Žádný detektiv, je to spíš odrzlá verze mladší slečny Marplové, říká o své postavě Marie Rejfová

Foto: Se svolením Marie Rejfové

Popisek: Marie Rejfová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Smíchov je čtvrť pozoruhodná. Třeba také proto, že zde žil Jakub Arbes. Nedaleko na Malé Straně Jan Neruda, který mimo jiné napsal Povídky malostranské. Marie Rejfová pro změnu napsala Povídky smíchovské. O nich a také její další tvorbě si s ní povídáme v našem krátkém rozhovoru.

Marie Rejfová začala psát v dívčím věku, avšak poněkud naivní historické novelky nakonec skončily v kamnech. Na řadu přišlo studium na Západočeské univerzitě v Plzni, povolání učitelky v mateřské škole ve Varnsdorfu a dvě děti – Eliška a Matěj. Po narození syna se k psaní vrátila. Nejprve formou příspěvků do různých literárních soutěží, aby roku 2015 debutovala s young adult fantasy z prostředí Českosaského Švýcarska Čarověník, která vyšla v nakladatelství CooBoo. O rok později následovalo pokračování Sestra smrt.

Zlom v její tvorbě nastal, když jí nakladatelství Mystery Press nabídlo práci na detektivním románu a série s Josefínou Divíškovou spatřila světa. První díl Kdo jinému jámu kopá získal třetí místo v Ceně Jiřího Marka, kterou vyhlašuje Česká asociace detektivní literatury.

K eskapádám všetečné učitelky Josefíny neodmyslitelně patří humor tak jako k autorce samotné. I ona si však musela od své potrhlé hrdinky odpočinout a zvolit vážnější notu. Zrodily se Povídky smíchovské, arabesky z Prahy přelomu devatenáctého a dvacátého století vydané nakladatelstvím Mystery Press v roce 2023.

V současné době Marie Rejfová dokončila historický román z Plzně a pracuje na další detektivce s Josefínou Divíškovou.

Tak podle všeho a především názvů některých vašich knih máte ráda naše úsloví a zdá se, že také Smíchov.

Kouzlo Smíchova jsem objevila díky práci na povídce Kameník, s kterou jsem před lety vyhrála literární soutěž na téma díla Jakuba Arbese. Postupně jsem přidávala další povídky a tím zákonitě rostla moje chuť dozvědět se víc o této části Prahy na přelomu 19. a 20. století.

Kdo maže, ten jede. A kdo nemaže, ten holt nejede. To je opravdu ze života. Kde se vzal ten nápad psát vtipné detektivní příběhy podle různých úsloví?

Za nápad s úslovími může první díl ze série příběhů s Josefínou Divíškovou „Kdo jinému jámu kopá". Tenkrát jsme s redakcí Mystery Pressu přemýšleli o jeho názvu a nakonec jsme vyšli z místa, kde se rozuzlení knihy odehrává – totiž v opuštěném dole na železnou rudu. No a tím byl nápad s úslovími na světě. Avšak kromě podobnosti těchto slovních hříček s prostředím, dějem nebo postavami jednotlivých příběhů v nich žádné ponaučení nehledejte. Mým prvotním cílem jsou vždy humor a detektivní zápletka, nikoliv moralizování čtenáře.

Takže se jedná o sérii, kterou spojuje jistá Josefína Divíšková. Věru netradiční detektiv. Proč zrovna ona?

Josefína Divíšková je výsledkem logické úvahy. Jako žena středního věku a učitelka jsem nemohla psát z pohledu někoho jiného. To dá rozum. A detektiv ona není. Je to spíš taková odrzlá verze mladší slečny Marplové, která se pořádnému vyšetřovateli plete do práce.

Podle prvního dojmu při pohledu na pěkné obálky knih vaší řady jsem si nejdříve myslel, že jde o knihy pro děti. A k tomu ještě ta úsloví v názvech. Kdo vám dělal ty pěkné obálky?

Za obálky vděčím panu Danielu Špačkovi a Veronice Kopečkové. Jelikož jde o humoristické romány, myslím, že se k této sérii jejich obálky v určitém „bornovském stylu" báječně hodí.

Mimo jiné se zeptám, zda-li jste přece jenom nějaké knihy pro děti a mládež nenapsala?

Před psaním pro Mystery Press jsem vydala dva romány „Čarověník" a „Sestra smrt" u nakladatelství CooBoo. Jedná se o dobrodružné fantasy příběhy pro mládež. Odehrávají se na Jetřichovicku a současně v alternativním světě „na druhé straně".

Máte nějaká obzvláště oblíbená úsloví? Já mám rád třeba „Na každou svini se vaří voda.“

Jako milovnice tvorby Cimrmanů pánů Smoljaka a Svěráka nedám dopustit na okřídlené „Nemusí pršet, jen když kape" a neméně geniální „Kolik třešní, tolik višní."

Takže žijete ve Varnsdorfu. Přiznám se, že ten jsem nikdy nenavštívil. Našel by se nějaký důvod, proč by měl zvídavý turista zajet právě tam?

Narodila jsem se v Podolí. Od pěti let jsem žila v Žatci, VŠ jsem studovala v Plzni, provdala jsem se do Varnsdorfu, povila dvě děti a rozvedla se.

Varnsdorf je zasazen do krásné přírody Lužických hor a nedalekého Českosaského Švýcarska, takže kdo horuje pro toulky krajinou, tenhle polozapomenutý cíp Šluknovského výběžku jistě ocení.

Takže pocta Janu Nerudovi a Jakubovi Arbesovi. Proč zrovna Arbes a Neruda?

Protože oba pánové dokonale zvládli zachytit život lidí. Každý svým osobitým způsobem – Arbes romanety s prvky mystiky, Neruda bystrým a vypointovaným vhledem.

Prošla jste se také po místech spojených s dějem vašich arabesek a také dílem výše zmíněných mistrů?

Ano. Snažila jsem se všechna ta místa projít. Bohužel, řada z nich došla za více než sto let velkou proměnou, některá zanikla úplně. Pak musely přijít na řadu dobové mapy, plány a archivní zdroje. Nicméně, jak už jsem zmínila, samotný sběr takových poznatků mě nesmírně bavil.

Nechystáte pokračování příběhů s Josefínou Divíškovou v hlavní roli? Popřípadě něco jiného?

Před nedávnem jsem dokončila román z Plzně konce 19. a počátku 20. století a začala jsem vymýšlet zápletku pro další díl eskapád Josefíny Divíškové.

Vložil: Jiří Kačur