Děti, které přežily válku jen díky tomu, že je u sebe někdo schoval, ve sklepě, v lese, ve včelíně..., říká o svém novém románu spisovatel Martin Jun

Foto: Se svolením Martina Juna

Popisek: Martin Jun

Zdánlivě nemají tematicky romány Martina Juna mnoho společného kromě toho, že pocházejí „z pera“ stejného autora. Babička Jitka z posledního románu Křivda a slavný spisovatel K, hrdina Doživotí, či středočeská vesnice zmítaná podivnými katastrofami by se společně možná mohli objevit v nějaké ještě nenapsané surrealistické básni. V našem rozhovoru s Martinem Junem hledáme nejenom „společného jmenovatele" jeho próz.

Martin Jun se zapsal do povědomí čtenářů již svým debutem Doživotí (2014), formálně propracovanou hříčkou, v níž „není ani slovo míněno vážně“. Jeho druhý román Meteorit s rodokmenem (2019) ze života středočeské vesnice zmítané katastrofami biblických rozměrů, zaznamenal pozitivní přijetí kritikou. Třetí román Křivda sahá pro prvky detektivního pátrání i psychologie, ale také nabízí prostor k hlubšímu zamyšlení.

Podtitul vašeho debutu z roku 2014 Doživotí zní: Román, v němž není ani slovo míněno vážně. Na to bychom mohli klidně navázat rozhovorem, kde také není žádné slovo míněno vážně. Ale oba asi víme, že každé slovo či věta mají svoji váhu, takže se do té rozpravy asi „obujeme“ vážně. Tak jak vážně jste psal Doživotí? Mám pocit, že váš hrdina K. mi vážně připomíná jednoho slavného spisovatele M. K. Ale možná se mýlím?

Nemýlíte se, předobrazem skutečně byl Milan Kundera, jenž má ovšem v oblibě (vedle jiných) také Kafku. Zdálo se proto příhodné označit ho v románu jako spisovatele K. A k tomu podtitulu. Ta kniha je vlastně hříčka. Aby jí bylo rozuměno v celé šíři, je potřeba znát poměrně dobře dílo Milana Kundery, a to včetně jeho esejů, protože je tam mnoho odkazů právě na tvorbu autorů, které má Milan Kundera v oblibě. Kromě toho sám řekl, že by chtěl jednou napsat román, kde by ani slovo nebylo míněno vážně. Tak jsem to tak trochu udělal za něj.

Někteří autoři vyloženě budují ve svých dílech tzv. čtenářské pasti, a dokonce se je nenápadně snaží tahat za nos. Nesetkal jste se náhodou s něčím podobným u jiných autorů? A co byste řekl na záměry autora literární hříčky Doživotí?

Jak jsem zmínil, Doživotí je hříčka, která se zároveň dá číst i jako „obyčejná“ kniha. Je to poněkud riskantní hra, protože v dnešní zrychlené době lze s takovým přístupem snadno narazit. Ten, kdo takovou knihu jako hru neakceptuje a zůstane na povrchu, může mít tendenci ji odsoudit. Ale abych zmínil konkrétní inspiraci u jiných autorů, tak třeba kniha Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho od Laurence Sternea, což je samozřejmě právě jeden z „tipů“ Milana Kundery.

Nějak mi to nedá a přiznám se, že podnět k otázce mi dodala jedna věta z anotace vašeho románu Meteorit s rodokmenem. Volně řečeno je o tom, že realitou je to, co si lidé vyprávějí, nikoli „opravdová skutečnost“. Vida, tak to je zajímavé a něco pravdy na tom bude. Tak tedy vážně. Co je to realita a opravdová skutečnost podle autora knihy Meteorit s rodokmenem?

Kniha Meteorit s rodokmenem se odehrává na středočeském venkově. A já jsem se v ní pokusil zachytit skutečnost, že lidé leckdy věří víc tomu, co se povídá. A tak to, myslím, bylo odpradávna, ať už se vezmou v potaz různé pověry či klasické sousedské drby. O dnešní době plné fake news ani nemluvě. Objektivní pravdy se často dobíráme s obtížemi, proto se dá s nadsázkou říct, že „větší pravdou“ je to, co se říká, než jak se věci ve skutečnosti odehrály. To už často nikoho ani nezajímá. Jinak je to ale kniha spíš rozverná, najdete v ní milostné linky i komické situace při obecních slavnostech.

Tak to bychom měli věci minulé za námi. Tento rok vám vyšel román Křivda. Ať už je tematicky hodně jiný než ty předcházející, nemohu se ubránit dojmu, že je vedle společného autora spojuje jistá idea. Věci nejsou tím, čím se zdají být. Co myslíte?

Aha, vidíte, takhle jsem nad tím ani nepřemýšlel, ale možná máte pravdu. Rozhovor vypadá z pohledu autora jako nutné zlo a já tu přitom odhalím své celoživotní téma! (úsměv)

Ale vážně. Kde jste přišel k nápadu na děj? Jest čirou fabulací, či za ním stojí nějaká opravdu skutečná babička Jitka?

Jedna skutečná babička za příběhem Křivdy stojí, byť se samozřejmě nejmenovala Jitka. Fenomén ukrývaných dětí není ničím úplně neznámým, byly to děti, které přežily válku jen díky tomu, že je u sebe někdo schoval, že byly zavřené ve sklepě, v lese, ve včelíně apod. Ale takový příběh by nejspíš nebyl úplně objevný, takže v něm jdu ještě dál. Děj se odehrává v současnosti, kdy filmový dokumentarista Arne pátrá po takovém osudu babičky Jitky a zjišťuje, že ne vše odpovídá jejímu vyprávění. Zároveň román beletristicky zpracovává méně známá témata jako právě ukrývané děti a transgenerační přenos traumatu.

Literatura, to je bezedná propast, bludiště, hlubina. Jistě jste se v tom zvláštním světě pohyboval a ztrácel také jako čtenář. Můžete se s námi podělit o nějaké mimořádné objevy, které vás ovlivnily, inspirovaly?

Mám takovou teorii, že pro každou knihu existuje u konkrétního člověka ideální věk a je to pak velký čtenářský zážitek, pokud se s knihou potkáte v pravý čas. Něco, co vás zasáhne v pubertě, vás ve středním věku neosloví, a naopak určité knihy bez zkušeností nedoceníte. Tak jsem se v různých obdobích svého života potkal s Camusovým Cizincem, s knihou Sto roků samoty Garcíi Márqueze, s Proustovým Hledáním ztraceného času. Každá z těchto knih pro mě byla přelomová, protože mi prozradila něco do té doby netušeného.

Zabýváte se pouze psaním, anebo vás životní nezbytnosti nutí zabývat se i jinou činností?

V současnosti pracuji jako redaktor v nakladatelství, kde mám na starost sportovní knihy, nikoliv beletrii, což je možná v jistém smyslu ozdravné. Každopádně mě to baví. Psaním se uživí asi málokdo, přepočítáno na hodinovou mzdu je to halířová záležitost.

Říká se do třetice všeho dobrého a zlého. Dobře. A proč ne do čtveřice? Nechystáte další knihu?

Na další knihu nijak nespěchám. Mám podezření, že když člověk pořád jen píše a nenechá si čas do sebe nasávat vjemy, stává se jeho psaní stále plytčejší.

Vložil: Jiří Kačur