Maca, obávaný a nemilosrdný dono, šéf drogového komanda, není Brazilec, ale Kubánec… Msta v Riu. Čtení na pokračování

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Msta v Riu

Znovu se vracíme k pokračování knihy Msta v Riu, s jehož autorem, Petre Freyem, se setkáváme v této rubrice podruhé - měli jsme možnost publikovat ukázky z jeho předchozí knihy, na níž thriller Msta v Riu volně navazuje. Mise Rio vypráví, jak se otec Henry snaží zachránit svou dceru Pavlínu před mafií a smrtí. Za tuto záchrannou misi ovšem zaplatí vysokou cenu a Pavlína musí Rio opustit. Na stránkách Krajských listů.cz se setkáváte během několika víkendů s ukázkami napínavého příběhu na ochutnání; činí však jen, dle autorského zákona, povolenou jednu desetinu knihy. Minule jsme se dozvěděli, že Henry zemřel – jenže se ukázalo, že nešlo o infarkt, ale otravu jedem kobry.

Havana Club rum 

Luiz Musa zvaný Maca, obávaný a nemilosrdný dono, vůdce drogového komanda v největší favele v Riu, se pohupuje ve své oblíbené síti u bazénu své honosné vily. Ta nestojí ve favele Rocinha, ale nachází se v jedné z nejluxusnějších čtvrtí Ria poblíž rozlehlé laguny. Kousek od Macy si na lehátku znuděně prohlíží módní časopis jeho milá, Luciana Rossetto, bývalá miss Rio a ozdoba večírků, která stále ještě neztratila žádný ze svých ženských půvabů. Luciana je opravdu nádherná Brazilka s dlouhými světlými vlasy a jemnou pletí. Míry jejího těla, oceněné v mnoha soutěžích, nenechávají muže v její společnosti v klidu. Luciana je dnes jediným člověkem, který může mít na Macu ještě nějaký vliv. Ten už totiž dávno nepovažuje ostatní obyvatele Ria za lidské bytosti a příběh jeho života je protkán jen kriminálními činy, násilím a obchodem s drogami.

Maca není Brazilec, je původem z Havany, odkud kdysi utekl od režimu Fidela Castra. Mimo své moci a peněz má ovšem Maca překvapivě velkou slabost pro výtvarné umění. Je to tím, že jeho otec býval v Havaně hlídačem v národní galerii a malého Luize s sebou často brával do vzácných expozic, které kubánský stát zabavil prchajícím kapitalistům nebo cizincům, kteří Havanu nakvap opouštěli po Fidelově revoluci. Z toho Maca usoudil, že krása se získává násilím, a jeho vila je dnes plná ceněných obrazů od autorů zvučných jmen. Po většině z nich se stále ještě na různých místech světa pátrá. Maca si příliš neláme hlavu s jejich problematickým původem. Vždyť kdo by se odvážil cokoliv jít kontrolovat do jeho hyperchráněné vily s bezpečnostními systémy a bodyguardy?

Maca má podivnou zálibu v obrazech severských krajin a moří. V horké a tehdy povinně veselé Havaně ho zaujaly svým chladem a zádumčivostí, a tak je dodnes považuje za něco skutečně vzácného a pro něj vlastně exotického. Ještě v Havaně ho zaujalo několik obrazů od Jakuba Schikanedera, který tvořil na sklonku života na ostrově Helgoland v Severním moři. Jeho tvorba byla dost pochmurná. Macův otec vyprávěl, že se malíři říkalo „milenec barevných temnot“. Macovi se podařilo získat dva jeho obrazy, na nichž se tříštilo ledové moře o skály u majáků a temné postavy se pohybovaly po pobřeží pod zataženou oblohou. Maca nevěří v boha, jen v sebe a svou moc, ale když ho přepadne splín, sedává před nimi hodiny, přemítá o svém životě, popíjí svůj oblíbený sedmiletý rum Havana Club a nikdo ho nesmí vyrušit. Jeho život byl o krutosti, o té, které se dopustili jiní lidé na něm, a o té, které se dopouští denně sám, ať už vlastníma rukama, nebo svými příkazy. 

* 

Macu dnes opět chytá splín, tak nechá Lucianu na lehátku u bazénu a zamyšleně se šine domem do patra, kde jsou obrazy s tématy Severního moře. Nalije si plnou sklenici rumu, zapálí si dlouhý doutník a natáhne se na lenošku před obrazy.

Pomalu si vybavuje, jak se jeho život v Havaně tenkrát změnil. Do jeho dvanácti let všechno vypadalo celkem normálně. Otec chodil do národní galerie a matka prodávala v knihkupectví. Jeho posílali na hodiny angličtiny a snažili se, aby měl vzdělání. Jednoho dne se ale stalo něco divného. Vrátil se ze školy a čekal, až mu matka přijde dát oběd. Nikdo ale nepřicházel. Tak se vydal ke knihkupectví, aby zjistil, co se děje. Venku stálo vojenské auto. Nahlédl dovnitř skrz výlohu. Uviděl, jak jeho matka sedí na židli mezi dvěma muži v uniformách a na obličeji má krev. Chtěl něco udělat a jediné, co ho napadlo, bylo běžet za otcem ke galerii.

Když tam bez dechu doběhl, uviděl, že i tam stojí podobné auto. Bál se vejít dovnitř a čekal. Za chvíli se rozlétly hlavní dveře a z nich chlapi v uniformách vlekli ven jeho otce. I on měl na obličeji krev. Malý Maca nechápal, čím se jeho rodiče provinili. Vrátil se domů a čekal na ně. Večer se vrátila jen zničená matka, která mu řekla, že otce zatkli a budou ho soudit. Ptal se jí proč. Odpověděla mu jen, že ho viní z šíření zakázaných letáků, pro které si k němu chodili lidé do galerie. Otce pak skutečně odsoudili na mnoho let. Nakonec s matkou živořili, s angličtinou i střední školou byl konec a Maca byl mezi posledními, co nemají ani na novou košili, a jeho vrstevníci se mu často smáli.

 Maca se tehdy změnil, z běžného školáka se stalo nebezpečné individuum vyhledávající konflikty. Zatvrdil se proti všem. Pokud mohl někoho zbít, tak to udělal, a rád si počíhal na slabší spolužáky. Protože si nemohli skoro nic dovolit, začal později krást a občas i někoho přepadl. Později se z něj stal mladík, kterému je třeba se vyhnout obloukem, pokud nechcete mít problém.

Dívky se mu raději vyhýbaly. Dělaly dobře, protože v té době začal být Maca vůči opačnému pohlaví značně agresivní. Poprvé se to stalo malé Lianet. To už bylo Macovi sedmnáct a žádná ho nechtěla. To ho dost trápilo. Macovi se malá Lianet líbila, ale nejprve si netroufal ji oslovit. Až jednou ji potkal poblíž tržnice s košíkem na nákup. Tak se trochu osmělil a vychrchlal: „Ahój Lianet, jdeš nakoupit?“

Dívka dělala, že ho nevidí, a šla pyšně dál. Macu to přehlížení naštvalo. Viděl její lehké šatičky a rýsující se křivky a hormony se v něm bouřily. Když si na to dnes vzpomíná, vůbec už neví, jak k tomu došlo. Najednou chytil Lianet za zápěstí a vtáhl ji do průjezdu, kde byla hromada beden na ovoce. Bránila se a kousla ho do ruky, jenže Maca vytáhl nůž, otočil ji k sobě zády a přiložil jí ho na krk. Pak jí zasyčel do ucha: „Lianet, takhle se ale se mnou nejedná, teď budeš hezky poslušná, nebo tě podříznu jako slepici.“

Chudák Lianet se zmohla jen na pláč a prosby. Nepřestávala plakat, ani když jí vyhrnul šaty a stáhl kalhotky. Jenže to nebylo všechno. Maca jí přitiskl nůž ke krku a poručil: „Teď řekneš: Luizi, můj miláčku, prosím tě, vezmi si mě. Chci být jen tvá.“

Dívka šeptala: „Ano, ano, Luizi, miláčku, vezmi si mě.“

Pak ucítila, jak do ní vstoupil. Jednou rukou jí držel nůž pod krkem a druhou ohmatával její malá pevná prsa. Za chvíli ucítila v sobě i po stehnech jeho šťávy. Maca ji pak surově otočil a řekl: „No vidíš, jak nám to šlo, hodná holka. Je ti, doufám, jasný, že jestli o tomhle někde cekneš, zabiju tě.“

* 

Dva strážci vedli Macu dlouhou chodbou, z níž byla cítit plíseň a vlhkost. Věděl, že nepřijde nic dobrého, a snažil se na to připravit, ale žaludek i varlata mu svíral ohromný strach. Od spoluvězňů slýchal o krutém mučení, které používá junta při výsleších, a jeho obavy se každým krokem stupňovaly. Úplně se naplnily hned, jak vstoupili do výslechové místnosti. Nebylo v ní prakticky nic jiného než dřevěné lůžko s kurty na ruce a nohy, pár židlí a kbelík. Strážci mu sejmuli pouta a poručili, aby se svlékl. Pak ho beze slova položili na pryčnu a přikurtovali mu zápěstí a kotníky. Chvíli se nic nedělo, pak se rozlétly dveře a dovnitř napochodovali další vojáci a velící důstojník. Ten došel až k němu a zeptal se: „Kdo tě poslal do Argentiny, zmetku?“

Odvrátil hlavu a mlčel. Důstojník mu ukázal dlouhou hůlku, ze které vedl elektrický drát, a znovu se zeptal: „Znáš tohle? Ne? To je picanta, seznamte se. Dnes budeš mít tu čest.“ Nato se důstojník zachechtal a přitiskl mu hůlku k noze. Následoval bolestivý elektrický výboj. Maca se vzepjal a vykřikl. Výboj ustal a důstojník řekl: „Neboj se, tak slabé to nebude. Dneska si ji pořádně užiješ. Tak ještě jednou, jestlis předtím neslyšel. Kdo tě poslal?“

„Nikdo mě neposlal. Utekl jsem z Kuby před komunisty!“ vykřikl s úzkostí v hlase.

„A s nějakými komunisty se znáš dobře, viď,“ zdůraznil důstojník a znovu mu přiložil picantu k noze.

„Neznáááááááááám,“ zavyl bolestí.

„Tak proč před nima zdrháš, když je ani neznáš?“ řekl už klidněji důstojník.

„Já, já jsem jen zkoušel obchodovat, a to se tam nesmí.“

„Nelži, připravoval ses na špionáž pro komunisty, že jo?“

„Neeeeeeeeeeeee,“ zavyl znovu bolestí pod další dávkou proudu.

„A proč sis vybral Argentinu?“ štekl na něj kdosi z šera.

„Říkali, že v Argentině je víc příležitostí.“

Muži se zachechtali a o něčem se začali radit. Velící důstojník si prohlížel jeho papíry. Pak je zaklapl do desek, podíval se na Macu, který se třásl strachem před dalším výbojem, a řekl: „Tak víc příležitostí, povídáš.“  Pak se otočil na ostatní a vyštěkl: „Odvažte ho, dejte ho do pořádku a přiveďte ke mně do kanceláře.“

Vložil: Anička Vančová