Obecné tvrzení o tom, na co jsou nastaveni muži a na co ženy, je samo o sobě nesmysl, soudí spisovatelka Petra Soukupová

Foto: Se svolením Petry Soukupové

Popisek: Petra Soukupová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Svět podle Petry Soukupové vypadá asi takto. Máme tady ulice a města a v nich žijí lidé a ti bydlí v různých bytech mnohdy ve skupinkách, jímž se říká rodina, kterou tvoří děti, někdy jedno, někdy i více, a také rodiče. Muž a žena a potom je zde širší rodina a mezi všemi členy jsou různé interakce a vztahy. Tento obrázek má více úrovní. Biologickou, psychologickou a spirituální a říká se tomu dohromady život. V případě hrdinů knih Petry Soukupové většinou život nešťastný. Takže se nám zde v krátkém rozhovoru otevírá možnost zjistit, v čem to vězí, že mnoho rodin a partnerů není šťastných.

Petra Soukupová patří k nejúspěšnějším současným českým spisovatelkám. Dosud vydala čtyři knihy pro děti a osm knih pro dospělé, jež jí vynesly řadu ocenění a nominací. Za debut K moři (2007) obdržela Cenu Jiřího Ortena, určenou talentovanému autorovi do třiceti let, a byla nominována na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Její druhá kniha, soubor povídek Zmizet (2009), vyhrála cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku a rovněž byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. Uznání se dočkaly i její knížky pro děti — tituly Bertík a čmuchadlo (2014) a Kdo zabil Snížka? (2017) byly zařazeny na seznam prestižního katalogu nejlepších knih pro děti a mládež z celého světa White Ravens. Unikátní propojení dobrodružného příběhu pro děti Kdo zabil Snížka? s paralelně vydanou knihou pro dospělé Nejlepší pro všechny (2017) získalo také dvě nominace na cenu Magnesia Litera 2018. V pořadí třetí dětská kniha Klub divných dětí (2019) a román v povídkách Věci, na které nastal čas (2020) pak překročily krátce po vydání bestsellerovou hranici 10 000 prodaných výtisků. Úspěch slavily rovněž knihy Marta v roce vetřelce (2011) a Pod sněhem (2015). Koncem roku 2022 vyšel román Nikdo není sám, rok nato kniha pro děti Divné děti a smutná kočka — volné pokračování Klubu divných dětí. Knihy Petry Soukupové jsou přeloženy do více než deseti jazyků. Kromě toho napsala podle svých knih několik scénářů (v roce 2018 vznikl podle povídky z knihy Zmizet film Na krátko) a působí také jako dramaturgyně.

Ve svých knihách jste věnovala pozornost rodinným vztahům. Podle vašich knih a příběhů nevypadají právě nejlépe. Jaké jsou to podle vás faktory, které vedou k takovýmto ponurým výsledkům?

Špatné rodinné vzorce, z kterých lidé neumí vystoupit, neschopnost upřímné komunikace, nerespekt k ostatním.

Jak by mohl takový šťastný vztah či šťastné manželství vypadat? Máte nějakou představu?

Ti oba lidé v tom vztahu musí být nějakým způsobem „dospělí" – musí být schopni problémy řešit, mluvit o nich a na tom vztahu musí dlouhodobě pracovat. Žádný vztah není podle mě šťastný „zdarma".

Jste šťastná?

Podle mě je štěstí spíš věc okamžiku a takové okamžiky zažívám. Dlouhodobě by se asi dalo spíš mluvit o spokojenosti. A ano, v podstatě spokojená jsem. Jistě, má to rezervy, ale nemůžu si stěžovat.

Mnoho mužů není podle mne nastaveno na tzv. rodinný život. Jejich nejniternější podstata je jinde, takže život mezi čtyřmi stěnami s manželkou a nějakým potomkem je pro ně vlastně nepřirozený. Možná zde tkví ta nesouměřitelnost ženských a mužských představ o štěstí? Možná se ale mýlím.

Tak já myslím, že obecné tvrzení o tom, na co jsou nastaveni muži a na co ženy, je už samo o sobě nesmysl. A nechtěla bych zobecňovat, co jsou ženské a mužské představy o štěstí.

Zde bych přece jenom dovolil nesouhlasit. Rozdílnost je zřejmá a odbýt ji jako nesmysl je, promiňte, značné zjednodušení.

To není otázka, takže na to asi nemusím odpovídat – mně zase připadá značně zjednodušující tvrzení, že muži nejsou nastaveni na tzv. rodinný život.

Proč Marta nechce děti?

Marta to prostě necítí.

Vy myslím píšete především pro ženy a hrdinkami vašich knih jsou také především ženy. Není se čemu divit, jelikož rodina, vztahy jsou pro ně přímo bytostně důležité. Takže ten obraz rodinných poměrů je obrazem polovičním, jelikož vychází z ženského pohledu na důležitost a nedůležitost jistých situací. Já vlastně nerozumím tomu, proč by si někdo měl číst nějaké rodinné horory a narušovat si již beztak chatrnou duševní rovnováhu. Jaké důvody přivádějí čtenáře a především čtenářky právě k vašim příběhům?

To já nevím přesně, ale doufám, že jsou to dobře popsané charaktery, životné dialogy a uvěřitelné příběhy.

Ty vaše příběhy vycházejí ze skutečných situací, či jsou výsledkem zdravé analytické spekulace?

Příběhy jsou vymyšlené, ale drobnosti, některé vlastnosti postav nebo mikrosituace jsou občas inspirované nějakými skutečnými zážitky nebo lidmi. Ale v podstatě nikdy to není jedna ku jedné, i historky, které mi někdo řekne, si upravuju a nebo z nich použiju jen něco.

Kdy jste začala psát? Přišlo to samo od sebe anebo vám nějaký vnitřní hlas s nutkavou naléhavostí pravil: Sedni a piš!

V druhé třídě na ZŠ. Asi to přišlo ruku v ruce se čtením. Nemyslím, že by to byla, alespoň dnes to už určitě není vůbec žádná naléhavost. Spíš to beru tak, že mám nějaký „dar", talent, něco, co jsem si nijak nezasloužila, takže nevyužívat ho by nebylo správné.

Máte za sebou několik knih, literárních cen a patříte k úspěšným autorkám. Máte nějaký recept na úspěch?

Nemám. V mém případě jde o šťastnou shodu několika faktorů – především talentu, nebo jak tomu říkat, a pracovitosti a silné vůle, která mi pomáhá věci dotahovat.

Psaní je vaše práce. Na čem tedy právě pracujete?

Teď na ničem, píšu dvě krátké povídky na zakázku a pak začnu přemýšlet o další knize.

Jaký pro vás byl minulý rok?

Extrémně náročný. Po letech jsem skončila na seriálu Ulice, musela jsem si hledat jinou práci. Dcera se hlásila na osmileté gymnázium a to byl taky velký stres. Teprve v létě, když jsem dopsala Martu, se to nějak uklidnilo a podzim už byl víc v klidu.

Vložil: Jiří Kačur