Ráda píši o maskách, o tom, jak lidé předstírají, prozradila spisovatelka Alžběta Bublanová

Foto: Se svolením Alžběty Bublanové

Popisek: Alžběta Bublanová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Alžběta Bublanová pochází z Brna, ale po gymnáziu odešla do Prahy, kde absolvovala Literární akademii Josefa Škvoreckého.

Debutovala v roce 2012 povídkovou sbírkou Čtyři stěny, za kterou získala od Akademie literatury oceněni Máchova růže. V Ikaru ji vyšla novela V tichu, romány Ti, kterým se narodíš a Pozůstalí a dále deník o životě s úzkostmi nazvaný Život s panikou. Je také autorkou sbírky Odraz ode dna a románu Barák. Kromě beletrie se zabývá také psaním recenzí, rozhovorů a fejetonů.

Zdá se, že s jungiánskou psychoanalýzou jste dobře obeznámena, jelikož hrdina vašeho posledního románu „Starosta“ starosta Novotný má se svou novou starostovskou rolí problém a nejenom on. Co vás přimělo zabývat ve své nové knize právě proměnou celkem normálního jedince v masku?

Psala jsem intuitivně, vše, co si píši, je odpozorované, ne nastudované. Ale ano, ráda píši o maskách, a o tom, že lidé předstírají něco jiného, než si opravdu myslí. Ale nepíši to z nějakého negativního úhlu, prostě to my lidé děláme, z tisíce důvodů, například z toho, že se někdy nesluší říkat to, co si opravdu myslím. A moc mě těší, že mluvíte o proměně. Ten moment, kdy se hlavní postava začne měnit, je někde na začátku. Je to situace, kdy se coby čerstvý starosta baví s novinářkou a opře se o opěradlo židle. V tu chvíli si představuje, že je král. Kvůli tomuto momentu jsem knihu začala psát. Vychází z reálné situace. Ale jinak je to vymyšlené.

S takovými proměnami má zkušenosti každý. Potíž je, že jsou často nevědomé. Nepřistihla jste se někdy při tom, že jste si začala myslet a jednat pouze jako spisovatelka?

Asi ano, někdy je mi fuk, co a jak doopravdy je, hlavně že z toho jde vytěžit něco pro moje psaní. Najednou ty situace, které se kolem mě dějí, vidím jinak, jako bych se dívala na film a přijdou mi úžasné, i když jsou spíše k pláči či vzteku.

Máte nějaká doporučení, jak se vyhnout takové proměně v personu, která hraje roli a myslí si mylně, že právě tato role je tím pravým já?

No tak to si netroufnu radit, a myslím si, že by čtenáře nebavilo číst nějaké moje amatérské psychologické rady.

Kolik jste již napsala knih?

Osm, tedy devět, ale jedna je Cvičebnice tvůrčího psaní, kterou jsem psala ve spolupráci s Andreou Selzerovou. Takže osm, ovšem jen sedm beletristických, protože Život s panikou je deníkový záznam.

Jak vznikala vaše první kniha?

To jsem nevěděla, že vznikala. Byly to povídky psané do šuplíku. Takže dlouho, několik let a pak, když jsem se rozhodla z nich sestavit knihu, tak je dala nějak tematicky do kupy.

Nemáte náhodou, tak jako mnozí jiní tvůrčí duchové, svoje spisovatelské rituály?

Ty se mění. Kdysi, dávno, jsem měla rituál cigarety a kavárny, musela jsem sedět v kavárně, pít víno a kouřit cigarety. Psala jsem ručně a pak to druhý den v kocovině přepisovala do počítače. Dnes už rituály nemám. Píši, když mám čas. Ale když to jen trochu jde, ráda se do toho psaní ponořím na více dní. Ne že bych psala celé dny, ale ničím jiným se nezaměstnávám, chodím si po procházkách a myslím na postavy. Ale tohle si můžu dovolit málokdy.

Jaká témata vás nutí, abyste je zpracovala románovou formou?

Většinou jsou to vztahy, ale i samota, hledání sebe sama v samotě a vnímání světa po svém. Například v románu Barák rozvíjím situace, kdy hlavní postava glosuje své okolí, včetně své dcery, a přitom toho o něm ví tak málo.

Psaním knih se člověk ve většině případů neuživí. Vy jste také žena mnoha činností a jelikož jsem žil celkem dlouho na Žižkově, zaujalo mne, že píšete do místních Radničních novin. O čem?

Do Radničních novin už momentálně nepíši. Ale když jsem psala, tak jsem si vybírala reportážní témata, bavilo mě nacházet lidi, věci, instituce, které jsou zajímavé, a ještě se o nich moc neví.

V minulosti byl Žižkov proslulý jako proletářská čtvrť chudiny, zlodějů a prostitutek. Jak na tom v tomto ohledu Žižkov je dnes? Moje zkušenost je, že se tam stále vyskytují místa, kam není radno chodit, ačkoliv dříve to tam bylo určitě horší.

Jasně že Žižkov není už to, co býval, ale já ten pravý Žižkov nezažila, jsem naplavenina. Ale i tak má své kouzlo. To byste se divil, kolik patriotů v Praze 3 žije, mají vytetovanou na pažích žižkovskou věž a vědí o historii Žižkova úplně vše.

Tak vy také vedete kurzy tvůrčího psaní. Copak bych měl učinit, kdybych se u vás měl přiučit spisovatelskému řemeslu?

Přihlásit se na můj kurz, vedu jednorázové i dlouhodobé nebo on-line kurzy a dělám na text zpětnou vazbu. Ale pokud se ptáte, co by měl autor udělat, aby se naučil psát, tak tedy hlavně psát a chtít se to naučit. Mám zkušenosti, že někteří studenti nechtějí moc hýbat s tím, co už napsali, nechtějí měnit to, jak píší.

Nu, a čím jste se zabývala přes léto? Nepsala jste čirou náhodou nový román?

Psala. Už jej finišuji, ale stále nemůžu přijít na závěr, tak na tom konci dělám už dlouho.

Vložil: Jiří Kačur