Utahaná a dospělá jsem zírala do tmy nad postelí. Dospělá, houby. Stará… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.

Karel se s námi podělil o smutné i veselé peripetie svého kočičího života, zatímco naše hrdinka v minulém díle zažila šok na party… V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají.

Karel

Byla to dlouhá noc. Osamělá, plná zvuků a hluku a světel. Ulicí jezdily i v noci auta a chodili lidi. Několikrát jsem vyběhl ze zahrady a rozhlížel se, odkud jdou  zvuky, kterých byl plný vzduch. Pak světlo zhaslo a po chvíli se z  hospody  začali rozcházet lidi. Klidil jsem se do altánu, abych se zbytečně nepotkal se mrzoutem Pěničkou, když je pod parou, chce se prát. Já ho ale potřeboval v limbu, aby  nastal klid a noční návštěvník mohl udělat další atak na travnatý povrch zahrádky. Abych se před dědkem schovával. Přitom bojuju za jeho trávník. Postupně se ochlazovalo, noc se pomalu blížila k momentu, kdy začne svítat. Uvědomil jsem si, že brzy bude  podzim. A pak to přišlo. Do zahrady se opatrným krokem vloupal chlupáč se škraboškou přes oči. V přicházejícím rozbřesku bylo vidět jeho dlouhé vyhrbené tělo a tlustý ocas. Běžel lehce, skoro jako my, kočky, byl chlupatý a měl o hodně kratší packy, asi jako jezevčík. Přemýšlel jsem, kde  jsem tohle zvíře viděl. No co, půjdu s ním hodit řeč. Je  menší než já, třeba stačí, když mu pohrozím, aby vypad. Opatrně jsem našlapoval a skrýval  se do nočních stínů, až jsem došel skoro k němu.  Krátce jsem úvodem zamňoukal, dost silně, aby mě slyšel. Okamžitě ztuhnul.

„Dobrý ráno,“ zamňoukal jsem znovu a doufal, že mi bude rozumět. Naježil se a nedůvěřivě mě prohlížel.

„Promiň, že ruším.“ Chlupáč ve zlodějský masce se nahrbil. Obhlížel jsem ho, jestli zaútočí. Pro jistotu jsem se taky nahrbil, co to moje tělo dovolilo. Byl to prcek, ale měl páru. Hlavně v packách. I když….ty hluboký jamky najednou vypadaly vedle jeho pacek giganticky.  

„Chtěl jsem tě o něco požádat, “ pokračoval jsem zdvořile. Ani nemrk, zdálo se, že buď blbě slyší, nebo nerozumí. Protože vypadal docela mírumilovně, pokročil jsem o krok kupředu.

„Hele, kámo, nejsi to ty, kdo nám sem chodí hrabat? Sváděj to na nás, na kočky,“ začal jsem přátelsky vysvětlovat, ale dál jsem se nedostal. Ta mrcha se najednou otočila o sto osmdesát stupňů, vystrčila na mě řitní otvor, zamířila a stříkla. Ocitl jsem se v oblaku pachu. Omámeně jsem zavrávoral a  než bys řekl švec, vetřelec byl pryč. A mě se  napůl v mdlobách vybavilo, s kým mám tu čest. Tchoř.

Když mě přešla nevolnost a vzduch se trochu vyčistil, posadil jsem se a uvažoval, co dál. Kolem mne se linul šílený smrad. Byl jsem to já,  prosáklý až na kost. Takhle před ostatní kočky nemůžu. Nemůžu ani do pelechu, nemůžu vůbec nikam. Poprvé v životě jsem si nevěděl rady. Seděl jsem ztuhle ve tmě a snažil se dostat nějakou šťastnou myšlenku. Vzpomněl jsem si na  mládí a koupele v šampónu  a vyrazil se staženým ocasem   liduprázdnou ulicí  k Eleně.  

19.

Dorazili jsme domů uprostřed temné noci. Uložila jsem všechny nocležníky v domě, vyslechla komentáře znechucené spolužačky a jejího manžela, poznámky bývalé přítelkyně mého ex a zašla na zahradu říct dobrou noc ke stanům, kde jsem si taky užila svoje. Chvíli jsem čekala v kuchyni, jestli dorazí zbytek rodiny. Po druhé sklenici vody jsem to vzdala a   oblékla si černou noční košili, otevřela okno k řece a nezatáhla záclonu proti upírům.. Utahaná a  dospělá jsem zírala do tmy nad postelí. Dospělá, houby. Stará. Vzpomněla jsem si na svoje stárnoucí rodiče a začalo se mě špatně dýchat. Dostala jsem strach, že umřou. Zalila mě vlna paniky, skoro jsem se zpotila. Snažila jsem se myslet na něco jiného, ale napadla mě jediná věc. Že taky umřu a po smrti třeba nic není. Celou mě to zavalilo.Věřila jsem, že něco je, ale slova posmrtný život  vůbec nezní dobře. Moje deprese posledních měsíců se změnila v atak bezuzdné hrůzy. Možná  bych si měla vzít neurol, jak mi radila Elena. Ležela jsem sama v manželské posteli a začala vzpomínala, od kdy vím, že se svým mužem  nezestárnu. Bylo to na dovolené na Fuertventuře, na naší krásné dovolené s dětmi. Báječné počasí, báječné jídlo, báječný hotel. Muž dopoledne spal, obědvali jsme v dětmi sami, odpoledne hrával golf, při večeři byl roztomilý, sedávali jsme u baru u bazénu  a dívali se na večerní programy s hady a papoušky, on se bujně rozhlížel kolem sebe, hladil mě po ruce, líbal naše holky a vypadal jako hřebec, který obhlíží, jestli někde není  zelenější pastvina, než ta jeho. Večer nás uložil a vyrazil do baru za ostatními „golfisty“, vracel se k ránu. Po třech dnech ho zdravily všechny hezké slečny na pláži, s mladíky se poplácával po zádech  a tehdy jsem si to poprvé uvědomila. Dnes jsem vyřízená, pořád jsem se starala, kdo co potřebuje, co pro koho musím udělat, jak zajistit, aby se dětem nic nestalo, na jaké školy je poslat,  všechny peníze do jejich vzdělání a koníčků a hadříčků a sebe hnát až někam úplně do rohu, abych nezdržovala a nerušila. Nastal čas na rozchod. Holky brzy odejdou, zůstanu jen já a moje ochablé tělo, které ještě čeká povinnost posloužit rodičům. Představa jejich konců mi znovu rozechvěla. Kdybych nežila sama, mohla bych ho vzbudit, všechno mu povědět a on by mě aspoň na pár vteřin pohladil a utěšil, jenže jsem všechno zvorala  a nechala muže utéct. Pode mnou temná díra budoucnosti, nejistoty, nezájmu a neradosti. Snažila jsem se sama na sebe dostat vztek za tyhle negativní pózy, zatím mám oba rodiče, krásný dům, zdravé, hezké a hodné dcery, muže, který mě miluje, protože mi připravil krásnou oslavu něčeho, co už vlastně neexistuje. Nepomáhalo to. Pořád se mi špatně dýchalo. Navíc se mě zmocnil strach, kde jsou děti  i  ex-muž a musela jsem rozsvítit. Po  čtrnácti dnech dovolené jsem nebyla ani trochu uvolněná a plná energie, naopak.  Rozbrečela jsem se a vzala do ruky neurol a sklenici vody a chystala jsem ho spolknout, když do pokoje vniknul  otevřeným oknem zvuk, jako když na mě někdo volá. Vyděšeně jsem se naklonila do tmy.

„Není u vás náhodou Alex?“ Pod okny stála Alice v bílé vlající košili. „Pavel ho šel asi před půl hodinou hledat a taky se nevrátil.“

„Není,“ odpověděla jsem do tmy. „Jsem tu  sama. Asi je někde s Bárou, třeba si dávají ještě panáka u Ríši, muž je tam taky,“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Tobě se to řekne, seš kliďas, ale já mám po tom večírku nervy nadranc.“

„Jasně,“ souhlasila jsem. „Kliďas. Pojď nahoru, dveře na terasu jsou otevřené.“ Trochu jsem se sebrala a vyrazila do haly. Bez ptaní jsem jí nalila velkou sklenici Jamesonu, sobě  taky. Bylo po třetí ráno.

„Budou z nás alkoholičky,“ sdělila jsem jí.

„Ze mě určitě. Nevím, koho hlídat dřív.“ Vypadala usouženě a kopla do sebe sklenici, jako by to byl mangový juice.

„Prosím tě, osmnáctiletýho kluka hlídat nemusíš!

„No, to bych ráda. Jenže dělá děsný věci.“ Chvíli mlčela, pak natáhla ruku se sklenicí a řekla: „A to ještě nevíš, co je hlídat mladýho manžela.“ Vypila druhého panáka.

„Já neuhlídám ani starýho,“ zašklebila jsem se a překvapeně ji pozorovala. 

„Asi si myslíš, že jsem cvok,“ dodala, když viděla, jak se na ní dívám. „Možná, že jo. Mám pocit, že ho zase ztratím. Což by byl můj konec.“ Bylo mi jí líto, ale upřímně jsem řekla:

„Fakt jsi cvok. Má oči jen pro tebe.“

„Někdy není všechno tak, jak to vypadá.  Mám pocit, že se odcizuje, že se něco děje.“ Chvilku se odmlčela. „Hele, moc mluvím. Je noc, jdem spát.“

Zvedla se, omluvně mi zamávala a nechala mě překvapenou v hale. Dopotácela jsem se do ložnice a upadla do neklidného spánku, který byl za svítání několikrát přerušen boucháním dveří. Když jsem po několikáté usínala, napadla mě věta z jedné povídky od Kischona:

„Když Bůh stvořil nebe a zemi, pamatoval na to, aby se každému tvoru dostalo ochrany před krutými silami přírody. Lvu dal sílu, srně rychlé nohy, želvě krunýř. Na jednoho tvora však nepamatoval: na mě.“  

Karel

V hospodě u kurtů se ještě svítilo. Po ulici kráčel stín směrem od Elenina domu.  Vyskočil jsem na parapet  okna. Bylo mi jí předem líto, jak spráskne ruce, až mě uvidí. Ten smrad by vzbudil mrtvolu. Okno bylo přivřené, zůstala v něm malá mezera. Drkal jsem do ní packou tak dlouho, až se mi podařilo škvíru zvětšit a dostat se dovnitř. Došel jsem k posteli, kde ležela Elena a začal žalostně mňoukat. Bylo mi jedno, jestli mě zažene. Musel jsem to risknout, nebo by mě ten puch zabil. Elena nespala a okamžitě se chytla za nos.  Zjistila, že mňoukání i smrad vycházejí ze mě. Nevěřícně na mě zírala. Rozhodl jsem se, že se nevzdám a vytrvale naříkal. Ani mi to nedalo moc přemáhání.  Posadila se na posteli a pozorovala mě. Čekal jsem, že mě zavolá a pohladí, ale smrad byl zřejmě silnější. Nakonec usoudila, že se nedá nic dělat. Povzdechla si a vstala z postele.

„Cos  proboha kde tropil,“ ptala se a já bych jí tak rád pověděl o tom hnusným tchoři. Než jsem to ze sebe vysypal, byl jsem ve vaně, za krk  mi tekla vlažná odporná voda a po zádech se rozpatlávalo mýdlo. Brr. Zatnul jsem zuby, zavřel oči a mlčel. Hrůza. Několikrát mě namydlila, opláchla a znovu namydlila. Mezitím mě očichávala a krčila nos.  Třásl jsem se jako list, moje staré kosti o sebe chrastily, s vodou mě oblévala hrůza. Ale držel jsem, necukal. Ani neškrábal. Elena byl moje jediná naděje. Nakonec řekla: „To už stačí“ a zabalila mě do heboučkýho ručníku a dlouho třela. Měl jsem v očích bubliny. Štípaly. Čumák se mi ucpal. V uších píchala voda. Smrděl jsem mýdlem, ale tchoř vyprchal. Pšíknul jsem a vděčně jí olíznul ruku. Postavila mě na zem, nalila trochu mlíka do misky a zatímco jsem ho pil, vyndala ze skříně deku a zabalila mě do ní.

„Dneska se vyspíš tady, “ řekla rozhodně. Nic jsem nenamítal. Kam bych taky šel.

Vyčerpáním jsem usnul. Ani jsem si neolízal mokrý kožich.  Zdálo se mi, že jde po mě tchoř velký  jako auto, s brekotem jsem vyskočil na nohy a zase upad, protože mi obtáčela vlhká deka. V bytě se něco dělo. Slyšel jsem hlasy, vedle se rozsvítilo světlo.  Setřepal jsem deku a plížil se potichu podél stěny, abych nahlídnul vedle. Hlasy zněly hlasitě. Zalezl jsem pod skříň a opatrně vykukoval. Trochu mě roztřásala zima, chloupky jsem měl ještě vlhké. Viděl jsem boty, co znám. Dupaly. Zahlédl jsem Eleniny nahé tlapky. Viděl jsem, jak se honily po pokoji. Vypadalo to divně. Jako v televizi, když si lidi chtěj ubližovat. Myslím ty filmy, na který se nedívám. Pak už jsem jen slyšel zvuky. Chtěl jsem vylézt zpod skříně a pomoct Eleně. Potřebovala pomoc. Pomoc. Nemohl jsem vylézt. Třásl jsem se. Neuzvedl jsem tlapky od země. Zvuky šly z ložnice.  Pak bylo ticho. Nakonec jsem zase viděl boty. Znal jsem je. Nenáviděl jsem je. Věděl jsem, že musím zůstat pod skříní, dokud neodejdou. Byl jsem moc slabý a ztuhlý, abych se mohl honit. Jsem jen starý kocour.  Boty odešly. Jak jsem slyšel bouchnutí,  věděl jsem, že jsou pryč.  Vyplazil jsem se do místnosti a snažil se protáhnout  a rozhýbat. V bytě byl klid, svítalo. Elena spala. Byla zakrytá peřinou, ale ležela klidně. Vyskočil jsem na peřinu, stočil se do klubíčka a usnul. Rozhodnul jsem se, že jestli se boty vrátí, budu škrábat a kousat. Mám Elenu rád.    

Vložil: Anička Vančová