Utajené dějiny i tajuplná místa v Česku podle spisovatele Otomara Dvořáka

Foto: Se svolením Otomara Dvořáka

Popisek: Otomar Dvořák

ROZHOVORY NA OKRAJI: Pojďme se podívat na naši krajinu a dějiny trochu jinak. Průvodcem nám bude spisovatel, publicista, autor netradičních cestopisů a literatury faktu Otomar Dvořák.

Otomar Dvořák (1951) je rodák z městečka Žebráku, absolvent FAMU v Praze, obor scenáristika a dramaturgie. Pracoval jako dramaturg v divadle Semafor (kde se podílel na hrách Jiřího Suchého „Na poříčí dítě křičí“, „Vetešník“ a „Výhybka“), v Městském divadle Zlín (kde napsal libreto a podílel se na inscenaci muzikálu „Frankenštein“), jako redaktor v televizi Prima (pořad „Záhady a mysteria“). Pro Českou televizi natočil s komikem Jiřím Wimmerem úspěšnou parodii na horror („Horror anem Četba na dobrou noc“). Spolupracoval na několika částech cyklu dětských pořadů „Záhady Toma Wizarda“ a napsal scénář k inscenací „Volání odjinud“. Pro televizní kanál CS Film natočil cyklus Magazínů záhad, režíroval krátké hrané filmy podle svých povídek („Návrat“ a „Prokletý lovec“) a životopisné dokumentární cykly „Jan Žižka“ a „Vodní svět Jakuba Krčína“. Pracoval také jako novinář v Berounském deníku a jako redaktor Rodokapsu (kde napsal pod pseudonymem Paul O. Courtier několik westernů, hororů, sci-fi a fantasy) a externě v redakci časopisu Fantastická fakta (do nichž přispěl mnoha články). Nyní je „píšící důchodce“. Na svém kontě má mnoho knih literatury faktu, románů a povídek. S manželkou, výtvarnicí Evou Zajícovou žije v Praze.

„Naše fantastická hypotéza, že dějiny jsou vlastně magickou válkou o informační kód podsvětí, vyvolala nečekaný zájem čtenářů", pravil jste na svých stránkách v souvislosti s projektem Utajené dějiny Čech, na němž jste spolupracoval s Alešem Česalem a Vladimírem Mátlem. Ta hypotéza zaujala také mne a rád bych ji s vámi, dříve, než se trochu porozhlédneme po magických místech Čech a Moravy, probral trochu podrobněji, souhlasíte-li.

Ovšem, naše Utajené dějiny nelze pominout, stojí vlastně i na počátku mé literární dráhy.

Hypotézy se zakládají na indiciích. Které to byly, jež vás přivedly k formulaci té vaší?

Bylo to krátce před přelomem století a tisíciletí (tedy před rokem 2000), kdy jsme s kolegy Mátlem a Česalem v redakci tehdy vycházejícího časopisu Fantastická fakta vedli diskuze o podstatě takzvaných geomorfických polí, to znamená jakýchsi zásobníků informací a zkušeností zakódovaných v krajině. Jde v podstatě o záznamy, uložené během desetitisíců let v krystalické struktuře hornin, v magnetické síti zemských zlomových linií, v energii koloběhu vody.

Tyto přírodní „nosiče“ jsou svým charakterem podobné těm, které užíváme v našich počítačích. Přírodní národy dovedou tyto energie podvědomě vnímat, specialisté mezi nimi (kouzelníci, šamani) se na ně dovedou záměrně, pomocí naladění mysli drogami, rytmickými pohyby a pulzováním světla napojit.

Nejde však jenom o informace, ale také o vyvolání určitých fyzikálních jevů; léčení nemocí, přivolávání deště, zahánění bouří atd. Nefunguje to samozřejmě tak spolehlivě, jako „umělá inteligence“ (ačkoliv z ní také často vypadnou úžasné hlouposti!). Někdy se člověk té informaci jen přiblíží a musí si ji dotvořit ve své mysli. Je to tedy jakási hra mezi mozkem a vnějšími vlivy.

Společně zaměřená energie lidských myslí, vyvolaná silnými citovými podněty (strachem z neznáma, šokem, sexem, prolévanou krví, extází při davovém tanci nebo v boji) dokáže dokonce vytvářet virtuální bytosti, takzvané egregory (přírodní démony, bohy, ďábly) a vyvolávat společenské jevy: náboženství a ideologie. A protože některá místa jsou ke komunikaci s oním virtuálním světem vhodnější než jiná (leží na křížení zemských linií, na pramenech, ložiscích magnetických rud, v krasovém podzemí atd.), usilovaly během historie určité mocenské skupiny tato místa ovládnout, budovat na nich své svatyně a získat tím převahu nad ostatními.

Stopy po takovém válčení jsou tedy rozesety také po naši vlasti?

Samozřejmě. My jsme svůj výzkum schválně zúžili jen na Čechy a Moravu, protože ve světovém měřítku by to bylo strašně rozsáhlé. Místní pověsti i náboženské legendy připomínají místa, kde byl zkrocen ďábel, kde došlo k zázrakům a zjevení záhadných bytostí, kde se komunikovalo s dušemi mrtvých. Křesťanské kostely, kapličky a kříže jsou znameními církve, že ovládla „pohanská obětiště“, která se předtím nacházela na stejných místech.

Taková válka se asi děje mezi různými světy a možná trvá již od nepaměti?

Z počátku šlo u primitivních lovců především o to, jak s tím „druhým světem“ žít v míru. Teprve zemědělci se snažili zmocnit se kusu země ke své obživě, poté přišla touha ovládnout dálkové cesty, těžbu vzácných kovů… Získat přízeň démonů, kteří by je chránili, a zahnat jiné, jejichž činnost byla pro společenství škodlivá. Válka byla spíše mezi lidmi, mezi různými vládci a ideology o ovládnutí informačních zdrojů a možností napojení na databanku dějinných zkušeností. A to je to, co jsme nazvali „utajené dějiny“.

Informační kód může být stopa v písku či jediné slovo anebo zvláštní prsten. O jaký typ či druh se jedná v tomto případě?

Ano, jeden prsten káže všem… My těm určitým předmětům říkáme „tvarové zářiče“. Mezi ně můžeme zařadit menhiry a starověké hrobky, kříže nejrůznějších typů, runová znamení, písmo, kosti mocných mrtvých, věže chrámů… Některé jsou „klíče“ a pomáhají navázat komunikaci s geomorfogenetickým polem, jiné jsou „zámky“ a zabraňují průniku negativních sil „odjinud“.

Pátrání po záhadách vás přivedlo, jak o tom svědčí vaše knihy, na různá místa v Čechách i na Moravě. Jistě má každé svoji osobitost a příběh. Některá jsou téměř neznámá, o jiných ví skoro každý. Která z takových míst na vás zapůsobila mimořádnou silou?

To by byl dlouhý seznam. Napadá mě třeba vrch Kotýz v Českém krasu se vstupem do podsvětí – skalní Aksamitovou bránou. Nebo starobylý Tetín s fascinujícími výhledy na řeku Berounku. Magický kostel ve Vrbčanech u Českého Brodu, kde býval ukryt Vojtěchův praporec, hradiště Stará Kouřim s Lechovým kamenem a Libušiným jezírkem, Sázava svatého Prokopa, kde prý vyoral s čertem zapřaženým do pluhu 20 km dlouhou brázdu – podle nejnovějších výzkumů mohlo jít o jakousi obdobu anglického Hadriánova valu.

Já jsem z Prahy a ta je záhad a tajů plná. Víte o nějakém dobře utajeném a málo známém místě, které stojí za to navštívit?

Třeba Mariánská studánka v Lysolajích s tajemnou roklí Housle, nebo bývalé lázně v Malé Chuchli s vydatným mariánským pramenem v Čertově rokli. Do světa rudolfínských alchymistů se ponoříte v domě „U osla v kolébce“ na Malé Straně na Jánském vršku, který skutečně patřil mágovi Edwardu Kelleymu a dnes je v něm originální alchymistické muzeum.

Záhadologie byla pouze jednou z oblastí vašich širokých zájmů. Podílel jste se významnou měrou na přípravě dokumentárních seriálů pro televizi CS Film – Jan Žižka z Trocnova, Vodní svět Jakub Krčína. Proč jste si vybral právě tyto osobnosti?

Jsou to osobnosti, které významně ovlivnily naši historii, jejich osudy jsou zajímavé a také „plné záhad“. O jejich mládí toho moc nevíme, jejich smrt nastala za podivných okolností a není jisté, kde jsou vlastně pohřbeni. Po cyklu televizních Magazínů záhad (běžely na stanici TV Mystery několik let a měly skoro 300 dílů) jsem se chtěl více zaměřit na historii „nejen utajenou“, ale takzvaně „seriózní“. Hovořit s předními historiky, řediteli muzeí, kastelány hradů atd.

Po stopách Jana Žižky jsme vyrazili se spisovatelským kolegou Janem Bauerem (byl to jeho nápad), já jsem napsal scénář a seriál režíroval. Velmi důležitá je pro mne dlouholetá spolupráce s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Na základě seriálu vznikla i kniha, ilustrovaná fotografiemi z natáčení. Putovali jsme od Trocnova, místa Žižkova zrození, až po Přibyslav, místo Žižkovy smrti. Nejen, že jsme ukázali konkrétní místa, jak dnes vypadají, ale využili jsme také našich kamarádů ze skupin, zaměřených na rekonstrukce historického života a bitev, kteří nám navodili potřebnou atmosféru v hraných scénách.

V podobném duchu jsme udělali i osmidílný seriál Vodní svět Jakuba Krčína. Tam se nám mimo jiné podařilo v kostele v Obděnicích s pomocí specialisty Jiřího Šindeláře a jeho výzkumné skupiny nahlédnout mikrokamerou, spuštěnou dovnitř vyvrtaným otvorem, přímo do Krčínovy hrobky. A ověřili jsme si, že je prázdná! Odnesl Krčínovo tělo čert, jak vypráví lidová pověst? Podle nalezených stop zetlelého dřeva archeologové usoudili, že Krčín byl do hrobky skutečně pohřben, ale v neznámé době byla rakev někým odnesena a prázdná hrobka zazděna. Seriály byly vysílány (a již také několikrát reprízovány) na stanicích CS History a CS Film a měly značný divácký ohlas.

Vzniknou ještě další pokračování?

Právě teď pracujeme na seriálu Příběh svatého Václava, který je z hlediska naší filmové tvorby „nejvýpravnější“. Bude v něm velké množství hraných scén, včetně zavraždění kněžny Ludmily na Tetíně a knížete Václava ve Staré Boleslavi. Natáčeli jsme v křivoklátských lesích a zejména v jedinečném archeoskanzenu Curia Vítkov u Liberce, který je věrnou replikou velmožského dřevěného sídla z 10. století. Rozvíjím tam i některé vlastní hypotézy o sporných otázkách Václavova života, k tématu se nám vyjádřili např. historik Vratislav Vaníček nebo arcibiskup Jan Graubner. Šest půlhodinových dílů bude vysíláno počátkem roku 2025.

Takže svatý Václav. Všiml jsem si, že v září vyjde také kniha. Jak dlouho jste na ní pracoval?

Kniha vznikala souběžně s natáčením, je to vlastně literární zpracování mého scénáře. Je také kromě historických a místopisných obrázků ilustrována fotografiemi z filmu. Druhou půlku knihy zpracoval sám její vydavatel Josef Pepson Snětivý; ten putoval po všech místech a památkách spojených s osobou svatého Václava a podrobně je popsal. Podařilo se nám knihu dokončit dřív než televizní verzi, takže vychází již letos v září, ke svatováclavskému svátku.

Vy jste zúročil své bohaté vědomosti také jako autor historických románů. Kolik jste jich vlastně napsal a kdy vyšel ten poslední?

Beletrii jsem psal ještě dříve, než jsem se začal zajímat o záhady, nějaké povídky jsem uplatnil v časopisech už jako student, ale první skutečný román mi vyšel roku 2005. Jmenoval se Císař alchymistů, a jak název napovídá, vypráví o rudolfinské době. Vždycky mě zajímaly „přelomové okamžiky“ v životě národů a předních osobností. A pokaždé v té historii narazíte i na nějakou „záhadu“: Co se doopravdy stalo? Jak se to stalo? Jaké mohly být příčiny?

Zaujalo mě proslulé vypálení Prahy francouzskými žháři v roce 1689 (román Hořící lilie), smrt mladičkého Ludvíka Jagellonského v boji proti turecké přesile u Moháče (Smrt ve stříbrné zbroji), hektická doba stěhování národů, kdy se do čela Slovanů dostal langobardský princ Hildigis a zaútočil s nimi i na císařskou Byzanc (Země barbarů), nebo tajemný život svatého Prokopa (román Ďábel na řetězu).

Celkem už jsem napsal před dvacet románů. Zabrousil jsem i do takových žánrů, jako horory, pohádky pro děti nebo fantasy (ve fantasy románu Sekera strážců jsem využil prvků slovanské mytologie a strašidelných lidových pověstí). Čtenářsky nejúspěšnější byl román o životě Karla Jaromíra Erbena Vřeteno osudu. Byl zcela vyprodaný, a proto letos vyšel již v druhém, doplněném vydání. Zatím poslední román mi vyšel v roce 2021, jmenuje se Hvězdní pavouci a zachytil jsem v něm vzpomínky na své dětství v malém městečku Žebráku, kde můj otec s partou nadšenců zbudoval v šedesátých letech na kopci hvězdárnu.

Kterým krajům jste ve svých knihách věnoval zvýšenou pozornost?

Vaše otázka se dotýká další oblasti mé tvorby; jsou to osobité cestopisy, v nichž čtenáře seznamuji s krajinami, které mě zaujaly a k nimž mám nějaký vztah. Začalo to cyklem výpravných fotografických publikací, na nichž jsem pracoval s berounskou fotografkou Marií Holečkovou (např. Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, atd.), pokračovalo putováním krajinami poznamenanými významnými osobnostmi, které spolu se mnou píše a vydává Josef Pepson Snětivý (např. Krajinou prvních Přemyslovců, Krajinou Karla IV, Krajinou Albrechta z Valdštejna, Utajené pražské hrady a zámky atd.) a potom edice Tajemné stezky nakladatelství Regia, kde už jsem popsal Křivoklátsko, Český kras, Brdy a také své oblíbené Táborsko, kde jsem kdysi trávíval prázdniny u prarodičů.

Takže také Tábor a okolí. Na co se čtenáři mohou těšit?

První z knih byla věnována samotnému městu (Tábor – tajemné město nad Lužnicí) a v dalších jsem obcházel velkým kruhem okolí: Tajnosti kraje bechyňského, Vodním světem Soběslavska, Stříbrnou cestou k Mladé Vožici…

Na čem právě pracujete?

Mám rozepsaný pátý a závěrečný díl „táborského cyklu“, který vyjde pod názvem Drsným krajem Jistebnicka. Právě z této oblasti, z malé osady Kaliště u Nadějkova, pocházel rod mých předků Dvořáků.

A jaké pro vás bylo léto?

Horké! Psal jsem na chalupě v Kublově na Křivoklátsku, dával dohromady knihu a plánoval podzimní natáčení. Takže relaxace byla jen částečná, ve volných chvílích jsem si „povídal“ s krotkými daňky, které tam chová můj švagr. Mou vášní je sbírání hub, ale to jsem si letos vůbec neužil, v těch vedrech nerostly.

Vložil: Jiří Kačur