Nepraktování velké a největší. Knižní glosa Iva Fencla
20.12.2024
Foto: Se svolením nakladatelství Epocha (stejně jako snímek obálky v článku)
Popisek: Obrázek z knihy pochází z roku 1954.
Moderoval jsem v Polanově síni v Plzni v listopadu 2024 pořad ke stému výročí narození malíře Neprakty a přijela jeho paní. Napadla mě i otázka z nejprostších. „Čím to, že byl tak pracovitý?“ Protože 35 000 kreseb již něco „málo“ znamená. V takové kvalitě, navíc. Často s nastudovanými (historickými) detaily.
Vdova po malíři Daniela Winterová odpověděla, že měl „náturu tahouna“ a podle Neprakty „nemá chlap nikdy doma jen tak sedět“. Souhlasím, ale připomněl jsem i názor nejednoho psychologa. Lidé (a nemuseli být jen židovského původu, tak jako částečně Jiří Winter), kteří za války přišli o většinu příslušníků rodin a takřka i o život, občas dál žijí s podvědomou a někdy i vědomou vizí, že musí svou další existenci před světem (či okem božím) mocně ospravedlnit. Nebyl to snad i Nepraktův případ?
Jistě to je možné. Výsledky jeho nelopotné, šťastné práce letos dostáváme pod stromek v dosud nejtlustší bichli, která kdy existovala. Sestavil ji Jaroslav Kopecký.
Tento chrabrý muž bydlí blízko Prahy a valnou část života sbíral vše od Neprakty (1924-2011), přičemž na to sice stačí místnost, jíž říká jeskyně, ale jde o stovky knih a kvanta vystříhaných obrázků. O kreslený humor, fascinující komiksy, legendární stolní hry… Navíc… Ženy Neprakta dovedl (kreslit) ještě lépe než třeba slavný Kája Saudek… a to je co říct… a dokázal je načrtnout i několika málo tahy. Ano. Byl génius.
Jaroslav Kopecký, Přemysl Rut, Ivan Hanousek, Pavel Ryška, Jiří Věrčák, Tomáš Prokůpek a další: Neprakta. Ilustroval Jiří Winter a editoval Jaroslav Kopecký. Vydalo Nakladatelství Epocha. Praha, listopad 2024. 648 stran.
U příležitosti výročí malířova narození dal oddaný pan Kopecký dohromady objemný svazek s titulem Neprakta (650 stran) a nikdo ještě podobný nevydal. Mistr by měl radost? Asi ano. A vyskakuje z knihy na tisíc barevných obrázků, někdy i méně známých a - v některých případech - publikovaných poprvé. Jindy pověstných. Vzrušujících, dětských, všeho druhu.
Pan Kopecký je, pravda, zbytečně skromný, což by podle mého názoru neměl být, a bibli zahajuje slovy: „Korunní princ Rudolf Habsburský kdysi napsal o své zálibě v ornitologii následující slova; myslím, že se přesně hodí i na sběratele, jakým jsem já. Citát zní: Jsem fanatickým obdivovatelem, ale tím je vše řečeno; nechybí mi čas a důkladnost, chybí vzdělání v oboru.“
Publikace (velice lehká, což je papírem) sestává z tuctu kapitol a zahrnula jak Období přednepraktovské, tak tematická povídání o vtipech, komiksu, knižní ilustraci, odborné kresbě anebo ilustraci novinové, která Wintera vyprovokovala k typicky tuhé, ladovské lince.
Další části svazku se pokoušejí zachytit i tvůrcovu práci pro divadlo, film a televizi, nebo obrovské množství užité grafiky, tj. reklam, pohledů, plakátů a rozličných osvětových kreseb... Hm. Ale kdo to vlastně byl, tento, Neprakta?
Aniž nahlížím do Wikipedie, což klidně udělejte, sepíši to rychle. Do první třídy nastoupil v září 1930. Maturoval v červnu 1942. Měl - očividný - talent, a tak téhož září nastoupil na Státní grafickou školu. Shodou okolnosti do ročníku Aleny Ladové, která ho seznámila s otcem.
V srpnu 1943 byl ale Winter totálně nasazen… a v březnu 1944 zatčen gestapem. Zpola byl, jak už výše naznačeno, židovského původu a v srpnu téhož roku jej ve Strakově akademii takřka odsoudili k smrti. Ortelu unikl v podstatě zázrakem a v září byl transportován do věznice Bernau v Bavorsku. 3. května 1945 byl tábor osvobozen Američany a hned 5. května se Winter - ještě se dvěma spoluvězni - vydal do Československa. Do Prahy se dostal teprve 11. června, protože byl cestou na chvíli Američany internován.
Přišel tedy ke zbytkům bytu a domova a chvíli měl za to, že je na světě širém ze svého rodu sám. Chvíli. Ale maminka se vrátila. Ostatek rodiny ne.
V lednu 1946 začal studovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, ale studia nedokončil; vtáhlo jej do sebe kreslení, a to zcela a 30. října 1949 založil „firmu“ Neprakta. Ne sám, s dodavatelem námětů Bedřichem Kopecným (1913-1972). Také jeho portrét kniha přináší. 20. listopadu 1949 vyšel Nepraktovi první vtip nazvaný Nedělní odpoledne a stalo se to v příloze Svobodného Slova. V květnu 1960 měl první velkou výstavu v síni Mladé fronty (Spálená) a v červenci převzal vítěznou cenu Haškovy Lipnice. Tam potkal Švandrlíka a v červenci 1961 mu ilustroval první knihu Krvavýho Bill a viola. Už předtím se vrhl do časopisů, a jak připomněla Daniela Winterová (čtvrtá jeho manželka) na oné besedě, disponoval taky výbornou schopností obchodovat a svá díla uplatnit.
Dne 5. září 1965 byly v Pionýru zveřejněny obrázky k vědeckofantastické povídce Oběť potoka Brumbalce, což úvodní příběh Švandrlíkovy takřka nekonečné ságy z Posázaví o žácích Kopytu a Mňoukovi, která se měla uzavříti poslední knihou teprve roku 2007, tedy po víc než čtyřiceti letech. Zcela kompletní knižní vydání těchto povídek a románů čeká dnes ještě na poslední svazek; je totiž tak trochu problém zajistit, aby tam vůbec nic nechybělo.
Prvého srpna 1968 začal Neprakta kreslit - opět na Švandrlíkovy scénáře - do časopisu Ohníček… a vznikl rozsáhlý komiks o pravěkých sourozencích Sekovi a Zule a jejich příteli Punťovi, brontosaurovi. Ani na dospělé ale mistr nezapomínal a 25. března 1969 ilustroval první a ne ještě úplné vydání Černých baronů. Ta kniha ho málem dostala na pomyslnou černou listinu a začátkem normalizace dostal skutečně na chvíli „zaracha“. V květnu 1973 byl nicméně jako první náš karikaturista oceněn titulem Zasloužilý umělec.
V létě 1980 vystavil přes tisíc kreseb v Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice a vzpomínám na tu výstavu nostalgicky, asi to byla ta největší. A je to dvacet let (2004), co se stal Neprakta i prvním držitelem výroční ceny České unie karikaturistů: Řádu bílé opice.
Sám evidoval „jen“ 28 820 vlastních kreslených vtipů, ale publikoval takřka v třístovce našich a zahraničních časopisů a novin. Nejvíc v Dikobrazu, kde má takřka sedm tisíc kreseb, ale jsou i ve Svobodném Slově (1316 kreseb), deníku Práce (1310 kreseb), v časopise Stadión (507 kreseb). Nechybí ani v Australských listech (Sydney), v Composteru (Londýn), v deníku Nürnberg Zeitung.
Neskutečná byla i jeho spolupráce s televizí. Ta měla jistě i období Ondřeje Sekory či období Miloše Nesvadby, ale Neprakta ji, a není už to dnes tak známo, zásoboval průběžně. Jde o několik seriálů, pořadů a inscenací, a tak pouze namátkou: Jak šla staletí, Jak dlouho jsme tady?, Napoleon v Africe, Moritáty, Na tý louce zelený, Patenty a vynálezci, Zajímavosti o Praze, Nejlepší přítel (je to cyklus vyprávěnek o psech tvořený s Janem Werichem), Dívčí válka, Odysseus se mýlil, Sedm vyznání Červené Lhotě, Radí vám Přemysl, Sedmilháři, Řekni mi, co čteš, V jednom hradě (obrázky k písničkám Jiřího Traxlera), Jeden den s Miloslavem Švandrlíkem, Soukromé muzeum Jiřího Wintera, Golem a ti kolem, Cesta za hieroglyfy, Správně otevřený klavír, Dostaveníčko v cirkuse, Hadrián z Římsů, Každý má své hobby, Od antiky do důchodu, kabarety U dobré pohody, Slasti manželské, povídání z historie filozofie Kostky jsou vrženy, Souboje, Poznáváme chemii, Kámen mudrců, Společenská výchova, Vodáci a chataři, Král Midas, Receptář, vyprávění o detektivkách a Václavu Erbenovi, Nepraktův praktický a nepraktický svět, Paridův soud, Manželský pětiboj, Co Pasteur netušil, Paris a Helena, Setkání se strašidly, Setkání s historií, Jak to bylo s byrokracií?, Slavní autoři divadelních her, Korsika, Přijďte k nám na večeři, Trampoty s kočkou Mícou, Roboti s námi, Má žena o žebro méně?, Jazykový koutek, O Černých baronech, S Nepraktou o zvířatech a strašidlech, Nepraktův prakticky nepraktický svět, Antičtí filozofové, České stopy v Latinské Americe, Mistři animovaného filmu atd.
Taky na televizních Silvestrech spolupracoval mnohokrát a - počínaje Kynologickou příručkou (1952) - ilustroval takřka půl tisícovky knížek. Od listopadu 1953 se zúčastnil - v nějakých 220 galeriích - bezpočtu výstav a jen letos (2024) jich měl pět. V Husitském muzeu v Táboře, v Haškově domě v Lipnici, v Galerii U Zlatého kohouta v Michalské, v Knihovně města Hradec Králové a uvnitř „Vila La Rosa“ v Safari parku Dvůr Králové; ta ještě probíhá. Na několika místech republiky má i malé výstavy stálé.
Už pro tu „pravěkou“ televizi nakreslil Neprakta tehdy slavný obrázek „Zadržte! Porucha není ve vašem přijímači!“, ve kterém lítý muž útočící na aparát sekerou… Kresba se bohužel ztratila, a tak kniha Neprakta prezentuje pouze její rekonstrukci.
Ve filmu se jeho obrázky poprvé objevily u Kadára a Klose (Tři přání, 1958) a první jeho animovaný film je Červená aerovka (1960) podle scénáře Ludvíka Ráži a Eduarda Hofmana. Roku 1961 následovalo Neodpočívej v pokoji a jeho, Effelovy a Lhotákovy kresby se proťaly ve Hře o naftu (1964); taky tento „ideologický“ film jsme na besedě částečně promítli a zjistilo se, že zase tak ideologický není.
Ještě zajímavější počin ale je z roku 1966, kdy natočili pánové Kořán a Špáta s komentářem Jana Wericha Pražská strašidla. Roku 1968 Neprakta spolupracoval i na pohádce Šíleně smutná princezna a téhož roku na filmu Rakev ve snu viděti. Naposled jsou jeho kresby úvodem Divokého piva (1995), a to když Jiří Sovák zpívá kramářskou píseň.
Winter realizoval všeho všudy tři filmové plakáty. Na tom poli (jednom z mála) se nedokázal anebo ani nechtěl prosadit. „Možná,“ řekla paní Winterová, „už to ani nebylo možné lidsky zvládnout.“ Takže kniha prezentuje pouze dva návrhy (nemravnější byl zamítnut) na plakát k filmu Když rozvod, tak rozvod (1982).
Ještě zajímavější jsou exkurzy svazku do „obory oboru“ užité grafiky a hle, roku 1962 Neprakta vytvořil (což uveďme jen jako příklad) pro Červený kříž a továrnu Solo Sušice překrásnou sérii (v dětství mnou milovaných) zápalkových nálepek (dnes jistě značné hodnoty) o první pomoci. Tématy jsou umělé dýchání, otrava zmijí i houbami (to zvládá jediný obrázek), opařeniny, popáleniny, zlomeniny, dopravní nehody atd.
Už z roku 1960 je pak velmi prostá kartička s hádankou „od Strýčka Jedličky“, vydaná Státní spořitelnou. Z roku 1970 pocházejí - ne zcela mravné - „prstové“ pohlednice a pro Sběrné suroviny, s nimiž spolupracoval po tři desetiletí, vytvořil vystřihnutelné figurky k Vinnetouovi. Tj. perfektního Shatterhanda s puškou, Sama Hawkense (bez paruky), Old Firehanda a typy Indiánů kmene Ponků.
Pro KOH-I-NOOR České Budějovice navrhl už roku 1959 etuje na víc typů tužek, nicméně vyvážených do arabských zemí, a tak obrázky působí jako z Tisíce a jedné noci.
Spoře oděné dívky kreslil Neprakta spíš pro budějovickou mlékárnu MADETA a ne všechny byly nakonec využity.
Postava biblického Jonáše a Robinson figurují v reklamách na lék Kinedryl, ale osobně mě nejvíc fascinují jeho stolní hry.
Nerealizována zůstala hra Raketou do vesmíru, její herní plán byl, jak dnes vidíme, přímo fascinující. Tak se „to“ muselo zakázat. Vyšlo nicméně Skupovo Veselé cestování Spejbla a Hurvínka. Je to, pravda, již druhá verze. První namaloval před válkou Jiří Trnka, ale prý se jeho kresba nedochovala, tak byl roku 1960 osloven Winter.
Už z roku 1957 pochází stavebnice Dobývání hradu. Další hry? Dědeček automobil vítězí, Kdo jinému jámu kopá, Veselý rybolov, Kubus pohádek, Obrázkové loto, Sběr léčivých bylin, Smolíček pacholíček, „Tajůplný ostrov“, Dlouhý, Široký a Bystrozraký… S posledně zmíněnou mám dětství hodně propojeno, jakožto i s kartičkami Detektiv. Tato hra spočívá v tom, že každý poslepu sbírá karty a má kupříkladu dvoje stejné nohy myslivce, za kterého se zločinec převlékl. Jedny nohy pro výhru nestačí, to je pravda, ale stejně je takticky vyměníte za nohy instalatéra (další převlečený padouch) či krasobruslařky, protože krasobruslařku sestavíte spíš, už máte dvě její těla a dvě hlavy. Kdo má nakonec složeno nejvíc párů od stejné figury, ten vyhrál, a jen mi připadá zvláštní, že jsem si - celé dětství a ještě později - neuvědomoval, že ty hry (samozřejmě ale nemám všechny) kreslil Neprakta a ty zápalky taky; ačkoli třeba jako kreslíře komiksu Vyhynutí upírů na Rusi jsem mistra znal. Pouze mě nenapadlo, že - pomyslně - útočí z tolika směrů. Navrhl dokonce i (známého mi) houpacího kohouta pro děti a podobně populárního houpacího koně. I slona, toho ale pro britský trh, přičemž jeho obrázek ve sbírce pana Kopeckého absentuje.
Sám Jaroslav Kopecký závěrem děkuje mnohým (kniha má spoluautory) a také své paní Jiřině, která se, jak uvádí, vydání svazku bohužel nedožila. Co se pak malíře Neprakty a jeho partnerek týká, ve skutečnosti prožil většinu života se svou třetí manželkou, a kdyby roku 2002 nezemřela, patrně by spolu zůstaly do smrti. Neprakta rozhodně nepatřil mezi muže, kteří potřebují střídat své ženy. Kniha pana Kopeckého se však (a po právu) cele obírá dílem a to dílo je ohromující. Tak moc, že například Ondřej Neff má dnes - a při pohledu na některé jeho součásti - pocit, že je Neprakta (a cituji) nedoceněn.
Zdroje: kniha Neprakta (2024), Daniela Winterová, archiv Jaroslava Kopeckého

Vložil: Anička Vančová