Oslava je ve stylu osmdesátých let a s mobily vstup zakázán, hlaholil pobavený ex…. Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Naše hrdinka zažívá naplno milostnou aféru její dcery Báry s…gayem, jak vychází najevo. Navíc jí čeká oslava dvacátého výročí sňatku s bývalým manželem… V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají.

14.

Vojtěcha jsem našla  na lavičce u řeky. Seděl mezi rákosím a pozoroval kachny. Vzpomněla jsem si, jak na jaře každý kačer žárlivě střežil svou kachničku, teď koncem léta už se chovali všichni jinak, kachen si skoro nevšímali. Vojtěch ale zjevně nestudoval život stěhovavých ptáků. Posadila jsem se vedle něj, trochu se odtáhnul a mě napadlo, že opravdu viděl Ríšu na vistárii. Mlčel, nevěděla jsem, jak začít, a tak jsme chvíli mlčeli oba.

Pak Vojtěch promluvil: „Mám ho jako vlastního. Byl malej, když jsem se o něho začal starat.“

„Měl štěstí,“ řekla jsem tiše.

„Myslel jsem, že mě má rád. Jenže dneska ráno mi řek, že ani nejsem jeho táta.“

„Prosím tě, nemůžeš se trápit kvůli něčemu, co z něj vypadlo v afektu.“

Vojtěch se na mě poprvé podíval. „Ty víš co se stalo, že jo?“

Přikývla jsem. „Bára mi řekla, že spolu spali v posteli. To nemusí nic znamenat.“ 

„Myslíš, že je gay?“ otočil na mne zoufalý pohled. Pokrčila jsem rameny.

„Já bych toho hajzla od vedle nejradši stáh z kůže.“

„Jenže to by nepomohlo. Já ho taky nemusím, ale na tohle nemá vliv, věř mi. Člověk buď  gay je, nebo není. Jestli  neví, musí to zjistit.“

„Běhal přece za Bárou, ne? Je taková krásná. Koncentrace ženství. Když se mu líbí tvoje holka, nemůže se mu líbit ten odulej spratek….. Myslíš, že za to můžeme my, že ho nevychovává vlastní táta?“

„Tak to teda určitě ne.“

Vojta pokrčil rameny. „Kdybys je viděla, dneska po ránu. Šel jsem ho budit a najednou civím na dva chlapský zadky. Pak dvě hlavy a mě došlo, ke komu se v tý posteli tiskne!“ Vojtěch se úplně zajíkal.

„Hele, zlato, dej mu čas. Já mám doma zhroucenou Báru, nemysli si, pro ní je to taky peklo.“ „Od koho  to ví?“

„Šimon za ní po tý scéně s tebou přiběhl. Vlastně mě poslali, abych tě přesvědčila, abys nic neříkal jeho mámě.“

„Copak jí tohle můžu tajit?“ 

„A jak jí to chceš říct? A co jí chceš říct? Vždyť jsi neviděl nic jinýho, než dva nahatý kluky, který spali.“

Vojta se otřásl jen při pouhé vzpomínce.  O Ríšovi neřekl ani slovo, myslím, že i kdyby se koukal, jak slaňuje po okapu, nepozastavil  by se nad tím, tak byl pohlcený vlastními problémy.Vybavil se mi  příběh z knížky jednoho židovského psychonalytika, který jsem nedávno četla a který se odehrával někde v Izraeli před pár lety. Už když jsem ho četla, myslela jsem na Báru a její dva kamarády.  Sama jsem mívala kdysi taky hodně blízké kámoše, Ríša s Míšou trávili se mnou nejednu společnou noc v domě na stromě, dokonce padla sem tam nějaká tajná pusa, jenže to bylo jiné.  Tenhle  příběh se opravdu týkal spíš Báry. Ti tři z knížky, dívka a dva chlapci,  spali někde u Genezaretského jezera, sami  jeli kempovat, byla krásná teplá noc a oni, kteří si rozuměli na život a na smrt, se najednou nechali unášet něčím, co doposud neznali, vtáhlo je to jako vodní vír, nerozuměli tomu, ale podlehli. Zkrátka  uprostřed noci  se ve stanu začali objímat, líbat a milovat, každý s každým a všichni spolu, taková věc se asi dá jedině prožít, protože převyprávěná nebo pozorovaná vypadá perverzně nebo nechutně, ale oni se spojili poutem, které nemohlo zlomit nic, než smrt. Dívka si šla po ránu zaplavat, vzal ji proud a vyplavala mrtvá. Snad to tak bylo, nikoho nenapadlo, že by to mohlo být i jinak, než že ji potkala nehoda. Jenže já to jako nehodu nevidím, možná neunesla to, co se stalo v noci. Příběh se mi zatnul pod kůži jako  dráp. Mám o Báru ledový strach. Chvíli jsme seděli mlčky, neschopni říkat si, na co myslíme. Vojtěch se nakonec zvednul, řekl, že už musí jít. Že si promluví se Šimonem, mámě zatím nic nepoví, ale jen zatím. Inu, nakonec Šimon bude možná  potřebovat její pomoc. Chtěla jsem říct, že nesmí být tak konzervativní, ale raději jsem mlčela.

„Na tu vaši oslavu samozřejmě dorazíme. Asi se ožeru,“ pravil na rozloučenou.

Zůstala jsem sedět pod vrbičkami.   Teď půjdu domů, uvařím oběd, vyfoukám si hlavu a půjdu ke Štice připravovat večírek. Budu za roztomilou maminku a šťastně vdanou manželku. Život je samá lež. Než jsem se stačila rozloučit s kačery, přisedla si ke mně Bára, která nás zřejmě pozorovala a čekala, až Vojtěch odejde.

„Zatím jí nic nepoví,“ ušetřila jsem ji otázku.

„Mami, já fakt vůbec nevím, co mám dělat.“

„Já ti neporadím. Myslíš, že spolu opravdu něco měli?“

„Oni to určitě ví, ale oba tvrdí, že si na nic nepamatujou. To se někdy stane, ne?“

„Nevím. Já jsem nikdy od nikoho neslyšela, že by se mu to stalo. Pokud se to stává, nikdo se mi s tím nesvěřil. Ale knížkách o tom píšou. I ve starém Řecku měli ženatý chlapi milence.“ Bára pozorovala řeku a při mých slovech se jemně zachvěla.

„Jsem hloupá, co? Myslela jsem, že oba běhaj za mnou…..a já byla  třetí, ne?“

„Nevím. Asi ne, snad ne.“ 

„Přísahala bych, že je Šimon normální. Občas jsme ho trochu popichovali, protože nemá holku, ale je přece mladej. Já taky nemám kluka a na holky nejsem.“

„Díky, tos mě uklidnila.“ 

„Nejhorší je, že ani po tomhle jsem toho Alexe nepřestala mít ráda. Nechci s ním chodit, to jsem vlastně nikdy nechtěla, ale miluju ho. Vidím, že není hezkej ani hodnej. Ale stejně ho miluju.“

Pokrčila jsem rameny. Co jí budu povídat. První kluk, který jí říká, že je úžasná, první kluk, se kterým se dostává dál v sexu, tomu se v sedmnácti nedá čelit ani odolat. Leda by přišel jiný, který by udělal totéž. Alex na ni ve skutečnosti kašle. Jen chce, aby ho chtěla, aby ho milovala, protože on miluje jen sám sebe a od ostatních vyžaduje totéž. Proto i ta avantýra se Šimonem, zase další duše, kterou chce ovládat a sát. Alex ví dobře, že on gay není. Otázka je, jak je na tom Šimon.

„Pořád chodí s jinou holkou. Nechci tě trápit, ale souhlasím se vším, co jsi o něm řekla.  A co Šimon? Jakej vztah máš k němu?“

„Mám ho ráda. Ale on by se mnou nikdy nechodil. Bojí se Alexe…“ Bára si povzdechla. „Kdybych si mohla vybrat já, kdyby všechno záleželo na mě, kdyby mě Šimon chtěl….byl by to Šimon, ale tak to nebude.“

No, jestli je gay….,  pomyslela jsem si. 

„Tak to máte blbý.“ Pokrčila jsem rameny a zvedla se.  „Nic si z toho nedělej. Všechno se nějak vysvětlí.  Každý máme svý, i já, nemysli.“

Usmála se na mě, brala to opravdu jen jako útěchu. Cožpak jí můžu vyprávět, co já? Nechala jsem ji na lavičce a otočila se k odchodu domů. Když jsem za sebou zavírala vrátka, viděla jsem jednu s Alexových sester, jak sbíhá k vodě a sedá si vedle Báry. V patách za ní vyběhla Sally a s ječivým ňafáním se vrhla do řeky mezi kachny. Nahodila plovací blány, které má každý kokr mezi drápy a než se holky otřepaly od vody, kterou je celé pocákala, nebyl u břehu ani jeden pták. Holky se posadily  vedle sebe a dlouze o něčem diskutovaly.

Z naší kuchyně se ozýval smích. U jídelního stolu seděla Daniela, v ruce držela sklenici s mochitem a proti ní můj ex, oba rozesmátí od ucha k uchu.

„Kde ses nám toulala,“ hlaholila Daniela.

Rozhlédla jsem se. „Tys tu sama? Kde máš kluky?“ 

„Spravujou se svým otcem záchod,“ začala se řehtat Daniela. „To vám musím vyprávět. Rozbilo se nám splachování. Luděk řekl, že záchod  spraví sám, že nebude nikoho platit a vyrazil v pátek do Baumaxu, kde koupil náhradní splachovadlo. Jak myslíte, že  dopadl?“

„Nešlo tam namontovat?“ radostně napověděl ex.

„Jasně,“ radovala se Dana.  „Vyrazil tedy další den do OBI. Musela jsem se s ním napřed pohádat, vzít Nagasaki a Hirošimu ven na dlouhou procházku, aby pochopil, že je zle.  Naložil kluky a jel s nimi.  Koupil další sadu. A co myslíte?“

„Nešlo tam namontovat?“  trapně opakoval ex.

„Jasně. Když jsem přišla po třech hodinách ve skvělý náladě z procházky domů, byl po kuchyňské lince rozsypaný Diazepam a Luděk s dětmi nikde. Šla jsem na záchod, spláchla ……..a nic,  záchod opět nesplachoval. Dneska ráno vstal, rozdal klukům nářadí a že prej spraví původní splachování. Chtěla jen něco dělat na zahradě, ale ty psí svině  zase vyrvaly všechny  rododendrony, tak jsem přišla na panáka. Kašlu na to“

„Udělalas dobře. Taky potřebuju panáka, dvojitého, žádný šidítko.“ Nalila jsem si havanu s colou půl na půl a kopla tu lampu do sebe.

Oba moji společníci se zděsili.

„Šílíš? Čeká nás oslava. Večer budeš namol,“ protestoval ex. 

„Nemějte péči.“

Daniela vstala: „Tak večer. Přijdu už kolem čtvrtý, abych vám pomohla.“

„A nezapomeň nechat doma mobil. Večírek je ve stylu osmdesátých let a s mobily vstup zakázán,“ hlaholil za ní pobavený ex.

„Ráda. Maléry se stejně nakonec dozvím i bez mobilu.“     

Karel

U Pěničků opravdu nebylo nic nového. Trochu jsem se zklidnil. Očuchal jsem okolí, ale bylo tu tolik pachů, že jsem nebyl schopen svým stárnoucím čichem poznat, jestli se včera  v noci něco dělo. Chápete, co myslím. Nemyslím toho vetřelce, myslím Mindu s Mackem. Sakra, proč jsem zrovna jim svěřil noční směnu. Náhle jsem potřeboval  trochu něhy a něco na zub. Pěničkovi měli zavřené dveře, takže mi nezbývalo, než skočit k Eleně. Doběhl jsem svižným tempem k bytovce, vyskočil jsem na parapet okna, zkusmo zamňoukal a pootevřeným oknem vklouznul dovnitř. Vzápětí jsem litoval. V kuchyni stála Elena, ale nechystala se mě hladit ani krmit. Škubala rameny a brečela, až měla obličej celý mokrý. Rád bych jí olíznul nos, vím ze zkušenosti, že to pomáhá, ale u stolu seděl  její protivný manžel, který naštěstí nebývá často doma a strašlivě řval, jako šílenec. Jen mě zahlídnul, spustil něco o prašivejch černejch kočkách, co mu nesměj křížit cestu a  začal mě honit po bytě. Jenže já se nedám a taky mě nehonil prvně. Už vím, kam vklouznout, aby mě nemohl dostat ven.  Dneska se mi do téhle zábavy dvakrát nechtělo, radši bych zmizel, ale musel jsem to udělat kvůli Eleně, která je tak hodná a voňavá. Kličkovali jsem spolu jako dva kámoši  bytem tam a zpět, ten moula vrážel do nábytku, porážel židle, jak jen jsou  lidi nemotorní. Když byl dost zadýchanej, aby nemohl ječet na Elenu a v bytě byl binec jako v tanku, zahučel jsem pod nízkou almaru plnou ložního prádla. Stojí v takovém výklenečku, který má za sebou ještě jeden výklenek, takže se tam můžu krčit třeba celý den a ten trouba nemá šanci dostat mě ven ani koštětem. Almara je pěkně těžká, takže nejde odstrčit. Mám to fajnově vymyšlený, jak říkám, nedělám to prvně. Zalezl jsem tedy do škvíry, stočil se do klubíčka a klidně usnul. Až se  magor vyřve a zmizí, Elena mě začne lákat nějakým pamlskem ven. Chtěl bych podotknout, že lidi jsou fakt divný. Takový řvaní by si žádná kočka nenechala líbit. Hned by vzala dráhu. Elena si  nechá líbit všechno, kdykoliv se tomu troubovi zachce. Hrozně jsem ho pod skříní za ty její slzy nenáviděl.    

15. 

Začala jsem vařit oběd. Ex seděl spokojeně u kuchyňského stolu, popíjel, nepřetržitě mluvil radoval se, že je pěkně a že oslava našeho výročí svatby bude senza. Nechtěla jsem mu kazit náladu, když už jsem se jednou na tuhle hru dala. Měla jsem v hlavě takový zmatek a tíhu, že jsem s ní mohla leda pokyvovat. Všechno se mi  tam převalovalo ze strany na stranu. Zmatek   ze sebe, zmatek ve vztahu k mužovi, k Ríšovi. Míhala se tam Bára a kluci, jejich podivný trojúhelník, nebezpečný, najednou jsem měla pocit, že balancujeme všichni nad propastí. Po stole byly rozházené noviny, jak v nich  můj ex listoval a mne zaujal titulek:

„Matka Tereza pochybovala o  své víře, dokazují dokumenty.“

Tedy ne že bych se chtěla k velké ženě naší současnosti jakkoliv přirovnávat, ale že i ona měla v hlavě chaos, mě  překvapilo  natolik, že jsem odložila nůž, kterým jsem krájela cibuli a pustila se do čtení. Drobounká Albánka, která se ještě za života proslavila a po smrti ji oplakával celý svět, se ve své korespondenci vyznala, že trpí pocity, že ji Bůh nechce, že snad ve skutečnosti ani neexistuje. Psala o samotě, která ji provází, o temnotě, která ji obestírá. „Úsměv je maska, za kterou lze schovat cokoliv,“ napsala. Ovládala umění  schovat za úsměv všechny vlastní pocity. Nedivím se, že ji nakonec blahořečili. Jenže já nejsem svatá. Nasadím úsměv, ale nemíním za něj schovat všechno.

„Tak dvacet let spolu, kdo by to řekl.. ,“ plynulo ex-mužovi  z pusy a já nevěřila svým uším. Nápad s oslavou mi přišel dosti stupidní, vymyslely to holky, rezervovaly  Štiku a nás postavily před hotovou věc,  dokonce si daly práci sezvat všechny staré kamarády. Nešlo to  odvolat. Nešlo. Ríša, který ví, jak to u nás je, mi tenkrát volal a divil se tak,  že mě hned  přešla odvaha. Lhaní se nevyplácí, tak to je. Holky se seběhly k obědu, Bára byla  zamlklá, ale měla radost, že je táta doma. Je zvláštní, jak  i takhle staré děti lpí na kompletní rodině. Večírek měl být retro styl osmdesátých let,  přísný zákaz mobilů, aby atmosféru nic nerušilo, nápad holek, jakoby chtěly vykopat ze země zasunuté vzpomínky, které by mohly nastartovat zvadlý vztah. Určitě to udělaly proto, že nás mají rády, že mě možná litují, kdo ví. Přála jsem si, aby se moji rodiče vrátili z chalupy, aby byl zase plný dům, abych nepotřebovala muže, ale sama sobě jsem uhýbala pohledem, dvě noci stačily, aby se něco ve mně probudilo. Po obědě jsem šla do ložnice, položila se do sluncem prohřáté postele a zavřela oči. Co budu dělat? ptala jsem se sama sebe. Dveře zaskřípaly a do ložnice se vkradla Klára.

„Spíš?“

„Ještě ne, ale budu.“ Klára se natáhla vedle mě.

„Promluv si s Bárou. Tohle už není možný.  Alex, hajzl,  s ní zachází jako s onucí.“ Otevřela jsem oči.

„To nemá cenu, Kláro. Když je s ním, nevidí, neslyší. Podívej se někdy na ni, když jsou spolu, oči se jí potáhnou blánou, která je úplně viditelná.  Sice tvrdí, že neví, jestli miluje Šimona nebo Alexe, ale mě nemusí nic vykládat.“

„Je úplně pitomá. Ten kluk má holku, kašle na ní, jenom si dokazuje, že by na ni měl. Vůbec o nic jinýho mu nejde.“

„Ale to já přece vím.“

„Tak jí zakaž se s ním stýkat.“ 

„Myslíš, že mě poslechne?“ Otočila jsem se na bok a pátrala v jejich očích.

„Já jsem se taky rozešla s klukem, protože jste do mě rejpali, že je k ničemu,“ řekla Klára zpupně.

„A byla jsi do něj zamilovaná?“ 

„Asi jo, je mi to líto doteď,“ odpověděla, ale obě jsme věděly, že už to není pravda.

„Přeháníš, byla to láska z gymplu, už je to dva roky.“

„Vážně,  byl to hodnej kluk a měl mě fakt rád. Ale to není případ Alexe.“

Klára mě překvapila. Působí tak bezstarostně. Tvrdí, že jí na chlapech nezáleží a teď z ní vypadne tohle.

„Budu chvilku spát, nevadí ?“

„A můžu u tebe zůstat?“ Klára prosebně kroutila očima. Pokývala jsem unaveně hlavou a zavřela oči.

„Co bylo dřív jinak? Když jsi chodila s tátou?“

„Já nevím, mě připadá, že všechno bylo jinak.“

„Co se změnilo nejvíc? Změnili se lidi? Nebo se změnily vztahy? Byli jste jiný?“

„V něčem jo, v něčem ne. Všichni jsem válčili s rodiči. Nebyly drogy, ale všichni chlastali. O trávě se hlavně mluvilo, všechny feťáky z  Prahy jsme znali jménem, jak jich bylo málo. Tady ve vsi byla jedna smradlavá hospoda a nad ní kino a v létě fungovala ještě hospoda, co má teď Ríša. Na prvního máje byl most  ozdobený mladými břízkami a krepovým papírem a všechny děti dělali průvod na oslavu svátku práce. V listopadu na VŘSR byl  zase lampiónový průvod, pochodovali jsme vesnicí se zapálenými lampiony jako nějaký číňani, šaškárna na šaškárnu… Nikoho to nebavilo, ale šli jsme tam jako ovce. O nic nepřicházíte.“

„Kdybych nevěděla, jak nesnášíš komunisty, skoro by se mi zdálo to tvoje vzpomínání idylický.“

„Ale to ne. Jen bylo pro puberťáka snadný dělat revoluci. Myslím to období protestu, kterým si každý projde. My jsme nepotřebovali piercing, tetování ani hulení. Stačilo mít v kabelce jednu okopírovanou samizdatovou knížku, třeba Škvoreckého, a člověk šel Prahou se sevřeným žaludkem. Rodiče nás pořád varovali, ať se do ničeho nenamočíme, že si zkazíme život. Na Václaváku nás policajti kontrolovali dvakrát i třikrát za sebou. Byla cenzura, spousta filmů a knih sem do Čech nesměla, nebylo exotický ovoce, na banány byla fronta a  nedalo se jet jinam než do Polska, nedalo se dostat do školy… hele, to znáš, ne, tolikrát jsme se o tom bavili…Dodnes mi leží v hlavě, kdo z našich tehdejších kamarádů byl fízl a donášel na ostatní….“

„Já ale myslím spíš co jste cítili vy, jaký jste byli?“

„Asi podobný jako vy. Taky jsme byli zamilovaný, taky jsme se trápili a brečeli. Kluci nás nechtěli a jiný naopak otravovali. Jenom jsme se dřív brali, víš? Vzali jsme se, pořídili si děti a tomu přizpůsobili život.  Někdy, když vás a vaše kamarády pozoruju, vidím sama sebe v sedmnácti, jenže v jednadvaceti byl konec. Což je asi ten hlavní rozdíl. Máte svobodu a možnosti, který jsme neměli, a tak vymýšlíte náhradní aktivity, jak nás podusit.“

Otočila jsem se na bok a ve vteřině usnula. 

Spala jsem snad jen pár minut, když mě probudil hluk. Nešla jsem ani zjišťovat, kdo ho způsobil, došla jsem do koupelny a pustila si vodu na hlavu. Napřed pěkně studenou, abych se probrala. Když jsem si vysušila vlasy, namalovala obličej a zabalila se do starého županu, sešla jsem po schodech do obýváku, který byl plný lidí. Než jsem se stačila otočit a utéct, každý z nich mě šel přivítat, třímali skleničky a vypadali nadšeně. Uprostřed  sešlosti trůnil můj ex, který si s nimi připíjel na dlouholetá přátelství a na to, jak  se mnou dlouho vydržel. Vzpomněla jsem si na slova Matky Terezy, nasadila kožený úsměv a jakmile povolilo sevření, zmizela jsem zpět do ložnice. Bude to asi horší, než jsem čekala.

 

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.  Knihu (stejně jako všechny dosavadní romány autorky, Riskantní plavbu, Štěstí někdy pelichá i nejnovější postapo Katastrofu vyšly u nakladatelství Plot) si můžete objednat na adrese . Jsou k mání též na Megaknihách.

 

Vložil: Anička Vančová

Přes kočičí hřbet, HP, Čtení na pokračování, Simona Mahlerová Šustková,