Dětem z dětských domovů nechybí hračky. Schází jim jejich člověk, s nímž si mohou vytvořit blízký vztah, říká vítěz literární ceny Knižního klubu

Foto: Se svolením Jiřího Benjamína Mayera

Popisek: Jiří Benjamín Mayer

ROZHOVORY NA OKRAJI: Literární cena Knižního klubu je v mnoha ohledech jedinečná. Nezaměřuje se na již publikované práce, jak bývá obvyklé, ale vybrané původní rukopisy proměňuje v knihy, od svého vzniku v roce 1995 cíleně podporuje domácí tvůrce a rozvoj kvalitní české literatury. Díla vydaná díky Literární ceně Knižního klubu dosahují literárních i komerčních úspěchů. Například romány Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause a Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové získaly ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Tapetář Emy Labudové byl na tuto cenu nominován. Letos uspěl v soutěži Jiří Benjamín Mayer.

Jiří Benjamín Mayer je mileniál, Kozoroh, romantický cynik. Od malička si vymýšlel vlastní světy, o kterých rád psal, ale málokomu o nich četl. V rodném Děčíně vystudoval Střední zemědělskou školu A. E. Komerse, kam ho zavedla láska ke zvířatům. Láska k literatuře a češtině ho pak přivedla na katedru bohemistiky při Pedagogické fakultě UJEP. Řízením osudu neskončil na Akademii věd, ale bez titulu zamířil do Prahy, kde se věnoval několika zajímavým profesím. Coby knihkupec v Luxoru si dodal odvahy a po dvaceti letech váhání vykročil vstříc svému snu – stát se publikujícím autorem. Za svůj debutový román Závojnatky získal roku 2024 Literární cenu Knižního klubu.

Především bych si vám dovolil pogratulovat k literární ceně Knižního klubu za váš román Závojnatky. To je veliký úspěch, který ovšem může trochu pocuchat nervy. Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl o získání ceny?

Děkuji. Když jsem se o vítězství dozvěděl, byl jsem v práci a měl jsem právě pauzu na oběd. Takže jsem několik minut zíral na svůj telefon, pořád dokola si četl mail, kde se psalo, že odborná porota vybrala můj román, že mi připraví smlouvu, najdou redaktora, který bude text redigovat... Tolikrát jsem si představoval, jaké by to bylo, až mi to teď přišlo úplně nereálné.

Hrdina románu Ferda vyrůstá v dětském domově. Předpokládám podle krátkého životopisu, že to nebyl váš případ. Takže proč dětský domov?

Ferda strávil v dětském domově prvních pět let života, tedy poté, co tam byl přemístěn z kojeneckého ústavu. Vlastní autobiografie to není, mám ovšem dlouholetou kamarádku, která se věnuje takovýmto dětem. Nejprve měla v dočasné pěstounské péči postupně tři miminka, právě proto, aby hned po narození nemusela do kojeňáku, a pak si vzala tři sourozence do dlouhodobé péče. Není to sice to samé co adopce, ale ty děti k ní časem přilnuly jako k mámě, oslovují ji tak, dokonce jí jsou v lecčem podobné. Jejich život je nesmírně inspirativní a já si několik let říkal, že bych na téma náhradní rodinné péče rád něco napsal.

Takže je tomu jinak, než jsem se domníval. Možná je pobyt v domově citlivé téma, ale přece jenom se zeptám. Jak takové domovy fungují a jestli to vlastně nejsou pouze takové převýchovné tábory. Doufám, že nikoli.

Můžu jen převyprávět to, co vím od zmíněných sourozenců a jejich pěstounky. Ta mi také půjčila pár knih, co se doporučují na kurzech pro budoucí pěstouny. Asi každý si ale dovede představit, že těm dětem nechybí hračky nebo jídlo. Schází jim jeden stálý člověk, se kterým si můžou vytvořit blízký vztah. To první pouto, které nám po zbytek života pomáhá vytvářet další pouta s jinými lidmi včetně partnerských vztahů.

Když už jsem zmínil ten životopis, prý jste tzv. mileniál? Pro mě jsou ty generační nálepky španělskou vesnicí. Můžete mi prosím podat nějakou stručnou a výstižnou charakteristiku mileniála? Jako že třeba většinou nosí plnovous či že ze zásady nesleduje televizi?

Já se nálepkám taky vyhýbám. Ale zároveň se mi na záložce knihy nechtělo uvádět ročník narození, protože se na svůj biologický věk cítím málokdy. Myslím, že mileniál nemá nějakou charakteristickou vizáž nebo image, je to, jak říkáte, označení jedné generace, konkrétně té, co maturovala plus mínus na přelomu milénia. Takže je to zároveň poslední generace, která prožila dětství bez mobilů a místo zpráv na WhatsAppu si ve třídě posílala lístečky z lavice do lavice. Když mi bylo jedenáct, pořídili jsme si první počítač, a celá rodina se sešla, aby si vyzkoušela nakreslit domeček v Malování.

O čem Závojnatky jsou? Zajímá mne především druhá či třetí rovina, řekněme ideová, nikoli ovšem ideologická, která se skrývá pod příběhem.

Děkuji za tuhle otázku. Přijde mi, že se až moc pozornosti upíná tak trochu prvoplánově na jedno konkrétní téma - a není to právě náhradní rodinná péče, zatímco ta ústřední myšlenka poněkud zaniká. Závojnatky jsou především příběh o kořenech a kotvách. O důležitosti rodinných vztahů. O tom, jak zážitky v útlém dětství ovlivňují naše vnímání sebe sama a náš vnitřní svět. A taky je to příběh o příbězích, o psaní a (zatím) nesplněných snech.

Závojnatky je váš první knižně vydaný román?

Ano. Před Literární cenou Knižního klubu jsem neměl dost odvahy posílat rukopisy do nakladatelství. Celý život trpím představou, že moje psaní není dost dobré, ale po letech se mi podařilo přesvědčit sám sebe, že se nemám za co stydět. Zkusil jsem LCKK a vyšlo to hned na první pokus.

Kdy jste se vlastně pustil do psaní?

Do psaní Závojnatek jsem se pustil někdy v červenci 2023, ačkoli poznámky k nim jsem si začal psát skoro o rok dřív. Pokud se ptáte, odkdy si píšu svoje příběhy, tak nedokážu odpovědět přesně. Možná někdy od desíti let, kdy jsem se rozhodl hodit na papír svůj vnitřní svět. Ve dvanácti jsem byl silně ovlivněný Hvězdnými válkami, takže jsem pár let tvořil svou vlastní sci-fi ságu. Ta dnes působí hodně úsměvně, ale stejně mám motiv z ní, souhvězdí Orion, vytetovaný na předloktí.

Většinou je tomu tak, že budoucí spisovatel je v mládí ovlivněn díly spisovatelů minulosti, popřípadě současnosti. Jak jste na tom s těmi cizími vlivy vy?

Ano, do nějakých patnácti let mě ovlivňovalo všechno, co jsem přečetl. Od Foglara přes paperbackové příběhy ze seriálu Akta X po Vlčí jámu od Glazarové. Na střední jsem objevil Vladimíra Nabokova a vznikla z toho láska na celý život.

A co skrývají šuplíky vašeho psacího stolu. Nevydané rukopisy?

Spoustu tréninkového materiálu, řekl bych. Na výšce (pozn. autora: na Katedře bohemistiky Univerzity J. E. Purkyně) jsem psal pomalu každý den, měli jsme s pár přáteli povídkový blog, ale na literární cenu by to vážně nebylo. V pozdějších letech se mi podařilo napsat pár románů nebo novel, na které jsem pyšný. Problém je, že na rozdíl od Závojnatek jsou pro mě až moc osobní a postavy vybočují poněkud víc než tím, že jen nosí oblečení opačného pohlaví. Ale porota LCKK říkala, že jsem nezařaditelný a lehce provokativní autor. Nevím, kde to vzali. (smích)

Kniha už je na světě i s příznivými posudky, takže dveře do literatury jsou otevřeny. Možná již třeba pracujete na další knize?

Vidíte, já to vlastně moc nesleduju. Nechávám knihu žít svým životem. Negooglím se. Upřímně, teď mě pohltil projekt proměny bydlení, do kterého jsem se pustil se stejnou vervou jako románový Jakub do revitalizace zahrady u Macešků. Nedávno jsem se posunul i ve své neliterární kariéře, takže pracuju na rozvoji v této oblasti. Ale mám v hlavě několik nápadů na knihy, takže věřím, že mě to v pravý čas zase popadne. Psaní mě neživí a osobně nejsem zastánce tvorby pod tlakem, aby se něco vydalo, třeba román ročně, takže nejsem pro nakladatele lukrativní, ale těch spotřebních knih je určitě spousta i bez mého přispění.

Vložil: Jiří Kačur