Ta kniha je o magnetické povaze zla, říká o svém novém románu Lhář a kráva Milan Tesař

Foto: Se svolením Milana Tesaře

Popisek: Milan Tesař

ROZHOVORY NA OKRAJI: V kinech se objevil nedávno nový film Výjimečný stav, v knihkupectvích tento rok vedle mnoha jiných titulů román Lhář a kráva. Večer jsem se podíval na jednu epizodu České sody a koutkem oka zahlédl Zeleného Raoula. Všechny tyto situace spojuje jedno jméno. Milan Tesař, scénárista, spisovatel a publicista.

Milan Tesař, český spisovatel, scenárista a novinář. V roce 1987 nastoupil jako redaktor kulturní rubriky Zemědělských novin, za tři roky se stal členem první redakce nově vycházejícího časopisu Reflex. V roce 1993 pracoval ve společnosti Febio a v roli dramaturga stál u zrodu satirické­ho pořadu Česká soda. Tentýž rok se vrátil do redakce časopi­su Reflex, kde vedl dalších dvacet osm let kulturní rubriku.

V roce 1995 začal psát s dvěma dalšími scenáristy komiks „Zelený Raoul“, který na stránkách Reflexu vycházel až do roku 2022. V roce 2011 mu vyšla literární prvotina „Deník rodícího se otce“, v roce 2019 kniha povídek „Volané číslo existuje“, a o čtyři roky později knížka krátkých postřehů „Štěstí po česku“.

V roce 2016 připravil pro Českou televizi dvě série cyklu o vážné hudbě Můj pokus o mistrovský opus. V roce 2018 měla v Divadle na Fidlovačce premiéru jeho hra „Výjimečný stav“, která dostala v roce 2024 v režii Jana Hřebejka filmovou podobu.

Jsme literární klub, a proto jsou zde na prvním místě knihy. Takže Lhář a kráva. O čem kniha je?

Ta kniha je o magnetické povaze zla. Herec Martin Valtr mu vyloženě nepodal ruku, ale jakmile se k němu přiblížil na nebezpečnou vzdálenost, zlo si jej přitáhlo a navždy mu změnilo osud. Vypráví příběh, který je o člověku odsouzeném vidět svůj život optikou vlastní, nepřijaté viny, která jej nakonec zákonitě, v předtuše trestu, který dřív nebo později musí přijít, donutí přijmout zodpovědnost za něco velmi bolestného, co nemohl ovlivnit. Lhář a kráva není politický román. Je to současné rodinné drama o konfliktu mezi otcem a dcerou, o schopnosti obstát před sebou samým, mající tajemství a překvapivou pointou.

Jsou různá témata pro románové zpracování. Zločin a trest, vojna a mír či rozvod s humoristickou zápletkou. Každé z nich potřebuje jinou motivaci. Vy jste se ve svém románu zapletl se státní policií StB. Co vás přivedlo až k psacímu stolu, abyste napsal právě tento a nikoli jiný příběh?

Podle mě je téma spolupráce StB věčně živá rána. I třicet let po zveřejnění seznamů je to téma do hospody i pro politickou reprezentaci této země, která měla osm let ve svém čele člověka, který v tomto ohledu nemá čisté svědomí. Náš problém je neschopnost přiznat si jakoukoli vinu, protože máme pocit, že by se zbortil náš svět. A tak se svou vinou žijeme a toužíme po rozhřešení, které ale bez pokání nemůže přijít.

Vycházel jste z osobních zkušeností?

Třicet let jsem pracoval v kulturní rubrice velkého časopisu, čili si dovolím tvrdit, že znám prostředí redakce, jakož i divadelního zákulisí. To mi moc pomohlo.

Jak jste normalizaci prožíval vy?

Jako normální puberťák té doby. Doma se nadávalo na režim, chodilo se na burzy, kde se prodávaly nedostupné desky, které rozháněli policajti, stály se fronty na džíny. Je ale fakt, že protože nic nebylo, byla spousta věci, pokud jsme je mohli zažít, svátkem. Událost byla i prázdná flaška od coly.

Od té doby se změnilo mnohé a také vy jste jistě prošel mnohou životní a tvůrčí proměnou. Které z nich pro vás byly ty zásadní? Práce na České sodě či na Zeleném Raoulovi? Anebo něco zcela jiného?

Chtělo by se říct, že Soda i Raoul pro mě reprezentují devadesátky. Jednak je to ta chuť nové, nekonečné svobody, jednak pro mě osobně šlo o dosud nepoznané tvůrčí výzvy. Kdykoli oba tyhle projekty dneska někdo zmíní, propadnu se v čase a tak trochu se dmu pýchou, a tak trochu mi přijde neuvěřitelné, že se to stalo, a že to vydrželo (Raoul) tolik let.

Zmínil jsem Českou sodu. Jakým způsobem jste se podílel na jejím vzniku?

Začátkem roku 1993 mně oslovil Fero Fenič, jestli bych mu pomohl postavit na nohy satirický pořad pro jeho společnost FEBIO. Ta už v té době měla zvuk a za sebou cyklus GEN. Znělo to lákavě, protože jsem věděl, že Fenič nikdy nemluví do větru. Hned během našeho prvního setkání v hospodě jsme vymysleli název Česká soda, a pak následovalo martýrium budování autorského týmu. Obešel jsem snad všechny lidi od Fámyzdatu až po Zděňka Svěráka. Přísliby byly vágní, navíc chyběl hlavní autorský tahoun. Až jsem jeden večer navštívil koncert skupiny Vltava v Malostranské besedě, kde jsem se seznámil s Petrem Čtvrtníčkem. A celé to dostalo ohromné grády. S Petrem v tandemu jsme komponovali první díly Sody, které byly ale tak přes čáru, že po nesčetných kritikách uzavřel penězovod hlavní sponzor pořadu. Vypadalo to, že Soda skončí, a já se se vrátil k novinařině. Fenič se ovšem nevzdal, našel nového financiéra a Soda se znovu rozjela. Já už u toho ale byl jenom jako externí pozorovatel.

Myslíte si, že by v dnešních puritánských a korektně zatuchlých časech bylo možno natočit sérii v podobném duchu?

Rozhodně ne ve veřejnoprávní televizi (každý potik je dnes obležen právníky) - a Fenič by se z prohraných žalob nikdy nevzpamatoval. Konečně Soda se denodenně odehrává na sociálních sítích (a někdy mimořádně vtipná). Naše práce skončila.

Napsal jste řadu knih, scénářů. Které z nich vám dodnes dělají radost?

Radost mi dělá každý ohlas, i značně zpožděný. Třeba po letech ještě občas někdo napíše, že si s gustem přečetl knížku Deník rodícího se otce, kde jsem popisoval dobu, kdy se mi narodil syn. Dnes je mu dvacet a už si knížku sám přečetl a pobavil se. To mě trochu dojalo. Stejně tak Štěstí po česku, soubor krátkých textů o našich „ouchylkách“. A vůbec mi nevadí, když mi někdo napíše, že to čte na záchodě. Od toho to je.

Jezdíte na běžkách? Třeba po Jizerkách?

Opravdu svátečně, můj mladší bratr tento závod pořádá, a tak mě jeden rok ukecal, abych zkusil desetikilometrovou trať. Dodnes mě bolí nohy. Fakt je ale, že sluníčko, sníh a běžky, to je nádherná kombinace.

A jsme pomalu opět v současnosti. Jak jste se dostal ke spolupráci s Janem Hřebejkem?

Znali jsme se právě ze Sody, kde dělal šéfrežiséra, pak jsem s ním několikrát jako novinář dělal rozhovor. Když jsem mu dal přečíst scénář původně divadelní hry Výjimečný stav, nic jsem si od toho nesliboval. Ale ozval se hned druhý den, že se pobavil, čímž rozjel akci, která se završila říjnovou premiérou v kinech.

Ohlasy na film se různí. Jak jste spokojen s výsledkem vy?

Já jsem spokojen absolutně. Převod divadelní hry je vždycky problém, báli jsme se, aby výsledek nebyl toporný, ale Honza to zvládl tuhle konverzačku na jedničku. Má to švih, a já jsem rád, že jsme kromě bláznivé komedie nabídli divákovi i druhý plán. Totiž zamyšlení se nad tím, jak těžké je rozeznat pravdu od dezinformací. A to je, myslím, dnes velké téma.

Předpokládám, že již pracujete na něčem novém.

Máte pravdu, dopsal jsem divadelní hru, vlastně znovu z novinářského prostředí. Příběh táhne generační konflikt a můj stesk po konci tištěných médií. Zatím se hra jmenuje Deadline. Kromě toho dokončuju knížku fejetonů Návod na použití silné ženy, kde se s nadsázkou snažím popsat příběh stárnoucího páru během bouře technologické revoluce a vrcholného feminismu.

Vložil: Jiří Kačur