Láska nám dává sílu povznést se nad pitomost, říká spisovatel Jan Kholl

Foto: Se svolením Jana Kholla

Popisek: Jan Kholl

ROZHOVORY NA OKRAJI: Pusťte světlo do tmavého večera a Tajný život domorodců. Dva romány, které mají kromě své literární formy a autora ledacos společného. Pojednávají o mezilidských vztazích, vztazích mezi muži a ženami, což je samo o sobě dosti komplikovaná záležitost. A především, a to je zajímavé, z hlediska mužského autora. Většina děl zabývajících se rodinou, milostnými vášněmi, odcizením atd. pochází z per spisovatelek, čemuž se nelze podivovat, anebo autorů detektivek a hororů, v nichž se ovšem probírají nežádoucí následky různých forem milostné vášnivosti. Nyní máme příležitost podívat se na to všechno společně s novinářem a spisovatelem Janem Khollem možná trochu jinak.

Jan Kholl je novinář. Vystudoval češtinu a občanskou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2001 pracuje v ČTK — nejprve působil v pražské redakci, nyní vede středočeskou pobočku. V roce 2023 vydal svou první knihu Tajný život domorodců, v roce 2024 vyšla jeho druhá kniha Pusťte světlo do tmavého večera.

Copak vás přivedlo právě k těmto tématům?

Píšu o tom, co mě zajímá. Kdyby mě zajímaly parní lokomotivy, tak bych psal o nich. Vztahy s druhými lidmi nás dourčují, definují, nutí nás reagovat, vyjadřovat se. Pudí nás k pohybu. Člověk je z podstaty líný tvor a jediné, co ho dokáže popohnat, je vášeň. A ta vzniká v nějaké interakci s ostatními.

Oba romány mají společné téma. Vztahy a také ženy. Čím se ale odlišují?

V Tajném životě domorodců prochází hlavní hrdina Petr Štěrba krizí středního věku. Přes řadu kotrmelců ale nevybočuje ze zaběhnutých kolejí, plní své funkce v rodině, poslouchá na slovo svou ženu a tak dále. Ve druhém románu se jeho počínání vychýlí z dosavadní dráhy a ještě víc se prohloubí jeho pocit životního ztroskotání. Pozornost se v druhé knize zároveň víc soustředí na ženský svět, který zosobňuje psychicky labilní Valérie.

Bezpochyby jsou podobné vztahy jako třeba manželství přinejmenším zpočátku spojovány s něčím, čemu se říká láska. Co to vlastně je?

Láska dává důvod naší existenci. Vysvětluje a ospravedlňuje naše nelogické chování. Dává nám sílu povznést se nad pitomost. Je to něco, co nás uspokojuje, ale mnohem častěji nás zneklidňuje, protože se bojíme její ztráty. Pro řadu lidí je láska droga, impulz k velkým činům. Zároveň je na světě hodně lidí, u nichž je láska jen nadužívané slovo, které nemá žádný význam.

Tak mne napadlo, že rozhovor o lásce a ženách by se měl odehrávat nejlépe někde v baru. Dovolíte-li, pokusil bych se o takovou imaginativní hru. Řekněme, že jsme se sešli v baru, abychom si promluvili o vašich románech, a nad whiskou jsme došli až ke klíčovému tématu. K ženám. Co pro vás tedy znamenají ženy?

Neřekl bych, že ženy a ženství jsou pro mě nějakým zásadním tématem, které bych chtěl v obecné rovině řešit. Vlastně bych se nechtěl o ženách bavit jako o nějaké skupině nebo objektu. I když nemohu popřít, že ženy jsou pro mě silným zdrojem inspirace, zajímá mě spíš konkrétní žena, partnerka, a pak také ženský pohled na svět. A to i k tomu, abych pochopil, proč i já některé věci dělám, tak jak je dělám.

Jaký typ ženské krásy upřednostňujete? Pro mne jsou velice důležité oči, ale pochopitelně nejenom ty.

Samozřejmě očima člověk komunikuje, nahlíží do toho druhého, očima se seznamujeme. Nemám žádný ideál ženské krásy, který bych upřednostňoval, a vlastně se mi o tom ani nechce takhle mluvit, protože je to v dnešní době chůze po tenkém ledě. Někdo by si mohl myslet, že se na ženy dívám jako na zboží, které si vybíráme v samoobsluze, ale to takhle fakt není.

Sex. Možná to bude leckterým uším znít nekorektně, jelikož v našich časech se již pomalu muž dostane do potíží, prohlíží-li si některé partie ženského těla, které bylo obdarováno stvořitelovou laskavostí svébytnými krásami. Ve svých románech se nebráníte popisováním různých sexuálních scén. Na to mohou být různé pohledy a názory. Zeptám se tedy přímo vás, proč jste jim věnoval zvýšenou pozornost?

Neřekl bych zvýšenou pozornost. Spíš jsem se těm scénám nevyhýbal. U druhé knihy jsem se ptal redaktorky, jestli toho sexu není přece jenom moc a jestli bych to neměl trochu zcenzurovat, ale ona řekla, že ne.

Vycházel jste při psaní také ze svých životních zkušeností?

Dnes už se nebojím přiznat, že jsem vycházel pouze ze svých zkušeností.

Nezdá se vám, že v některých ohledech je feministická politika přinejmenším poněkud trochu přehnaně upejpavě puritánská? Teď nemám na mysli oprávněné požadavky ohledně společenské rovnoprávnosti, kde lze stále nalézat trestuhodné nerovnoměrnosti třeba v odměnách za odvedenou práci. Někdy mám pocit, že se nám tady vytrácí ženskost, ale také mužnost. Nemyslíte?

Ano. Nerad bych lacině kritizoval vypjatý feminismus, protože mě to téma popravdě řečeno moc nezajímá. Na začátku je dobrá myšlenka, pak se to zvrhne. Takhle to bohužel dopadne vždycky, když se přehnaně ideologizuje a když se ztrácí nadhled. A k tomu stírání rozdílů mezi mužstvím a ženstvím dnešní doba bohužel vede, s tím asi moc nenaděláme. Záleží i na tom, v jakém prostředí žijeme a čím se živíme. Dělníka na stavbě nebo řidiče hovnocucu patrně ze ztráty mužství podezírat nebudeme.

Dá se podle nějakých měřítek usoudit, zda-li většinu čtenářů vašich knih tvoří čtenářky, anebo právě čtenáři?

Z reakcí, které mi přicházejí nebo které si čtu na internetu, usuzuji, že jde dominantně o čtenářky.

Tak, a co bude dál? Máte nějaké další tvůrčí úmysly?

Mám dopsaný třetí román, ale není úplně jisté, zda vyjde. Tu jistotu nemáte nikdy. A pak jsem dostal od nakladatelství takový impulz, že bych mohl zkusit napsat nějakou žánrovku, třeba thriller. Tak se o to nejspíš pokusím.

Vložil: Jiří Kačur