Pro mě byli Sověti nenáviděnými okupanty, Rusáky, říká o své tvorbě spisovatelka Karla Kubíková

Foto: Se svolením Karly Kubíkové

Popisek: Karla Kubíková

ROZHOVORY NA OKRAJI: Neobyčejnými osudy obyčejných žen se ve svých knihách ráda zabývá česká spisovatelka Karla Kubíková. Dva roky po vydání velmi úspěšného románu Hájovna přichází autorka nyní s novinkou Dům na konci ulice.

Karla Kubíková vystudovala gymnázium a pedagogickou školu, pracovala jako učitelka a vychovatelka. Léta psala „do šuplíku“ novely, povídky a scénáře. Publikovat začala poměrně pozdě, poté, co si uvědomila, že když ne teď, tak nikdy.

V roce 2007 jí vyšla kniha Rafanda, o rok později Samoživitelka. Následovala Spálená křídla (2017) a v roce 2022 román Hájovna, který sklidil u čtenářů opravdu velký úspěch. Ve svých knihách se autorka zabývá neobyčejnými osudy obyčejných žen.

Paní Kubíková, ve vašich románech se dějí příběhy, které jsou opravdu ze života. Ať už se jedná o vaši poslední knihu Dům na konci ulice či Hájovnu anebo Samoživitelku. Předpokládám, že jste něco zažila přímo vy, anebo jste se o nich třeba někde doslechla?

Většinou vycházím ze zkušeností a prožitků svých a své generace, čerpám i z nedávné minulosti. Román Samoživitelka pojednává o emigraci po roce 1968. Hájovna se zabývá důsledky ruské okupace v jedné rodině. Časově vzdálenější je příběh o osídlování pohraničí v románu Rafanda, inspirovaný zážitky příbuzných. Spálená křídla vypravují o období první republiky a impulzem pro jejich napsaní bylo vyprávění mé maminky o jejím těžkém dětství. Děj knihy Dům na konci ulice se odehrává v roce 2018. Za vznikem každé knihy je touha vytvořit příběh, který ostatním přiblíží to, co mě zasáhlo.

Vezměme si například poslední román. Zakládá se alespoň částečně na skutečných událostech?

Dům na konci ulice vypráví o nenadálém přátelství mladé dívky a starší ženy v několika měsících roku 2018, teda doby předcovidové, kdy jsme si mysleli, že zmizely všechny nakažlivé nemoci a války. Navštěvují se kvůli doučování češtiny a během setkávání začínají chápat svět té druhé. Obě představitelky, patnáctiletá Gábina i zralá Nina, musí korigovat své představy budoucnosti, obě se musí smiřovat s nevyhnutelností, s problémy, se kterými nejde bojovat.

V knize jde nejen o lásku k přírodě a literatuře, ale především o schopnost vyrovnat se s minulostí a nutnost tolerance. Nenastávají tady žádné tragédie, jen malé generační střety a každodenní dramata. Hlavní postava Nina je o mnoho let mladší než já, ale i v tomto románu jsem vycházela ze svých zkušeností.

Název románu Hájovna ve mě nejdříve vyvolal asociace spojené s dílem Vlasty Javořické, ale podtitul spojující vězení a mateřskou lásku mi napověděl, že v tomto případě nepůjde o zamilovaného myslivce, ale že záležitosti zde budou složitější. Jak román vznikal?

V úvodu knihy se zmiňuji, že mě inspiroval zážitek mé příbuzné, která žila v době sovětské okupace na hájovně ve vojenském prostoru. Navštěvovat jsem ji mohla jen s propustkou. Viděla jsem, jak žijí ruské rodiny, jak berou skutečnost života u nás jako samozřejmost; vadila mi i přizpůsobivost českých policajtů, mnohdy ostražitějších než těch ruských. Pocit zaprodanosti a bezmoci mě provázel stejně jako mé vrstevníky po celou dobu dospělého života.

Na život na hájovně jsem si vzpomněla dlouho po roce 1989, kdy mě nové události nechaly zapomenout na ty dřívější, stresující. Pro mou příbuznou byly ovšem roky na hájovně i dobou mládí, a tedy nijak moc protrpěnou. Ráda o ní vyprávěla a mě napadlo o tom napsat. První část knihy vypravuje o běžném životě na hájovně, nepříliš vzdáleném skutečnosti. Samota mladé ženy žijící uprostřed lesů, její strach a obavy z toulajících se ruských vojáků mě motivovaly k dramatické zápletce, jejíž důsledky se zabývá druhý a třetí díl.

Dodnes se mi slovo sovětský, které po čtyřicet let plnilo školní i mediální prostor, obrací v ústech. Pro mě byli Sověti nenáviděnými okupanty, Rusáky.

Domnívala jsem se, že kniha nebude pro mladou generaci zajímavá, že její děj je časově příliš vzdálený. Její úspěch mě překvapil. Zřejmě hrálo svou roli i načasování - Hájovna vyšla v měsíci ruského napadení Ukrajiny.

Kdy jste vlastně začala psát a kdy vám vyšla první kniha?

Mít touhu něco dělat a uskutečnit ji jsou dvě různé věci. Odvahu vydat první knihu - Rafandu - jsem dostala až v roce 2007 ve zralém věku, ale Spálená křídla mi ležela v šuplíku už od poloviny devadesátých let minulého století. Pořád jsem s nimi nebyla spokojená a nakonec kniha vyšla v roce 2017 s pokaženým rodokmenem na předsázce.

Moje pozdní spisovatelská aktivita může dávat naději všem mladým, kteří tak jako já tehdy nemají teď čas nebo odvahu publikovat.

Měla jste svoje spisovatelské vzory?

Ráda čtu a obdivuju jiné autory a autorky, vzhlížím k mnohým z nich a přála bych si být dobrá jako oni. Podle mě ale každý spisovatel vypráví svůj příběh po svém a volí svůj jedinečný, ať už dobrý, nebo horší způsob interpretace a vyjadřování.

Vy jste celý život působila jako pedagog ve školství. Pro někoho horor, pro dalšího poslání. Každopádně učitelování musí člověka zásadně poznamenat.

Být něčím poznamenán navozuje negativní představu. Ano, často se to objevuje taková představa například v tom smyslu slova, že každý pedagog je pedant a podobně.

Když učitel dělá svou práci s láskou a ne z nevyhnutelnosti, je skutečně svým povoláním poznamenaný. A pak v dobrém poznamenává i své žáky, což je jeho úkol. Mám mnoho báječných kolegyň, které jejich žáci rádi vidí a setkávají se s nimi i po desítkách let. Podle mě je učitelství skutečně posláním. Učitelem se musíte narodit. Jiná věc je, že v dobách první republiky bylo učitelství prestižním povoláním, veřejností více ceněným než dnes. Svůj morální kredit ztratilo v letech ruské okupace, kdy se jinak mluvilo ve škole a jinak v rodině.

A jak vnímáte úroveň současného školského systému? Mám pořád pocit, že ta „mašina" jede podle pravidel, která by možná potřebovala změnu.

To nedokážu posoudit, jsem mimo školství už dlouho. Za mých dob bylo sešněrované, osnovy bez možnosti volby. Učila a vychovávala jsem převážně v době socialismu, frustrovaná jako mnoho kolegyň. S dneškem se socialistická škola nedá srovnat, je barevná a působí radostněji. Ovšem vždycky je na co si stěžovat; nové jevy vznikají (např. šikana, mobily s určováním pravidel jejich užívání...) a jiné mizí, ale já bych v dnešní době učila ráda.

A dnešní mladou generaci?

„Ta dnešní mládež! Panebože, co jen z ní bude?! Doufám, že ne to, co z nás," napsal slovenský spisovatel Peter Gregor.

Mladá generace není ani horší ani lepší než ty předešlé. Je jiná, přizpůsobená době. Pro mě jsou dnešní mladí lidé obdivuhodní, jsou mnohem samostatnější a tolik toho umí! A mají plno možností.

Ale to, že se hůř vyjadřují a málo čtou (i když ne všichni!) není úplně jejich vina. Je to i na nás, dospělých.

A co nějaký další román?

Pokud ho dopíšu, bude se týkat důsledků událostí roku 1968. Byly sice mnohokrát popsány, ale pro mou generaci jsou doživotně bolestné a určující.

Vložil: Jiří Kačur