domácnosti, ženě, se kterou vychováváme čtyřletou dceru a ročního syna a oni jsou středobody mého vesmíru, kolem kterého se všechno točí, i moje nynější psaní, rybaření, práce na zahradě, chození po krajině tady kolem Telče a Nové Říše, návraty do Brna nebo jižních Čech. Všechno existuje jen vedle nich a s nimi.

Ale to je zajímavé. Nakladatelství Host. Tak na jaké novinky se můžeme těšit v tomto roce?

No, to byste se musel zeptat někoho v Hostu, já už tam dva roky nepracuju. Ale na jaře vyjde nová kniha Jiřího Padevěta Třísky svobody, o které vím, protože jsem ji redigoval. Myslím, že novou knihu chystá i Alena Mornštajnová. Já už to ale sleduju jen zpovzdálí, protože s Hostem dál různě spolupracuju. Mou hlavní pracovní náplní je ale práce pro pražské nakladatelství NLN, kde působím jako redaktor a editor. Těsně před Vánoci tam vyšla kniha rozhovorů s Danou Drábovou Atomová baba. A teď na začátku roku vychází skvělá kniha Stanislava Holubce o vývoji turistiky v Krkonoších mezi lety 1860 a 1960. Je to hrozně zajímavá kniha, má široký záběr a velký přesah a zabývá se obecně i proměnou vztahu lidí ke krajině. V NLN se ale věnuju i české beletrii a právě chystám knihu povídek Marie Škrdlíkové, která se bude jmenovat Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje. Jsou to nejlepší povídky, co jsem za dlouhou dobu četl, to si fakt nenechte ujít, Marie má obrovský talent.

A co vy? Nemáte připravenu k vydání další sbírku?

Jednu připravenou mám. Poslal jsem ji jednomu mému známému nakladateli, který se ale už rok neozval. Tak nevím. Je to zrovna knížka, na které pracuju nejdéle ze všech, a je pro mě taky hodně důležitá. Ale jak na ní pracuju dlouho, zjišťuju, že mi nevadí čekat, všechno má svůj čas.

Vložil: Jiří Kačur