Nespoutaný Django je pohádka. Za časů Divokého západu nemohl být černoch lovec odměn, vysvětlí komiks o Tarantinovi. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Zoner Press (stejně jako snímek v článku i ve fotogalerii)

Popisek: Výřez z obálky glosované knihy

FOTOGALERIE: Ve filmu Pulp Fiction zpřeházel režisér Quentin Tarantino (*1963) kapitoly. Ku prospěchu věci. Jistě i proto se komiksový scenárista Michele Botton rozhodl prohodit pořadí svého čtyřdílného vyprávění o jeho životě, které nakreslil Bernardo Santiago Acosta (a letos v Miláně vydané album již je na českém trhu).

Kniha začíná „kapitolou druhou“, pokračuje závěrem, následuje kapitola číslo jedna a teprve pak oddíl třetí. Ano, tohle se může zdát překvapivé… Ale nevadí to.

„Tahle biografie přináší příběh Tarantinova života v jeho stylu,“ míní autor. „Volba zpracování je pocta mistrovu způsobu vyprávění. V knize se s Tarantinem setkávají další slavní lidé z branže: Uma Thurman (Pulp Fiction, Kill Bill), Brad Pitt (Hanebný pancharti, Tenkrát v Hollywoodu), Leonardo DiCaprio (Nespoutaný Django, Tenkrát v Hollywoodu), John Travolta (Pulp Fiction), Pan Grier (Jackie Brownová) a režisér Robert Rodriguez (Grindhouse: Paneta Teror a Od soumraku do úsvitu).

Quentin Tarantino: Komiksová biografie. Scénář Michele Botton. Kresba Bernardo Santiago Acosta. Z originálu Quentin Tarantino. A Graphic Biography přeložila Ivana Vrajová. Vydalo nakladatelství Zoner Press. Brno 2024. 128 stran.

Jen prostřednictvím série rozhovorů,“ pokračuje Michele Botton, „které jsou občas seriózní a jindy neurvalé, odhaluji, jak Quentin Tarantino přemýšlí o filmu, jaký má vkus, odkud se vynořil status kultovního režiséra a jaký má Quentin vztah k psaní.“

Právě psaní má totiž v jeho světě značný význam. I dnes, kdy to zkouší s literaturou faktu a možná i romány. A Michele Botton dodává: „Je výjimečný i jako spisovatel, i jako režisér, a je výborný scenárista. Dvakrát se stal držitelem Oscara za Nejlepší původní scénář (Pulp Fiction a Nespoutaný Django) a slavná věta, objevující se vždy na začátcích jeho filmů, napsáno a režírováno Quentinem Tarantinem, není jen marketingovým tahem.“

V první kapitole nazvané Nejdřív jste danger a hned nato gangster vidíme Tarantina přesvědčovat Travoltu, aby vzal roli nájemného zabijáka v Historkách z podsvětí; ale režisér krapet zbloudí ve vlastních vzpomínkách a herci připomene pár momentů ze svého dětství a puberty. Navíc… Dojde i na Quentinův vztah k velmi zajímavému a Hemingwayem křtěnému romanopisci jménem Elmore Leonard (1925-2013).

Ten kdysi začínal jako ryze americký autor westernů, aby od nich přešel do oblasti krimi a detektivek. Elmore Leonard napsal i knihu Rum Punch (1992), kterou úspěšně a pod názvem Jackie Brownová zfilmoval právě Quentin Tarantino; ale známé jsou také Elmorovy prózy Ve tři deset do Yumy (1953), Hombre (1961), Valdez přichází (1970), Neznámý muž číslo 89 (1977), Lovec koček (1982), Get Shorty (1990) či Be Cool (1999). A napsal i westernový film Joe Kidd (1972, režie John Sturges, titulní role Clint Eastwood) anebo druhý díl klasického díla V pravé poledne (1980).

V druhé kapitole alba Blondýna s úchvatnými chodidly, která se stala krvežíznivou nevěstou sledujeme Quentina Tarantina přímo během psaní scénáře Pulp Fiction, kdy mu asistuje herečka a přítelkyně Uma Thurman. Nejen, že si spolu plánují rovnou větší množství filmů, ale tvůrce taky vzpomíná na začátky ve videopůjčovně. Je totiž ten, o němž lze po právu říct, že se filmařině učil koukáním. Hm. O kom ale se to samé říci nedá?

V třetí z kapitol alba Pero za kamerou a muž, který to pero drží si QT dá jen několik drinků s režisérem Robertem Rodriguezem a hovoří o vášni. O vášni jménem psaní. Možná není tak viditelná jako vášeň režírování, ale je přinejmenším stejně podstatná. Nebo spíš absolutním základem.

Čtvrtá kapitola Suverénní těžké váhy z Hollywoodu mění historii nám představuje Quentina ve společnosti hvězd Brada Pitta a Leonarda DiCapria. Hodně se před nimi ospravedlňuje za „účelné“ násilí ve filmech a mimo jiné zaujme pohled na Nespoutaného Djanga jako na pohádku.

Zde je na místě upozornit, že Quentin Tarantino své filmy nikdy nevysvětluje; to nechává kritice. Ale Michele Botton přistoupil k práci se vším všudy a studoval tedy i kritiky. Nezapomíná užít ani vlastních čidel, když Quentinovy snímky sleduje, a vkládá režisérovi poté do úst určité výroky, za něž pravděpodobně žalován nebude, ale kterých se QT nedopustil. Sem patří taky teorie pohádkovosti. V čem že spočívá?

Každý film je z podstaty a vždycky stylizací, nicméně se často pokouší imitovat realitu. Taky Quentin Tarantino chce být samozřejmě věrohodný, byť někdy ukazuje šílené věci, a držet se věrohodnosti se mu daří. Dejme tomu i ve filmu Hanebný pancharti. Až na to, že dojde na jistou zatmívačku, po které se tentýž film stává už ryzí pohádkou. Ne „pouhou“, zatroleně nutnou. Z hlediska reálné historie je zde mj. zavražděn Adolf Hitler atd. Což není jediná z báchorek a i u Oscarem odměněného scénáře o černém Djangovi je divákovi poměrně jasné, odkud se příběh stává už čímsi pouze vysněným, pohádkovým, ideálním. Nicméně pan Botton nás - Tarantinovými ústy - staví na nohy ještě důkladněji, když nás donutí, abychom si uvědomili, že je Nespoutaný Django pohádkou od začátku.

Jak to? Přečtěte si Bottonův a Acostův komiks a pochopíte. Jednou z příčin je, že by za času Divokého západu „negr“ nikdy nemohl pracovat jako nájemný zabiják inkasující odměny.

Vložil: Ivo Fencl