Dlouho jsem se díval a narůstal ve mně nekonečný smutek… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Dnes naposledy, alespoň tedy letos, se podíváme do pozdního léta, kdy v jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel a v domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Napínavý román Simony Mahlerové Šustkové má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají, se právě dostává k bodu zlomu... Příští víkend začneme s novou knihou a k této se vrátíme až poté. Tak si to naposledy užijte, čeká vás tím přerušením parádní „klifáč“, čili cliffhanger.

Karel

Kručelo mi v břichu. Nahlas. Asi jsem spal, ale jen tak napůl. Vyhrabal jsem se z pelechu, olíz se a zase dostal do tlamy to protivný mýdlo. Bylo kolem poledne. Proběhl jsem zahradu, po domácích ani stopa. Smůla, dneska bych snad za kus žvance pozdravil i jejich čokly. Vyšel jsem do ulice a rozhlídnul se. Křepce jsem přeběhl silnici, vklouznul do protější vily, kde žijí docela fajn lidi, jsou to sousedi Sally a občas od nich kápne trochu mlíka nebo jatýrek. Spustil jsem nářek, který šel od srdce. Netrvalo dlouho, už mě hladili a krmili. Zblajznul jsem všechno, co dali. Pachuť mýdla a pach tchoře patřily definitivně včerejšku. Cítil jsem se docela fit. Protáhl jsem se oknem na jejich zahradu, chvíli pozoroval koťata v sousední zahradě, kde kdysi bydlila moje milovaná třetí partnerka a vzpomínal na časy, které jsme spolu měli. Válel jsem se takhle asi hodinku, koťata byla docela roztomilá a bylo na co koukat, přemýšlel jsem, čí vlastně jsou. U nás koček jeden nikdy neví, třeba jsou z přízně. Jedno mi bylo docela podobný. Když přešlo největší vedro, vydal jsem se znovu k Eleně. Určitě vstala a něco mi nachystala. Škvírka v okně byla pořád otevřená, vklouznul jsme dovnitř a zjistil, že nejsem v bytě s Elenou sám. V bytě byl starý Pěnička a Olinka. Nikdo si mě nevšímal, došel jsem do ložnice a díval se. Dlouho jsem se díval a narůstal ve mně nekonečný smutek.  

22.

Naši kuchyňskou společnost rozehnal černý kocour od sousedů. Přišel do kuchyně celý naježený a tak strašně brečel, že jsem mu do misky nasypala většinu masa určeného k obědu. Ríša šel do práce, já uvařila.  Chystala jsem se do lehátka na zahradu, když znovu zazvonila Ukrajinka od Eleny. Odpoledne si měli zákazníci přijet pro dodávku vína a piva na nějakou párty u táboráku a ona nevěděla, jak se dostat do obchodu. Chvíli jsme se dohadovali, já vysvětlovala, že nemůžu odejít z domu, protože si přijdou plavci od jezu pro věci, než odjedou do Prahy. Pokrčila rameny. Pak mě něco napadlo: Olinka má náhradní klíče od Elenina bytu, kde jsou rezervní klíče od obchodu. Poslala jsem prodavačku pro Olinku, klíče od obchodu měla Elena pověšené vždycky v krabičce za dveřmi. Ukrajinka odešla, já si lehla do houpací sítě, zmítána špatným svědomím, že jsem nešla s ní. Telefonicky jsem potvrdila Olince, že jsem je to na mou zodpovědnost a že to vysvětlím Eleně. Zahodila jsem mobil a chystala se spát, když na zahradu přišla Bára, která se držela za břicho, jako by snědla něco špatného. Posadila se vedle houpací sítě do trávy. Asi čtvrt hodiny jsme mlčely.

„Sem úplně blbá,“ zahájila nakonec dialog.

„Nejsi, jsi chytrá. Hezká a máš talent na spoustu věcí,“ snažila jsem se jí to rozmluvit.

„Vyspala jsem se s Alexem,“ sdělila mi s tragickým výrazem. Raději bych se držela toho, že je to její privátní věc, ale asi čekala reakci nebo pomoc, když to řekla. Co mám odpovědět? Že je to dobře? Nebo že je to špatně? Nebo jestli to bylo hezký? Nevím, co se v takové situaci obvykle říká. Bára čekala.

„Takže s ním jako chodíš?“ použila jsem starý židovský trik a místo odpovědi vykopla otázku. Bára pokrčila rameny.

„Copak já vím? “ 

Co od něj vlastně můžeme čekat, pomyslela jsem si. Hrozně mě to mrzelo. „Je to tvoje věc.“

„Klára se mnou kvůli tomu nemluví.“

„To bych neřešila, ale nedivím se.“ 

Zase jsme chvilku mlčely, když mě vysvobodilo nové zvonění mobilu. Zvedla jsem sluchátko, ale slyšela jen divný šum a chaotické vzdechy.

„Tady Olinka,“ řekl telefon. „Jste to vy?“

„Jasně. Ale je vás špatně slyšet.“

Místo odpovědi následovaly vzdechy. Začala jsem se cítit divně, vyprostila se z houpačky a poodešla trochu stranou od Báry.

„Co se stalo,“ naléhala jsem. „Mluvte srozumitelně.“

„Jsem u Eleny. S panem Pěničkou. Šla jsem, jak jste říkala. Šel se mnou. Nebyla doma. Vlastně byla. Víte, my jsem přišli a šli do ložnice, víte, a našli ji  ……Elena je….Elena je asi mrtvá.“

„Proboha.“ 

„Leží v posteli a je mrtvá. Dočista mrtvá, nedýchá.“ Olince selhal hlas a začala hlasitě vzlykat. „Zavolali jsme policii.“

Klesla mně ruka. Pak jsem se zlomila v pase a pozvracela se do záhonu s afrikány.   

Karel

Elena ležela na posteli. Byla tichá a vůbec se nehýbala. Nad ní stála Olinka, kterou objímal Pěnička, naříkala a pouštěla z očí vodu. Tohle už jsem znal. Už jsem to zažil, když moje třetí partnerka ležela v domě u řeky. Doufal jsem, že se Elena nakonec aspoň trochu pohne. Že jí někdo odveze a že jí zase přiveze zpátky. Seděl jsem vedle postele, číhal, nikdo si mě nevšímal. Nepohnula se. Čekal jsem celou věčnost. Můj smutek byl černý jako moje srst. Stal jsem se po čtvrté vdovcem. Dlouho jsem se díval. Slyšel jsem sirény, kolem pobíhali lidi, na všechno prášili prach, blýskaly a mluvili potichu, někam telefonovali a já věděl, že se Elena už sama nikdy nepohne. Uvědomil jsem si, co se stalo. Jak se honily boty a čí boty to byly.  Elena byla mladá, měla mládě. Když umře mladá kočka, může za to auto, vlak nebo lidi.  Stará umře stářím, to jo. Ale mladá ne. Takže Elena byla mladá, auto za to nemohlo a vlak taky ne. Z toho plynulo, že za to může člověk, ten, co dupal. Věděl jsem, kdo to byl. Moc dobře jsem poznal jeho boty. Kocour by kočce takhle neublížil, když je hádka, odnese to při nejhorším ucho. Kdybych žil sto let, lidem neporozumím. Kocouři se perou s ostatníma kocourama. Perou se se psy, když včas neutečou. Dáví ptáky a myši, které snědí. Ale nikdy, nikdy se nepere kocour s kočkou nebo s kotětem. A nikdy jsem neslyšel, že by kocour zabil kočku. Nikdy jsem nad tím nekoumal, nenapadlo mi, že to lidi maj jinak. Jako kocour se řídím kočičími zákony a ty tady někdo porušil. Elena byla moje a byla hodná. Krmila mě, chránila, včera v noci koupala a hřála. Budu ho pronásledovat, až ho zničím. Jinak bych tolik smutku neunes. Tentokrát vyhraju já. A už se nikdy, nikdy nedám s žádnou babou dohromady. Už nikdy nebudu mít rád člověka. 

23.

„Mami, co ti je?“ „Mami, co je, co se stalo?“  „Proboha, co ti je?“, slyšela jsem z dálky a před obličejem se mě míhaly oranžové terčíky afrikánů. Pomalu jsem se narovnala.  Bára stála vedle a vypadla vyděšeně. Chtěla jsem promluvit, ale hlas mi nechtěl jít z pusy,  ven vyšlo zasyčení. Pomalu jsem se potácela domů, Bára cupitala za mnou a podle toho, jak zvedala a připažovala ruce, se zjevně bála, že upadnu. Z dálky bylo slyšet sirény. Nebo mám halucinace?

„Kláro, tati!“ křičela do všech stran. „Mámě se něco stalo!!“

Svět se točil, všechno bylo v podivné dálce a mlze, Klára, Bára a ex muž stáli kolem v kruhu a hloupě koukali. Ex mi podal sklenici se zlatavou tekutinou, já ji bez přemýšlení přiložila k ústům a vypila, aniž jsem něco cítila. Až palčivá chuť, která přišla s posledním polknutím, mě probrala.

„Promiňte,“ vypravila jsem ze sebe a všem se očividně ulevilo.

„Tak co se děje? Nemáme volat doktora?“ naléhala Bára.

„Posadit,“ zakňučela jsem. Všichni se sesedli kolem kuchyňského stolu. Jak začít?

Nadechla jsem se. „Elena umřela.“

„Jaká Elena?“

„No…ta naše, přece.“

„To je blbost. Včera večer byla U Štiky. Vypadala dobře.“ Klára potřásla nedůvěřivě hlavou.

„Ona asi neumřela sama od sebe.“

„Chceš říct, že si něco udělala?“ ptali se jeden přes druhého.

„Já nevím.  Umřela doma. Vlastně nic nevím…..ale volala Olinka, brečela…..tvrdila, že jí někdo.. někdo….asi zabil.“ V kuchyni nastalo ticho.

Ex vstal od stolu.

„Jdu se tam podívat. Volala jsi kluky? Třeba ta bláznivá bába blbne.“ Zavrtěla jsem hlavou a ex-muž vyrazil ulicí k bytovce.

„Nemáme jít s tebou?“ zeptala se ho Klára, ale už byl pryč. A tak jsme zůstaly, mlčely a Bára postavila na čaj.

„Dáš si zelenej?“

Pokývala jsem, Bára zalila tři šálky a pak jsme čekaly, až čaj vystydne a pomalu ho pily. Nevím, jak dlouho trvalo, než dorazil ex. Byl bledý jako papír.

„Je tam policie. Nikdo mi nic neřekl. Teda řekli, že je mrtvá, že ji někdo zabil. Prej měla návštěvu, byla tam nedopitá flaška se šampusem.“

Až doteď jsme všechny doufaly, že jde o nějaký omyl. Zvedla jsem hlavu a podívala se ex-mužovi do očí. Vrátil mi pohled a oba jsme mysleli jen na jediné: doufali jsme, že v tom nemá prsty Marián. Holky seděly a brečely, až jsem se taky konečně rozbrečela. Hlavou se mi honilo, co bude s Davídkem, je takový neduživý, ulekaný, Elena má rodinu na Slovensku, kdo ví, jak to bude s adopcí, třeba jim ho ani nedají, chudák holka, měla tvrdý život. Nedovedla jsem si srovnat v hlavě, že je mrtvá, nemohla jsem to přijmout. Odpoledne přišla Daniela, vzala mě kolem krku a tekly jí proudem slzy, přiběhla Vilma, která mluvila s Olinkou. Řekla, že Elena měla v kuchyni otevřenou téměř vypitou láhev červeného a na stole našli půl talíře oschlých chlebíčků, takže myslí, že měla večer návštěvu. Možná pánskou. Olinka se úplně zhroutila, Pěnička jí přivedl k Vilmě, protože se musel vrátit domů. Taky dorazil Albert, opakoval: taková pěkná tytlich ženská, ale pak běžel, protože mu měli přivézt Ferrari do opravy. Napadlo mě, jestli někdo vyrozuměl Eleninu rodinu, matku a sestru. Přemýšlela jsem, jestli na ně nemám nějaké spojení, když se ozvalo ostré zazvonění domovního zvonku. Před domem parkovalo osobní auto a u branky stáli dva cizí muži v oblecích. Seběhla jsem dolů.

„Dobrý den, můžeme s vámi mluvit?“

„Nezlobte se, ale máme rodinný smutek. Jestli mi chcete přemlouvat, abych četla vaše knihy, není vhodnej den.“

„Kriminálka,“ ukázal jeden z nich odznak a já pochopila, že to nejsou jehovisti.

„Pojďte dál,“ pozvala jsem je. Usadili se v obýváku.

„Asi víte, proč tady jsme, “ řekl ten, co se legitimoval. Vypadali nesympaticky a šel z nich trochu strach. 

„Ve vašem blízkém sousedství se stala vražda.“

„Nevím, proč jdete za námi. Bydlíme dost daleko, plno lidí bydlí blíž.“

„Ty vyslechneme. Ale vy jste její nejlepší kamarádka, že ano?“

„No, jestli se to tak dá říct.“

„Měla v poznámkách i v telefonu vaše číslo jako první. Tak asi ano?“

Uvědomila jsem si, jak je smutné, že já byla její jediná kamarádka tady.

„Víte, měla dítě, plno práce, neměla na přátele čas,“ potřebovala jsem se jí nějak zastat. „Byla milá. Nikdo proti ní nic neměl.“ Znovu jsem se rozbrečela.

„Můžeme se vás zeptat na pár věcí? Víte, čím dřív se dáme do vyšetřování, tím je větší šance, že někoho chytíme.“

Přikývla jsem a požádala je, jestli můžu zavolat manžela. Pro začátek jim to bylo jedno. Vyptávali se na obyčejné věci, z čeho žila, jak se starala o dítě, jak vycházela s lidmi, jak jí šly obchody, s kým se stýkala. Odpovídala jsem, ex muž mě doplňoval.

„Neměla nějaké dluhy? Nebo problémy s podnikáním?“

„Byla hodně pracovitá, dařilo se jí. Určitě slušně vydělávala. Ale zase ne tak, aby jí kvůli tomu někdo zabil.“

„A jaký měla vztah se svým mužem?“

„No, oni spolu moc nebyli,“ přiznala jsem první skvrnu na její pověsti.

„Proč? Mluvila o rozvodu?“

„Tak to vám nepovím. Pracoval někde jinde. Občas jezdil domů.“

Pátravě se na mě zadívali, ale já opravdu nic nevěděla. O poslední hádce, se kterou se mi Elena svěřila, jsem zatím mlčela. Doufala jsem, že s její smrtí nesouvisí.

„Víte, Elena se bavila o běžných věcech, intimnosti jsme si nikdy neříkaly.“

„Tak to je škoda. Právě na to jsme se chtěli zeptat. Na věci, co si svěřují kamarádky. Víte, jestli třeba neměla milence. Nebo nějaké neobvyklé sexuální zvyky. Jako třeba, že by jen tak někam šla a s někým se seznámila a pozvala ho k sobě…Takhle v létě, u vody… nebo nějaké nezvyklé sexuální praktiky…“

Vytřeštila jsem oči.

„Tady? Víte, že měla malé dítě? Že ho vychovávala sama? Že ho sama i živila?“

„Jistě. Ale to se nevylučuje.“

„Ne, nic takového nevím. Myslím, že jí nezbývala síla ani čas. Promiňte, jsem unavená.“

Cítila jsem se vyfouklá jako kraslice po Velikonocích.

„Můžete nám říct, jak umřela?“ zeptal se ex muž.

Podívali se po sobě, pak zavrtěli hlavou a rozloučili se, dali mi na sebe číslo, kdybych si na něco vzpomněla a odešli. Zůstal jsem sedět v obýváku, ex-muž je vyprovodil, vrátil se a na prahu soucitně řekl: 

„Měla by sis jít lehnout. Málo jsi spala.“

Přikývla jsem apaticky hlavou. Nemohla jsem si pomoct abych se nezeptala:

„Myslíš, že v tom má prsty Marian?“

„Popravdě, partner je vždycky podezřelý jako první,“ odtušil ex.

„Já nemyslím, koho podezřívají. Myslím, jestli si to umíš představit.“

„Ty ho znáš odmalinka. Možný je všechno.“

„To je fakt. Byl pěknej prevít už jako kluk. Kde vlastně je? Viděl jsi ho tam?“

Ex zavrtěl hlavou. „Však oni si ho najdou. Hele, zlato, musím už jet.“

„Jet? Kam chceš teď jet?“ Nevěřícně jsem vyvalila oči.

„Musím do Prahy. Zítra ráno jedu do Brna a mám ještě před tím schůzku.“

Nebyla jsem schopna slova. Nechá nás tady, mě i vyděšené děti v tuhle strašnou noc samotné v domě.

„Ale my se budeme bát,“ pípla jsem.

„Neblázni. Jste všechny tři doma, zamknete se.“ Naklonil se, aby mě políbil, ale já uhnula hlavou. Bez agrese, bez emocí, mrtvým hlasem jsem řekla:

„Budeš si asi muset dát život do pořádku. Až příště přijedeš, řekneme všechno holkám. Všechno o nás. Jestli ne, udělám to sama.“

Překvapila jsem sama sebe. Možná zítra nebudu chtít nic řešit. Tak proč to říkám?

„Zlato, dneska se nebudeme hádat. Máme oba dost. Vyspi se, ráno zavolám. Pokusím se dorazit hned zítra večer.“

„Sám sis vybral. “

Další sklenka zlatavé tekutiny se přestěhovala z lahve do mých útrob, venku se šeřilo, ex muž byl na cestě do Prahy, protože neví, že hra končí.  Rozsvítila jsem všude světla, i na zahradě, a zamkla dveře. Když jsem zavírala hlavní vchod, někdo se zvenku opřel do dveří a dovnitř  se tlačil Alex. Málem jsem úlekem omdlela.

„Neměl bys klepat nebo zvonit? Tady zatím nebydlíš,“ zavrčela jsem. „Pojď dál, chci zamknout.“

„Můžu na skok?“

„Bára je nahoře. Ale je jí blbě. Dneska není den na návštěvy.“

„Omlouvám se. Ale doma je peklo.“

Vypadal zničeně. „Co se stalo?“

„Slyšela jsi, ne? Elena….byla u nás policie ….máma šílí.“

„Proč byli i vás? Máma se s ní nekamarádila.“ 

„No, ale policie si myslí, že nevlastní otec jo.“

No nazdar. Zadržela jsem dech. Jak na to tak rychle přišli?  Alex si mě při svých slovech pátravě prohlížel a usoudil, že jsem více méně obeznámená, protože jsem se zapomněla divit. Opožděně jsem zareagovala. „Hele, já nic nevím, fakt. Je to blbost, shoda náhod.“ 

Vypadal sklesle. Ale co je mi po tom.

„Nevím, co mám dělat.“

„Tak to nech být.“

„Ty bys mi stejně neřekla, kdybys něco věděla.“

Má pravdu, o takových věcech se nemůžu bavit dětmi.

„Jestli jsi přišel sondovat, tak tě zklamu. Elena mi nikdy o sobě nic neříkala. Fakt. Pomáhala jsem jí, jo, ale proto, že jsem kdysi kamarádila s jejím mužem. O soukromí nikdy nemluvila. A já jsem ráda, nechci o nikom nic vědět.  Hele, dneska dost. Jdi se vyspat.“

„Nemoh bych přespat u vás? Máma tak vyvádí, že nechci domů.“ Zavrtěla jsem rezolutně hlavou.

Alex neochotně opustil dům. Sedla jsem si v kuchyni. Kdy se to vlastně stalo´?  Alibi. Budou se ptát, kde kdo byl. Je nás tu pět a půl, byla bujná noc, někdo musel něco vidět. Stalo se to v noci? Nebo ráno? Moje úvahy přetrhly holky, které se v nočních košilích přišly zeptat, jestli smí spát s námi v ložnici.

„Dáme si k vám matrace,“ navrhly.

„Táta odjel do Prahy,“ přiznala jsem nerada. Zůstaly paf. Zjevně se s nimi neměl odvahu rozloučit.

„Jasně, že můžete spát u mě, aspoň se všechny vejdeme do postele,“ zamlouvala jsem jeho selhání. Protože jsem viděla, jak jsou vyděšené, dodala jsem: 

„Nebojte se, dům je zamčený. Nic se nemůže stát.“ Za půl hodiny jsme ležely všechny v mojí posteli. Holky se ke mně tiskly každá z jedné strany.

„Musíš na sebe dávat pozor,“ naléhaly. Jako by se hrozba smrti přenesla i na mě.

„Řekli to něco ti policajti? Kdo jí mohl zabít?“ zeptala se Bára.“

„Nevím. A nic neřekli.“

„Proč tady táta nemohl přespat? Aspoň dneska? Jak si to vůbec představuje? “ zeptala se do tmy Klára.

„Nevím. Nezlobte se. Asi nejsem dobrá máma, nedokázala jsem vám tátu udržet doma. Jsem směšná. Bojím se upírů a mimozemšťanů. Moje práce skoro nic nevynáší. Moje kamarádka je mrtvá a vy jste bez sebe strachy. Omlouvám se.“

„Neblázni, ty za to přeci nemůžeš.“

Naši pyžamovou tryznu přerušil zvonek. Nikomu se nechtělo jít otevřít, tak jsme šly všechny. Před brankou stál Šimon.

„Už spíme.“

„Prosím. Pusťte mě k sobě. Naši odjeli odpoledne do Prahy. Slyšel jsem, co se stalo. Bojím se v baráku sám.“ Přikrčil se, jako by čekal, že se mu budeme smát. Bára vyběhla bosa k brance, pustila ho dovnitř a vzala ho kolem ramen.

„Mami,“ zaprosila. 

„Ale vezmeš si matraci. K nám do postele se už nevejdeš.“

Dveře zaklaply a v domě byl zase chlap.

 

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce. Knihu (stejně jako všechny dosavadní romány autorky, Riskantní plavbu, Štěstí někdy pelichá i nejnovější postapo Katastrofu vyšly u nakladatelství Plot) si můžete objednat na adrese . Jsou k mání též na Megaknihách.

 

Vložil: Anička Vančová

Přes kočičí hřbet, Simona Mahlerová Šustková, Čtení na pokračování,