Bezskrupulózní hochštapler a zbohatlík Valdštejn mne fascinuje. Jak pomýšlel na to stát se českým králem, říká Jan Bauer

Foto: Se svolením Jana Bauera

Popisek: Jan Bauer

ROZHOVORY NA OKRAJI: V poslední, již desáté knize ze série případů královského soudce Melichara Smrt na hostině od Jana Bauera její hlavní hrdina pátrá po ukradeném relikviáři z chrámu sv. Víta. A situace se, jak jinak, náležitě zamotá. Pojďme se tedy společně s jejím autorem podívat do středověku, s nímž je naše současnost propojena tisíci viditelnými i neviditelnými pouty.

Jan Bauer (nar. 1945 v Jihlavě) je jedním z nejvydávanějších českých spisovatelů a zároveň je druhým nejpůjčovanějším českým autorem ve veřejných knihovnách. Píše historické romány a historické detektivky a literaturu faktu, přičemž se nejvíce zaměřuje na české dějiny. Některé knihy vydal pod pseudonymy Felix Krumlowský, Anna Březinová, Vojtěch Fišer či Viola Slavíková. Za svou literární tvorbu byl vyznamenán mj. cenou Masarykovy akademie umění v roce 1995, prestižní jihočeskou literární cenou Číše Petra Voka v roce 2010 nebo cenami Zeyerův hrnek v letech 2007 a 2015. Obdržel také cenu Akademie Blinkr za český román roku 2014. V roce 2017 mu pelhřimovská Agentura Dobrý den předala certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Je čestným občanem města Vodňany.

Původní profesí je zemědělským inženýrem a od roku 1968 pracoval jako novinář. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací „Uživí naše planeta lidstvo?“. Od roku 1998 žil s rodinou na samotě u Vodňan, kde založil a spoluorganizuje pravidelné setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Nyní bydlí v Českých Budějovicích.

Jaké to tedy byly časy, řekněme pro ty námezdní dělníky, bezzemky, zkrátka pro příslušníky nižších společenských vrstev? Královský soudce Melichar se ovšem pohyboval na opačném konci společenského žebříčku. Mezi vysokou šlechtou. Jaká doba to byla pro ně?

Promiňte, ale první dvě otázky jsou jak z učebnice dějepisu v dobách tuhého socialismu. Takže by se slušelo odpovědět, že ty nejnižší vrstvy trpěly, zatímco lidé jako královský soudce Melichar si žili jako prasata v žitě. Pravdou je, že společnost byla rozdělená na kasty, což všichni brali jako neměnnou věc „danou od Boha“. Dokonce to platilo i pro husity, kteří podle Jiráska a Zdeňka Nejedlého rovnost podporovali. Kupodivu to v mnoha případech neplatilo. Dodnes se traduje, že v bitvě u Sudoměře velel husitům Jan Žižka. Ve skutečnosti stál v jejich čele Břeněk Švihovský z Dolan. Byl totiž panského stavu, kdežto Žižka byl jen zemanem, tedy nižším šlechticem. Břeněk, jak známo, v bitvě padl a Žižka se tak stal velitelem. Zajímavý je případ Bohuslava ze Švamberka, původně velkého husitobijce. Když však byl po dobytí svého hradu Krasíkov husity zajat, přidal se k nim a po Žižkově smrti v roce 1424 byl dokonce zvolen nejvyšším táborským hejtmanem. Nebylo to však důsledkem jeho „prohlédnutí“, ale skutečnosti, že byl panského stavu, tedy stál společensky výše než ostatní případní kandidáti.

Jakým způsobem se tehdy mohl někdo stát královským soudcem? Jaké byly pravomoce a úkoly takového vysoce postaveného královského úředníka?

Můj kolega a zakladatel žánrů historické detektivky u nás Vlastimil Vondruška přisoudil svému hrdinovi Oldřichovi z Chlumu úřad královského prokurátora. Proto i já jsem musel postupovat podobně a vybrat pro své detektivy či vyšetřovatele úřad či profesi, při níž by bylo pronásledování zločinců a lumpů příhodné. A tak jsem vymyslel novoměstského rychtáře Jakuba Protivu z Protivce, pro další řady knih písaře zemského soudu Lukáše Trobla z Květnice a také královského soudce Melichara z Roupova.

Je Hynek z Valdeka opravdová historická osobnost?

Hynek z Valdeka není skutečná historická osobnost. Některé postavy si prostě musím vymýšlet a to tak, aby jejich existence byla pravděpodobná.

Daleko zajímavější než Hynek mi připadne jeho otec Vilém Zajíc z Valdeka. Můžete našim čtenářům přiblížit tuto pozoruhodnou postavu našich dějin?

Vilém Zajíc z Valdeka byl královský podkomoří a nejvyšší maršálek Českého království. Za panování Jana Lucemburského soupeřil o moc s dalším vlivným šlechticem Jindřichem z Lipé. Velice si ho oblíbila královna Eliška Přemyslovna, možná byl i jejím milencem. Dokonce byl opatrovníkem jejího syna Václava, budoucího Karla IV. V roce 1319 se Vilém Zajíc podílel na vzpouře proti králi Janovi Lucemburskému a když král uzavřel s povstalci mír, raději opustil Čechy v čele vojenské pomoci Ludvíku Bavorovi usilujícímu o titul císaře. Krátce na to byl při bezvýznamné potyčce v polním ležení zabit.

Které období naší historie vás přitahuje nejvíce?

V dětství mě fascinovalo husitství, čemuž se není co divit, vždyť v 50. letech 20. století, kdy jsem vyrůstal, byli husité označováni za naše zvláště pokrokové předky a režisér Otakar Vávra točil svou slavnou husitskou trilogii. Později mne více zaujala doba panování císaře Rudolfa II., kdy se Praha stala kulturním centrem Evropy a ještě později doba národního obrození, které jsem se věnoval ve své úspěšné knize Klasikové v nedbalkách.

Při prohlížení seznamu vašich knih mne vedle mnoha jiných zaujal titul Ďábel Valdštejn. Není to přízvisko poněkud přehnané?

Máte pravdu, že označit Albrechta z Valdštejna za ďábla je možná příliš nadnesené. Ale to k literatuře patří. Valdštejnovi jsem věnoval nejen tento populární životopis, ale i román Hvězda Valdštejnova srdce. Zkrátka tento bezskrupulózní hochštapler a zbohatlík mne fascinuje. Už jen tím, že pomýšlel na to stát se českým králem.

Mám pocit, že osobností takového formátu vedle několika panovníků a prezidentů moc nemáme. Mám na mysli především vojevůdcovské přednosti. Nenapadá vás nějaký polozapomenutý hrdina našich dějin, který by se mu právě v tomto ohledu mohl vyrovnat jako vojenský génius?

Co do vojevůdcovských schopností se Valdštejnovi jistě vyrovnal rakouský polní maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče. Navzdory obviňování z „rakušáctví“ to byl upřímný český vlastenec, který se ke svému češství vždy vřele hlásil. A nebyl jen omezený voják. Ne náhodou připomněl pruský kancléř Bismarck, že „u Radeckého se snoubí čestnost a lidskost“.

Kolik jste pane Bauere vlastně napsal knih? Já se nemohl dopočítat. 200, 300?

V roce 2017 jsem od pelhřimovské agentury Dobrý den obdržel certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Od té doby můj rekord překonala sympatická autorka dětských knih Zuzana Pospíšilová a já se zastavil někde kolem dvou stovek titulů. Ale nejsem dobrý počtář, a ještě horší statistik. Kolik jsem zatím vydal knížek, doopravdy nevím. Navíc se mi do toho pletou nová vydání.

Jak jste prožil léto?

Jak jsem prožil léto? Úměrně svému věku. Příští rok mi bude už osmdesát. Na nějaká velká prázdninová dobrodružství si fakt netroufám.

Nemáte v úmyslu ten úctyhodný seznam vašich knih v rozšířit o další přírůstek?

Odevzdal jsem nakladateli nové upravené vydání Tajností českých hradů a zámků. Mělo by vyjít na podzim. A píšu další příběhy mého oblíbeného hrdiny mnicha Blasia.

Vložil: Jiří Kačur