Většinu svého života se živím slovy. Postupně ve mně ale rostlo podezření, že na ty důležité věci slova nestačí, říká Juliana Hamariová

Foto: Se svolením Juliany Hamariové

Popisek: Juliana Hamariová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Černošín je město v okrese Tachov v Plzeňském kraji a žije zde přibližně 1200 obyvatel. Také je zde sbor Českobratrské církve evangelické, který má na starost farářka Juliana Hamariová, s níž si povídáme nejenom o její knize.

Juliana Hamariová se narodila léta Páně 1987. Vždy kolem ní bývá hodně lidí, a proto je někdy ráda sama. V lese se psem. U kamen s dcerami. Pracuje jako evangelická farářka a jako kaplanka pro lidi mimo církev. V psychoterapeutickém výcviku si rozšiřuje kompetence. Přemýšlí dost o tom, jaký význam má pro dnešního člověka přesah, hloubka, transcendence.

Psaní je pro ni řemeslo, profese, každodenní úkol, autoterapie a láska odjakživa. Deníky a povídky, kázání a úvahy, básničky na kraj papíru, nákupní seznamy a „to do” listy. Spousty slov, o kterých pochybuje. Čtení beletrie už se stalo trochu svátkem. Formovaly ji velké existenciální romány, jejichž mohutnost ji okouzluje a fascinuje dodnes. Stejně jako když je kniha krásná, má vtip a nad její podobou někdo přemýšlel.

Přála by si propojit to všechno, co dělá, do jednoho funkčního celku, který je užitečný druhým a přináší radost autorce.

Koncem minulého roku vám vyšla kniha Slova rozpuštěná mezi dávkami. Buďte tak laskavá a vysvětlete mi, proč takový název?

Většinu svého života se živím slovy. Postupně ve mně ale rostlo podezření, že na ty důležité věci slova nestačí. A v období, kdy vznikala kniha, se můj pocit zhmotnil nejjasněji. O tom, co se mi dělo, se mi nedařilo mluvit. Jako kdyby slova rozpustila jednotlivé dávky chemoterapie.

To pro vás muselo být těžké období, ale ta zdravotní krize vás mohla také jistým způsobem obohatit.

V návaznosti na nedostatečnost slov jsem pro sebe tenkrát objevila cestu ticha. Začala jsem se věnovat meditaci. Jako osobní duchovní praxi a postupně i jako někdo, kdo ji zprostředkovává ostatním. To považuji za velké obohacení.

Vy působíte jako evangelická farářka v Černošíně. Jak to, prosím vás, že člověk skončí někde „na konci světa"?

Jezdila jsem sem na povinnou farářskou praxi po vysoké škole ke svému mentorovi a když jsem praxi ukončovala, nabídl mi, jestli to po něm nechci převzít. A mně se na konci světa líbilo a líbí doteď.

Co vás přivedlo k tomu, že jste si zvolila právě takovou životní dráhu?

První vysokou školu jsem z nutnosti vymezování se vůči své farářské rodině zvolila jinou. Ale rychle jsem zjistila, že to, co mě baví – práce s lidmi, historie, jazyky – se nejlépe potkává právě v teologii a šla ji studovat. Během studia jsem se rozhodla, že bych se tím mohla i živit. Což se potvrdilo.

Já měl vždy takovou představu, že takový vesnický farář dlí spokojeně na faře, točí prsty mlýnek a to je celé. Tedy římskokatolický farář. Jak to máte vy?

Farní sbor mám malý, vždy jsem v něm měla jen částečný úvazek, ale byla jsem schopná si i zde najít dost projektů, které mi připadaly důležité. Navíc zbytek úvazku jsem si hledala jinde. Dostala jsem se k práci kaplanky v různých institucích – věznici, sociálních službách, domácím hospicu, nemocnici. A ta pestrost a dynamičnost mi vyhovuje… Mlýnek jsem v životě netočila a kolegové z ŘKC, kteří mají na starosti čtrnáct kostelů a podobně, myslím taky ne.

Jak dlouho mohou ženy působit u evangelíků jako farářky?

V roce 2023 jsme slavili 70 let od první ordinace žen v Českobratrské církvi evangelické. Byla mezi nimi i moje prababička.

Jaké je vaše nejoblíbenější evangelium? Já mám rád Lukáše.

Vybrat jedno evangelium mi nedává smysl. Mám pocit, že na evangeliích je důležité právě to, že není jenom jedno. Jsou to čtyři páry očí a uší, které nějak zaznamenaly svoji víru. S každým člověkem, se kterým mluvím o jeho spiritualitě, mluvím právě s tímhle vědomím – že od začátku nebyl jen ten jeden správný pohled na víru. Naopak jich bylo tolik, že i do tohoto nejužšího z nejužších výběrů, se dostaly dokonce až čtyři verze událostí.

Jaký je podle vás stav křesťanství u nás?

Nejsme opuštěný ostrůvek v moři. Křesťanství v ČR je v dialogu s evropským křesťanstvím (méně americkým). Společně zde církve jako instituce a křesťanství jako náboženství prošlo údobím dětství, puberty, dospělosti, rodičovství a je v krizi středního věku. Těším se na jeho moudrý věk zralosti a nadhledu, kdy některé hlouposti mládí už přestanou být důležité a čas, který máme, budeme moudře užívat ve prospěch a pro obohacení nastupujících generací.

Mám pocit, že přestalo oslovovat širší veřejnost a zejména mladé. Čím to je?

Jako třicátnice a matka dospívajících dětí mám docela pochopení pro to, že pro moje vrstevníky a mladší lidi jsou výrazové prostředky, které používají křesťanské rituály a bohoslužby, těžko uchopitelné. I když se je mnozí snažíme dělat zcela nízkoprahové a přístupné lidem mimo naši bublinu… Ale vždycky mám radost, když můžu někoho individuálně podpořit na jeho duchovní cestě informacemi nebo zkušenostmi, které mám já nebo je známe z tradice. To jsou jednotlivci, u kterých nejde o generacemi předávaný zvyk, ale cenný vnitřní proces. Tam kvalita vyhrává nad kvantitou a po plných kostelích nebrečím. Vidím taky, že stále mají cenu a lidé oceňují hodnotu obřadů pro významné životní okolnosti – svatby, pohřby.

Vložil: Jiří Kačur