Milostivý paní nemejou schody aneb Errol Škvorecký. Knižní glosa Iva Fencla
13.01.2025
Foto: Se svolením Knižnice.cz
Popisek: Josef Škvorecký, známý pod přezdívkami Errol, Danny, Škvorda nebo Škvorák
MOTTO: Moje matka jest milostivá paní. Taktéž máme paní, jež meje schody a nádobí. Každý má nějakého miláčka či dopamin a mí rodiče-učitelé ujížděli na Škvoreckém. Když jsem dospíval za tzv. normalizace, vnímal jsem stejnojmenného „nebožáka“ jako navždycky zapovězeného tátova Mistra mimo hru. Jako bídníka.
Ještě na gymnáziu (1978-1982) jsem si nesvedl ani vzdáleně představit, že by se vrátil. „Věrnúťsa iz Kanády? Sem? Vyloučeno, zapovězeno, odškrtnuto jako hrotem gilotiny. A že by se muž ten chrabrý dožil v zap*děných Čechách Spisů? Avšak dožil, nesplakal nad výdělkem, stalo se.
Teď by mu bylo sto (zemřel 3. 1. 2012 v Torontu) a na pultech listuji opulentní biografií Errol od (svého vrstevníka) Michala Přibáně (*1966), který možná původně také nevěřil, že to praskne a Škvorecký přijde zpátky do kurzu; ale tohle je vedlejší a Josefa jsme navzdory prostorové bariéře vnímali od sedmdesátek oba.
Michal Přibáň: Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924-1969. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Praha a Brno 2024. 728 stran.
Na sedmi stech stránkách vygenerovaných Michalem Přibáněm ale čtu zatím jen o spisovatelových osudech do roku 1969. Pak zůstal v Americe a bude se na dotyčné téma teprve vyprávět. A zůstal, nicméně zbaběle a zap*děně sotva. Založil s manželkou známé nakladatelství a psal tak moc, jako nikdy předtím; zatímco pár zdejších papalášů včetně (nedávno zesnulého) soudruha Fojtíka to vnímalo jako dezerci a pro naše zřízení uspokojivý útěk ubožáka.
Josef Škvorecký zůstane jedním z největších našich prozaiků a esejistů a komu tohle nedošlo, toho možná Přibáňova podrobná studie trkne. Nebo i víc: potrká. Kdo ví. I dosud Dannym nepolíbení si - možná - od Josefa Š. prvně pár věcí přečtou…
Současně ale je zvláštním paradoxem, že mnohý autor vydal celý život na to, aby ho tavil a roztavil do obecně hovořících knih (a platí to zrovna u Škoreckého násobně), zatímco životopisec tavbu skládá zpátky a na hromádky těch původně žitých vteřin a míst. Rekonstruuje. Proč vlastně? Někdy i pro skupiny chytrolínů, kteří si jeho (páně Přibáňovo) dílo prolistují, aby se jim zobrazený život stal prvotním a podstatnějším z něj vzešlé literatury. „A nemáme snad pravdu?“ tážou se ještě řečnicky. Podle mě tak zcela ne.
Škvorecký prožil dětství a mládí v Náchodě, kde byl jeho otec bankovním úředníkem. Synátor sice odmaturoval už roku 1943, ale vysokoškolská studia filozofie a angličtiny zahájil teprve po válce… a dokončil dokonce po dalším převratu, roku 1949.
Od roku 1953 byl redaktorem (pozdějšího) nakladatelství Odeon a od roku 1956 pracoval v časopise Světová literatura. V osmapadesátém si vzal zpěvačku, překladatelku z francouzštiny a nynější kanadskou i naši spisovatelku Zdenu Salivarovou (*1933) - a počínaje rokem 1963 byl na volné noze.
Vedle mnohého napsal také - těmto krajům se tenkrát dost vymykající - práci Nápady čtenáře detektivek (1965) a prahl na ni navázat - nevytvořenou už - knihou Nápady čtenáře science fiction. Obří Škvoreckého erudici si nejlépe ozřejmíte nahlédnutím do „konkurenční“ tehdy příručky Umění detektivky (1962) od Jana Cigánka, kterou vydal budoucí Albatros. Nikterak nezatracuji ani to dílo (o kterém ale byla Plamenem doby zveřejněna uštěpačná recenze s titulem Umění cigánit), je ovšem podivně tragickým, že byla informovanost v těch časech natolik chabá.
Až tak, že se i ty Cigánkovy kapitoly staly - v roce vydání – přínosem. To snad, ale s Nápady od Josefa se srovnat nedají… a měl jsem obrovské štěstí, že mě tatínek na Errolovy dějiny detektivního žánru upozornil už jako kluka. takže jsem pak v nich ohromen ležel, ba jsem otci nevratně poškodil cenné časopisy Plamen, když jsem to dílo odsud vytrhal. Zde je původně zveřejněno na pokračování a k přečtení dnes i zde (Škvorecký, Josef: Nápady čtenáře detektivek).
Hned úvodem představuje ona kniha až neskutečnou adoraci Edgara Allana Poea, Wilkie Williama Collinse (neprávem dnes přehlíženého) a Charlese Dickense, ke kterému jen poznámku. Ano, rovněž slovutný Dickens spoluzaložil detektivní žánr, to se stalo, a Josef „Errol“ Škvorecký plně chápal, že byl Charles Dickens umělec navzdory tomu (a „spoluzakládal“ detektivku bokem a spíše nevědomky). Přesto…
Za nejlepší Dickensův román Škvorecký nepovažoval Ponurý dům, i když právě tady vystupuje - svébytný - pátrač seržant Bucket. A navzdory tomu, že je Ponurý dům výjimkou z jiných důvodů. Právě tato kniha totiž je, a to aniž to řada čtenářů pochopí, Dickensovo vrcholné vzepětí a majstrštyk prvního (sociálního) kalibru; a je tak dobrá, že si to možná neuvědomoval ani Dickens sám: více viz Kánon západní literatury Harolda Blooma.
Ale ke Škvoreckému. Zbabělce (konec války věru nepatetizující) měl hotové už roku 1949, ale vyšli/y teprve roku 1958, aby nastal poprask. Tímto popraskem a dílem se dnes pan Přibáň obírá víc než podrobně a - jistěže - se zabývá i původní, ještě nekrácenou verzí, která se mohla objevit (a taky objevila) teprve po sametovém převratu.
Výborné jsou však i mnohé Škvoreckého povídky, například ty s židovskou tematikou (Sedmiramenný svícen, 1964), a hvězdu největší zaslouží faulknerovská novela Legenda Emöke (1963), dnes už přeložená do X jazyků. A snad jest právě tenhle zářez onou zlou a nikoho nešetřící perlou, dokumentující banální principy „malé“ české povahy!
Spoustu próz, včetně Tankového praporu (1954), ale Škvorecký v Československu prvního období svého života prostě vydat nemohl. Nebylo to reálné, nebyla šance; ale je pravda, že se mu povedlo zveřejnit četné vlastní detektivky anebo vtipnou humoristickou knihu Ze života lepší společnosti (1965). A napsal řadu filmů a například Ewald Schorm režíroval (1968) Farářův konec.
Kniha Michala Přibáně je čtivá a autora, přednášejícího na Vysoké škole kreativní komunikace a působícího v Akademii věd, ostatně nedávno nominovali na Magnesiu Literu (byť za jinou práci nazvanou V různosti je síla, 2023).
Ještě se vrátím k povídce Život v našem městě, pozdějšímu základu knihu Ze života lepší společnosti, nad níž jsem se jako dítě smál a smál... Vznikla vlastně už roku 1952 a Škvorecký ji zaslal z vojny k Vánocům „své“ Marii, do níž byl nešťastně zamilován. Text doprovodil vlastními obrázky a i písmem se stylizoval do perspektivy devítiletého chlapce. Vypravěčem je Josef Krátký, žák „třetí třídy obecné školy chlapecké“ v Náchodě třicátých let - a hoch svět líčí tak, jako by dál a dál psal slohové cvičení. Napodobuje sice oficiózní podobu jazyka dospělých, ale úplně neuměle. „Moje matka jest milostivá paní. Taktéž máme paní, jež meje schody a nádobí.“
Jenže to Škvoreckému nestačilo a… „Mně stále nikdo nepíše, ačkoli já napsal jsem k Vánocům Všem,“ sděluje Marii začátkem roku 1953 z vojny - i dál jazykem Josefa Krátkého. „A přece jsem Tvému muži, jenž vzal mi všechno, už třikrát napsal a on mně ani jednou. Avšak ty obdivuješ se jeho bezcharakternosti, avšak ode mě očekáváš vůči němu dobrotivost. Já potřebuji dopisy jako každý voják, ale nedostávám je. Neb ani naše Anča mi nenapsala… Ty jsi hodná, avšak ne dosti, neb jinak zamilovala by ses. Avšak aspoň napiš mi.“
Přibáňova kniha nepostrádá ani obsáhlý rejstřík, kterému vedle Lubomíra Dorůžky dominují především Jan Zábrana, František Jungwirth, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Vítězslav Kocourek, Václav Černý, Jarmila Emmerová, Václav Havel, Ernest Hemingway, Warren Miller, Bohumil Hrabal, Josef Hiršal a také - výše zmíněná - Marie Štichová-Vašáková… a Jana Brejchová. Na dokončení biografie a vše, co se odehrálo po odjezdu do torontského exilu, si budeme muset nějaký pátek počkat (autor sám řekl ČRo, že pět let), ale vyloučeno se mi nezdá, že nejpodstatnější je svazkem Errol vyřčeno, definováno, rozkryto anebo odhaleno. Objekt výzkumu je teď asi v jiných světech a - pravděpodobně - zamáčkl slzu.
PRAMENY: Přibáň: Errol (2024), Bloom: Kánon západní literatury (česky 2000), Škvorecký: Ze života české společnosti

Vložil: Ivo Fencl