A pak že jsou lidi jiný než kočky. Když jde o touhy, nemáme si co vyčítat… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování
25.08.2024
Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz
Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.
K naší hrdince konečně dorazil její ex, želbohu v okamžiku, kdy měla v posteli Ríšu. Navíc se hodně pomotaly vztahy její dcery hned s dvěma kluky…. V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají.
14.
„Co se děje?“ Bára se posadila na postel. Tvářila se vážně.
„Víš včera…nakonec jsem šla spát domů.“
Hrklo ve mně. Zjistila, že tu byl Ríša.
„Asi v pět ráno nám byla zima a ty karimatky šíleně tlačily. Byli jsme trochu napitý. “ Zrudla jsem jako vařený rak. V pět… to ho neviděla….možná jsme už dokonce spali.
„Zkrátka šla jsem spát domů a kluci šli k Šimonovi.“
„Mile jsi mě překvapila. Nemůžeš přece spát se dvěma klukama v posteli věčně. Už nejste děti…,“ spustila jsem, abych zakryla vlastní rozpaky.
„Mami, nech si tu přednášku. Stejně si budu dělat, co chci,“ dodala najednou vzpurně. Dělala jsem, že jsem její poznámku přeslechla.
Zavzdychala: „Ale je to fuk.“
Musela jsem něco říct: „To teda není, jsou do tebe oba zamilovaný. Chudáka Šimona jenom trápíte. Víš, jaký je být druhej?“
„Vím,“ odpověděla trpce Bára. No jo, úplně jsem zapomněla na Andreu.
„Tak ses neměla zamilovat do kluka, kterej je samá holka. A chodí s jednou už tři roky, to přece dobře víš, namlouvá si tě s tím, že ji nechá a jakmile ji nechá, za dva dny se k ní vrátí. Když tohle jednou někdo dělá, bude to dělat každý. Musí si totiž pořád něco dokazovat….“
„Přestaň, mami,“ zastavila můj monolog Bára. „Stalo se něco strašnýho.“
Posadila jsem se vedle ní na postel, přestala se česat a vytřeštila oči. Doufala jsem, že jí neznásilnili. Ne, šeptala jsem v duchu, zatímco se Bára rozbrečela.
„Řekni mi proboha, co se stalo...“ prosila jsem ji.
„Mě nic,“ říkala mezi slzami a rozmazávala si je po obličeji. „Slib mi, že nic neřekneš tátovi a Kláře.“
„Jasně,“ utěšoval jsem jí a utírala slzy.
„Kluci šli spát k Šimonovi.“ Neviděla jsem na tom žádnou tragédii. „Ráno je našel Vojtěch v posteli, nahatý pod jednou peřinou.“ Bára na mě upírala svoje hezké uslzené oči. „Chápeš…ne….?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nechápu.“
„No, před chvílí tu byl Šimon. Má doma šílenej průšvih. Vojtěch si myslí, že spolu něco mají… nemohla bys za ním zajít, aby to neříkal Šimonově mámě? Víš, že na tebe dá…“
Byla jsem totálně zaskočená. „Tak hele. Co ti řek? Že spolu něco měli? Je gay? Jsou oba …..?“
„Šimon tvrdí, že si nic nepamatuje. Ale já tomu nevěřím. Jenom mi nechce říct všechno.“ Vzpomněla jsem si na kluky svlečené do polo naha, v domečku na stromě. Já hloupá si myslela, že se snaží udělat dojem na Báru. Oni se snažili zaujmout jeden druhého…. osmělovali se…. oba věděli, že překračují Rubikon. Seděly jsme tiše. Chudáci kluci, jestli hledají, kdo vlastně jsou. Byli vzrušení, Báru normálně setřásli a šli k Šimonovi, tak naléhavě, jako jsem vzala Ríšu do manželské postele svého rozpadlého manželství. Uvědomila jsem si, že to není možné. Určitě ne u Alexe. Jeho aktivity s holkama byly příliš četné a intenzivní, než aby teď zjistil, že má radši kluky. Bára byla šokovaná, já taky, ale teprve časem se uvidí, co to celé znamená.
„Myslíš, že spolu opravdu něco mohli mít? Alex tvrdí, že miluje mě. Šimon, když jsem s ním sama, se taky tak tváří. Když jsem s nimi, přetahují se o mají pozornost jako dva kohouti, “ brečela Bára.
Protože jsem nevěděla, jak se k té pro mne trochu nechutné situaci postavit, pohladila jsem ji a vyrazila za Vojtěchem. Jestli viděl Ríšu viset na okapu, stejně se se mnou nebude bavit. Aspoň se dozvím, na čem jsem. Letošní léto je nějaké podivné.
Karel
Vzbudil jsem se pěkně brzy po ránu, vyskočil jsem a podrobil se důkladné očistě těla. Víte, pro kočku je moc důležité, mít naostřený drápky a umytou srst. Upřímně, už mě unavuje pořád se leštit a šlechtit. Jenže začínám chátrat, s tím se nedá nic dělat, a kdybych na sebe nedbal, nemohl bych mezi kočky. Pokud chcete mít autoritu, musí z vás být cítit síla a musíte dobře vypadat, jinak po vás štěknou leda psi. Čím míň síly, tím větší péče, tak to je. Zkrátka dá to práci. Včera jsem upadl do vzpomínek a brzy vám povím, jak to bylo s mojí třetí paní. Jakmile jsem se ulízal a vypadal zase k světu, vyběhl jsem po schodech k misce, Elena musela přijít po ránu, protože v ní bylo mlíko a vedle na talířku pacholíček, vanilkový co mám rád. Pěkně jsem se nasnídal, olízal si tlamu a náprsenku a rozvážným krokem vyšel ven. Vyskočil jsem na sloupek u branky, moji psí troubové se nevrátili, asi odjeli někam na dýl. Nevadí, mám teď jiné zájmy, než jim nadzvedávat mandle. Rozhlížel jsem se po okolí. Všude byl klid, slunce stálo vysoko na obloze a hřálo. U Mazlů řádili na zahradě Nagasaki a Hirošima. Už zase rvali ze země rododendrony. Sázím se, že to Mazlovi vzdají. Stejně jim ty kytky chcípnou, když jdou každý den ven a zpět do země. Kdybych já byl Mazlovou, nepouštěl bych ty dva šílence z klece. Světu by se ulevilo a jí taky. Znovu jsem se přelíz a protože se další půl hodinku nic nedělo, vyrazil jsem k Dáje. Dopoledne máme spicha s noční hlídkou, s Mindou a toulavým Mackem od řeky, třeba je něco novýho u Pěničků. Přemýšlel jsem o tom, jestli jsem neudělal chybu, že jsem nechal ty dva o samotě. Minda mi už dlouho plete hlavu, je úžasně chlupatá a pružná. Jenže naším úkolem je hlídat, ne se bavit. Došel jsem pomalu k Dájině domu a protáhnul se mezi plaňkami. Hezky blbej plot, má cihlovou podezdívku a plaňky tak hustě, že jde prolézt jen na dvou místech. Navíc je ta podezdívka pěkně ouzká, vždycky se bojím, abych neslít. Na zahradě pobíhala Sally, vesele ke mně vyběhla a já se zastavil, vztyčil ocas a instinktivně naježil srst na hřbetě. Nemůžu si pomoct, je to přece jenom pes. Radostně mě vítala a drmolila:
„Víš, co je novýho?“ Překonal jsem svůj záchvat paniky a zavrtěl hlavou. Tak ho mají, vetřelce, napadlo mě. Pokvikávala a poštěkávala, nebylo jí rozumět ani slovo, jak běhala okolo mě. Navíc se v domě otevřelo okno a Alice, její majitelka, začala křičet:
„Fuj, necháš kočičku.“
Jaká já jsem pro ní s prominutím kočička. A co to fuj? Jsem já nějaký fuj? Měl jsem po náladě. Sally se konečně uklidnila a štěkavě mě vyprávěla, že se vedle v baráku učí hospodský lézt po zdi. Že ho po ránu viděla na vlastní oči šplhat po pnoucí kytce až k okapu a na zem. No né, takže přece….. Hned jsem si to myslel, že má ten hospodský něco se sousedkou Dáji. Ona dobře vaří a svůdně voní, obzvláště játrové knedlíčky dělá geniální. Kdepak, letní noci… A pak že jsou lidi jiný než kočky. Když jde o touhy, nemáme si co vyčítat. Od řeky přišla Dája. Mluvila po ránu s Mackem, šel si lehnout, ale v noci prý a Mindou nikoho neviděli. Začal jsem pěkně žárlit. Jak neviděli. Proč neviděli. Napadalo mě jediné vysvětlení - že se nedívali, protože dělali něco úplně jiného. No, ovládnul jsem se. Jdu zkontrolovat, jestli nepřibyly další díry, až pak budu dělat závěry.
V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.
Knihu (stejně jako všechny dosavadní romány autorky, Riskantní plavbu, Štěstí někdy pelichá i nejnovější postapo Katastrofu vyšly u nakladatelství Plot) si můžete objednat na adrese . Jsou k mání též na Megaknihách.
|

Vložil: Anička Vančová