Dárek od Ríši, došlo mně. Bomba. Stáli jsme před Štikou a dívali se, jak Hutka startuje auto… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Naše hrdinka se trápí. Jednak má obavy z prapodivného milostného trojúhelníku dcery Báry, také ji čeká oslava dvacetiletého výročí svatby s manželem, který už manželem není. Drahá dcera se vyptává, jaké to bylo za jejího mládí. A hodnou Elenu zas jednou navštíví její mizera manžel a řve tak, že to kocour Karel nemůže pochopit; tohle by si žádná kočka líbit nenechala… V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají.

Karel

Tak jsem se tím plánováním hezky uspal a spal jsem jako dřevo až do pozdního odpoledne. Opatrně jsem vylezl z úkrytu, neslyšně se protáhl a šel na průzkum. V Elenině bytě bylo ticho jako u mě ve sklepě. Došel jsem až do kuchyně, kde seděla Elena a zašívala ponožky. Byla sama, její mládě někam zmizelo a i grobián manžel byl pryč. Vypadala klidně, jakoby se odpoledne nic nestalo,  pohladila mě a nandala mi do misky jídlo. Inu, ví, jak mě dostat do dobré nálady. Chvilku jsem s ní pobyl, aby si snad nemyslela, že jsem nevděčník. Ale moc dlouho jsem se zdržet nemínil. Dnešní večer bude můj: cítil jsem to v každém chloupku. Dneska tomu kápnu na kloub, kdybych měl být vzhůru celou noc. Zůstanu na hlídce zahrady osobně až do rána, na mladý kocoury není spoleh. No, a abych se nenudil, rozplánoval jsem si jako společnost postupně tři kočičky. Pomňoukáme, pokecáme, noc uběhne jako nic. Vyloženě jsem se  těšil. Už jsem se viděl, jak ráno svolám všechny místní kočky a psici Sally a slavnostně odhalím záhadu letošního léta. Jsem tak chytrý, mazaný a statečný. Posadil jsem se k zavřenému oknu a začal mňoukat, aby mě Elena pustila ven, naposledy  jsem jí dovolil, aby mě  pohladila svou jemnou ručkou, podrbala za ušima,  jak to mám rád, pochválila slovy: „Ty jsi pašák“ a vypustila mě ven. Zamířil jsem bez okolků rovnou k Pěničkům. Obsadím pozici v altánu, po nějaké spojce pošlu kočkám vzkaz, kdy má která nastoupit a ani se nehnu. Pěničkovi seděli na plastových židlích na zahradě, díry byly úhledně zahrabány, ale trávník měli docela zničený. Mlčeli, něco žvýkali a četli časopisy. Rozhodně lepší, než noviny,  těmi mě starý Pěnička občas vyhání z altánu, když nemá náladu. Raději jsem se tiše protáhl podle plotu  těsně kolem hortenzií, abych nebyl vidět ani slyšet, najedený jsem a nebudu dědka zbytečně dráždit. Vyskočil jsem si v altánu na lavici  a čekal, až dorazí první kočky. 

16.

Převlečená do trička, džínové bundy a do džín jsem po nějaké době znovu sešla do obýváku a ukázala všem,  kdo přijeli na oslavu, kde budou dneska spát. Kamarádi opilci, jak říkáme naší staré partě, si přivezli stany a postavili je na zahradě, takže se k nám všichni pohodlně vešli. Marie, jediná spolužačka z gymplu, dorazila s manželem, kterého jsme naposledy viděli ještě jako manžela jiné spolužačky, dostali klíče od hostinského pokoje. Zaskočila mě jedna z bývalých milenek mého ex, někdo ji pozval omylem, ubytovala  jsem ji do suterénu, kam patří. Kolegyni z práce jsme dali ke Kláře, ta půjde na noc k Báře a než se všichni zabydleli, byl večer, ex mě vzal kolem pasu a v čele průvodu našich veselých přátel jsme vyrazili ke Štice. Uvědomila jsem si, že holky budou  zklamané, jestli čekaly nějaké maškarní v retro šatech, protože všichni naši kamarádi nosí pětadvacet let džíny, trička a džínové bundy, takže vypadali jako obvykle. U Štiky se svítilo,  Míša připravoval aparaturu na večerní koncert, který měl být překvapení, ale já věděla dopředu, že bude zpívat Bára. U stolku pod barem seděl Šimon, Alex, Andrea a nějaký kluk. Sice jsme je nezvali, ale ať si tu zůstanou. Vzpomněla jsem si, že se Alex podle Báry s Andreou opět rozešel.  Bára stála v zadní místnosti u mikrofonu, nervózně po nich koukala a snažila se potichu  broukat, aby prověřila aparaturu. Andrea se šklebila jako opice, těkala očima po lokále a byla nervózní. To Šimon, když uvážím okolnosti, vypadal docela v pohodě. No, nebudu řešit jejich problémy. Klára obcházela lidi a kontrolovala, jestli nemají mobily.  Z lokálu zmizela většina obrázků a dekorací a  na zdech je vystřídaly fotografie kombajnů a krav na pastvě a  taky obrázek  rozestavěného  obchoďáku. Tyhle fotky museli kluci sehnat někde na půdě na obci. Na stolech byly igelitové kostičkované ubrusy, na kterých stály vázičky s umělými kytkami.

Objednala jsem si kávu a Ríša mi přinesl turka se dvěma kostkami cukru. Vytřeštila jsem oči a požádala o presso. Opáčil, co že to je. Poprosila jsem o mlíko, řekl: „Nemáme,“ a kostkovanou utěrkou nedbale otřel stůl. Iluze byla dokonalá. Ti blázni to myslí vážně. Před mého nevěřícího ex postavil litrovku Klášterního tajemství, o kterém jsem si myslela, že se dávno nevyrábí, a dvě sklenice od hořčice. Pamatovali si to  dokonale, na jídelním lístku byla tlačenka, párky, buřty, gothaj  s cibulí a smažený sýr. Kamarádi opilci si nechali donést pivo a zelenou a vypadali spokojeně jako před pětadvaceti roky na vodě. Přicházeli místní, které holky taky na tenhle náš candrbál pozvaly, všichni se náramně bavili. Vysrkala jsem s nechutí hnusné kafe, na které nejsem léta zvyklá a protáhla se do kuchyně. Ríša stál znuděně opřený o pult.

„Vážně tady dneska budou jen speciality z roku 85?“ přeptala jsem se.

„To je snad jasný, ne? Slavíme svatbu z roku 85. Takhle si to tvoje holky domluvily a podle mě je to přesně taková oslava, jakou si  vaše manželství zaslouží.

„Jak to myslíš?“

„No je pasé jako  rok 85,“ odpověděl Ríša a nechal mě stát v kuchyni.   

Vrátila jsem se do lokálu a cynicky přijala po boku ex pár dalších gratulací. Ríša mě pozoroval a poškleboval se. Co to na mě zkouší?  O co mu jde? Teď není vhodná chvíle to zjišťovat, ve dveřích jsem zahlédla Elenu a šla ji přivítat. Silně mě objala kolem krku, jakoby tím chtěla něco říct.

„Musím s tebou chvilku mluvit,“ zašeptala.

„A zdržíš se?“

„Jo, Davídka si vzala máma, jeli k její sestře na celý týden, tak jsem sama.“

„Stalo se něco?“

„Řeknu ti to pak.“

Nechala mě stát a šla si sednout na bar, kde se kolem ní začal točit Ríša. To ne, další trojúhelník ne.

Chtěla jsem si přisednout ke staré partě, když mě mezi  stoly chytil Alex.

„Můžu s tebou mluvit?“

„Jasně, ale o čem?“ řekla jsem. Trochu mě překvapil.

„Máš hezkej účes,“ zatahal mě za vyfoukané vlasy a já se instinktivně rozhlídla, jestli jeho důvěrné gesto  někdo neviděl. Přišlo mi to nevhodné a on se jich  nechtěl pustit.

„Kde jsou vaši?“ zeptala jsem se a vyndala mu pramen visících vlasů z upocené ruky.

„Máma asi nedorazí. Má tady s těma starousedlíkama nějakej problém, víš?“

„Nevím,“ řekla jsem po pravdě. „Tak co ode mě chceš?“

„Jen si chci pokecat.“

Nevěřila jsem svým uším. „Dneska se to fakt nehodí. My máme oslavu, ty tu máš holku….jdi se bavit s ní, ne?“

„A tobě  moje holka vadí? Můžu se přece bavit, s kým chci a ona ať udělá totéž. Chci s tebou mluvit o Báře.“ Zatvářil se vážně. „Pravda je, že ať si myslíš, co chceš, tak ji fakt miluju.“

Už mi pomalu docházela trpělivost. „Hele,  já tady mám spoustu lidí, co přijeli kvůli mně. Musím se bavit s nimi. Navíc mi po tom nic není.“

Pátravě se na mě zadíval a zeptal se: „Proč mě nemáš ráda?“

Chtěla jsem se ho zbavit a řekla dost nahlas: „Já tě mám ráda, fakt, ale teď už mi dej pokoj.“ Podle výrazu jeho čí jsem viděla, že mi nevěří a navíc konec našeho dialogu zaslechla exmilenka mého ex, užasle si chlapce prohlédla a zaškubala obočím. Dostala jsem na Alexe zlost, ještě si ta husa bude myslet kdo ví co. Naštěstí se začala usazovat  kapela k nástrojům, Klára si vzala do ruky mikrofon, všechny  mile přivítala a předala ho Báře. Ta si odkašlala a než jsem se vzpamatovala, spustila starý hit Hany Zagorové a po něm hodila dvě Abby. Pro její krásný hlásek to bylo za trest, ale zněla dobře a všichni vesele tleskali. Pak naštěstí spustila písničky od Nohavici, Hutky, Voňkové a Kubišové, co jsme tenkrát všichni nahrávali na dlouhé hnědé pásky magneťáků, předchůdců kazeťáku, které už jsou taky  pryč jako naše mládí. Byla jsem na ni docela pyšná, když pak nahodila jazz, ve kterém je doma a všichni nadšeně tleskali. Zvedla jsem se, abych jí dala pusu, ale jen jsem poodešla od stolu, byl u mě zase Alex. Bůh ví, odkud se vzal, viděla jsem ho během Bářiny produkce odcházet s Andreou, zatímco Šimon nadšeně poslouchal. Musel se zase vrátit, byl v podroušeném stavu a nešel setřást.

„Tak už máš na mě čas?“ spustil znova.

„Ne,“ odsekla jsem  nezdvořile.

„Jenže já se vrátil, abychom si konečně promluvili. Mám pocit, že mě vaše rodina nemá ráda. Já Báru miluju, víš?“ Znovu mě začal chytat za vlasy, což nesnáším.

„Hele, Alexi, to už jsi říkal. Ty máš svojí slečnu, že jo. Takže asi miluješ ji, ne? Nech Báru na pokoji? Co od ní vlastně chceš?“

„Pořád říkám, že mě nemáte rádi.“ Alex se zatvářil zdrceně, ale já už v tu chvíli byla ještě zdrcenější, než on.

„Podívej, jdi domů, nebo se jdi bavit, ale mě dneska nech, tyhle debaty se sem fakt nehodí.“

Ex slečna mého ex  nás se zájmem pozorovala. Pak se zvedla, došla až k nám a spustila:

„Budeš mít dneska vteřinu? Teda jestli můžeš opustit tady mladíka,“ píchla prstem do Alexe. „Pořád se vybavuješ jen s ním, nikdo jinej nemá šanci,“ dodala významně. 

Alex se  na ní  usmál: „My tady řešíme  milostný vztahy, jestli si ještě pamatujete, co to je.“

„Teda ten tvůj kámoš je drzej,“ zasyčela a odešla. Alex znovu opanoval pole a zavěsil se mi na vlasy, když se otevřely dveře a dovnitř vkráčela  Daniela s Luďkem.

„Doufám, že jdeme včas. Spratci nechtěli usnout! Patrik měl na rukách rudé fleky a půl hodiny jsme zkoumali, co je to za alergii. Vypadalo to děsivě. Pak Matěj prásknul, že si to Patrik dělá sám. Pusou. Ty příšerný rudý fleky byly normální cucfleky,“ hlaholila od dveří, v ruce třímala obrovskou kytku a evidentně řešila, komu z nás dvou ji předat. Inu, sama nevím, kdo by si ji zasloužil víc. Ríša  přiběhl zezadu z lokálu s kyblíkem na šampus a kytku jí vrazil. Dala jsem jí pusu. 

„Díky, že jste přišli. Bára už zpívala, ale uslyšíte ji jindy.“

 „Hele, posaďte  se všichni někam,“ běhal po lokále Ríša. Postrčila jsem Alexe ke stolu, kde seděl Šimon,  cestou zabavil u našeho stolu láhev Klášterního se sklenicí a já si pomyslela, že už by neměl pít, ale co, nejsem jeho matka. Posadila jsem se vedle mého exdrahého a čekala, jaké překvapení bude teď. Bylo. Dveře Štiky se otevřely a dovnitř vešel dlouhovlasý člověk s kytarou, který vypadal jako Hutka.  Úžasem jsem otevřela pusu.

„Jestli nechcete mít potíže, měli byste jít domů,“ naklonil se nad náš stůl Míša já se bezděky otřásla. Není to vlastně tak dávno, co by se něco takového nemohlo stát.  Byla jsem naprosto  dojatá, můj ex taky a všichni ostatní jakbysmet.   Hutka  vyndal kytaru  a za chvíli začal hrát. Byla jsem úplně měkko, chtělo se mi brečet. Dívala jsem se na tváře otočené k pódiu, staré kamarády, známé, sousedy a nechtělo se mi věřit, že je tohle pravda, že je bolševik opravdu pryč, my si tady na plovárně na konci léta posloucháme Hutku a  já jsem jen tak mimochodem o dvacet let starší, než když jsem se vdávala.  Další půl hodiny jsem poslouchala a dívala se na lidi kolem dokola, kteří prozpěvovali, jakoby se psal rok 79. Když jsem začala podléhat dojetí u písně Krásný je den,  vmáčknul se ke mně na lavici Alex.

„Máš radost?“ zeptal se docela mile. Pokývala jsem hlavou.

„Hm, mě to nic neříká. Ale když máš radost…“. Naznačila jsem mu, že ruší. Nahnul se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho dech nasáklý vínem a šeptal, aby nerušil ostatní. Zjevně nechápal, že ruší mne. Ex se po něm nepřátelsky otočil, ale Alex si toho nevšímal, důvěrně mne objal kolem ramene a zase spustil

„Musíš mi na férovku říct, proč se na mě zlobíš. Tohle nesnesu.“ ¨

„Dej už s tím pokoj, nikdo se na tebe nezlobí.“

„Nelži, celej večer pozoruju, jak se po mě všichni díváte zle. Já potřebuju, abyste mě měli rádi, chápeš?“

„Jen jestli chápeš ty, že když budeš takhle otravovat, nebude tě mít rád nikdo.“ 

Alex se znovu zmocnil předního cípu mého sestřihu. „Vy jste se určitě dozvěděli o tom s tím Šimonem, že jo?“

Otočila jsem se na něj a zaskučela. „Hele,  to je snad tvoje věc, s kym co děláš, ne?“

Ne, nechci ho poslouchat. Chci poslouchat písničku Havlíčku, Havle.

„Později,“ zaprosila jsem nakonec. Alex pokýval hlavou a opustil scénu.   Nechybělo moc do jedenácté, když Hutka dozpíval. Rozložil kolem sebe cédečka, pár jich prodal, svým charakteristickým způsobem se zasmál, rozloučil se a odešel. Šla jsem ho vyprovodit před  hospodu, Ríša se připojil a nenápadně mu podával obálku s honorářem. Dárek od Ríši, došlo mě. Bomba. Stáli jsem před Štikou a dívali se, jak Hutka startuje auto.

„Díky,“ dala jsem Ríšovi kamarádskou pusu. Mávnul rukou, ale viděla jsem, že je sám dojatý. Tohle dokáže jen on, nikomu jinému by Hutka  na soukromou párty zahrát nepřijel. Nikoho než jeho  by taky  nenapadlo udělat všem takové  překvapení. Venku zase svítily hvězdy a vedle u Pěničků řvaly kočky, znělo to strašidelně, jako když brečí dítě. Bezděky jsem se otřásla, vzpomněla si na dětství a Ríša se zasmál.

„Snad se nebojíš.“

„Bojím, od malička a ty to víš.“ Zaklonila  jsem hlavu. „Kdo ví, co se tam skrývá, šeptla jsem s hlavou zakloněnou do nebe. Ríša se znovu zasmál.

„Kde je Míša?“

„Určitě dorazí, znáš ho, má nějakej malinkej záskoček…“ Vrátili jsem se dovnitř, kde se zábava se rozložila do několika skupin kolem stolů. Ríša pustil muziku. Obcházela jsem známé, popíjela a užívala si večer. Alex dal pokoj, seděl u stolu se Šimonem, Bárou a několika našimi kamarády. Všichni vypadali spokojeně a tak jsem zamířila za Elenou.

Stála osaměle u baru.

„Už jsem myslela, že se k tobě přes toho vašeho mladého souseda nedostanu. Celý večer se od tebe neodlepil,“ poznamenala trochu žárlivě. Lekla jsem se. Asi to tak vypadalo.

„ Prosim tě, je blbej, má nějaký problémy s holkama. Tak co s děje?“

„Představ si, že mi volal náš právník. Řekl mi, že má Marian nějakou ženskou.“ Ani jsem se nesnažila vypadal překvapeně. 

„Ráno se z ničeho nic objevil doma. Uhodila jsem na něj. A víš co? Vůbec nic mi nevyvracel.“

Podařilo se mi vykouzlit překvapený výraz.

„Řekla jsem mu, že  klidně podepíšu rozvod. Ale napřed mi dá všechno, co jsem vrazila do toho jeho prašivýho baráku.“ Zatrnulo mě. Znám ho, kluk z paneláku, na baráku chorobně lpí. „ A co ti řek?“ 

„Co by,  řval a nadával a pak že nic nemá.“

„ A co ty?“

„No že mám podepsané směnky. Takže všechno vrátí, kdybych mu měla barák exekučně prodat.“

Vítězně se napila ginu s tonikem a mě zatrnulo ještě víc. Nasadila jsem vážný tón.

„Vykašli se na to. Je  cvok a je švorc. Vyděláš si nový peníze a jednou budeš ráda, že ses ho zbavila. “

„To se tada nevykašlu. Má rodinu, dítě. Ať se ke mně vrátí, nebo ho zničím.“ Tvářila se rozhodně.

„Ale  nemačkej ho,“ skoro jsem ji prosila.

„Co když s ním ta druhá  bude chtít mít dítě?“ zašeptala stydlivě.

Zavrtěla jsem pochybovačně hlavou. „Nebude, kdo by chtěl dítě s Marianem?“ Hned mi došlo, že jsem přestřelila. Elena na mě zírala uslzenýma očima. Zatlačila slzy prohlásila:

„Ten barák je jediný, na čem mu záleží. Když chce rozvod, přijde o barák. To jsem mu řekla jasně, ať se podle toho zařídí.“

Polila mě hrůza, protože  jsem věděla, že podobné výhružky Marian neskousne. Když se na mě znovu začal věšet Alex, brala jsem ho jako záchranný pás.

„Probereme to zítra v klidu. Dneska stejně nic řešit nebudeš,“ pohladila jsem ji po tváři.

„Jdu domů, promiň. Ještě něco mám,“ zašeptala.

Alexe  jsem odvedla ke stolu ex partnerky mého ex.

„Tak  se na sebe vy dva přestaňte mračit,“ řekla jsem skoro koketně, postrčila drzého Alexe  vedle ní na židli a sama se posadila  k vedlejšímu stolu, kde vedl zábavu Albert z autodílny.

Pokračování 12. října

 

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.  Knihu (stejně jako všechny dosavadní romány autorky, Riskantní plavbu, Štěstí někdy pelichá i nejnovější postapo Katastrofu vyšly u nakladatelství Plot) si můžete objednat na adrese . Jsou k mání též na Megaknihách.

 

 

Vložil: Anička Vančová

Přes kočičí hřbet, Simona Mahlerová Šustková, Čtení na pokračování,