Vypadali dost úchylně a já byla pořád rozhozená z té kozy. Nervový čaj mě asi nenapraví, dneska si dám pilulku. Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.

Minule naši hrdinové stavěli stromový dům (tedy, Karel ne, samozřejmě) a mezitím se splétaly a vyplétaly mezilidské vztahy… V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají.

12.

Byla jsem vážně unavená. Došla jsem domů, klesla na židli u kuchyňského stolu a sbírala sílu, abych došla do postele. Snad  ex-muž zůstane další noc v Praze, jestli dorazí domů, nedostane večeři a na zahradě bude muset sedět beze mne. Bára lítala po domě, pokřikovala, kde je deka a kde polštářky a jestli si může vzít  spacáky. Když brakovala lednici, zeptala jsem se, kdo na ten mejdan na stromě půjde.

„Kdo by. Alex a Šimon. Potřebujeme trochu pokecat. Kluci se v poslední době pořád hádaj.“

„Ani mi nepřišlo, že by si lezli na  nervy.“

Zkoumavě jsem pozorovala, jak většina našich zásob  mizí v přenosné chladící bedně. Jejich trojúhelník začal mít na můj vkus moc ostré hrany.  Bára se sice tváří, že se vůbec nic neděje, ale mě to začíná dělat starosti. Hlavně teď, když se Šimon stěhuje do vedlejšího domu. Poslední půlrok vypadá zhruba stejně: většinu volného času tráví ti tři spolu. A když říkám spolu, tak myslím ve dne v noci.  Nikdy jsem neposlouchala, o čem si ty dlouhé hodiny povídají, co může ty tři spojovat.  Alex je sebevědomý a sebestředný drzoun,  má starší sestry a přísnou matku, což ho naučilo koulet to se ženskými. Holkám se  jeho přidrzlý styl  líbí, protože kromě tříletého vztahu s hezkou Andreou se jejich  zahradou valí proudy dalších slečen. A to prosím vypadá, jako by se nemyl. Co se děje uvnitř domu,   nechci vědět, neví to určitě ani Bára, jinak by nemohla být tak hloupě zamilovaná. Šimon je naopak introvert s vysokou inteligencí, perfektní postavou, hezky stavěným obličejem  a  dobrým vychováním, je nejstarší dítě a je hodně komplikovaný, skoro zádumčivý. Ve vztazích je tak plachý, že si nedovolí dát žádné holce ani pusu. Zvláštní, jak na ostatní lidi působí, co si o sobě člověk myslí. Šimon by si podle objektivních měřítek mohl myslet bůhvíco, Alex by měl mít spoustu pochybností, jako vždy v životě je to ale naopak. A  okolí přebírá intuitivně jejich postoj.  Vůbec bych ty dva neřešila, kdyby do toho všeho nebyla  zapletená moje krásná, choulostivá a úplně nezkušená Bára. Vždycky jsem si myslela, že jsem volnomyšlenkářka, moje mládí bylo veselé, s klukama jsem kamarádila víc než s holkama, jenže moje trojúhelníky neměly nikdy takovou intenzitu. Kdykoliv je vidím spolu, snažím se pochopit, o koho kdo s kým vlastně bojuje a zmocňuje se mě strach. Ať to dopadne, jak chce, někoho to zničí. Buď jeden z nich vypadne z kola ven, nebo si kluci najdou holky a ty jim zakážou   Báru, každopádně všechno jednoho dne skončí a někoho z nich to zlomí. Postavila jsem vodu na čaj zn. Nervová směs, zalila dvojitou  porci a posledních sil se doploužila  zalít zahradu. Zkontrolovala jsem mobil, nikdo nepsal, ani nevolal, nikdo se ke mně nechystá. S chutí jsem vypila hrnek kouřícího čaje se silnou mátovou vůní. Popřála jsem Báře hezký čundr, zaklepala na Klářin pokoj a když se nikdo neozval, vešla jsem dovnitř a načmárala na kus papíru: „jsem v posteli máma“ a odebrala se do své voňavé ložnice.              

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale vzbudil mě komár  a nemohla jsem  usnout. Dům zase prázdný, obě holky  pryč, ex-muž nedorazil. Posadila jsem se na posteli a začala se trápit. Připadalo mně, že pokoj je  plný průvanu a zimy a cítila jsem, že  tak to bude i v budoucnu,  že už nedokážu zlomit svůj osud. Budu stárnou, starat se o chřadnoucí rodiče a až odejdou, zůstanu opuštěná.  Jak jsem se tak utápěla ve smutku, představila jsem si, že bych byla Elenou, měla na krku malé dítě, hypotéku a Mariana, který je kdo  ví kde, a vylezla jsem ven z postele, abych zjistila, proč je v domě taková zima. Než Mariana, pořídím si psa, nebo dva, jak je to tady v okolí moderní. Už totiž nechci ztrácet čas. Byla noc, chvíli po jedenácté, ale cítila jsem se úplně vyspalá. Kdybych měla psa, mohla bych teď jít na procházku. Protože ho zatím nemám, půjdu do hospody. Ríša nás přece pozval, budou tam určitě všichni.  Nenamalovala jsem se, rychle jsem přičísla vlasy, polila se drahou voňavkou, kterou jsem dostala od ex-muže  a vyrazila do tmy. Zase byla krásná noc, na nebi blikaly hvězdy, v domě na lípě  se chvělo světlo baterky a zněl tlumený smích. Potlačila jsem chuť vylézt k nim nahoru, protože do party  mě stejně nevezmou a dům už beztak není můj, i když jsem si ho v poledne bránila, věděla jsem, že není. Ze zahrady od  Pěničků  se ozývalo mňoukání a mroukání,  zdálo se, že si tam daly rande všechny kočky z okresu a budou provozovat  sexy party. Že by ty jamky dělaly sexuchtivé kočky?  V hospodě kromě vodáků a chatařů seděla Olinka s Pěničkou,  Albert a Míša, který se nudil, protože nepřišly jeho obdivovatelky z fitness.  Víno mi nalila slečna brigádnice, Ríša si u baru povídal s nějakou dívkou, snažila jsem se poznat, kdo to je, ale byla schovaná za rohem a viděla jsem jen pohupující se nohu s lodičkou, sakra.   Posadila jsem se k Albertovi, který se rozzářil.

„To je fajn, že jste tu.  Už jste to četla?“

„No, když mi neřeknete co, tak nevím.

„Psali v novinách, že ta koza provdaná za Afričana chcípla.“

„Jaká koza?“ byla jsem poněkud zmatená.

„No ta, co si loni v únoru vzala Afričana v Sudánu.“

„Živá koza?“ podivil se Míša.

Hm, mě zajímá spíš ta koza, co si povídá s Ríšou, směje se na ní jako maturant.

„Jasně, živá, černobílá,“ přispěla do debaty nečekaně Olinka. „Taky jsem to četla.“ 

Albert pokračoval: „Jo, Afrika. Tam je to jinačí než tady, tam nikdo nešilhá po holce, se kterou není ženatej. A když šilhá, dostane, co chce. Natvrdo.“ Přátelsky na mne mrknul, až mne napadlo, jestli nespravuje  auto přítelkyni mého muže. „Ten ženich, nějakej Sudánec, vojížděl  černobílou kozu Rózu tak dlouho, až ho nachytal její  majitel. Po právu se rozzlobil a stěžoval si, načež rada starších odsoudila chlípníka k pokutě a k sňatku. V Sudánu je totiž zvykem, že muž přistižený s dívkou si svojí milenku musí vzít, aby zachránil čest  rodiny.“

„Ale to je přece správné. Chudák starý kozel, její otec. Pro ostudu ani nemoh k napajedlu, “ chechtal se Míša.

Olinka doplnila: „Představte si, že psali, že se té koze narodilo mláďátko. Ale ne lidské, samozřejmě,“ usmála se roztomile na Pěničku.

„A jak umřela?“ zeptala jsem se vyděšeně a představovala si ubohou mrtvou  černobílou kozu, oběť Afričanových zvrhlých choutek. Albert se napil piva a znovu se rozesmál.

„Není to tak, jak si myslíte.“ Řekl to tak, že jsem zčervenala. „Udusila se  nějakou  igelitovou taškou, kterou spolkla při požírání odpadků.  Měla byste si dát pozor, milostivá,“ ušklíbnul se ironicky na Olinku.

Dopila jsem  sklenici,  Ríša o mne nezavadil ani pohledem. Olinka se uraženě zvedla a  Pěnička se rozloučil, že  musí domů. I já se končím, nemíním tu dneska večer spáchat citovou sebevraždu. Dala jsem pusu Míšovi,  Albert  rychle dopil a tak jsem v doprovodu dvou starců  kráčela k domovu. Pěnička odbočil se zabručením „Dobrou“ domů a já kráčela dál s Albertem. 

„Hele mladý ještě svítěj,“ řekl, když jsme došli pod lípu.

„No jo, jdu na skok za nimi, dobrou,“  nevím, co mě to napadlo, ale chtěla jsem se ho zbavit a už jsem šplhala dnes bůhví po kolikáté po žebříku nahoru. V mém zorném poli v záři mihotavé baterky seděl Šimon  holý jako prst, Alex svlečený do půl těla a moje Bára  naštěstí v šatičkách a užasle na mne zírali. Já na ně  taky. 

„Přišla jsem vám dát dobrou noc,“ vykoktala jsem.

„Tak dobrou,“ řekla Bára.

„Dobrou,“ zopakovala jsem chraptivě. „Proč jste nahatý?“ zeptala jsem, protože jsem si nemohla pomoct.

„Je strašný horko,“ odpověděl drze  Šimon, který byl buď totálně zaskočený, nebo opilý. Naštěstí jsem uprostřed domku na spacáku zahlédla vypitou láhev od vína. Flaška, došlo mi. Slézala jsem po schůdcích a doufala, že si jen hrajou flašku, jako kdysi  my na mejdanech. Vypadali dost úchylně a já byla pořád rozhozená z té kozy. Nervový čaj mě asi nenapraví, dneska si dám pilulku. 

Zase sama v celém domě jsem si přece jenom postavila na čaj, protože prášky na spaní jím nerada. Mám strach, aby mi to nerozházelo krátkodobou paměť dřív, než to udělá příroda. Vzala jsem do ruky ranní noviny a začala hledat zprávu o provdané koze. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to tam, slovo od slova tak, jak to povídali v hospodě. Hned po tím mě zaujal další titulek:

„Stařík čeká na smrt ve své hrobě. Dillí: Ind  se nedokázal smířit se skonem své ženy a po její smrti se přestěhoval na hřbitov, aby byl manželce na blízku. Na muže, který si vedle manželčina hrobu vyhloubil  vlastní hrob, se denně chodí dívat stovky zvědavých lidí. Do hrobu se přestěhoval se svým majetkem a již šest let tam žije, trhá plevel , který roste kolem a čeká na smrt. Když je unavený, jde spát přímo do hrobu.“

Zalila  jsem čaj a přemýšlela. V porovnání se zvrhlým Afričanem mě ten Ind imponoval, se smrtí milované ženy se sice vyrovnal svérázně, ale dojemně. Tak jsem si to kdysi představovala, že láska překoná i smrt. I když na hřbitov jsem se nikdy stěhovat neplánovala.  No a je to pryč, zůstala jsem sama  jako ten stařík u hrobu. Ještě že se na mne nechodí dívat stovky lidí, to bych nezvládla. Doba je už taková, že se podivují člověku, který se vlastně chová docela normálně. Muž mě nechal jako Afričan kozu, ať se zadusím igelitem. Hodila jsem do horkého čaje čtyři kostky ledu a když se rozpustily, vypila jsem šálek na ráz a už po druhé ten den šla do postele.               

Karel

Báječná sešlost, dnes večer v altánu. Přišla celá vesnice, dokonce pár hejsků ze sousední vsi. Když jsem se scházeli, trochu jsme se o sebe třeli, zvedali hodně do výšky ocasy, aby kočky viděly. Připadal jsem si  jako zamlada, u mé druhé majitelky. Žila v suterénním bytě vilové čtvrti, co dům, nejmíň jedna kočka. Po ránu jsem pospával na okenní parapetu na úrovni zahrady, pozoroval cvrkot venku, a pak celý dny prolézal ploty a poznával svět. Po samotě, ve které jsem vyrostl, to byl ráj. Byl jsem tehdy urostlý týpek, kočkám se ze mne ježily chloupky kolem tlamiček, takže se roztomile olizovaly, kdykoliv jsem s nima hodil řeč. Když přišel večer, stačilo vyrazit nalevo nebo napravo a dámská společnost byla zaručena. Samozřejmě  nejen společnost. Mezi náma kočkama, neděláme z toho takovou vědu jako psi. Kocour je vždy připraven a sladký mindy taky, to jsem se tenkrát naučil, to psice si jejich páníčci drží  zkrátka a nadrženej pes často dostane místo lásky kopanec. Chacha. Moc kocourů nás tam v okolí nebylo, a tak jsem se musel činit. Co na tom, že jsem občas chytil blechy. Mládí je mládí. Když jsem pak potkával na zahradách koťata, říkal jsem si: „jsou mi podobný?“ Takhle skvěle jsem si žil dva roky. Paní se se mnou sice dvakrát nemazlila, když jsem chytil blechy, šel jsem do vany i s čumákem a mydlila mě hlava nehlava, ať jsem škrábal nebo ne. Pokaždé mi taky pěkně nadávala, že smrdím kočkama a tak. Ale vařila celkem dobře,  žádný konzervy, pěkně masíčko a rýže, občas rybka. Při televizi, když jsem  neměl náladu nebo sílu špásovat venku, jsem jí vlezl na klín a zapředl, aby si nemyslela, že nevím, co je  vděk. Myslím, že o to v podstatě nestála, ale od koček se to čeká. Párkrát jsem jí chytil taky myš, protože v suterénu myši bývají, aby viděla, že mě neživí zadarmo. Chytám je nerad, je to práce pro kočky, ne pro kocoury,  ale opravdu se mi tam líbilo a nechtěl jsem riskovat, že mě  vyhodí. Nemyslete, že to neumím, ale nežeru je a když  pořádně neskousnete, mele se to nepříjemně v hubě. Dneska se do toho vůbec neženu.  Ostatně ani do těch koček, ale podívám se ještě rád, co by ne.  Pak paní přestala chodit, nakonec jí odvezli do nemocnice a byl konec, jako poprvé a já byl znovu vdovec. Znovu jsem se vrátil pod svojí vanu a strachoval se, co bude dál. Měl jsem z pekla štěstí, že  jsem skončil rovnou ve sklepě, kde žiju doteď. Zase jednou špatné bylo pro něco dobré. Jen moje prokletí, co se týká bab, pokračovalo. Dostal jsem novou chovatelku  a zase to nebyla žádná mladice.

Abych se ale vrátil do  pěničkovic altánu. Nechal jsem mladé, ať se vyřádí. Stejně by mě nikdo neposlouchal. Když kočičí koncert skončil a všechny kočky se vrátily do altánu, významně jsem zamňoukal a vysvětlil jsem přítomným, že je v sázce naše pověst, že riskujeme, že nás vyrazí i z altánu, pokud nedopadneme viníka, který bezostyšně hloubí jámy a kálí do nich, jaký hnus. Setkal jsem se s jednoznačnou podporou  všech přítomných a tak jsem vystoupil s návrhem, že budeme hlídkovat. Každý kočce musí být jasný, že starý bard jako jsem já nemůže celé noci sám číhat na zahradě a čekat, takže jsme ustavili hlídky. První hlídku jsem vzal  já a  Dája, která přiletěla na poslední chvíli celá udýchaná. Jak jsem už říkal, mám tu holku rád, chytrá kočka, která si dokázala ochočit i psa, mě bude v riskantním podniku užitečná.  

Během hlídky se nic nestalo. K ránu jsme šli mlčky bok po boku domů a u řeky před barákem Dájiny sousedky  zahlédli postávat hospodského Ríšu. No vida, kocour jeden starej,  co tam dělá takhle v noci?  

Vložil: Anička Vančová