O šermu, mýtech, pozdním kapitalismu a polofunkční demokracii, ale i naději s držitelem Magnesie Litery

Foto: Zuzana Válková

Popisek: Jan A. Kozák

ROZHOVORY NA OKRAJI Jan Alatyr Kozák vychází především ze staré severské kultury; konstruuje údajný překlad manuskriptu z paralelního raného středověku. Projekt výjimečný i v kontextu zahraniční žánrové tvorby buduje unikátní fiktivní svět Qurandu, který společně s panem Kozákem navštívíme v našem rozhovoru.

Jan A. Kozák vystudoval latinu a religionistiku a v současné době bádá a učí na FF Univerzity Karlovy. Působí též jako jungovsky orientovaný psychoterapeut. Přeložil ze staroseverštiny a latiny celou řadu původních pramenů (např. Ságu o Hervaře, která patří mezi jeden z Tolkienových inspiračních zdrojů) a z angličtiny přeložil dva Tolkienovy eposy (Legenda o Sigurdovi a Gudrún a Pád Artušův). Jeho výzkum skandinávského pohanství byl završen vydáním knihy věnované mýtům a rituálům spojeným s bohem Ódinem a jeho bádání o smyslu a funkci mytologie je shrnuto v knize nazvané Monomýtus. Kromě akademického působení je Jan také učitelem šermu a ve volném čase se věnuje kaligrafii a výtvarné tvorbě. V minulosti pracoval na Islandu na farmě, v Čechách jako šermíř kaskadér, novinář, noční hlídač… většina jeho vzdělání či zkušeností se tak jako onak nakonec výborně hodí jako předpoklad k jeho úloze vrchního “vysnívače” světa Qurandu, zvaného též Siranie (siranie.net). Na co lepšího svoje znalosti použít, než na odkrývání-tvoření kouzelného světa fantazie.

V oblasti fantasy si zamiloval žárlivou láskou především vše od J.R.R. Tolkiena, ponejvíce pak Silmarillion, The Lost Road a Mistrovy jazykové a písmové invence, ať už jsou kdekoliv. Mezi další oblíbené věci žánru fantastiky patří též Amber Rogera Zelaznyho, knihy Zeměmoří od Ursuly Le Guin, hororové povídky od H.P. Lovecrafta, Duna od Franka Herberta a téměř cokoliv od Stanisława Lema. Největšími díly fantazie jsou ale pro něj opravdové mýty a legendy našeho světa od domorodých příběhů rovníkových kmenů, přes šamanská vyprávění Sibiřanů, klasické báje velkých civilizací Říma, Řecka, Babylónu, Persie, Indie, Číny a Japonska, až po magické životopisy tibetských světců a eddické písně dávných Skandinávců. Siranie v těchto všech mýtech koření, ale není jejich kopií, protože materiál prošel několikanásobným procesem alchymické destilace a transmutace, zvědomění a zesnovatění.

Tak pomalu ani nevím, na co bych se zeptal díky šíři vašich pozoruhodných zájmů nejdříve. Ale vzhledem k tomu, že vaše Sága o Lundirovi získala Literu za fantasy, by bylo záhodno začít právě u ní. Především vám převelice gratuluji a rovnou se zeptám na vaše reakce, když jste dozvěděl, že z nominovaných autorů v této kategorii jste byl vybrán právě vy.

Děkuju moc za milá slova. Moje první reakce byla rozhodně údiv - první přišel vlastně už u toho longlistu. Já knihu do Magnesie Litery nepřihlásil, protože jsem jednoduše s úspěchem vůbec nepočítal. Říkal jsem si, že takovéhle ceny přeci dostávají nějaké jiné knihy. Myslím, že na pozadí byla podvědomá představa, že tyhle věci se mě netýkají, že to je něco z jiného světa, o co se ani nemám zajímat. Čili kdybych se měl trochu analyzovat, tak na pozadí je určitě nedostatečný pocit vlastní hodnoty. No a pokud máte nedostatečný pocit vlastní hodnoty, pak nominace na cokoliv, natožpak cena, je o to příjemnější.

Nominace finální trojice byla super, protože díky společné akci organizované Mílou Lincem jsem se seznámil se svými spolunominanty a zjistil jsem, že jsou super. Taky jsem si koupil jejich knížky a po dlouhé době úplně zapomněl na svět během ponoření do četby. Samotné slavnostní předávání bylo skvělé. Opět jsem přesvědčil sám sebe, že se mě to netýká, takže když padlo moje jméno, byl jsem úplně beze slova, ale současně šťastný jak blecha, takže to bylo fajn oněmění. Moderátoři mě museli obejmout, aby mě vrátili do reality. Bezprostřední reakce byla asi vděk porotě, že v mojí (nebo naší, protože Jakub Hruška a Jiří Karban, co knížku ilustrovali jsou taky důležití) knížce viděli to krásné, bláznivé a pečlivé, co v ní je. Že ta spousta práce napříč lety, že to kreslení map a iluminací, že to vytváření alternativní historie bylo nejen naším potěšením, ale uchvátilo i další člověky.

Sága je vaše první fantasy, anebo těch knih máte za sebou více?

Sága o Lundirovi je moje první beletristická knížka. Moje předchozí knihy byly všechny odborné - jedna o mýtu obecně, druhá o severském bohu Ódinovi a další dvě o jedné staroseverské sáze. Kromě toho mi také vyšlo pár překladů, například dva Tolkienovy eposy. Ale Sága o Lundirovi je můj první vlastní příběh. Dalších příběhů ze světa Siranie mám v zásobě spoustu, ale jsou v různém stádiu rozepsanosti, nebo jsou napsané už dávno a před vydáním je potřebuju přepsat tak, aby se líbily mému současnému já. Spousta textů lze najít na webových stránkách siranie.net, kde najdete také oživené interaktivní mapy světa, v němž se Sága o Lundirovi odehrává. Najdete tam popisy mnoha národů, jazyků, měst a celou historii onoho světa. Inspirací jsou pro mě opravdu národy a mýty našeho světa, občas mě něco jakoby udeří, nechám se fascinovat určitým zvykem nebo symbolem a nechávám ho ve svojí fantazii se rozrůstat, a nakonec kolem něho vznikne celý nový národ, město nebo kultura. Pro mě je snazší psát drobná encyklopedická hesla, než romány, ale jsem si vědom toho, že to, co do světa může vtáhnout, je jedině silný příběh. To je nyní můj další úkol.

Již název napovídá, že jste při psaní vycházel ze severské mytologie. Proč právě seveřané a jejich mýty?

Během studií jsem si sáhl na mýty a legendy celé řady kultur od Indie až po Irsko. S radostí jsem věnoval řadu let studiu starých pramenných jazyků - latiny, řečtiny, sanskrtu, hebrejštiny… ale nakonec mi z mnoha důvodů nejvíce sedla staroseverština a předkřesťanská Skandinávie. Jak antický svět, tak Indie jsou nesmírně komplexní kultury a při jejich studiu jsem po čase začal pociťovat jistou zahlcenost a bezbřehost. Prameny k severské kultuře jsou velmi fragmentární a s trochou úsilí je téměř všechny lze znát tak dobře, že máte přehled po všem, co je k dispozici. Obrazivost těch mýtů je pro mě rozkošná v tom, jak je na jednu stranu divoká a na druhou familiérní - ta familiarita je v mém případě určitě dána tím, že mou Biblí byl vždycky Tolkienův Silmarillion. Je to čistě subjektivně-estetická záležitost - líbí se mi „severský minimalismus“ těch mýtů, jejich neokázalost. Líbí se mi také tragičnost a hrdost té mytologie. Severští bohové nejsou všemocní a zahynou při Ragnaröku, ale stejně se snaží svět udržet pohromadě. Jsou mi prostě sympatičtí, právě proto, že neví všechno a stojí spolu s námi lidmi tváří v tvář tajemství světa. Mám je rád a mám k nim vztah, což se mi nikdy nepodařilo u monoteistického Boha. Asi nejvíc mě vždycky trápilo, když se o něm říká, že je výsostně dobrý. Veškerá moje intuice mi říká, že pokud je jen jeden bůh, musí být mimo dobro a zlo, nebo musí obojí v nějaké syntéze kloubit dohromady. Nechat si jen jeden pól z evidentní napjaté etické duality mi přijde nefér.

Dobrá. Jakého poučení pro život se vám dostalo ze studia nejenom právě těchto mýtů?

Poučení je spousta a zároveň nevím, kde přesně začít. Mnoho z těch poučení navíc nejde jednoduše vydestilovat, protože bez svého kontextu jsou něčím jako vyzrazenou pointou vtipu, která samostatně nefunguje. Ale když už se ptáte, tak vyberu jeden princip, který trefně pojmenoval můj norský kolega Eldar Heide. V severské mytologii - a nejen v ní - podle něj funguje pravidlo "there is no free lunch", tedy nic není zadarmo. Vždy je třeba obětovat. A pokud se nám zdá, že jsme nic neobětovali a na věc jsme vyzráli, pravděpodobně jsme právě přišli o něco tak velkého, že to ani nejsme schopni vidět. Severští bohové vždy musí něco obětovat - aby spoutali vlka chaosu, musí bůh Týr, asociovaný s řádem a spravedlností, obětovat svou pravici. Aby Ódin viděl dál než ostatní, musí obětovat oko. Stává se tak jednookým králem mezi slepými, protože vidí paradoxně dál díky oku, které nemá.

Zvláštní věc. Za posledních několik desetiletí se žánr fantasy stal velice populární v různých formách. Knihy, nekonečné ságy a seriály, filmy. Čím to podle vás je?

Na tuhle otázku dokonce myslím, že znám odpověď. Naše kultura se proměňuje a „magičnost" v ní se postupně přesouvá. V průběhu většiny dvacátého století jsme mysleli, že jsme „magičnost" už konečně vyhnali a že teď už bude všechno jenom realistické a racionální, ale ukázalo se, že tahle modernistická představa byla prostě omyl. Člověk není jen rozumný stroj, ale je to celkovostní bytost, která bez „magičnosti" žít nedokáže. Potřebujeme být okouzleni, jinak vyprahneme jak poušť. Chvíli jsme prožívali okouzlení technikou a budoucností, ale tenhle moment je nyní stále slabší, hlavně proto, že společensky se zdá, že už nemáme kam jít. Prý teď máme optimální zřízení a nikdo si nedokáže ani představit nějakou použitelnou alternativu k níž bychom mohli směřovat. Je to jako kdybychom byli na konci historie, ale bez toho utopického nadšení, spíš se tak plácáme v pozdním kapitalismu a polofunkční demokracii. Není divu, že budoucnost a technika už není zdrojem okouzlení. Zdroji okouzlení se nyní stala celá řada věcí - popkultura, alternativní spiritualita, konspirační mytologie a tak dále. O tom teď píšu svou další knížku. O současné mytologii. A fantasy patří přesně sem - je to návrat starých hrdinských mýtů a legend v novém hávu. Někdy ani ne moc novém.

Vystudoval jste religionistiku a také působíte na Karlově univerzitě jako pedagog. Jaké jsou předměty vašich odborných zájmů?

Dlouho jsem se profiloval hlavně jako filolog a nasával staré mrtvé jazyky. Dodnes jsem rád, že tenhle pečlivý základ k práci mám, ale v poslední době mě baví víc a víc přesun z dávné minulosti do současnosti a od starých jazyků k současným médiím. Mám v povaze určitou přelétavost. Jakmile začnu nějaké oblasti pořádněji rozumět, přestává mě bavit a jdu zas na něco nového. Abych ale úplně nezchaotizoval svůj odborný profil, tak se stále snažím držet dva konstantní pilíře a to staroseverské náboženství a teorii mýtu. Vše ostatní se postupně mění. Mezi témata, kterým jsem se věnoval nebo věnuji patří třeba komparativní mytologie se zaměřením na indoevropskou oblast. Hrdinské výpravy do Jiného světa. Iniciační rituály. Motiv labyrintu v mýtu a rituálu. Gnostické filmy. Konspirační teorie a náboženství. Sémiotika náboženství. Slavoj Žižek a náboženství. Tolkienova kosmologie. Před čtyřmi lety jsem také zahájil terapeutický výcvik v analytické psychologii a tak je mi teď hodně prakticky blízké téma psychologie náboženství. Rád také pořád se studenty čtu pramenné jazyky, takže pravidelně pořádám seminář četby runových nápisů a nepravidelně latinskou četbu.

Nyní si dovolím prudkou odbočku k vašem dalšímu koníčku. Jaký je rozdíl mezi fleretem a kordem?

Na to lze odpovědět různě, protože obě zbraně mají různé formy. Zaprvé existují současné sportovní podoby těchto zbraní, kde se fleret liší od kordu lehčí stavbou, menší záštitou a jinými pravidly (např. zásahová plocha je jen trup) z čehož plyne jiná taktika. Oběma zbraněmi je ve sportu dovoleno jen bodat. Na našem tréninku nicméně neprovozujeme současný sportovní šerm, ale pracujeme se starší podobou šermu dochovanou v historických učebnicích a také používáme dobové zbraně. Fleret je pak nácviková zbraň zastupující kordík, která se ujala už v 17. století, my používáme kopie fleretů z 18. století. Oproti tomu historický kord je vojenská zbraň, která byla schopná nejen bodu, ale i seku. My nicméně na tréninku kordy nemáme, používáme rapíry, což jsou typicky renesanční zbraně s výrazně delší čepelí, schopné seku i bodu, vybavené zpravidla výrazným vyplétaným či miskovitým košem, který dobře chrání pravou pěst. U rapírů se leckdy používá i levoruční dýka, takže šermíř v boji plně zapojí obě ruce.

Jak dlouho se již věnujete šermu?

Šermu se věnuju od roku 2001, čili k vlastnímu údivu zjišťuju, že to bude už 23 let. Během prvních deseti let jsem se tomu věnoval opravdu intenzivně, takřka neustále jezdil na víkendové i celotýdenní školy, leckdy měl i tři až čtyři tréninky týdně. Se zvědavostí sobě vlastní jsem se učil stále další a další zbraně a styly boje. Dokonce jsem se vydal až do indického Amritsaru abych se tam od sikhů učil jejich boji šavlí. V téhle době byl mým největším zdrojem slovenský mistr Peter Koza a první generace jeho žáků, Petr Nůsek, Petr Vytopil, Borek Belfín, Mirek Khun. Peter Koza vytvořil úžasně logický a přehledný systém, do kterého byla slast pronikat. Peter syntetizoval hodně historických mistrů dohromady do jakéhosi destilátu a také tehdy bylo primárním požadavkem scénické použití. Později se mnozí mladší talentovaní šermíři vrhli na vlastní rekonstrukce a studovali podrobně jednotlivé mistry s cílem daleko věrnějšího historického uchopení. Úžasně komplexní práci v tomhle směru odvedl Petr Matoušek, jehož Cech zastřešuje i mojí školu šermu a který podle mě nejčistěji navázal na Petra Kozu ne nutně obsahem látky, ale spíš snahou o propojení šermu s nějakým přesahem – že to není jen řinčení železa, ale také nějaká cesta, podobně jako v asijských bojových uměních.

Vy ovšem působíte jako učitel šermu. Co by měl nějaký nadšenec udělat, aby se mohl učit právě u vás?

Je to tak, před deseti lety jsem založil Barrandovskou školu šermu (savle-rapir-fleret.cz) a od té doby se snažím předávat dál to, co jsem se naučil. Pokud jde o to, kdo může přijít cvičit, tak opravdu kdokoliv. Jsem rád, že na tréninku máme staré i mladé, kluky i holky. Já sám jsem si své potřeby po „vyždímání poslední kapky“ užil dost v těch intenzivních letech a teď mám chuť spíš, aby to na tréninku lidi bavilo, než abych z nich sedřel kůži. Bereme to tedy na pohodu. Ne, že se nezpotíte, to ano, ale každý si dávkuje náročnost tak, jak potřebuje, a každý je vítaný.

Někde jsem četl, že jste spolupracoval také s filmaři.

Je to tak. Hodně zkušeností v tomhle směru jsem získal někdy kolem druhé poloviny nultých let, kdy jsem fungoval jako lektor a člen šermířského týmu u Petra Nůska. Zahrál a zabojoval jsem si ve filmu, v seriálu, v reklamě, na festivalu a v celé řadě různých veřejných vystoupení. Asi nejrozkošnější zkušeností z nedávné doby bylo to, když jsem už jako samostatný učitel šermu stavěl bojové choreografie v seriálu Ordinace v růžové zahradě. To je tak unikátně surreálné, že mě to dodnes těší. Jedna velmi kuriózní filmařská zkušenost byla, že jsem jednou šel na natáčení filmu „Král Artuš“, teprve na místě se ukázalo, že je to pornofilm. My tam byli ve zbroji a provozovali naše řemeslo, zatímco pornoherci a pornoherečky polonazí provozovali svoje řemeslo. Já tyhle absurdní momenty života mám moc rád.

Vy se určitě nenudíte. Takže možná se vaši čtenáři mohou v brzké budoucnosti těšit na další ságu?

Inu, ano. Další ságu mám rozepsanou a Jiří Karban už pracuje na iluminacích. Ale popravdě vím, že ságy ze světa Siranie jsou spíš pro fajnšmekry. Rád bych proto dříve nebo později dotáhl do vydatelné podoby jeden z románů, které mám rozepsané a které jsou psané daleko standardnějším jazykem. Několik mých přátel Ságu o Lundirovi prostě vůbec nečetlo, protože je to na ně příliš „něco jako Epos o Gilgamešovi a málo jako opravdový román". A já jim rozumím. Právě pro ně bych chtěl napsat tu další beletristickou knížku.

Vložil: Jiří Kačur