„Letím na pohřeb svého velmi blízkého nepřítele.“ „Ehm?“ „Ano, správně, nejdřív musím toho bastarda zabít.“ Msta v Riu. Čtení na pokračování

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Msta v Riu

Mise Rio vypráví, jak se otec Henry snaží zachránit svou dceru Pavlínu před mafií a smrtí. Za tuto záchrannou misi ovšem zaplatí vysokou cenu a Pavlína musí Rio opustit. Na stránkách Krajských listů.cz se setkáváte během několika víkendů s ukázkami napínavého příběhu, který na Misi Rio navazuje – Mstu v Riu. Přesně dle autorského zákona, který povoluje zveřejnit takto jednu desetinu knihy. V minulém pokračování nám autor představil lidskou stvůru - Macu, obávaného a nemilosrdného dona, šéfa drogového komanda v největší favele…

Přátelé v Riu

Pavlína si pomalu svléká smuteční kostýmek a odkládá jeho části na křeslo. Je konečně sama. Žádný snaživý Bob, Henryho nápomocní spolužáci ani vzdálení příbuzní nebo přátelé, které nikdy neviděla, tu teď nejsou. Padne na postel a nechá volně plout tok myšlenek a zavírá oči. Ocitá se v polospánku na hranici vzpomínky a snu. Vidí Henryho a sebe na farmě, kde žili. Henry jede na svém koni a ona na poníkovi, kterého jí daroval. Máma s nimi už není a Pavlína je ještě malá. Vidí, jak jedou krajinou a Henry jí vypráví o koních, o lese, o svých stavbách i o životě a ona mu naslouchá. Vidí, že je už velká a poník je pro ni příliš malý. Vedle něj stojí Fábio a vztahuje po ní ruce a pomáhá jí ze sedla. Odvádí ji a Henry si přivazuje jejího poníka ke koni, odjíždí pryč a oběma mává. Fábio ji posazuje do auta a odváží. Auto náhle zastaví, a když se podívá z okna, zjistí, že je obklíčeno policisty, kteří na ně míří pistolemi a křičí, aby vystoupili. Náhle se ve snu objeví Bob. Přistupuje k policistům, něco jim vysvětluje a pak ji odvádí pryč a hladí po vlasech. Pavlína pomalu otevře oči a zažene sen. Po chvilce klidu ucítí opět hořkost a napětí, které se přelévají do celého těla, až semkne rty a zúží oči. Zuřivě uhodí rukou do pelesti. Před očima má Macovu tvář. Viděla ji v novinách, kde byl vyfocený na nějakém večírku se svou Lucianou. Ve své mysli teď jasně vidí, jak k té tváři přikládá revolver, tiskne spoušť. Jak mu vystřelí mozek z hlavy. Oklepe se, aby tu představu zahnala, vstane, opláchne si tvář a snaží se uvažovat jasně.

Pavlína se uklidní, sedne si a chvíli přemýšlí. Kde jsou opravdoví přátelé, na které se můžu obrátit, kde jsou ti, kdo mě pochopí a neřeknou mi, že jsem cvok? Kde? V mysli jí běží tváře lidí, které v Riu poznala a kteří jim s Henrym pomáhali. Vzpomene si na Sáru a uvědomí si, že dnes už asi tvoří s Flipem pár. Jak se jim daří? Možná že právě ti dva by mohli být ochotni mi pomáhat. Váhá, ale vlastně přitom hledá mobil a už i vytáčí Sářino číslo. Chvíli to zvoní a pak se ozve Sářin příjemný hlas, který si dobře pamatuje z tlumočení u soudu: „Pavlíno, Pavlíno, to jsme rádi, že voláš. Tolik na tebe a na Henryho dneska myslíme.“ V pozadí se ozývá mužský hlas a Sára dodává: „Jo, Flip tě taky moc zdraví a objímá.“

Pavlína se nadechne a vyhrkne: „Já, já musím za vámi zpátky do Ria, a to co nejdřív. Prosím, pomozte mi. Jsou tu různé nejasné okolnosti. Musím s vámi mluvit.“

Sára se překvapením odmlčí, pak něco říká Flipovi a v telefonu se ozve jeho holandská angličtina: „Haló, tady Flip, co se děje, je tam Bob?“

„Ne, není a děje se toho moc. Henry nedostal infarkt, otrávili ho. Flipe, pomozte mi. Musím se vrátit!“

„Cože, to nebyl infarkt?

„V Riu vám všechno povím.“

V mobilu se ozve Sára: „Pavlínko, jen si kup letenku a napiš, kdy přiletíš. Snad nějakou seženeš, v pátek začíná karneval a míří sem lidi z celého světa, jak víš.“

„Zkusím víc společností a snad se to povede rychle. Už bych chtěla tolik být u vás.“

„Budeme na tebe čekat a o všechno se postaráme, před karnevalem tu bude zmatek,“ dodá Flip na hlasitém odposlechu.

„Myslím, že i já ti musím něco říct,“ doplní ještě rychle Sára.

„Díky, jste opravdoví přátelé! Tak zase v Riu.“

Pak si sama pro sebe tiše řekne: „Díky za ně, tati.“ Otevře notebook a hledá nejbližší let do Ria. Pak si uvědomí, že tohle musel dělat tenkrát Henry. Shánět let na druhý den, když mu poslala tu SMS před svým zatčením. 

* 

Skoro celých dvanáct hodin letu Pavlína prospala. Při mezipřistání ve Frankfurtu zůstala sedět v tranzitu a vůbec nechtěla jít na letiště, kde Henryho viděla naposledy. Bylo pro ni úlevou, když se letadlo znovu vzneslo a zamířilo k Jižní Americe. Vždycky když se probudila, rychle si objednala vodu a pomerančový džus, odmítla pokusy o konverzaci od spolucestujících a opět upadla do hlubokého spánku. Pavlína po půlhodině otevře oči, muž vedle ní se zdvořile usměje a řekne: „Dlouhý let, že, slečno?“

„Hm.“

„Já letím do Ria obchodně a co vy?“

„Letím na pohřeb.“

„Ach, to je mi líto. Někdo blízký?“

„Ano, letím na pohřeb svého velmi blízkého nepřítele.“

„Ehm?“

„Ano, správně, nejdřív musím toho bastarda zabít.“

Pokračování příští víkend

Vložil: Anička Vančová