Harryho Pottera pro české čtenáře objevil Ondřej Müller z Albatrosu, je to moc milý člověk, říká režisérka, výtvarnice a ilustrátorka Galina Miklínová
06.11.2024
Foto: Se svolením Galiny Miklínové
Popisek: Galina Miklínová
ROZHOVORY NA OKRAJI: Mgr Art. Galina Miklínová je česká ilustrátorka, výtvarnice, režisérka a scenáristka animovaných filmů. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti (užitá a propagační grafika, prof. Jan Hanáček) a Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze (ateliér animovaného filmu, prof. Jiří Barta). V roce 1995 absolvovala stáž na Humberside University ve Velké Británii.
Její krátké filmy byly promítány na mnoha světových festivalech. Pro ČT natočila 26dílný autorský večerníček „O Kanafáskovi“.
Kromě filmové tvorby se úspěšně věnuje ilustraci, spolupracuje s předními českými autory: Petrem Stančíkem, Radkem Malým, Alenou Mornštajnovou, Markou Míkovou, Markem Epsteinem a dalšími.
Dlouhodobě spolupracovala s básníkem a spisovatelem Pavlem Šrutem. Společně vytvořili knihy „Pavouček Pája“, „Veliký tůdle“, „Šišatý švec a Myšut“, „Příšerky a příšeři“, „Verunka a kokosový dědek“, „Pan Kdybych hledá kamaráda“, „Lichožrouti“, „Lichožrouti se vrací“ a „Lichožrouti navždy“.
Je autorkou původní podoby Lichožrouta coby živočišného druhu, která dala vzniknout úspěšnému celovečernímu animovanému filmu „Lichožrouti“, jehož je režisérkou, výtvarnicí a spoluscénáristkou.
Za své knihy a filmovou tvorbu získala mnoho tuzemských i mezinárodních ocenění.
Lichožrouti, to je opravdu fenomén. Nejenom knihy, ale také film. Jak se vám spolupracovalo s panem Šrutem?
Děkuji za kompliment, autory to vždy potěší. Nejkrásnější na tom všem je, že neexistuje návod na fenomén či bestseller. Kdyby to tak bylo, máme tady jeden fenomén vedle druhého, a to by pak už zase nebylo ono. Naše společné projekty s Pavlem Šrutem vznikaly z čiré radosti. On byl noblesní a velkorysý člověk s neopakovatelným humorem, což potvrdí každý, kdo jej znal. Zároveň Pavel byl Beran, já Lev, takže občas docházelo k zajímavých diskusním střetům, které většinou naši práci posouvaly. Z počátku pro mě byl Pavel samozřejmě Mistr, postupem času se naše pozice posouvaly, a to jsme si, troufám si říct, užívali velice oba.
Vy jste ale společně uskutečnili více projektů, není-liž pravda?
Ano, vypravili jsme spolu do světa deset knížek, třináct dílů mého autorského večerníčku O Kanafáskovi (P. Š. jako spoluscénárista), dva krátké animované filmy a již zmíněný scénář k celovečernímu filmu. Také klip na podporu čtenářství a jiné další drobnosti.
Je to nejobratnější lupič všech dob a dosud nikdy nebyl dopaden. Možná i vám se včera nebo právě v této chvíli ztratila ponožka. Kdo za to může? Lichožrout! Záhadný tvor, který žere ponožky a z párů dělá licháče. Do jejich tajemného světa pronikla autorská a ilustrátorská dvojice Pavel Šrut – Galina Miklínová a vynořila se s napínavým a vtipným příběhem jedné lichožroutí rodinky, starého mládence pana Vavřince a malého nešiky lichožrouta Hihlíka.
Vydalo nakladatelství Paseka (obálka s jeho svolením).
|
Jak dlouho jste na filmu pracovala?
Práce na tak dlouhém projektu se špatně počítá. Většinou uvádím sedm let, což jsou roky, kdy se dělal animatik a development, poté se modelovalo, animovalo, texturovalo a rendrovalo a ostatní další věci jako postprodukce, ale kdybych řekla dvanáct let, je to také správná odpověď, jelikož před tím jsme pár let psali s Pavlem náměty a verze scénářů a také v mém ateliéru vzniklo několik tisíc přípravných kreseb.
Jak jste vlastně dostala až k režírování animovaných filmů?
Já jsem už odmala snila o tom, že budu ilustrovat knihy. Co si pamatuji, vždy jsem odpovídala na otázku - „holčičko, čímpak budeš až vyrosteš"... „Ilustrátorka dětských knih". Což na Ostravsku, kde jsem se v sedmdesátých letech narodila a vyrůstala, znělo vždy tak nějak nepatřičně. Ale zase jsem část života trávila na Hukvaldech, v rodišti Leoše Janáčka, a úplně hmatatelně jsem cítila tu poezii a krásno všude kolem mě. Teď zpětně viděno, to bylo kromě jiných vlivů, jakože dědeček byl spisovatel a doma se vždy četlo, to, co mě formovalo v raném dětství: Ostrava a Janáčkovy Beskydy!
Vy jste, paní Miklínová, také ilustrovala několik dílů Harryho Pottera. Jak jste se k té práci dostala?
Hned po absolvování Vysoké uměleckoprůmyslové školy v Praze jsem začala ilustrovat pro nakladatelství Albatros. Redaktorka Jana Mikulecká si mě vyhlídla už na škole a nabídla mi spolupráci. Jednoho dne mi z redakce zavolali, že pro mě mají moc hezký rukopis anglické knihy. Tehdy se rukopisy ještě vyzvedávaly v redakci, a tak jsem se pro něj zastavila, nedalo mi to, nakoukla jsem dovnitř a už jsem se neodtrhla. Přečetla jsem to ještě ten den na lavičce u metra. Takhle běžně rukopisy nečtu, už by to ani nešlo.
A kdo to neví, tak Harryho Pottera pro české čtenáře objevil Ondřej Müller z Albatrosu, bylo moc fajn s ním spolupracovat, je to profesionál a milý člověk.
Ilustrátor si podle mne musí tu či onu knihu, kterou má vyzdobit, nejenom přečíst, ale doslova prožít. Jak jste to měla vy právě u příběhů Harryho Pottera či u jiných knih?
Když začínám číst poprvé rukopis, musím vědět, že mám absolutní čas i prostor jen pro sebe. Potřebuji se při prvním čtení soustředit a vizuálně do příběhu vstoupit. Protože to, co uvidím poprvé – to je to správné, už jsem si to za ty roky vyzkoušela. Takže vypínám telefon a nikdo nesmí být doma. Při dalším čtení si skicuji, obvykle to, co jsem zahlédla jen letmo, mizí, ale zůstává pocit z knihy, z rytmu daného textu, a hlavně některé vizuály, které se mi obtiskly do paměti, pomalu vystupují na povrch, jako když vyvoláváte snímek v temné komoře a já jej pouze vytáhnu na světlo. Laboratoř v mé hlavě, kterou miluji.
Podle jakého klíče si vybíráte knihy k ilustrování?
Právě podle toho, co jsem zmínila výše. Pokud po přečtení rukopisu neuvidím nic, vím, že to není kniha pro mě. Neznamená nutně, že je ta kniha špatná, jen bych ji neuměla ilustrovat, nic ve mně nevyvolala, nechť ji udělá dobře jiný můj kolega či kolegyně.
Také mě zajímá, kdo ji napsal. Spolupracuji dlouhodobě s několika autory, kupř. s Petrem Stančíkem nebo Alenou Mornštajnovou či Markou Míkovou, se kterými nás pojí přátelství. A občas si mezi to „střihnu" spolupráci s někým, koho neznám, ale jehož práce mě zajímá, jako třeba teď právě dokončuji knihu Marka Epsteina Zubatá anebo v létě vyšla prvotina autora divadelních her a dramaturga Víta Peřiny Komáři se ženili, aneb Ze života obtížného hmyzu, a to je pak velmi vzrušující krok do neznáma. A v neposlední řadě je pro mě důležitý nakladatel.
Ten seznam vámi upravených knih je úctyhodně dlouhý, ale nejedná se pouze o knihy pro dětské čtenáře.
Většinou ano, jen si troufám říct, že si autory vybírám velmi opatrně, většina z nich píše také knihy pro dospělé, a to se do jejich tvorby pro dětí pěkně propisuje, jsou to knihy, které jsou dvoúrovňové, kde si na své přijde i dospělý čtenář, a to mě baví.
Ted víc ilustruji young adult texty a tam už se rozdíl v mém přístupu k textu mezi dospělou a dětskou literaturou téměř stírá.
Knih s ilustracemi pro dospělé je méně, ale teď jsem zrovna dělala obálku knize pro dospělé čtenáře, takže ani tomu se nevyhýbám.
Pracujete na dalších filmech či knihách?
Dokončuji už výše zmíněnou knihu pana Epsteina, dále mám na stole knihy Petra Stančíka, Marky Míkové a Aleny Mornštajnové, odpověď je tedy ano. Také se věnuji i jiným výtvarným činnostem, kupř. dlouhodobě spolupracuji s Vinařstvím Klučov, dělám pro ně právě novou řadu etiket.
Vložil: Jiří Kačur