Dojemné, poetické, humorné, hororové i krvavé. Vánoce v české i světové literatuře

Nejkrásnější dárek pod stromeček? Knihomolové moc dobře vědí, co to je. Knihy a Vánoce jdou prostě dohromady. A kolik radosti čtenáři teprve způsobí, když mu Ježíšek přinese knihu, jež se o Vánocích i odehrává! Které jsou ty nejslavnější vánoční příběhy, bez nichž se žádné svátky radosti, pokoje, hojnosti a oslavy narozenin Jezulátka neobejdou?

Vánoce v literatuře mohou být poetické jako u Boženy Němcové, ale zrovna tak hororové jako u Karla Jaromíra Erbena či plné krve a násilí, jak je tomu ve vánočních detektivkách. Záleží jen na preferencích a náladě čtenáře, co si vybere.

Krátké dny a dlouhé noci v závěru roku jsou tím nejbáječnějším obdobím pro milovníky svátků, volna a čtenářství. A když si ještě přimyslíme praskající polena v krbu nebo alespoň utěšeně bublající radiátor ústředního topení, stačí jen zvážit, po kterém svazku sáhnout dřív. 

Vánoční koleda a lakomcovo napravení 

Britové si stěží představí nejkrásnější svátky roku bez vánočních příběhů klasika anglické literatury Charlese Dickense. Drsně a bez příkras vykreslují neradostnou realitu života chudých lidí v počátcích kapitalismu, mají však pozitivní až mravoličné vyústění doprovázené pohádkovými a nadpřirozenými motivy.

Dickensova slavná Vánoční koleda byla už několikrát zfilmovaná a nejnovější adaptace se právě chystá. Hrdinou prózy je lakomý, bezcitný a mrzoutský Ebenezer Vydřigroš (v jiném překladu Skruž), který myslí jen na peníze a ani o Vánocích nedokáže být laskavý k lidem kolem sebe: 

„Veselé Vánoce, strýčku! Bůh dej štěstí!“ zvolal pojednou veselý hlas. Byl to hlas Skružova synovce, jenž vrazil do kanceláře tak prudce, že se Skruž ani nenadál.

„Eh,“ pravil Skruž, „hlouposti!“

Synovec Skružův se tak zahřál rychlou chůzí, že mu hezké jeho tváře jen hořely; oči měl jako jiskry, a dech šel mu z úst v podobě kotoučů kouře.

„Vánoce že jsou hlouposti, strýčku?“ pravil Skružův synovec. „Však já vím, že to tak nemyslíte.“

„A právě to tak myslím,“ pravil Skruž. „Veselé Vánoce! Jaké pak máš ty právo býti vesel? Jaké máš příčiny k veselosti, vždyť jsi chudý?“

„No, dobře,“ odvětil synovec vesele. „Ale jaké pak máte vy právo býti zasmušilý, mrzutý? Vždyť jste bohatý!“ 

Synovec morouse pozve na sváteční oběd. Strýček však pozvání odmítá a vyčítá mladíkovi, proč se vůbec oženil.

O Štědrém dni má podivnou vidinu, v níž se mu zjeví jeho již zemřelý společník Vodral (Marley) a oznámí návštěvu tří duchů. Skutečně pak postupně přijdou Duch minulých Vánoc, Duch letošních Vánoc a Duch příštích Vánoc, přenesou Skruže na různá místa a dají mu také nahlédnout do budoucnosti.

Netřeba ani dodávat, že otřesený lakomec se ještě moc rád napraví a hned je z něj hotový lidumil. Dalším oblíbeným Dickensovým vánočním příběhem je pak Cvrček na krbu (také pod titulem Cvrček u krbu). 

Erbenův Štědrý den: …lépe v mylné naději sníti 

České Vánoce ožívají v baladě Karla Jaromíra Erbena Štědrý den. Sběratel lidových písní a pohádek a představitel českého preromantismu v básni nejdříve vylíčí atmosféru adventu: 

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,

v světnici teplo u kamen;

v krbu se svítí, stará podřimuje,

děvčata předou měkký len.

 

„Toč se a vrč, můj kolovrátku,

ejhle adventu již nakrátku

a blízko, blizoučko Štědrý den! 

Teprve v druhé části básně nastává očekávaný večer: 

Hoj, ty Štědrý večere,

ty tajemný svátku,

cože komu dobrého

neseš na památku?

 

Hospodáři štědrovku,

kravám po výslužce;

kohoutovi česneku,

hrachu jeho družce.

 

Ovocnému stromoví

od večeře kosti

a zlatoušky na stěnu

tomu, kdo se postí. 

Radostná nálada však nepotrvá dlouho. Dvě dívky chtějí poznat budoucího ženicha, proto se uchýlí ke staré folklorní tradici, pocházející z předkřesťanských dob – o půlnoci se vydají k jezeru, rozbijí led a na hladině vyhlížejí svůj osud. Hana vidí svého milého Václava, zato Marie… 

„Ach, vidím, vidím — je mlhy mnoho,

všecko je mlhou zatmělé;

červená světla blýskají z toho —

zdá mi se býti v kostele.

 

Něco se černá mezi bílými —

však mi se rozednívá již: —

jsou to družičky, a mezi nimi

proboha! rakev — černý kříž!“ 

V další části básně se Hana vdává a Marie umírá. O příštím Štědrém večeru na ni přítelkyně už jen vzpomíná. A nebyl by to Erben, kdyby nevaroval před nežádoucí zvědavostí a nepatřičnou touhou nahlédnout do budoucnosti:

 

Toč se a vrč, můj kolovrátku,

všecko ve světě jen na obrátku

a život lidský jako sen!

 

Však lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu! 

Na Starém bělidle i zvířata dostala vánočky 

Poklidný průběh mívaly Vánoce na Starém bělidle v próze Boženy Němcové Babička: 

Na Štědrý den štědře podělen byl kdekdo, i drůbež a dobytek dostaly vánočky, a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čistá a zdravá zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila „ohni“, aby „neškodil. Za chlívem třásla Bětka bezem volajíc: „Třesu, třesu bez, pověz ty mi, pes, kde můj milý dnes;" a v světnici slívaly děvčata olovo a vosk a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. Jan tajně postrkoval mísu, v níž voda byla, aby se hnula a skořápky, představujíce loďky života, od kraje ke středu se houpaly; pak volal radostně: „Dívejte se, já se daleko, daleko dostanu do světa!" – „Ach milý hochu, až se dostaneš do proudu života, mezi víry a úskaliny, až budou vlny loďkou tvého života smejkat, pak budeš vzpomínat toužebně na tichý přístav, z něhož jsi vyplul“ řekla si tiše matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo „na štěstí“ ve příční polovice. Jádra tvořily hvězdu, tři čisté paprsky, dva pak byly neúplné, od červa sežrané. Odložíc je s povzdechem stranou, rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opět hvězdu zatemnělou, povídala si: „Tedy ani jeden, ani druhý nebude úplně šťasten!“ Rozkrojila ještě pro Vilímka i Adélku, a v těch byly zdravé hvězdičky o čtyřech paprscích. „Ty snad,“ myslila matka, a Adélka vytrhla ji z myšlení, stěžujíc si právě, že její lodička nechce plout od kraje a svíčička že už dohořívá. – „Však moje také zhasíná a nepřišla daleko,“ pravil Vilím. Vtom trkl zase někdo do nádoby voda se rychle rozhoupala a lodičky uprostřed plující se potopily. „Hečte, hečte, vy dříve umřete než my!“ zvolala Adélka s Vilímkem. 

Romance štědrovečerní a skandální políbení 

Romance štědrovečerní je součástí sbírky Jana Nerudy Balady a romance.

Petrovi se v básni zdá, že se ocitl v prosté stáji, kde dítě sluncem září. Hrdinovi se z toho tají dech:

 

Vzduch je plný andělíčků,

třpytí se a křídly šumí,

každý zpívá haleluja,

krásně, jak jen anděl umí. 

A hned dorazí celá vesnice:

 

A hle, od vesnice spěchá

všechen lid s radostnou tváří,

napřed muži, staří, mladí,

v čele naši muzikáři.

 

Vašek velký buben tluče,

Matěj troubí, Martin hude,

Vojta na klarynet píská,

Kuba měchem bas jim dude.

 

Aj ti hrajou – jako nikdy!

tváře dmou se, lítá ruka –

písnička tak mlaskně skočná,

že až Petru nohou cuká.

 

Zmlkli. Z řady vystoup’ Brichta,

vyšnořený, oholený,

býval kaprál u hulánů,

dnes je řečník vyvolený.

 

Postavil se, salutuje,

hrubě spustil: „Kriste pane, –

my nevíme, co je psáno,

ale víme, co se stane. 

Vesničané přinesli dary:

 

A teď houfně zpívajíce

předstupují hospodyně,

podávají v pytlích, koších,

dobrého co po dědině.

 

Máslo, jabka, marcipány,

plátno, šátky, věci steré,

Maria jim přikyvuje,

Josef od nich dary bere. 

A dívka Andulička Ježíška políbí:

 

Petr sebou hází, bručí,

jako medvěd když se brání:

„Matka na to mlčky hledí? –

je to pěkné vychování!“ 

Ukolébavka vánoční: Spi, Jezulátko, spi! 

O poznání mnohem méně bujarou atmosféru má Ukolébavka vánoční z Nerudovy poslední sbírky Zpěvy páteční:

 

Spi, Jezulátko, spi!

Zas chudých lidí chudé dítě

jen do jesliček uloží Tě —

ach, kolikrát už lidstvu dáno

a Jidáši vždy zaprodáno,

spi, Jezulátko, spi! 

Jezulátko má před sebou velké úkoly a jeho cesta nebude snadná:

 

Spi, Jezulátko, spi!

Za Tvé o bratřích naučení

svět vezme Tě zas do mučení

a než se lidstva pouta zdrtí,

je třeba ještě velkých smrtí —

spi, Jezulátko, spi! 

Staré písně v duši znějí 

Vánoční tematice se nedokázal vyhnout ani nesmírně plodný literát Jaroslav Vrchlický, autor více než osmdesáti básnických sbírek, padesáti divadelních her, tří povídkových knih, jednoho románu a překladatel z osmnácti národních literatur. Do sbírky Co život dal zařadil také báseň Vánoce, v níž vykreslil dokonalou sváteční atmosféru:

 

A staré písně v duši znějí

a s nimi jdou sny jesliček

kol hlavy mé, jak ve závěji

hlas tratících se rolniček.

 

Můj duch zas tone v blaha moři,

vzdech srdcem táhne hluboce,

a zvony znějí, světla hoří –

ó Vánoce! Ó Vánoce! 

Vánoční sonety 

Do sbírky Sonety samotáře Vrchlický včlenil básně Štědrovečerní motiv a Vánoční sonet. Pozdější Nové sonety samotáře obsahují báseň Kouzlo vánoční:

 

Ó neříkejte, že jen svátkem dětí

jsou Vánoce, spíš dětmi jsme my zase;

za zvony, hlas jichž krajem rozléhá se

o půlnoci, kus bytosti všem letí. 

A také o Štědrý večer:

 

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů

a v města hluky tichých samot snění,

zas věším pestré cetky v zamyšlení

jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu. 

Modrá karbunkule 

Na pilno měl o Vánocích slavný londýnský detektiv Sherlock Holmes, povstalý z fantazie a pera Arthura Conana Doyla.

Na Štědrý den je z pokoje hraběnky z Morcaru ukraden vzácný drahokam modrá karbunkule. Ve vězení se ocitá řemeslník a Sherlock řeší případ ztraceného klobouku a husy určené na slavnostní tabuli, v jejímž žaludku je objeven pohřešovaný drahokam: 

Když poslíček odešel, pozvedl Holmes kámen a podržel jej proti světlu. „Není to nádhera?“ řekl. „Jen se podívejte, jak se jiskří a třpytí. Jenomže je to samozřejmě přímo jádro a ohnisko zločinu. Což je ostatně každý pořádný drahokam. Jako by je políčil po světě na lidi sám ďábel. U větších a starších šperků se často každá vybroušená ploška rovná jednomu krvavému činu. Tento kámen není stár ještě ani dvacet let. Byl nalezen na břehu řeky Amoy v jižní Číně a je jedinečný hlavně tím, že má všechny charakteristické rysy karbunkule až na to, že není rubínově rudý, ale modrého odstínu. Třebaže je tak mlád, má za sebou již pohnutou historii. Pro těchto čtyřicet gránů krystalovaného uhlíku byly spáchány dvě vraždy, dvojí útok vitriolem, jedna sebevražda a několik loupeží. Kdo by si pomyslel, že tak hezounká hračka poslala již řadu lidí na galeje a do vězení? Zamknu ji raději do nedobytné pokladny a napíši hraběnce, že je u nás.“ 

Bystrý Sherlock případ samozřejmě vyřeší, stihne při tom poučovat dr. Watsona, a nakonec i projeví velkorysost. V rozporu se zákony detektivky se příběh uzavře vánočním happyendem a odpuštěním. 

Andělé zpívají zpěv míru 

Vánoční motivy nalezneme také v poezii Antonína Sovy. Do sbírky Soucit a vzdor zařadil báseň Vánoce. Ve sbírce Ještě jednou se vrátíme čtenáři naleznou báseň Zpěv noci vánoční:

 

Hvězd jasných na domy

se navěšují světla,

v mlh bílé průlomy

a v okna mrazem zkvětlá.

A teď, teď andělé

se na bílé snášejí střechy,

zář nebes na čele,

zpěv zpívají míru a těchy. 

V Habrůvce na Štěpána vyhazoval z hospody četník 

Vánoce slavili i obyvatelé fiktivní moravské dědiny Habrůvka v románové kronice Aloise a Viléma Mrštíkových Rok na vsi: 

A byly tu šťastné, veselé Vánoce, svátky všech malých i velkých dětí — týden radostného míru a pokoje všem lidem dobré vůle. — Krev příjemněji proudí, veseleji hledí oči, prsa oddychují, jako by z vězení se ocitla náhle na božím světě. — — S takovou počal vánočních hodů první den. 

Slavnostní večeře byla skromná: 

U Stéskalů povečeřeli krupičnou kaši porosenou medem, dojedli kávu s koláči, hospodář na stůl postavil láhev habrůvského vína — hospodyně čeládku podělovala suchými švestkami, ořechy a panenskými jablky. Chůva s děvečkou v koutku na hliněné míse tavily olovo a ukázalo se, že mlaďoučká ještě, ledva škole odrostlá chůva vdá se dřív než ospalá, u muziky všemi postrkovaná dívka. Když jablíčka nakrojily, hádajíce na zdraví a smrt, zahádala si i hospodyně. Byla spokojena. Sebrala ručkama na peřince rozkládající dítě a odešla s hospodářem na besedu do výměnky k rodičům.

Veseleji bylo u Jurčáků v chaloupce. Měli k večeři hubnou máčku s knedlíky. Jurčák zapálil si po večeři dýmku a s úsměvem přihlížel od kamen ke stolu, kde pět svých dětí podělovala matka řehtavými ořechy a suchými křížalkami — — Ještě jí několik ořechu zbylo; ty zkřoupe sama, až umyje nádobí. — 

Oslavy se odehrávaly v kostele, ale už na Štěpána se Habrováci bavili v hospodě: 

Dusno, nabotnalé výpary kožichů, rozpaluje hlavu do bláznění. Neživě blikají žlutá dvě světýlka lamp. Zadní světnička taky je plna. Tam hrají v karty.

„Švec jede na svini, trhá z ní štětiny, sviňa křičí rech, rech, rech, jen ty mě, ševče, nech!“ piští Studýnka. Miklík skáče uprostřed šenkovny na skrčených nožkách, napodobuje žábu. — Hospodu jak když prolije smíchem.

„A kdo to dovede — temu zaplatím půl litra gořalky,“ zakládá se udýchaná žába — Miklík; ještě cosi dodal, ale už ho nebylo slyšet pro rozburácenou sílu vojenské písně… 

Zábava se pěkně rozjela a nikomu se nechtělo končit: 

„Chaso!“ vřavou vysoko proniknul starostův hlas — — „Huž je jedenást hodin, policejní hodina preč! Včil poróčím já, dež nechcete poslechnót hani hospodskýho, hani hlásnéch. Dum! — — —“ 

Musel zasahovat četník: 

Vtom do hospody vešel četník, po loňské výtržnosti letos do Habrůvky schválně poslaný.

„Tak vy teda máte otevřeno přes policejní hodinu?“ vítal Rybáře, v loket spouštěje svou bodákem nastraženou pušku. „To si musíme zapsat.“

„Prosím, pane šandár, só tu hóřadi. Hóřade přeci nemožu vehnat!“

„Vy máte mít o desíti hodinách zavříno. Dostal ste přec od hejtmanství vyrozumění? — Ve jménu zákona —“ vstoupil četník na práh postranní místnosti — „každý ať jde domů! — —“ 

Znečištění spíže v sirotčinci 

Jaroslav Hašek čtenářům přiblížil, jak probíhá Štědrý večer v sirotčinci: 

Sedl si na pytel mouky a vzpomínal na průběh celého večera, jak včera přišel na Štědrý den k nim Ježíšek do sirotčince v podobě pana katechety, ředitele sirotčince, dvou nějakých tlustých pánů a jednoho vytáhlého člověka, který stále posmrkával a kterému říkali excelence. Pak přinesli dva nejhodnější sirotkové zdola z ředitelny balíky se šátky na krk, položili je pod vánoční stromek a políbili panu katechetovi ruce.

Potom přišli ještě nějací páni s černě oděnou dámou, která každého sirotka pohladila po tváři a ptala se ho na nebožtíky rodiče.

Tonda Nehovů řekl, že žádných neměl, ostatní se dali do smíchu a Kalous vykřikl: „Parchante!“

To bylo první, nad čím pan katecheta skřípal zuby a říkal, že Ježíšek si toho nezasluhuje, aby on, katecheta, zpohlavkoval o takový slavný den tohoto uličníka. Že ho zpohlavkuje až na Boží hod. 

Vánoční atmosféra poněkud skřípe a sirotkům pomalu dochází trpělivost: 

Nato měl k nim pan ředitel řeč a mluvil o Ježíškovi přes půl hodiny. Kručelo jim čím dál tím víc v břiše. Pan ředitel říkal, že Ježíšek byl takový maličký, nedovedl to ani říct, jen dělal rukama: „Takovýhle, takovýhle...“

Černá paní plakala ještě víc a ředitel pokračoval a mluvil o dobytčatech ve chlévě a díval se při tom významně na sirotky. Mluvil o šátcích na krk, načež si sedl a povstal pan katecheta.

Vykládal, že dostane každý ze sirotků na památku narození Ježíška šátek na krk a vyzval je, aby se všichni pomodlili třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno.

Pazourek byl do té doby úplně zticha, ač Pivora se stále snažil nějak jej vyprovokovat, ale nyní, když slyšel zase o otčenáších a zdrávasech, nezdržel se a poznamenal k Pivorovi:

„To je ňákýho modlení za každou onuci.“ 

Sirotek Pazourek neujde trestu: 

V tom vznešeném vánočním řevu drapl ředitel Pazourka jako tygr jehně a odvlekl ho do komory. —

Ať si laskavý čtenář představí komoru, v ní Pazourka, pytle mouky, pytle sušených slivek a na zemi hrnec mléka.

Toť se ví, že Pazourek mouku nejedl ani nepil. Co jedl a pil, lze se tedy snadno domyslit. A následky při jeho celodenním postu takové. 

Dobrý voják Švejk před světovou válkou strávil Vánoce v base 

Vánoce oslavil také Haškův „dobrý voják“ v předválečné povídce Švejk v Itálii: 

Přiblížil se Štědrý večer. Jednoroční dobrovolníci vystrojili si v kasině stromeček a po večeři pan obršt měl dojemnou řeč, že se Kristus narodil, jak všichni vědí, a že má radost z pořádných vojáků a že pořádný voják sám musí mít radost nad sebou… A tu v tento slavnostní proslov zapadlo vroucí: „Bajó! Už je tomu tak!“

Pronesl to se zářící tváří dobrý voják Švejk, stojící nepozorovaně mezi jednoročními dobrovolníky. 

Na rozdíl od sirotka Pazourka Švejk neputoval do komory, ale rovnou do basy: 

Když v Tridentě svolávaly zvony na půlnoční, seděl už dobrý voják Švejk přes hodinu v base. Tentokrát byl zavřen hezky dlouho… 

Narodil se z rány 

Dojemná báseň Koledy o příchodu dítěte na svět v chudé chaloupce vyšla ve sbírce Jiřího Wolkera Host do domu: 

Na náměstí vyhrávají koledy

tři přesmutné trumpety:

mlha, bláto, sníh.

 

A na konci města

vede do chaloupky cesta.

Třebas právě nový člověk po ní na svět přišel

a rozhazuje bílý křik na nahé stěny,

že už je tu,

malý, živý, narozený,

maminčinou bolestí požehnaný.

Že se narodil z rány,

tak na něj dýchají, tak jej zahřívají

z jedné strany krev

a Pán Bůh z druhé strany.

 

Svatý Štěpáne,

smutný den přinesl jsi ve džbáně,

promáčené boty děrami pláčí,

ale to jsou přec nejvděčnější posluchači

poselství radostného,

chlebíčka na černé míse přineseného,

protože jsou nejblíže trumpet tvých přesmutných,

jako je: mlha, bláto a sníh. 

Hercules Poirot: Angličané jsou tak sentimentální! 

Zvláště v oblibě Vánoce měla Agatha Christie, autorka oblíbených detektivek. Do vánočního času zasadila hned dva případy Hercula Poirota. První bylo Vánoční dobrodružství.

Jedná se o původní verzi prózy Dobrodružství s vánočním pudinkem, kterou Agatha Christie o několik desítek let později přepracovala a rozšířila. V češtině vyšla také pod titulem Královský rubín. Svérázný Belgičan se v příběhu chystá strávit pravé anglické Vánoce na venkovském sídle a při té příležitosti se mu podaří objasnit vraždu a objevit ukradený rubín skrytý v tradičním vánočním pudinku.

Další jsou Vánoce Hercula Poirota. Tentokrát majitel výjimečně výkonných šedých buněk mozkových přijme pozvání vrchního komisaře Johnsona: 

„Máme čas vánoční. Všude pokoj, dobrá vůle — a tyhlety věci. Dobrá vůle, kam se člověk podívá.“

Hercule Poirot se opřel v křesle a spojil špičky prstů. Zamyšleně pozoroval svého hostitele.

Tiše se otázal: „Myslíte si tedy, že spáchání zločinu o Vánocích je nepravděpodobné?“

„Přesně tak.“

„A pročpak si to myslíte?“

„Proč?“ Vrchního komisaře to poněkud vyvedlo z míry. „No, jak říkám, všude panuje vánoční pohoda a dobrá nálada a tak všelijak podobně.“

Hercule Poirot zamumlal:

„Angličané jsou tak sentimentální!“

Johnson se ohradil: „A proč by ne? Co když jsme opravdu staromódní a máme rádi tradice a svátky? Co je na tom špatného?“

„Není na tom nic špatného. Je to naopak velmi milé. Ale uvažte fakta. Řekl jste, že Vánoce jsou časem dobré nálady. To přece znamená spoustu jídla a pití. To znamená přímo přejídání! A s přejídáním přijdou zažívací potíže! A se zažívacími potížemi přijde podrážděnost!“ 

K vraždě samozřejmě dojde a belgický detektiv ji opět brilantně vyřeší.

Dopadnout vraha, který se neštítil řádit o nejkrásnějších svátcích roku, se podaří i slečně Marplové v příběhu Vánoční tragédie. 

Tys nedala jim nic 

Vánoční kouzlo dokázal ve své poezii čtenářům zprostředkovat také lyrický básník Jaroslav Seifert. Báseň Nad jesličkami vyšla ve sbírce Jaro, sbohem: 

Už nevzbouzím se o půlnoci

utrhnout sladkost ze stromku,

a zoubky ať si na ovoci

brousí už dvé mých potomků. 

Monolog adresovaný sváteční noci vede lyrik v básni Vánoční noc ze sbírky Chlapec a hvězdy. Báseň je obžalobou světa, který se neohlíží na potřeby chudých lidí. Básník vyčítá: „Chudým se chtělo tepla, tys nedala jim nic.“

Tento refrén se opakuje v obměnách – chudým se nedostalo lásky ani něhy: „Ty noci svatá, štědrá, tys nedala jim nic.“

Závěr je velice jímavý: „Co vše jim svět byl dlužen, oblečen do brokátu? Chtěli žít bez almužen a bez žebráckých šatů. Ty noci plná jasu, touha je bez hranic! I chudí chtěli krásu, tys nedala jim nic.“ 

Oslavy spalovače mrtvol 

Jako předzvěst příštích tragédií lze číst popis průběhu Štědrého dne v rodině Kopfrkinglových v próze Ladislava Fukse Spalovač mrtvol: 

„Máte hezký stromek,“ řekl Willi, „co kapra, máte?“ „Dva,“ usmál se pan Kopfrkingl, „nebeská je za chvíli usmaží. Za chvíli je dá na to naše malé žároviště. Její blažená matka,“ řekl, „kapry nesmažila. Dělávala je ve sladkém rosolu, na nějaký cizí způsob. My je děláme česky. Přišels mi říct, že jsem odrodilec a zbabělec…“ pan Kopfrkingl se usmál. 

Willi stráví Štědrý večer se soukmenovci v německém kasinu. Dříve než tam zamíří, ještě promlouvá panu Kopfrkinglovi do duše: 

„Nastolíme vyšší, všelidskou morálku,“ řekl a popošel k vánočnímu stromku, na němž bylo mnoho svíček, připravených k rozžetí, „nový světový řád. Jsi jeden z nás. Jsi čestný, citlivý, odpovědný a hlavně…“ Willi se obrátil, „jsi silný a statečný. Čistá germánská duše. To, mein lieber Karl. ti nevezme nikdo. To si nemůžeš vzít, i kdybys stokrát chtěl, ani ty sám. Protože to máš shůry. Je to i tvůj dar. Tvé předurčení. Jsi vyvolený,“ Willi ukázal na strop jako na nebe. 

Poznali bychom Ježíška? 

Jak vypadají současné Vánoce? Vlezlá reklama, půjčky na dárky, nákupní horečka a odsouzení a přehlížení těch, kteří na to nemají. Slovenský autor Daniel Hevier neshledává na soudobých oslavách narození Jezulátka vůbec nic poetického: 

Vypukly znovu Vánoce / tak jako jiné roky / Každý si něco urvat chce / a půjčit na úroky //

Křiklavá pestrá reklama / odevšad drze září / strkáme do sebe rukama / s nemilosrdnou tváří //

Týdny jsme zlostní oškliví / a dva dny pohodoví / nikomu z nás nic nechybí / a nikdo nehladoví //

(„Ti na které nic nezbylo / si za to mohou sami!“) / Jako by nás to zabilo / nechat je pojíst s námi //

Stále tu stejnou koledu / si hrajem do němoty / A lepkaví jsme od medu / a pleteme si noty // 

Básník se čtenářům svěřuje: 

Píši vám děti jak já jsem / utekl z takových Vánoc / A šel jsem rovnou za nosem / už stmívalo se na noc //

Za městem začíná kopeček / tam potkal jsem vám chlapce / Ba řeklo by se chlapeček / Vypadal smutně i sladce // Tak jsem se ho hned musel ptát / Ty jsi se chlapče ztratil? / Chvíli tam zůstal mlčky stát / potom se zeptal A ty? // Nikomu jsem se neztratil / já jenom hledám lidi / Stálo mne to už mnoho sil / a ve tmě špatně vidím // 

Kdo je chlapec, kterého básník potkal? Proč „hledá lidi“ „za městem“? Proč je nenašel ve městě, např. v obchodech, kde „každý si něco urvat chce“, nebo v bance, kde každý chce „půjčit si na úroky“? 

Říkám Nezlob se nemám čas / poslouchat takové řeči / A on Chtěl jsem být jedním z vás / jenže jste v nákupní křeči // Vždyť se měníte na sysly / když říkáte jen Hrab si / Ty vaše nízké úmysly / A nebráníte slabší // Pak pokračoval tišeji / A neznáte už snění / a hvězdy jež jsou nadějí / před novým rozedněním // Nemáte nebe nad hlavou / jen obzor obrazovek / Až za náramnou dálavou / se občas mihne člověk // 

Básník musí uznat, že chlapeček má v mnohém pravdu: 

Kdo dnes pomyslí na vločku / která se mění v bláto // Říkám mu Počkej chlapečku / dost moudře vypadá to // Náš svět je divný ubohý / všechno se zamotalo / Jen samé klacky pod nohy / Co se to s námi stalo // Jsi dobrý? Zůstaneš na suchu / Dobráci vyšli z módy / Nanejvýš dostanou po uchu / Tak to na světě chodí // Jen únosy a střílení / a všude sprostá slova / A nikdo se v tom bláznění / dnes slušně nezachová //

 

Pak náhle přišlo svítání / a moje nohy slábly / Vzal milosrdně do dlaní / ruce jež mne zábly // Vždyť proto chodí Vánoce / U dobrých zvoní U zlých / Co nespraví se po roce / ať se víc nezauzlí // Vyzvídám jeho příjmení / A on Dej na svůj pocit / Byl se mnou Ježíšek a není / odešel na sklonku noci *** Z ježíšků stojících na stáncích / je jenom jeden pravý / Ten který v ranních červáncích / možná se u vás staví

 

Zdroje: Kristýna Motyková: Obraz Vánoc ve vybraných textech české literatury, Karel Jaromír Erben: Kytice, Božena Němcová: Babička, Jan Neruda: Balady a romance, Zpěvy páteční, Jaroslav Vrchlický: Co život dal, Nové sonety samotáře, Bratři Mrštíkové: Rok na vsi, Arthur Conan Doyle: Příběhy Sherlocka Holmese, Antonín Sova: Ještě jednou se vrátíme, Jaroslav Hašek: Štědrý večer v sirotčinci, Dobrý voják Švejk, Agatha Christie: Vánoce Hercula Poirota, Jiří Wolker: Host do domu, Jaroslav Seifert: Jaro, sbohem, Chlapec a hvězdy, Daniel Hevier: Vánoční pošta, Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol, Dickens Charles: Vánoční koleda

 

Vložil: Vladimíra Krejčí

Vánoce, HP,