Cena války je příliš vysoká, říká izraelská spisovatelka Limor Regev
15.01.2025
Foto: Se svolením Limor Regevové
Popisek: Limor Regevová po boku Moše Kesslera
ROZHOVORY NA OKRAJI: Z Karlových Varů to do Výmaru není daleko. A odtud, z města spojeného se životem Goethovým i Schillerovým, svatostánku německé kultury a básnictví, to není daleko do Jeny a také do Buchenwaldu. Jednoho ze symbolů neuvěřitelného nacistického a německého barbarství.
Zde v koncentračním táboře roku 1945 zachránil Antonín Kalina stovky dětí. Mezi nimi také Elieho Wiesela či Imreho Kertézse, dva nositele Nobelovy ceny, a také Mošeho Kesslera, jehož příběh zpracovala v knize Chlapec z bloku 66 Limor Regev, která nedávno představila svoji knihu také v Praze v Maiselově synagoze.
Limor Regevová se specializuje na izraelsko-palestinský konflikt a územní politiku v Izraeli. V minulosti zastávala řadu akademických pozic, mimo jiné pracovala jako odbornice pro Institut národních bezpečnostních studií (INSS) a v současné době působí na katedře mezinárodních vztahů na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.
Limořini rodiče odešli ve 30. letech z Polska do Palestiny, a vyhnuli se tak osudu svých rodičů a sourozenců, kteří zahynuli v Treblince. Osobní zájem o dějiny holokaustu ji přivedl k sepsání její prvotiny – životního příběhu Mošeho Kesslera, který přežil Osvětim i Buchenwald a dnes svůj příběh vypráví dalším generacím.
Jak jste se k příběhu Mošeho Kesslera vlastně dostala?
Je to vlastně docela jednoduché: dcera Mošeho Kesslera je moje dobrá přítelkyně a naši synové spolu vyrůstali a jsou kamarádi z dětství.
Jistě jste měla mnoho příležitostí se při práci na knize potkat se spoustou zajímavých lidí.
Když jsem pracovala na knize, setkávala jsem se hlavně s Mošem a jeho rodinou a také s jeho přítelkyní Shani, která s ním byla v koncentračních táborech. Veškerý ostatní výzkum jsem dělala na základě nespočtu knih a pamětí. Během samotného procesu psaní byl navíc covid, takže jsem se s nikým dalším nemohla setkat, dokud jsem knihu nedokončila.
Navštívila jste místa spojená s osudem vašeho hrdiny? Mám na mysli Buchenwald a jiné koncentrační tábory. Návštěva takových míst může být psychicky dost náročná...
Navštívila jsem Osvětim a Březinku v Polsku a plánovala jsem navštívit Mošeho rodné město Berehovo a odtud pokračovat do Buchenwaldu. Koronavirus ovšem moje plány překazil a Buchenwald jsem tak navštívila až po dokončení knihy spolu s Mošem.
Je dobře, že jste napsala tuto knihu, jelikož jak ke svému zděšení vidím, je historická paměť lidstva opravdu krátká. Vidím to na propalestinských demonstracích a na vzrůstajícím antisemitismu, a to nejenom v Německu. Také vývoj v USA mi dělá starosti. Jak vnímáte tyto zlověstné trendy vy?
Je potřeba zdůraznit, že některé propalestinské demonstrace jsou výsledkem kritiky izraelské okupace a představují legitimní prostředky protestu proti krokům současné izraelské vlády. Je to zcela oprávněný způsob, jak v demokratických zemích vyjádřit svůj názor, a ostatně i v Izraeli probíhají proti některým krokům naší vlády masové protesty.
Nicméně na některých (možná dokonce většině) těchto protestů se používají slogany, které jsou jednoznačně antisemitské a volají po deportaci či vyhlazení Židů. Například oblíbené heslo „od řeky až k moři – Palestina musí být svobodná“ ve skutečnosti podporuje pouze právo Palestinců a popírá existenci Izraele.
Toto heslo se podobá historickým výzvám k eliminaci židovského národa a mělo by být mezinárodně zakázáno a odsouzeno, pokud nechceme, aby se historie opakovala. Osobně pevně věřím v to, že právo žít na území dnešního Izraele a okupovaných území mají jak Izraelci, tak i Palestinci. Ovšem za předpokladu, palestinský národ odsoudí terorismus a uzná právo Izraele na existenci.
Jsem rád, že díky vaší knize se čtenáři dozvěděli také o statečném muži Antonínovi Kalinovi, který zachránil v Buchenwaldu nejenom Mošeho Kesslera, ale stovky dalších dětí. Jaký to byl člověk?
Antonín Kalina byl výjimečný člověk, který odmítl přehlížet utrpení kolem sebe a nesčetněkrát riskoval život, aby zachránil ostatní. Jeho činy na mě udělaly takový dojem, že jsem o něm začala psát novou knihu. Ta bude ale zároveň vedle Kaliny vyprávět i o mnoha dalších českých politických vězních, kteří s ním byli v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald.
Nedávno jste navštívila Prahu, abyste představila svoji první knihu. Jak na vás Praha zapůsobila?
Praha je jedno z mých nejoblíbenějších měst na světě. Poprvé jsem přijela do Prahy, když mi bylo 22 let, a za poslední dva roky jsem ji kvůli různým akcím nebo výzkumu navštívila více než desetkrát. Miluji starodávné a autentické Staré Město i mladou a živou atmosféru dalších pražských čtvrtí. Je to velmi přívětivé a příjemné město.
Zažil víc hrůzy, než by kterékoli dítě mělo zažít, teď ale musí přežít Blok 66. Leden 1945. Čtrnáctiletý Moše Kessler vystupuje z vlaku v koncentračním táboře Buchenwald. Prožil horory tábora Osvětim-Birkenau, přišel o celou svou rodinu a přežil i pochod smrti v mrazivé evropské zimě. Za svůj krátký život zakusil Moše víc hrůzy, než je možné. O Buchenwaldu však ví jen jednu věc. Každý to ví.
Jestli chceš přežít, musíš se dostat do Bloku 66.
Němci jsou krutí a odhodlaní, nejsou však připraveni na buchenwaldský tajný odboj, který má za cíl jediné: zachránit děti.
Kniha vypráví neuvěřitelné skutečné svědectví Mošeho Kesslera o Bloku 66 – dětské části koncentračního tábora, ve které se odehrály šokující a zároveň inspirující osudy přeživších holocaustu.
Vydalo nakladatelství Bourdon (obálka s jeho svolením).
|
Působíte na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a zabýváte se palestinsko-izraelskými vztahy. Ty nebyly nikdy dobré, ale v současnosti jsou doslova v troskách. Desetiletí práce na urovnání poměrů přišly vniveč. Je zde vůbec nějaká šance na mír a mírové soužití?
Vždy se raději soustředím na naději než na zoufalství. Obě strany udělaly v průběhu let mnoho chyb, obě strany v tomto hrozném konfliktu strašně trpěly a ztratily mnoho životů. Musíme najít způsob, jak vytlačit extrémisty na obou stranách a pokusit se znovu vybudovat důvěru, která je nezbytná k nastoupení cesty k mírovému soužití. Aby k tomu došlo, Palestinci musí nutně odsoudit teror a odmítnout jakékoli výroky popírající právo Izraele na existenci, zatímco Izraelci musí uznat právo Palestinců na vlastní stát.
Jak vidíte budoucnost této oblasti?
To závisí na schopnosti izraelských a palestinských vůdců učinit odvážná rozhodnutí, která mohou ukončit konflikt za pomoci mezinárodního společenství a vytvořit lepší realitu pro oba národy. Pokud k tomu nedojde, náš region zůstane válečnou zónou a cenu za to zaplatí další nevinné životy.
V pásmu Gazy žije již přes dva miliony lidí. Podle mne se jedná o rukojmí. Rukojmí různých zájmů a cílů. Kdo tedy má největší zájem udržovat tu situaci v takovém bezvýchodném stavu? Navíc nyní je celá ta oblast v troskách.
Souhlasím s tím, že lidé v Gaze jsou rukojmími různých zájmů a cílů, ale 7. října mnoho z nich následovalo Hamás, vtrhlo do Izraele a podílelo se na strašlivých činech včetně znásilnění, vražd, únosů a krádeží.
Mnozí obyvatelé Gazy navíc pomáhali skrývat izraelské občany, kteří byli brutálně uneseni ze svých domovů nebo z festivalu Nova, a tím se podíleli na válečném zločinu držení civilistů jako rukojmí v těch nejhorších podmínkách. Slavili v ulicích, když byli staří lidé, děti a kojenci vláčení městem. Více než sto rukojmí je stále držených v rozporu se všemi aspekty mezinárodního práva.
Možná byli někteří obyvatelé Gazy nuceni ukrývat unesené Izraelce, ale nikdo je nenutil vtrhnout do Izraele, účastnit se masakru, nebo otevřeně podporovat toto brutální chování. Je také důležité si uvědomit, že Hamás vládne v Gaze od roku 2007, takže byla celá generace mladých lidí vychována v nenávisti vůči Izraeli. Hamás jednoznačně usiluje o to, aby obyvatele Gazy držel jako rukojmí v chudobě a zoufalství a ospravedlnil tak pokračující boj proti Izraeli.
Nechápu, proč vlastně teroristé z Gazy provedli ten zavrženíhodný čin. Vždyť reakce státu Izrael se dala očekávat. Komu vlastně ten násilný a zločinný akt, při němž zahynulo tolik nevinných lidí, nejvíce prospěl?
Hamás podle mě upřímně věřil, že se k němu přidá Hizballáh v Libanonu, milice v Jemenu, Sýrii, Iráku a snad i Írán, a potenciálně také Palestinci na Západním břehu a uvnitř Izraele. Jeho vůdci se domnívali, že společně mohou konečně naplnit sen o džihádu, převzít vládu nad Izraelem a ukončit jeho existenci.
Hamás dobře věděl, že Izrael prochází politickou a sociální krizí, což odvedlo pozornost od jeho plánů a umožnilo „úspěch“ strašlivého masakru. Zároveň si však neuvědomil, že Izrael je nejsilnější a nejodhodlanější právě ve chvílích, kdy je ohrožena jeho samotná existence. Byl to hřích pýchy, a Hamás podcenil sílu izraelské armády, mentální odolnost Izraelců a bezpodmínečnou podporu USA a dalších zemí, mezi nimiž je i náš drahý přítel – Česká republika.
Blízký východ je jako seizmická oblast. Zemětřesení může přijít kdykoliv. Nyní padl režim Bašára Asada v Sýrii. Co z pádu diktátora z Damašku plyne pro Izrael?
Podle mého názoru je příliš brzy předpovídat výsledek dramatických událostí v Sýrii. Můžeme jen doufat, že se bude nový režim v Damašku zajímat v první řadě o syrský lid a pokusí se v zemi nastolit mír, který bude prospěšný pro všechny. Izrael bude rád spolupracovat s jakýmkoli státem, který usiluje o přinesení míru a prosperity na Blízký východ. Cena války je příliš vysoká.

Vložil: Jiří Kačur