Netvoři a kritikové podle Pána prstenů Tolkiena. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Argo (stejně jako obálka knihy v textu)

Popisek: Výřez z obálky Tolkienovy knihy Netvoři a kritikové a jiné eseje

„Jestli pohádka jako taková stojí vůbec za čtení, pak si zaslouží, aby byla psána pro dospělé a aby ji dospělí četli.“ J. R. R. Tolkien

Netvoři a kritikové je kniha Johna Ronalda Reuela Tolkiena (1892-1973) sestavená jeho synem z šesti přednášek a studie O překládání Béowulfa. Také obsahuje proslov Béowulf: netvoři a kritikové z 25. listopadu 1936, kdy jej mohla Britská akademie slyšet u příležitosti vzpomínky na sira Israela Gollancze. A Tolkienovy zkušenosti nabyté překládáním klasického staroanglického literárního díla staly se roku 1940 přínosnou součástí jeho vydání.

Přednáškou Pan Gawain a Zelený rytíř, pronesenou 15. dubna 1953, se Tolkien vyjádřil ke stejnojmenné rytířské básni, a to na Glasgowské univerzitě. Právě studiu Zeleného rytíře a jeho překladu do novoanglického aliteračního verše věnoval značné úsilí, aby dramatizaci výsledného textu odvysílala rozhlasová stanice BBC poprvé v prosinci 1953. V přítomné knize Netvoři a kritikové vyšla tato studie o rytíři prvně knižně, což platí zrovna tak o Tajné neřesti (1931) alias kratší přednášce proslovené už šest let před prvním vydáním Hobita.

John Ronald Reuel Tolkien: Netvoři a kritikové a jiné eseje. Z originálu The Monsters and the Critics (1983) vydaného nakladatelstvím George Allen and Unwin (Londýn) přeložil Jan Čermák. Argo. Praha 2024. 280 stran.

Jde tu o bdělé snění a takto vysněné a všelijak vynalezené jazyky. Byla to jeho záliba a chápal, že kolegové se mohou dívat skrz prsty na podobné pachtění. Právě Tajnou neřestí se proto svou zábavu pokusil vědec Tolkien ospravedlnit, a to se mu povedlo. Opravdu velmi umně zde atakuje obklopující jej svět akademiků.

Oxfordskou přednáškou, avšak dost populárně zaměřenou, je také Angličtina a velština (21. 10. 1955) a náš svazek Netvoři a kritikové pak uzavírá Řeč na rozloučenou (Oxfordská univerzita 5. června 1959): jako držitel „Mertonovy profesury anglického jazyka a literatury“ jí Reuel Tolkien brilantně ukončil svůj poslední trimestr.

Nevím to jistě, ale možná je jádrem tohoto svazku proslov O pohádkách (8. 3. 1939), který náš muž přednesl „na paměť“ antropologa a kritika Andrewa Langa (1844-1912), a to na Univerzitě v St. Andrews. Hned jeho úvodem sice pokorně přiznává, že je na poli teorie báchorkářství amatér, ale vykročí do terénu dost chrabře a odvažuje se upravit či přímo osekat některé větve pohádkovému stromu.

„Povídky o zvířatech mezi pohádky naprosto nepatří,“ je si jist a i slavná Žabákova dobrodružství (Vítr ve vrbách) vykopne z pomyslné dětské ohrádky.

Tolkien se tady o cosi pokouší, ač asi musel vědět, že na otázky formulované na vratkém poli jednoznačné odpovědi nejsou a problémy jím připomenuté zůstávají nerozřešitelné. Některé vyjmenujme… Jak přesně pohádku definovat? Čím a jak ji vyčlenit z ranku fantastiky, aby tam zůstala aspoň cípem? Jak definovat REALISTICKOU pohádku? Jaké mají pohádky původ a nakolik je nestejnorodý? Dá se najít společná platforma, nebo je podobné pátrání kontraproduktivní a zbytečnou marností? Jaký je „všeobecný“ smysl báchorek, dá-li se z jednotlivých sarkofágů, kde bují, vůbec vypreparovat? Až moc otazníků!

Stejně tak visí nade vším jistota, že podstatou bude ve finále pohádky jen a prvořadě číst. Nepitvat, číst.

Podle Tolkienovy úvahy O pohádkách není pohádkou rozhodně Swiftův Gulliver a zrovna tak sem nepatří sága barona Prášila. Pohádkou nejsou ani jakékoli a jakkoli beletrizované sny. Odmetá tím i Alenku Lewise Carrolla, aniž by ji nenáviděl, ale Tolkienovi vadí dokonce pouhá „okleštění“ textu, kdy čteme úvod „Usnul“ a před koncem „Tu procitl“.

Co je však podstatnější, dle pana J. R. R. Tolkiena nejsou pravou pohádkou ani ty „zvířecí“. A konkrétně přednáškou připomněl Opičí srdce z tzv. Fialové knihy pohádek už zmíněného Andrewa Langa. Ale ani slavný Králíček Petr výtvarnice a spisovatelky Beatrix Potterové není dle Tolkienovy vize pohádka v tom pravém, správném smyslu slova; nicméně pod čarou smírně vyjmenovává některé další knihy paní Beatrix (1866-1943), u kterých se dá váhat, kam vlastně patří; konkrétně by uznal jako pohádky svazečky Krejčík z Gloucesteru a Mrs. Tiggywinkle.

Nad čím Tolkien naopak neváhá ani málo? Nad tím, že jsou pohádky, pokud za něco stojí, vždycky stravitelné i pro dospělé. Jak totiž říká (str. 157): „Cokoli, co ponecháte v dětském pokoji nadobro, dojde vážné újmy.“

A současně Tolkien přednáškou-esejem O pohádkách sofistikovaně a snad i trochu podvratně obhajuje funkčnost a smysl vlastního Pána prstenů a Hobita.

Vložil: Ivo Fencl