Nečekaný skvost: Moravec, Toužimský, a co se okolo jejich nakladatelství semlelo. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením nakladatelství Toužimský a Moravec (stejně jako obálka v textu)

Popisek: Toužimský a Moravec. Příběh nakladatelství

Knihou roku 2024 (za dva a půl tisíce a řetězci nedistribuovanou, upozorňuji) se stala publikace Toužimský a Moravec. Příběh nakladatelství od Vladimíra Prokopa (*1960) a vnuka nakladatele Michala Moravce (*1958).

Úvodní kapitola zasadí nakladatelský dům do kontextu těch vydavatelů doby, u kterých hrála rovněž roli dobrodružná literatura. Byly to - dodnes většinou zvučně rezonující - firmy Božena Smolíková-Mečířová, Hynek, Kobes, Svěcený, Šeba, Voleský, Janda, Albert, Nikolau, Hokr, Mazáč, Naňka, Pavlík, Neubert, Dominik Hlaváček, Ladislav Janů, Archibald Václav Novák, Šolc a Šimáček, Zmatlík a Palička, Hladík a Ovesný, Šotek či Vilímek.

Ti všichni se také tady dočkali medailonu, doplněného reprodukcemi obálek ze své produkce, nicméně zevrubnost nikdy nepřekročí únosnou míru a např. Edvard Beaufort (1860-1941), jehož dům fungoval sedmdesát let (1880-1949 je odbyt pěti řádky, zdůraznivšími, že byl možná nejvýznačnější pražský tiskař a nebál se žádných moderních technologií. „Z neuvěřitelně širokého spektra, ve kterém dominovala krásná literatura, je pro nás ale významná především edice Dobrodružné romány Julia Verna (1905-1916),“ podotýkají autoři.

Vladimír Prokop a Michal Moravec: Toužimský a Moravec. Příběh nakladatelství. Ilustrace Zdeněk Burian, Gustav Krum, Miloš Novák, Jiří Wowk, Věnceslav Černý, Josef Ulrich, Petr Barč, Milan Fibiger, Josef Kočí, Emil Kotrba atd. Úvod a grafická úprava knihy Vladimír Prokop. Grafická úprava (také) Dagmar Pabišová. U příležitosti 90. výročí založení firmy vydalo nakladatelství Toužimský a Moravec.  Praha 2024. 480 stran. Vítězná publikace čtenářské ankety Kniha roku 2024 Deníku N.

Po prvních kapitolách věnovaných speciálně panu Toužimskému (byl i samostatný nakladatel) a panu Moravcovi (taky esejista a romanopisec) putují tvůrci ke spolupráci domu s německou firmou Karl-May-Verlag a kapitolám Autorizační bitvy a Bergen versus Burian. Ocitáme se tváří v tvář edici S puškou a lasem, ale také dílu antisemity a „šovinisty“ Retcliffa. V samostatných kapitolách se vypráví o slavných cyklech Nobody, Tarzan nebo Biggles i souborech děl Jacka Londona, Maxe Branda (osmnáct svazků i včetně trilogie Nezkrotní s Hvízdavým Danem), Jacksona Gregoryho, Rudolfa Daumanna, Jiřího Meduly (pseudonym) a Jana Matzala Trosky, se kterým se, pravda, soudili.

Následují korpusy prací Františka Čečetky, Eduarda Štorcha, Stanka Vráze, Emila Holuba nebo Alberta Vojtěcha Friče; k prostému katalogu má práce nicméně velmi daleko. Je to objemný, nesmírně bohatě ilustrovaný svazek a uzavírají ho kapitoly o situaci za Protektorátu a edici Polnice plus oddíl Třetí republika a likvidace firmy.

Informováni jsme zrovna tak o nikdy nevydaných titulech, čtyřech Dekádách nesvobody a Obnoveném nakladatelství. Jako téma nesmějí chybět typické novoroční bibliofilie (str. 368), minoritní edice a „výkupy“ od jiných nakladatelů, což se - mimo jiné - tykalo spisů Jana Havlasy, Josefa Kořenského a některých detektivek Franka Hellera.

Co se výše zmiňovaných nevydaných titulů týká, zajímavou položkou jsou Dějiny katastrof od německého profesora Alberta Hermanna, na které T a M obdrželi práva roku 1937. Obálku pak připravil Zdeněk Burian (1938) a text non fiction překládal zprvu František Gel; ale když - s ohledem na svůj původ - emigroval (1939), převzal jeho práci František Běhounek.

Zda překlad dodělal a dodal, je trochu nejasné, ale k vydání nikdy nedošlo a sám autor tragicky zahynul 19. dubna 1945 na následky zranění utrpěného během spojeneckého bombardování nádraží v Plzni.

Jiný případ nerealizovaného projektu u Toužimského/Moravce? 20. února 1948 se nakladatelé dohodli s malířem Václavem Junkem na ilustrování románu amerického historika Arthura Howdena Smithe Zlato kapitána Flinta, což je dílo, kterému bylo roku 2024 sto let. Počátkem roku 1949 se sice šťastně dostalo do československé tiskárny, ale nikoli dál. Jde přitom o nevinný „prequel“ Ostrova pokladů, nic víc, nic méně, knihu absolutně neškodnou. Přesto režim zasáhl a všech sedm tisíc kusů zlikvidoval, patrně ve stoupě.

Nakladatelův vnuk Michal Moravec už bere podobné věci jako cosi, s čím vyrůstal a o čem mu vyprávěli. Od roku 1985 vedl knihkupectví ve Spálené 21, kde trávil - sedmdesát let předtím - u Aloise Srdce své první knihkupecké roky (1915-1919) Jan Toužimský.

V jiném, o několik metrů vzdáleném knihkupectví (Karlovo náměstí 19), vládl do roku 1991 Miroslav Hrach (*1929), který si dávno předtím (1950) vzal za ženu dceru nakladatele Toužimského Marii.

Slovo dalo slovo a 17. května 1990 vytvořili pánové  Hrach a Moravec „konsorcium Toužimský a Moravec“. Ale představy měly (nejspíš od začátku) každý trochu jiné a nedařilo se je kloubit. To probublalo začátkem roku 1992 a v červnu podnikání ukončili. Na troskách domu vznikly dvě firmy. Michal Moravec, spoluautor naší knihy, se stal jediným majitelem nakladatelství a Miroslav Hrach pánem „Vršovického knihkupectví a nakladatelství Toužimský-Hrach“ v prostorách původní firmy (kde bylo do roku 1989 komunistické agitační středisko).

Od roku 1996 působí T a M na - nuselské - adrese Pod Lázní 12.

Je pravda, že se Toužimského dcera Marie Hrachová a její sestra Hana Borovičková od počátku roku 1994 domáhaly, aby se Michal Moravec zdržel užívání jména Toužimský, ale Vrchní soud v Praze jejich žalobu zamítl, ačkoli teprve v červnu 2001, tedy po více než sedmi letech…

Prokopovo a Moravcovo dílo je přesyceno unikátními fotografiemi i náhledy do deníků a nejrozličnější dobové korespondence. Do popředí nicméně autoři vysunuli osobní příběhy editorů (především velmi vtipný Josef „Kuzma“ Novotný), spisovatelů a malířů, přičemž kmenovými výtvarníky vlastně byli jen dva. Jiří Wowk, původem z Ukrajiny, a Zdeněk Burian.

Jak Vladimír Prokop úvodem upozorňuje, majitelé nakladatelství se „v každém ohledu“ a vždycky „vyhýbali brakové literatuře“, ale pravdu zcela nemá a nad autory typu Krafta (autor Nobodyho) či Retcliffa o tom lze podumat.

A kolik toho vlastně poslali do světa a pod ruce nám, čtenářům? Nehledě na produkce samostatných firem (domu Jan Toužimský a Moravcova Saturnu) spolu vydali (1924-1948) přes čtyři sta titulů. Dřív uváděný údaj 573 má taky smysl, to je fakt, ale zahrnuje „revitalizované“ knihy jiných nakladatelů.

Mnohé bibliografické údaje téhle knihy byly, dodejme, konzultovány s Miroslavem Křenkem (1942-2024) z Frýdku-Místku alias legendou, orientující se mistrně v dobrodružné literatuře. Křenkova ochota i fenomenální paměť doplnily tak některá bílá místa produkce nakladatelů… a na knihu se těšil, ale bohužel si v ní už nezalistoval.

Ačkoli je skvělá, nemohla se stát nafukovací (tak jako žádná kniha, to je pomyslně možné jenom na webu), a jak se Prokop přizná, při práci odložili „sta a sta“ už oskenovaných archiválií, jejichž relevantnost „si dnes ani neuvědomujeme“. Tak či onak, žádné jiné české nakladatelství zatím historii nemá zpracovanou takhle zevrubně.

Vladimír Prokop, dodám už jen, vystudoval dějiny umění a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Plzni. Do roku 2022 učil na gymnáziu v Sokolově a především napsal řadu publikací o Zdeňku Burianovi. Dál výtvarné monografie Gustav Krum (2009, rozšířeno 2019), Franz Gruss (2011), Jaromír Vraštil (2012), Jiří Wowk, dobrodruh z donucení (2020) a pětistránkovou práci Ilustrátoři dobrodružství (2017).

Prameny: Moravec a Prokop: Toužimský a Moravec (2024), Prokop: Ilustrátoři dobrodružství (2017), Müller: Dobrodružný svět Zdeňka Buriana (2016)

Vložil: Ivo Fencl