Kniha Ester začíná v květnu 1942 a končí na začátku 90. let, říká spisovatelka, která se těm zlým dobám věnuje

Foto: Se svolením Markéty Práškové

Popisek: Markéta Prášková

ROZHOVORY NA OKRAJI: Inu, člověk brouzdá občas internetem a pátrá po zajímavých autorech či autorkách, které by stálo oslovit kvůli rozhovoru pro náš Literární klub. Při takovém počínání jsem objevil také Markétu Práškovou a také to, že minulý rok ji v nakladatelství MOBA vyšel román Ester. Paní Prášková ale není žádným spisovatelským nováčkem. Vedle historických románů z období protektorátu a dob následných napsala také úspěšnou sérii fantasy pro děti a mládež Klobouky z Agarveny.

Markéta Prášková je česká spisovatelka a pedagožka. Svůj první fantasy román publikovala po skončení vysoké školy v roce 2007 a dlouhé období života se věnovala psaní knih pro děti a mládež. V posledních letech píše historické romány z období nacismu a komunismu, pomocí kterých čtenáře upozorňuje na nebezpečí života v totalitní formě státního zřízení. Ve svém volném čase se zabývá především hudbou. Hraje na klavír, zpívá a vede několik pěveckých a hudebních souborů. Žije se svým manželem a třemi dětmi na Vysočině, kde vyučuje na základní škole.

Knihu Ester jste pokřtila na zámku ve Světlé nad Sázavou. Proč právě tam?

Světlá je moje domovské město a ve Světlé, i když i na jiných místech, se odehrávaly všechny křty mých knih. Do zámku jsem se se křtem vrátila po jedenácti letech, ale spolupracuji s ním i při jiných kulturních akcích. Je to krásné místo s velkou historií.

Takže vy pocházíte z Vysočiny. Ten kraj mám rád. Jak se vám tam žije?

Na Vysočině se mi žije velmi dobře. Na druhou stranu ale přiznávám, že jsem nikdy nezkusila žít jinde. Rodiny obou mých rodičů tady zapustily kořeny už před mnoha generacemi a nejinak je to i s rodinou mého manžela. Jsme pokračovatelé dlouhých místních rodů a podobně jako naši předci máme k tomuto místu osobní vztah. Vysočina navíc leží v samém středu republiky, jako její pomyslné srdce.

Ale vraťme se zase k vaší knize Ester. Co vás přivedlo k tomu, že jste čtenáře zavedla ve svém příběhu do temných časů nacistické okupace naší republiky?

Ester je můj třetí historický román v řadě. Když tyto tři knihy srovnám, v každé se vždy posouvám o nějaký kus nazpátek v čase. Předchozí kniha Rozbité světy byla zasazená do konce druhé světové války a začátku 50. let 20. století a Ester začíná ještě o několik let dříve. Na Rozbité světy jsem se musela dost odborně připravovat. Po jejich dopsání mi nicméně zůstala ještě spousta nevyužitých materiálů a osobních svědectví pamětníků, která byla podle mě třeba společnosti sdělit. A z těchto zbytků, jak občas říkám, vznikla Ester. Je mi osobně velmi blízká, protože jsem se mi do ní navíc podařilo vložit vyprávění o životě na vsi za II. světové války, vyslechnuté od mé babičky. Překvapivě jsem tento román, vyprávěný ve třech dějových liniích, napsala rychle a lehce, a do posledního dne před vydáním jsem proto pochybovala, jestli má naději čtenáře po Rozbitých světech vůbec zaujmout. Ester si však od počátku oproti všem mým očekáváním drží na Databázi knih hodnocení 96%, což mě stále udivuje.

O čem kniha je?

Když se řekne II. světová válka v Československu, mezi to nejhorší, co si každý představí, dozajista patří koncentrační tábory. Toto téma pak celkem logicky a oprávněně zastiňuje útrapy, strach a nespravedlnosti, se kterými se museli vyrovnávat lidé zde, dalo by se říct v zázemí. V protektorátu. Přála jsem si zachytit osudy obyčejných lidí, mých i Vašich předků, kteří si hleděli své práce a své rodiny a chtěli jenom normálně v klidu žít. Vedle nich se tu však zabydleli Němci, kteří určovali jiná pravidla.

Kniha začíná v květnu 1942 a končí na začátku 90. let. Hlavní část je věnována letům po heydrichiádě, kdy mladá Lída, sestra odbojářů, utíká z města a ukrývá se u staré tety na venkově. Tady před ní ovšem vyvstává obrovská životní zkouška. Její židovská přítelkyně ji žádá o pomoc a na poslední chvíli jí do péče svěřuje svoji čtyřletou dcerku, aby ji jako jedinou z rodiny zachránila před transportem. Za pomoci bratra zfalšují doklady a Ester žije na tetině statku s Lídou jako její neteř. Problém je, že Ester vypadá jako Židovka, a v tomto období byli lidé na rozpoznávání jistých specifických rysů v obličeji velmi citliví. Knížka je ale zároveň detektivkou a obsahuje i výraznou milostnou linku.

U té historie bych ještě rád zůstal, protože i vaše předcházející romány Rozbité světy a Balada o snech jsou s ní těsně propojeny. Vycházejí vaše příběhy za skutečných událostí?

Určitě vycházejí ze skutečných událostí. Je to jeden z hlavních důvodů, proč tyto knížky píšu. 20. století si prošlo značně temnými obdobími, jen těžko si je už dnes umíme představit. Každý člověk nesl obrovskou zodpovědnost za svoje činy. Za to, co dělá, ale i za to, co nedělá. Bylo těžké zůstat na straně dobra, a naopak lehké přidat se ke zlu a kolaborovat. Nikdy nepřestanu obdivovat houževnatost a odvahu některých lidí, protože oni každým protinacistickým skutkem riskovali nejen svoje životy, ale i životy svých blízkých.

Balada o snech vychází z mnoha osudů takzvaných kulaků, což bylo hanlivé označení pro velké a schopné zemědělce. Ty se komunistický režim snažil zlikvidovat mezi prvními. Po vydání Balady o snech se mi začali ozývat lidé a vyprávěli mi svoje vlastní osudy, dodnes nedořešené a nevypořádané, plné nespravedlností a křivd. Často se jednalo o potomky nebo jenom známé kulackých rodin, ale jsem přesvědčená, že by jejich příběhy neměly upadnout v zapomnění.

Kniha Rozbité světy zčásti kopíruje konkrétní skutečnou událost. Vypráví o holčičce, která zůstala v Praze po odjezdu maminky do koncentračního tábora úplně sama. Jako dceru Židovky a árijského otce ji nepovolali. Před posledními transporty ale nezůstal nikdo, kdo by se o ni postaral. V Praze už nežili další Židé a ani přátelé Židů ochotní riskovat. Kniha zachycuje její život v osamění, její přežívání bez lístků na potraviny a bez peněz a také vděčnost za každou pomoc ostatních.

Žánr historického románu je u čtenářů velmi oblíbený. Většinou se ale jedná o díla odehrávající se kdesi ve středověku, mnohdy jsou to dobré historické detektivky a mnohdy také romány pro ženy zasazené do barvitých historických kulis. Jak byste je charakterizovala vy?

Moje romány přibližují období 20. století, a vždy v nich usiluji o co největší historickou přesnost. Historie pro mě nejsou jenom barvité kulisy, ale reálné a podstatné skutečnosti. Jedná se přece o osudy našich babiček. Mým prvotním cílem nebylo napsat historický román, ale zprostředkovat současnému člověku určitou lidskou zkušenost. Asi to má souvislost i s tím, že jsem učitelka a mám blízko ke vzdělávání ostatních.

Jak jste se dostala k psaní?

Jo, tak to je veselý a celkem dost osobní příběh. A úplně odlišný od příběhů všech ostatních autorů, které znám. Možná jste se mohl už někde dočíst, že mám jistý druh vrozené dyslexie. Čtení ve škole pro mě bylo naprosté utrpení. Vůbec jsem nerozuměla písmenům, nepamatovala jsem si je a nechápala jsem jejich smysl. Velmi obtížně a těžkopádně jsem tvořila slabiky, dodnes si na to vzpomínám. Ještě v páté třídě jsem nečetla dobře. Dá se tedy předpokládat, že mě čtení ani nebavilo, a moji rodiče měli jiné zájmy, než aby mě sami od sebe vedli k četbě. Změnilo se to v 7. třídě, když jsem od kamarádky dostala tenkou knížku nevalné kvality, ale o to napínavějšího děje. Dnes by se označila termínem braková literatura, ale nepoužívám ho ráda, protože pravě tato literatura mě přivedla ke čtení a udělala ze mě celoživotního vášnivého čtenáře. Ze dne na den jsem tehdy propadla psaným příběhům a velmi brzy nato jsem už pod lavici tvořila svoje prvotiny. Klobouky z Agarveny jsem začala psát na vysoké škole a knihy byly po dopsání ihned přijaty nakladatelstvím.

Začínala jste jako autorka fantasy pro mládež, čehož je vaše série Klobouky z Agarveny více než výmluvným důkazem. Proč právě fantasy a proč právě pro děti?

V literatuře pro děti a mládež jsem viděla obrovský smysl. Čerpala jsem ze svojí zkušenosti naprostého nečtenáře, který ani neměl žádné předpoklady se velkým čtenářem stát. Pochopila jsem ale, že se tato skutečnost dá změnit, když v pravé chvíli dostanete do rukou tu pravou knížku. Splácela jsem tím nejspíš nějaký vnitřní dluh a je pravděpodobné, že jsem se na základě toho stala také učitelkou, mimo jiné i českého jazyka.

No a proč fantasy? K fantasy a sci-fi jsem měla vždycky blízko. Klobouky vznikaly v éře populárního a v jistém smyslu průkopnického Harryho Pottera. Česká fantasy pro děti tady ale ještě víceméně chyběla. Práce na čtyřdílné sérii Klobouky z Agarveny mi trvala pět let a velmi ráda na to období vzpomínám. Knihy jsou v současné chvíli ve své papírové podobě vyprodané, ale dodnes jsem na ně celkem pyšná. Když se na ně čtenáři občas ptají, mohu je odkázat pouze na internetový bazar. Třeba přijde v budoucnu vhodná doba a já se pokusím o jejich opětovné vydání.

Můžete mi poradit jako osoba jistě nad míru způsobilá? Kdybych pojal úmysl navštívit Agarvenu, jak bych měl postupovat? Nejsou ta cesta a pobyt tam příliš nebezpečné?

Pokud byste se chystal navštívit Agarvenu, dejte mi prosím vědět, ráda bych se k Vám připojila. Strávila jsem v ní opravdu krásné roky a bylo by příjemné zajet tam zase na návštěvu. Jsou k tomu třeba dva kouzelné klobouky, tzv. granány. S tím si nemusíte lámat hlavu, čistě náhodou je vlastním. Pobyt v Agarveně ovšem není zrovna jednoduchý, a tak záleží na tom, jak moc dobrodružně a neohroženě jste založen. Zcela jistě se nevyhnete extrémnímu nebezpečí, ale na druhou stranu tam najdete i spoustu blízkých přátel, kteří se za vás budou bít jako draci, a vlastně potkáte tam i toho draka samotného. Seznámíte se s lesními skřítky, s trpaslíky, jezinkami, obry a mnoha dalšími bytostmi a občas se kolem vás mihnou nepředvídatelná kouzla. Bude Vám tam ale dobře a věřím, že se i občas zasmějete.

Jaký pro vás byl minulý rok?

V oblasti literatury dost náročný. Brzy na jaře vyšla Ester, k čemuž se vážou různé literární povinnosti a akce, ale už během přípravy k jejímu vydání jsem intenzivně pracovala, a stále ještě pracuji, na novém historickém románu. Jedná se o nejnáročnější téma, jaké jsem dosud zpracovávala. K tomu bych jen řekla, že než jsem napsala vůbec první slovo, rok jsem studovala a připravovala si podklady. Nicméně se blížím k závěru. Pracovní verzi už čtou moji odborní poradci a beta čtenáři a doufám, že už mě nečeká žádné velké přepisování.

Chystáte další román?

Pracovně ho prozatím nazývám Bratři. Vypráví o dvou bratrech původem z Petrohradu, které v roce 1917 rozdělí ruská bolševická revoluce. Starší bratr zůstává v Rusku a pomáhá budovat Sovětský svaz, mladší bratr je nucen utíkat. S částí tzv. bílé emigrace se dostává do Evropy a je mu nabídnut politický azyl v mladé Československé republice. Na pozadí rozdílných osudů obou bratrů se promítají divoké dějiny 1. poloviny 20. století, plynoucí přes obě světové války, a odkrývají se tu vztahy mezi Československem a Sovětským svazem, které byly veřejnosti mnoho desetiletí utajovány. Kniha by měla vyjít letos na podzim v nakladatelství MOBA.

Vložil: Jiří Kačur