Dusím se. Moje hra na šťastnou rodinku skončila včera v noci… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Naše hrdinka v minulém díle sbírala síly k definitivnímu rozchodu s ex, zato Karel místo introspekce řešil zcela konkrétní maléry – postříkal ho tchoř a tak se vydal k Eleně a tam proběhla bouřlivá noc… V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají.

20.

Zase krásné ráno. Vedle mne v posteli chrápe chlap. Zvykám si spát sama, takže mě ten zvuk probudil. Hrozně mě bolí hlava. Není šance, že znovu usnu, a to jsem spala jen pár hodin, proto se plížím potichu z postele. Mám dům plný hostů, snídaně bude pod pergolou na zahradě a musím sjet do cukrárny, kde jsem si předem zamluvila košík housek. Doufám, že je upekli i přes noční výpadek proudu. Obejdu dětské pokoje, v obou vidím nafouklé peřiny a slyším oddychování, je skvělé mít rodinu pod střechou a chvilku se o ně nebát. Sedám do auta, dojedu do vsi k řece, kde je cukrárna, majitelka už na mě čeká, o tom, že v noci nešel proud, ani neví. Objednávám ještě krabici dortíků, abych všem zpříjemnila ráno, otáčím se k domovu, chvíli přemýšlím, jestli udělat pořádnou konev překapávané americké kávy a dvě konve čaje, protože se mi nechce z kuchyně běhat s hrnky pressa, kávu nakonec překapu a všechno s čerstvými houstičkami a dortíky nanosím pod pergolu. Kytky vonící dokola a květinové polštáře na lavičkách dohrají ranní scénu za mne. Na našem superstroji si v kuchyni udělám sobecky hrnec latté do hrnku Boss, ať si šéf vezme prasklou Girl, sedám si do proutěného křesílka v rohu pergoly a čekám, kdo se vzbudí první. V obou sousedních zahradách je ještě klid, jen Sally na mě párkrát přátelsky zaštěká, když honí po zahradě špačky. Poslouchám jez, ptačí zpěv a rachocení vlaku a jsem v pohodě. Po včerejší noční můře ani stopa. Na Vojtěchově zahradě vedle bazénu se na meruňce prohánějí dvě májová trochu odrostlá koťata. Honí se nahoru a dolů, skáčou za vlastními ocásky, vypadají spíš jako kočkodani než jako kočky.

„Dobré ráno,“ slyším a z domu jde přes mou zahradu v trenýrkách a zeleném tričku Alex. „Jak ses vyspala?“

Potom, jak včera otravoval, je poslední, s kým se chci bavit.

„Děkuju, dobře. Ale kde ses tu vzal?“ 

„Kde bych se vzal, spal jsem u Báry.“

„A Šimon?“

„Ten musel domů. Má to nějaký nahnutý. Naleješ mi kafe?“

„A Bára to ví, že jsi tady spal?“ ptám se trochu nelogicky. „Jo a v noci tě tu hledala máma. Nevěděla jsem, že budeš spát tady. Byla celá bez sebe, že jsi nepřišel domů. Doufám, žes jí řekl, že zůstaneš u nás.“  

„Ty seš naštvaná?“ Nalil si hrnec kávy a pustil se do teplých housek. Spokojeně se pohupoval a pomlaskával.

„Ty housky jsou skvělý. Kdes je koupila?“ 

„V cukrárně.“ Pozoruji dál koťata, která seskočila do trávy a packami pošťuchují sedmikrásky.

„Příště můžeš vzít pár i pro nás. Máma je po ránu líná, ta by pro ně nejela. Páni,  nádhera.“

Alex se mi rozvalil ve výhledu na koťata, ale já si dneska nenechám zkazit náladu. Pokouším se na něj nezávazně usmívat. Alex mi úsměvy vrací, sedíme a usmíváme se na sebe jako staří kamarádi. Obhlížím ho a nic moc. Nápadníka pro Báru jsem si představovala jinak, byla vždycky takový estét. Má vypelichané blond vlasy, malou pneumatiku na břichu, nevýrazné oči a bledou kůži. Možná je docela chytrý, ale lenost ho omezuje i ve vzdělání. Myslela jsem, že jí na tom dost záleží. 

„Neboj, s Bárou jsem to urovnal. Ale nápad jsme měli skvělej, ne? Jen ho většina těch páprdů neocení. Výborně jsme se bavili.“

„My jsme se moc nebavili,“ pokouším se ho usadit. „Napřed to vypadalo jako vtip, ale nakonec díky noční tmě vypukla hysterie. A Bára byla hodně naštvaná, že jste jí nic neřekli.“

„To nešlo, někdo z nás musel zůstat mimo, jinak by to nepůsobilo věrohodně. Navíc mi baví ji štvát.“

„Jen se divím, že se s tebou začala zase bavit.“

„No víš, stačí pár pěknejch slovíček. To já s holkama umím. Bára nedá ani moc práce. Na tu stačím vždycky.“

Přestávám se usmívat a Alexe zachraňuje, že se k altánu blíží první spáči a hledají ranní kafe. Alex se dál rozvaluje v trenýrkách s ospalkami v očích a připadá si úžasný. Za chvíli doráží i ex-muž a Klára, která loupne pohledem po Alexovi. Nakloní se, aby mi dala pusu a zašeptá:

„Co tu dělá?“

„Spal u tvojí sestry.“

„Ta je blbá.“ Klára vypadá naštvaně, ale protože je kolem chumel lidí, jenom po Alexovi zle kouká.

Ex-muž se zdraví s kamarády, popichuje Alexe a Kláru kvůli „příletu mimozemšťanů“, který hodnotí jako pěkný trapas, pokárá mě, že jsem uvařila „hnusný překapávaný kafe“, když máme zaručeně „pravý italský presíčko“ a přemlouvá je, že jim ho všem ráda udělám. Pak vezme za loket moji bývalou spolužačku a odvádí si ji na procházku kolem řeky následován jejím manželem, vykládá klepy o sousedech, které včera poznali v hospodě, je okouzlující. Držím se židle, aby nikdo nepoznal, že ho mám tak akorát dost. Když doráží jeho bývalá milenka, nabízím jí kávu a nahlas si povzdechnu: „Škoda, žes nebyla vytrvalejší.“ Nechápavě se na mne dívá, vůbec neví, o čem mluvím. Musím připustit, že když je ex doma, je to ještě horší, než když je pryč. To se mi totiž stýská, jenže takhle se dusím. Moje hra na šťastnou rodinku skončila včera v noci. Všichni se budou divit. Už jsem si totiž zvykla žít sama. 

 

Karel

Vzbudilo mě ostré slunce a vřískavé zvonění telefonu. Elena pořád spala. Seskočil jsem na zem, protáhnul se a dostal hlad. Jemně jsem zamňoukal, abych jí nevylekal. Ale neudělala nic. Telefon přestal zvonit. Opatrně jsem se vydal do kuchyně, vyskočil na stůl a našel misku s piškoty. Byly suché, nic moc, ale opatrně jsem dva snědl. Chutnaly docela dobře. Dostal jsem hroznou chuť na mlíčko. Venku silně svítilo slunce, určitě bude pomalu poledne. Proto jsem se vydal zpět do ložnice a mňoukal silněji. Kdyby Elena měla doma svoje mládě, určitě už by byla dávno vzhůru. Vyskočil jsem na peřinu a začal škrábat drápky. Na tohle zabere každý. Většinou následuje výkřik „Jedeš“ a já musím bleskově seskočit na zem, ale já měl takovou chuť na to mlíko. Nestalo se nic. Elena ani nepohnula rukou. Seskočil jsem na zem a začal si na sucho upravovat srst. Byl jsem celý přeleželý, chlupy plné mýdla, udělalo se mi z toho šoufl. Přemýšlel jsem, co řeknu kočkám, jestli o té trapné historii s tchořem nebudu radši mlčet. Elena asi bude spát do oběda, takže mlíko si musím vymňoukat jinde. Začnu od Pěničků. Zasloužil bych si plnej hrnec mlíka za to, co pro ně dělám. Třeba bude starej v trafice a paní Pěničková, co tak pěkně voní vanilkou, má kočky ráda. V klídku si taky promyslím, co pustím do éteru. A když nebudou doma, jdu k Dáje, nedá se svítit, Sally bude muset otevřít lednici a vyhodit krabici s mlíkem. Musím to mýdlo zapít, abych se vzpamatoval. Otočil jsem se ještě po Eleně, žádná změna, a právě, když znovu zvonil telefon, jsem vyskočil na jídelní stůl a oknem ven. Kočkám řeknu, že jsem tchoře zahnal až do řeky. 

U Pěničků jsem si ani neškrtnul, dům byl zavřený a nikde škvíra, kterou bych se dostal dovnitř. Nakonec mi nezbude než jít okrást slepice. Otráveně jsem se klátil ulicí domů, bylo mi vedro a cítil jsem se hůř než pes. Sally běhala po zahradě, přikrčil jsem se a tiše proběhl kolem, neměl jsem chuť pouštět se s ní do tlachání.  Bulteriéři leželi v tom vedru na zahradě, byli líní se dokonce hýbat, tak je výjimečně vypustili ven z klece.  Slepice jsou tudíž taky pasé.  Došel jsem domů, ale i u mě byl klid. Domácí se ještě nevrátili z výletu, nezbývá než čekat, až se vzbudí Elena a donese snídani. No nic, půjdu dospat noc.

 

21.

Hosté odjeli před polednem, někteří se šli koupat na jez. Dům utichnul a já cítila úlevu. Mám to za sebou. Týden budu lenošit, chodit k řece, na pivo, číst knížky a spát. Pak jdu do práce, léto pomalu skončí a budu někde stranou přemýšlet. Vrátí se rodiče, bar má od října dvakrát týdně zavřeno, začnou naše jazzové sedánky. Snažila jsem se na něco intenzivně těšit, ale co v sedmnácti pomáhalo, přestalo nějak zabírat. Vůbec je zvláštní, že mladého těší spousta věcí, které staršího neberou, nedokázala jsem se těšit prakticky na nic. Z úklidu domu a tichých úvah mě vytrhlo zvonění zvonku. Před domem stála Ukrajinka, která prodává u Eleny nápoje.

„Promiňte, není u vás paní Elena? Ona nepřišla do obchodu otevřít. Doma není. Já tam uže byla.“

„Viděla jsem jí naposledy včera večer.“

„Tak já budu čekat před obchodem. Kagda by se vam ozvala, skažítě jí to.“

„Zkusím jí sehnat na mobilu.“ Našla jsem telefon a vytočila Elenino číslo. Přemýšlela jsem, jestli neříkala, že někam jede. Myslím, že ne. Telefon spadnul do schránky. Mohla bych k ní zajít, ale paní říkala, že není doma. Nechtělo se mi jít ven. Slyšela jsem kroky na schodech. Přicházela Bára. Ani jsem se nemusela na nic ptát, bylo jí vidět na nose, že je zase nějaký problém s Alexem. Ráno se na zahradě ani neukázala, takže mi to bylo víceméně jasné. Pozdravila, začala si dělat kávu a mlčela, za což jsem jí, nervózní z Eleny, byla vděčná. Kde by ta holka mohla být? Ještě se nestalo, aby nepřišla otevřít, do obchodu má z domova pár kroků, a i když byl kluk nemocný, přeběhla otevřít a udělat kasu. Ať jsem přemýšlela, jak chtěla, nic mě nenapadalo. Byla jsem ráda, když do pochmurného klidu naší kuchyně vtrhla jako velká voda Daniela. Táhla sebou dvojčata, která měla na očích ochranné brýle ze sady „Malý chemik“ a v rukách klacky. Šťouchla je oba do zad a vystrčila francouzským oknem na zahradu. Okamžitě po sobě skočili a začali do sebe mlátit.

„Ahoj, holky,“ pozdravila silným hlesem, „nezlobte se, ale musela jsem vzít dvojčata sebou. Luděk je po včerejšku tak našponovanej, že by mě sem snad ani nepustil.“

Udělala jsem jí hrnek kávy a Bára se vytratila.

„Promiň, to mě fakt mrzí. Já ale za Míšu nemůžu. To byla jeho akce, ne moje.“

„Prosím tě, neomlouvej se. Nemáš mlíko?“

 Podala jsem jí z lednice načatou krabici. Kluci se venku honili a křičeli:

„Kde jsi? Nevidim tě?“

„Tady! Kde jsi ty? Taky nevidim.“

Podívala jsem se ven a všimla si, že se hýbají divně, zmateně  jako slepci. Při pozornějším pohledu bylo vidět, že se jim brýle kompletně zapařily a jsou neprůhledné.

„Musej mít ty brýle? Myslím, že nic nevidí. Maj zapařený skla.“

„Tak je nech,“ mávla rukou Daniela. „Musej je mít, aby si nevyšťouchli oči. Aspoň neotravujou. Jak jsi včera všechno zvládla?“ 

„Před chvílí všichni odjeli. Hele, nevíš, kde by mohla být Elena?“

„To se ptáš ty mě? Víš, že s ní moc nepeču. Kluky má za grázly a mě za výstřednici.“ Daniela se rozesmála, ale pak zjistila, že se tvářím vážně.

„Proč ji sháníš? Ona není doma?“

„Byla tady její prodavačka. Nepřišla otevřít obchod.“

„Nemohla odjet k matce?“  Daniela usrkla kávu.

„Určitě by přišla říct, že odjíždí. Chodí naproti krmit kocoura, kdyby odjela, tak mě řekne, ať mu něco nosím. Navíc byla celá šťastná, že má na pár dnů klid. Matka si odvezla kluka na Slovensko.“ Pokrčila jsem rameny.

„A co manžel? Třeba si někam vyrazili spolu. Včera jsem ho tady zahlídla.“

„Marián? Prosim tě, ten si přišel určitě jenom pro prachy. Jenže tentokrát měl smůlu. Elena mu na něco kápla a je šíleně naštvaná. Dokonce poprvé mluvila u rozvodu.“

„To by bylo nejlepší, co by mohla udělat.“

„Ještě nikdy se nestalo, aby neotevřela kvelb,“ znovu jsem pocítila starost.

Ze zahrady se ozýval řev, jako by si kluci vypíchli oči i přes brýle. Daniela se nevzrušovala.

„Zkus se zeptat Alice,“ řekla dost nahlas, abych jí v tom řevu slyšela.

„Proč Alice? Ta se s ní skoro nebaví. Mariána nenáviděla už jako holka a s Elenou prohodí sotva dobrý den.“

„Já bych řekla, že si Elenu docela hlídá.“ Daniela se zatvářila jako stará drbna.

„Proč by si ji hlídala?“

„No tak já ti to teda řeknu. Ale nebýt toho, že se o ni strachuješ, mlčím jako hrob. Mám takovej pocit, že se Elena dosti kamarádí s Aliciným mužem.“

 „Nepovídej! Jak jsi na to přišla?“

„No, párkrát jsem je zahlídla spolu, občas se spolu vybavujou….“

Zdálo se mi to naprosto vyloučené. Ale nakonec, co já vím o Elenině intimním životě? Ani o Ríšovi nepadlo nikdy slovo.

„Nepřeháníš? Mohla to být náhoda, třeba se jenom párkrát potkali…“

„Hele, já jsem venku víc než ty, pořád někde honím kluky nebo psy. Dokonce jsem ho jednou viděla vycházet od ní z baráku. No, mohl tam být taky za někým jiným, třeba za Ríšou…“   Neuměla jsem si to představit. „Samozřejmě mohl. Jenže s tím se nekamarádí,“ musela jsem připustit.

„Hele, já nevím, ale pěkná, mladá, opuštěná… Navíc měla docela divoký mládí, než si vzala toho troubu…“

Daniela dopila kávu, pochytala pomlácené kluky a odešla vařit oběd. Snažila jsem se na Elenu nemyslet, ale nešlo to. Čím déle jsem přemýšlela, tím větší strach jsem dostávala. Nahlas bych to nikdy neřekla, ale dostala jsem strach, jestli si něco neudělala. Roztržitě jsem připravovala nějaký oběd, ani nevím co, a vzpomínala na včerejší večerní rozhovor. Škoda, že jsem na ni neměla víc času, poslouchala jsem jí jen letmo. Připadala mě hodně odhodlaná, rozzlobená a možná i zoufalá, ale že by se chtěla zabít, to se mi nezdálo. Měla dítě, což u matek hraje velkou roli. Jenže kam mohla zmizet? Někdo zaklepal a vešel Ríša. Rozzářila jsem se a zčervenaly mi tváře. Okamžitě jsem si to uvědomila a zrudla ještě víc. Pozdravil a když viděl, že jsem v kuchyni sama, dal mi pusu. Ale ne na tvář, jak jsme byli zvyklí léta, byla taková trochu milenecká. Ráda bych se mu vrhla kolem krku, vysypala na něj obavy o Elenu a nechala se chlácholit, ale to přirozeně nešlo. Říkala jsem mu o Eleně, když do kuchyně přišel ex-muž. Posadil se k nám a poslouchal, chvílemi oba něco poznamenali na její a Mariánovu adresu, že byl grázl už jako kluk, tak, jako zamlada, když na něj v hospodě všichni nadávali… a já dostala strach. Strach, jestli jí nějak neublížil Marián. A řekla jsem nahlas:

„Co když jí Marián něco udělal?“

„Proč?“ zeptal se Ríša.

„Jak?“ zeptal se ex.

„Já fakt nevím. Ale magor byl vždycky. Elena na něj tlačila kvůli prachům, soužití. Byla dost tvrdá.“

Kluci nic neříkali.   

 

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce. Knihu (stejně jako všechny dosavadní romány autorky, Riskantní plavbu, Štěstí někdy pelichá i nejnovější postapo Katastrofu vyšly u nakladatelství Plot) si můžete objednat na adrese . Jsou k mání též na Megaknihách.

 

Vložil: Anička Vančová

Přes kočičí hřbet, Simona Mahlerová Šustková, Čtení na pokračování,