Nepohybuju se mezi snem a dnem, nejsem dekadentní ani surrealisticky povrchní a nevyžívám se v ošklivosti, říká o sobě originální básnířka Petra Strá

Foto: Se svolením nakladatelství Host

Popisek: Petra Strá

ROZHOVORY NA OKRAJI Petra Strá je surrealistická básnířka, vystudovala dopravní inženýrství, geografii a tvůrčí psaní. Zakladatelka hudební la školy pro děti, autorka písňových textů, nové hudební pedagogiky a hudebních nástrojů la-strojů. Publikovala ve Tvaru, Welesu, Pandoře, časopisu Host a v jeho internetovém Hostinci a také na portálu Dobrá adresa. Její divadelní hru Dům v lahvi uvedlo Studio Ypsilon.

Kdesi jsem si o vás přečetl, že jste řekla, jsem Petra Strá a píši básně. To zní hrdě a silně. Také jsem si o vás přečetl - surrealistická básnířka, autorka dvou básnických sbírek Vríka a Volavka a jedné divadelní hry Dům v lahvi, kterou uvedla na své scéně Ypsilonka... a ještě, že jste založila hudební la školu.

Petra Strá je ale pseudonym?

Strá je první slabika mého příjmení za svobodna. Je něčím, čeho bych se těžko mohla zbavit. Patří ke mně. A snad mě vystihuje. Strá je já.

Surrealismus jako umělecký směr zanechal v dějinách umění výraznou stopu. Nejenom v malířství, ale také v literatuře. Co vás na surrealismu vlastně přitahuje a které osobnosti vás ovlivnili?

Na první sbírce jsem musela uvést nějaké své bio. Přívlastek surrealistická jsem napsala spontánně. A špatně. Někoho jsem zaskočila, sebe pobavila a surrealisty snad urazila. Doteď se mi nikdo z nich neozval. Ostatně, já myslela, že ti „dědové" už tu žádní nejsou. A potřebovala jsem si v té roztržitosti půjčit nějakou ceduli s názvem, kterou bych mohla držet aspoň na obálce knihy. Dobrá tedy, ceduli vracím. Nejsem surrealistická.

Nedělám automatismus jako surrealisti, nepohybuju se mezi snem a dnem, nejsem dekadentní ani surrealisticky povrchní a nevyžívám se v ošklivosti. Mám vlastní jazyk, nevím přesně, kde se vzal, používám ho od mala, a vždycky jsem pod těmi zvukovými slovy měla na mysli přesný význam. Akorát tomu kromě mě nikdo nerozuměl a i rodičům jsem to překládala. Je to nekonečný korpus, nemá hranice.

Pavel Šidák, literární vědec, můj způsob psaní nazval jako „dávné dané možnosti jazyka" a první se přiblížil tomu, jak to analyzovat. Dal mi tak důležitou zpětnou vazbu, abych se sama mohla zamyslet, o co tady jde. Co když zjistím, že je to celé jen má osobní hra? Nebo jsem autorkou a mluvčím geniálního jazyka, který je srozumitelný všem, protože přenáším významy pomocí univerzálních zvuků? Surrealisti mně budou chtít zpátky. (smích)

Surrealismus tedy ještě žije?

Český surrealismus zemřel s Věrou Chytilovou, která byla skvělá. Výjimečně vtipná.

Napsat báseň je snadné, může si ledaskdo pomyslet, ale podle mne je to snadné asi tak jako složit třeba symfonii, má-li ta báseň rozechvět city a obrazotvornost čtenářů. Nemyslíte?

O tom bych chtěla mluvit hodiny. Abych to zkrátila: myslím si to. Napsat báseň je jako natočit film.

Odkud vychází vaše inspirace? Ze snů či vás políbila múza?

Z matematiky. Rytmu. Nejvíc ze samoty.

Vím o dvou sbírkách. Vríka a Volavka. Nechystáte další?

Už pár let dopisuju třetí. Chci aby to byl dobrý text, dokola ho přepisuju, a zatím je pořád hodně špatný. A chci, aby byl poslední. Volavka, Vríka, Vena, trilogie.

Mohu vás požádat o ukázku nějaké vaší básně?

La kas lo raf
la klea na res
šo kas n ar
pi rar
ko nat
Nebe je podivné vítr je
země je raněná otrávená
dočervena vena
země je raněná otrávená
dočervena vena
a tak se rodila
háda mirava nes
kůže je štěstí malé veny
háda mirava nes
kůže je jejím štěstím
háda mirava nes
kůže je štěstím malé veny
na jejím těle šustí běs
šupiny šupiny
venušiny
ovázala si hlavu
a vydala se na cestu
krásná ještě horká
jak nějaká kráva
kůže je jejím štěstím

Vy jste napsala pouze jednu divadelní hru?

Tohle je tak trochu jako s tím surrealismem. A už je to tak dávno. Zkusím si vzpomenout.

O čem ten kus je? Rozpohybovala jste Dalího tekutý čas či erotické artefakty z koláží Toyen?

Dům v lahvi jako soubor povídek byla moje školní práce. Z té si herci vybrali jednu, která se jmenovala, myslím, „Paní Li a paní Ci", a zdramatizovali ji. Hráli to dva dlouhovlasí kluci, brunet a vousatý blondýn, oblečeni v jednoduchých hábitech nebo co, pyžamových košilích ke kotníkům, a na scéně nebylo nic víc. Pohybově i dramaturgicky to vyznělo strašně vtipně. Smíchy slzelo celé hlediště. Překřížení žánrů, mezi japonskou tradicí, českým dada, komixem a vážně míněnou poezií. Kéž by z toho byl záznam.

Nehodláte se na jeviště vrátit s nějakou další hrou?

Píšu písňové texty pro děti. Abych je inspirovala, a ony začaly psát své vlastní věci, a začaly tvůrčím způsobem myslet. Tyto písně jsou součástí hudební hry, jako řízené improvizace. Vlastně dělám hlavně divadlo, ale v utajení, nemá jako divadlo vypadat, nedá se nikdy stejně opakovat.

Zaujala mne ta vaše la škola. O co tady vlastně jde?

Právě o improvizaci a iniciaci k vlastní autorské tvorbě, už od nejnižšího věku. Našim nejmladším studentům je 0+. Učíme už dekádu let. V tandemu, s Tomášem Fingerlandem, který skládá hudbu.

Vložil: Jiří Kačur