Musela jsem se s úlevou rozesmát. „Pojď sem, jsi jako malej…“ Čtení na pokračování
17.08.2024
Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz
Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.
Eskapády s ex i Ríšou v plném proudu... V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají.
Zase mě probudil mobil, zapípala esemeska. Byla jsem docela dezorientovaná, spaní na přeskáčku mě mate, ale probrala jsem se a na displeji svítilo: S.O.S. přijď před dům, Ríša. Podívala jsem se, kolik je, byly čtyři, čas nejhlubšího spánku. To přehání. Dneska jsme si žádný noční trénink v plavání nedomluvili. Hodila jsem na sebe po paměti župan a vyběhla do hluboké noci. Na zahradě stál Ríša, vypadal zničeně, a říkal:
„Já tě vzbudil, co? Promiň. Jsi sama?“ Přikývla jsem rychle hlavou, vzala ho za rukáv a vtáhla ho dovnitř.
„Co se ti stalo? Proč nespíš?“
„Nebudeš mi to věřit, bojím se a nemůžu spát.“ Rozesmála jsem se na celé kolo.
Ríša se naštval. „Prosím tě, nesměj se mě. Prosím. Nemohl bych přespat v obýváku na křesle?
„Jasně, ale musíš mi říct, čeho se bojíš.“ Starého kamaráda nevyhodím, jenže kvůli tomu, co se stalo včera, mi to připadá najednou neslušné.
„Nejsem ve svý kůži. Asi stárnu, nebo co. … Míša má doma nějakou babu, tak jsem si ustlal u Štiky.“
Poslouchala jsem ho a přemýšlela, kam ho dám spát. Ráno určitě dorazí ex a holky, ale co, nespí u nás prvně, není cizí. Co je na tom špatného, když kamarád spí v hale.
„No a nemohl jsem usnout, jak jsem ti říkal. Vypadla mříž u zadního vchodu, takže nešly zamknout dveře. Jak jsem si leh, přemýšlel jsem, jestli to neudělali cikáni ze statku, aby v noci mohli přijít krást. Když jsem konečně zabral, uslyšel jsem rány.“
„Jaký rány?“
„Jakoby se do hospody někdo snažil vloupat. Takový divný rachot. Vždycky to zarachotilo a přestalo.“
„Cos dělal?“
„Vylezl jsem z kanape s pepřovým sprejem, potmě se odplížil do kuchyně a vzal dranžírák.“ Doufám, že nikoho nezabil, modlila jsem se v duchu.
„A zase to zarachocení. Prolezl jsem celou hospodu, záchody, sklad, všechno. Bál jsem se vyjít ven.“
„No a dál?“
„Pátral jsem po zvuku. Nešel ode dveří, ale z kuchyně nebo od baru. Nebudu tě natahovat. Rány dělal výrobník ledu, vyráběl kostky a plival je po dávkách do zásobníku, což vždycky zarachotilo. Jenže teď už tam nemůžu usnout.“
Musela jsem se s úlevou rozesmát.
„Pojď sem, jsi jako malej…“ Ve chvíli, kdy jsem ho přátelsky objala, zase to začalo. Napětí v břiše opětované nečekaným napětím jeho těla. Šli jsem do ložnice, rychle a mlčky, možná jsem ho dokonce táhla, nebo on mne, a já věděla, že se děje něco, co ani jeden nezvládáme. Nemyslela jsem na nic, ne, myslela jsem na to, že do svítání ho musím přestěhovat do haly. Ne, nemyslela, pak jsem už na to nemyslela. A tak se stalo, že jsme nakonec usnuli, aniž jsme se domluvili, že musí spát jinde, probudily nás až holky, které se bavily v hale a hlas mého ex-muže, který se s nimi zdravil. Došlo mi, že tohle nikdo nemůže chápat jinak, než jak to opravdu je a pokud si mám udržet u dětí autoritu, musím Ríšu buď spustit po okapu, nebo do celé historie zasvětit svého ex-muže. Nechala jsem Ríšu v posteli, řekla mu, že ho nějak dostanu ven a hodila na sebe župan. Bylo mi trapně. Do spiklenectví s ex se mi krutě nechtělo. Jenže mám jinou možnost? Jak jinak budu kázat dcerám? Jak jim to vysvětlím, takových let se kamarádíme a ony si budou myslet, že takhle se tajně stýkáme léta…
Můj monogamní život byl v troskách. A já, místo abych se styděla, jsem po dlouhé době cítila náznak štěstí. Nadechla jsem se a vyrazila dolů po schodišti. Mile jsem pozdravila, ex se tvářil, jakoby nic a jede od milenky, došlo mě poprvé v nahé realitě. Tváří se takhle léta. Zatímco jsem pila kávu, kterou mi ex-muž udělal do prasklého hrnku „Girl“, čekala jsem na vhodnou chvíli, až budeme sami. Holky ale snídaly s námi, bylo vidět, že jim dělá dobře, že jsme všichni spolu. Raději jsem se jich nevyptávala na včerejšek a na noc, ex by nakonec začal křičet, že mají spát doma. Ale je léto, ne? Snídaně se nekonečně vlekla, rodina probírala plánovanou večerní oslavu u Štiky, aby toho nebylo málo, večer slavíme dvacáté výročí svatby. Musela jsem se ze všech sil přemáhat, abych do toho přátelského tlachání, kdo přijde a jestli dorazí kamarádi z Prahy, neprohlásila, že vlastně není co slavit. Ale můj drahý ve skvělé náladě laškoval s dětmi, utahoval si z nich a k ničemu dramatickému se nechystal. Představovala jsem si, jak se jeho svět zboří, až vejde do ložnice a uvidí Ríšu. Nebála jsem se, že bude křičet a že něco provede, ale věděla jsem, že to pro něj bude rána. Po nekonečné půlhodině konečně zamířil nahoru. Šla jsem za ním. Stoupal schod po schodu, otvírala jsem pusu, že mu všechno řeknu ještě na schodišti, abych ho ušetřila trapasu, ale pod schody stála Bára a volala:
„Mami, máš chvilku?“ a já nemohla říct nic. Dva kroky, vzal za kliku, tlačila jsem se za ním dovnitř a zavřela za námi dveře. Překvapeně se po mě otočil: „Co blbneš?“
„Mám tu někoho,“ ukázala jsem k posteli.
Otočil hlavu a rozhlédl se po pokoji. Místnost byla prázdná.
„Snad mi nechceš provokovat, zlato? Po dvaceti letech?“ smál se ex. Ríša zmizel z pokoje jako pára. Z nahromaděného napětí mi rozbolela hlava. Vyšla jsem na balkón a podívala se na zahradu, jestli tam neleží mrtvola. Venku byl klid. Zahrada se pyšnila v ranním sluníčku jako slečinka. Voda v Berounce bublala, šuměla a tekla směrem ku Praze, kytky voněly. U sousedů běhala po zahradě kokršpaněl a Alice na mě mávala z bazénu. Jestli Ríša šplhal po vistárii, musela mít po ránu dobré povyražení. Taky jsem na ni zamávala.
„Přijdete večer?“ zavolala jsem.
„Zastavím se odpoledne,“ odpověděla.
Slezl Ríša v pořádku?, chtěla jsem křiknout, ale samozřejmě jsme neřekla nic. Otočila jsem hlavu ke druhým sousedům. Vojtěch stál se Šimonem ve stínu hrušky a čemsi divoce diskutovali. Zadoufala jsem, že ve víru vášně přehlédli nočního návštěvníka. Ex odešel zpět do kuchyně a moje rozjímání přerušila Bára.
„Mami, musím s tebou mluvit.“
V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.
Knihu (stejně jako všechny dosavadní romány autorky, Riskantní plavbu, Štěstí někdy pelichá i nejnovější postapo Katastrofu vyšly u nakladatelství Plot) si můžete objednat na adrese m');. Jsou k mání též na Megaknihách.
|

Vložil: Anička Vančová