Jiří Návara: Jsme proti imigraci, ale sami se nerozmnožujeme. Nechce se nám pracovat, radši necháme pracovat Asii
09.08.2024
Foto: Se svolením Jiřího Návary
Popisek: Jiří Návara
ROZHOVORY NA OKRAJI V mnohém se dnešní doba podobá třicátým létům minulého století. Žijeme v bohaté Evropě, které se podvrkává jedna civilizační noha, říká o naší současnosti spisovatel a zakladatel vědecké konference Vize Česka Jiří Návara.
Jiří Návara (1957) ukončil v roce 1983 studium na Veterinární univerzitě v Brně. Do roku 1990 pracoval v kafilerce v Chotýčanech, v letech 1990 až 1998 byl místostarostou na radnici v Táboře, od roku 1998 do dnešního dne se živí jako podnikatel. Provozuje penzion Samota u houpacího koně, společně s Janem Kobylkou založil informační a vzdělávací centrum Ace Academy. Je také zakladatelem a spoluorganizátorem konference Vize Česka. Jako jeden ze spoluautorů se podílel také na knihách Tři svíce za budoucnost a Něco se muselo stát.
Můžete mi pane doktore vysvětlit, co to znamená Samota u houpacího koně?
Hledali jsme nějaký neotřelý název a protože jsem zrovna postavil velkého houpacího koně pro dospělé, který dostal i cenu za velikost v Pelhřimově, tak usedlost dostala název po něm. Na jednom kurzu kreativity nám PhDr. Kobylka popisoval, jak houpání působí pozitivně na naši mysl. Máme ten pohyb spojen s pocitem bezpečí, jistoty a lásky, když jsme se pohupovali u maminky v bříšku. Jen jsem tedy stvořil nástroj k napodobení v dospělosti.
Takže penzión vedle rybníka Mučírna u Tábora. To zní zajímavě. Poblíž byla opravdu mučírna?
Etymologicky pochází název od „močírny“…nejstarší název, který jsem našel na mapě někdy v 16. století, zní Moczyrnyj. Bývala tu vždy mokřina a močil se zde len. Obdobných názvů je v okolí povícero. Len už se v Česku nepěstuje. Bývali jsme přes jeho pěstování velmoc, ale syntetická vlákna vyhnala ta přírodní dočasně na smetiště.
Tak jsme se přiblížili docela na dosah městu revolučních tradic, tedy k Táboru. Vy budete patrně s tímto městem propojen jako rodák.
Jo jo. Jsem Táborita. Narodil jsem se v Táboře, vyrůstal jsem první tři roky v historickém jádru v Barvířské ulici, pak u Jordana. Je to město tak akorát...má vše, co má město mít. Historickou část, kopec, řeku, přehradu. Všude se dá dojet na kole…jsem tu svým srdcem i rozumem.
Koneckonců právě zde se odehrává také váš román Štěpán. Proč zrovna Štěpán a nikoli třeba Lukáš či Pavel?
Štěpán byl bratr mého dědy. Jde o skutečnou postavu. Pracoval na střední zemědělské škole už někdy od třicátých let, jako zámečník. Vyprávěl mi pár příběhů, které si mi vryly do paměti. Třeba ten, jak na konci války přišli do školy Němci a zrekvírovali všechny pohyblivé modely zemědělských strojů. Vlastně po letech jsem šel pátrat, kdo je odvezl, zda by se nenechal najít a modely vrátit. Ve školní kronice jsem nalezl řadu dalších událostí z kruciálních válečných let i poválečného nástupu bolševiků. Musel jsem zapsaný marasmus vtělit do příběhu pro současníky, aby byli ostražití a vyhnuli se napodobování. Obě totality likvidovaly elitu národa. Československo za první republiky patřilo do první desítky nejvyspělejších zemí světa. Měli jsme málo odvahy postavit se na obranu demokracie…ať už proti Hitlerovi či Stalinovi.
|
 Kniha čtivou a místy až napínavou formou přibližuje tíživou atmosféru kruciálních let 1945 - 1953, která na dlouhou dobu změnila politické klima v zemi. Průběžně nás seznamuje s životem obyvatel středního města, s koncem II. s.v., nástupem komunistů, proměnami Hospodářské školy a končí vyhazovem kádrově nespolehlivých studentů před maturitou. V knize se kloubí skutečné události, vzpomínky pamětníků i umělecká fikce.
Kniha je věnována všem těm, kteří měli rádi svou práci, udržovali dědictví předků na rodných statcích, v živnostech, továrnách, pečovali o krajinu, kulturu a rozvoj vesnice. Je věnována také všem těm členům společnosti, kteří sice nebyli popraveni či neskončili v komunistických lágrech, ale stali se občany druhého řádu. Patří všem, na kterých jejich vlastní spoluobčané pod hlavičkou sociální spravedlnosti páchali fyzické a psychické násilí. Režim jim bránil ve výkonu povolání, jejich děti nemohly studovat, nemohly rozvíjet svůj přirozený talent, naplňovat své touhy a přání. Komunistický režim jim sebral rodinu, majetek, právo na vzdělání, osobní svobodu a vyřadil je ze společnosti.
Komunisté popravili několik obyvatel země, kterou ovládli, několik tisíc jich zahynulo v důsledku zatčení, násilného zacházení či permanentního ponižování, několik tisíc jich emigrovalo. Další statisíce trpěli společenskou ostrakizací, jejich život nebyl naplněn svobodnými představami. Totalita ničila Elitu národa.
Po první čistce mezi maturujícími studenty, následovaly další v nižších ročnících. Pak přišel na řadu profesorský sbor a vylučování nespolehlivých živlů. Z ústního podání vím, že byl vyloučen profesor Komzák a profesor Blábolil. Oba dostali zákaz výkonu učitelského povolání a museli vykonávat podřadné práce. Vzdali svůj život.
Kovářský mistr Adolf Kuchař do družstva nevstoupil. Zemřel záhy poté v důsledku despocie na infarkt. Na rakev mu přišli za hasiče přibít zlatavou ozdobnou přilbu Seman s Haykem. Děkuji všem pamětníkům za předaná svědectví. Kousky jejich životních osudů jsem volně vtělil do jednoho celku, příběhu studentů Zemské vyšší rolnické školy v Táboře. V ději se kloubí umělecká fikce, skutečné i odposlouchané události.
Vydáno ve vlastním nakladatelství.
|
Vycházel jste při psaní románu i z osobních zkušeností a příběhů vašich blízkých?
Osobních zkušeností tam moc není. Kniha se odehrává za II. světové války a v těžkých padesátých letech. Chtěl jsem příběh zajímavý, čtivý, tak jsem propojil osudy studentů školy, Tábora a také mého dědy živnostníka, který odmítal tak dlouho vstoupit do JZD, až ho sousedé komunisti umořili. Čtenáři mi píšou i volají, že knihu přečetli jedním dechem za den či dva. Stránky napínají jedna druhou… Dostal jsem už i doporučení od významného literáta, že je to vlastně skoro „hotový scénář“ a kniha by se měla zfilmovat. Jenže z této branže už vůbec nikoho neznám.
V Táboře se také koná konference Vize Česka, jejímž jste zakladatelem. Jaký byl minulý ročník a jaký bude ten letošní?
Myslím, že každý ročník je zajímavý hlavně v osobách přednášejících. Inspiroval mě k uspořádání v Táboře Václav Cílek. Předtím jsem organizoval konferenci „Evropa a Česko 2113“ a „Proč jsme Západ.“ Tu první s KVH a tu druhou s FFUK. Potřeboval jsem tehdy nějakou instituci, která je známá a bude mít důvěru přednášejících. Obě dopadly dost dobře.
Vycházím z toho, že nejdůležitější součástí veškerého našeho konání jsou informace, jejich analýza a odvaha je aplikovat. Proto každý rok přednáší ti, kteří mají v dané oblasti značný rozhled a jsou schopni profesního přesahu.
A jaké vize o budoucnosti Česka máte vy?
V mnohém se dnešní doba podobá třicátým létům minulého století. Žijeme v bohaté Evropě, které se podvrkává jedna civilizační noha. Jsme proti imigraci, ale sami se nerozmnožujeme, stárneme. Nechce se nám pracovat, radši necháme pracovat Asii a vše dovážíme. Ještě nedávno jsme rezignovali i na obranu…to zaplať Pán Bůh změnila ruská agrese. Je jen na nás, zda odložíme lenost a strach, budeme pracovitější a odvážnější. Pak bych viděl budoucnost dobře. Procestoval jsem řadu zemí a Evropu mám přes všechny drobné nedostatky rád. Změna může přijít jen díky krizím, politici se k razantním krokům jinak neodváží. Byli by nevolitelní. Jen doufám, že krize budou drobné, překonatelné.
Jaký je vlastně cíl těchto setkání?
Jak jsem uvedl. Přinést do Tábora i prostoru na netu informace, informace, informace. Bohužel dle statistiky jen 5% populace vyhledává správná data a je schopna je kriticky zhodnotit. Je jisté, že tato část obyvatelstva bude mít v případě nějaké dějinné komplikace náskok před ostatními.
Přispěl jste také do sborníku úvah Tři svíce za budoucnost – Návody a nápady jak přežít konec světa a do také do podobného sborníku s názvem Něco se muselo stát. Copak se to tedy podle vás stalo, že se musíme zabývat nápady, jak přežít konec světa?
Doporučuji k přečtení knihu Sedm zákonů od profesora Bárty. Přibližuje nám zákony, které vedly k růstu a úpadku civilizací. Jsem trochu skeptik. Příroda zná dva základní zákony: a) přežij, b) rozmnož se. Druhy, které je nerespektovaly, evoluce semlela. Pokud nás nebaví rozmnožování, odpovídáme si sami na otázku, jak to dopadne. Přijde jiné etnikum, které nepreferuje kariéru, pohodlí či výši přídavků na děti.
Máte nějaký nápad, co s tím?
Bohužel nemám. Jistou útěchou nám může být to, že úpadek může trvat několik desítek let. Mezitím se zde budou k moci střídavě dostávat populistické vlády, které budou slibovat nemožné a část populace jim nekriticky bude věřit. Václav Cílek vydal knihu Ruka noci podaná. Jsou v ní skvělé rady, jak překonat možné obtíže. Zřejmě na podzim vydá další knihu s řadou doporučení, jak vybruslit z nesnází. Dobré je přihlásit děti do Skautu, kde se naučí, jak řešit neobvyklé situace…a dobré by bylo zvýšit svou resilienci. Vystavovat se drobným obtížím a překonávat je. Přinese nám to radost z dosaženého výsledku i našich schopností.
Nu, a jaké máte plány pro nejbližší budoucnost vy? Třeba nový román?
Ano, máte pravdu. Jsem rád, že druhý den konference si organizují studenti a mají vždy dobrou volbu přednášejících. Přinášejí nám naději, že bude líp.
Jeden román mám v hlavě, ale musí přijít chuť. Ta zatím chybí. Knižní trh je v degresi, lidé moc nečtou. V kurzu jsou rychlé, krátké, akční události…třeba Tik Tok.
Jeden den 1967
Opírám se zády o pletivo opatřené zteřelým lakem, které odděluje nevysoké ochozy od trávy fotbalové plochy. Dívám se vzhůru na skupinu tmavě oděných taťků, jak s bujarým občas i napjatým výrazem ve tváři upřené na hrací plochu pokřikují. Sem tam nadávají na sudího, …občas povzbuzují jakéhosi Jardu, který hraje za vojenský klub Dukla Tábor a je místní. Naštěstí jsou zde další dva vrstevníci se svým otcem, který je také dostal na starost. Šťouráme se znuděně ve zvětralém betonu stupňů, dokud nejsme vysvobozeni závěrečným hvizdem.
Naši dva otcové posilněni několika pivy z voskového kelímku se rozhodli pozdní odpoledne strávit spolu a navštívit naši domácnost. Velkou roli v jejich plánu hraje v lednici uložená výslužka od prarodičů ze vsi. Jdeme domů.
Halasné návštěvníky vítá s neskrývaným sebezapřením má matka. Usedají ke stolu a ona jim jen s velkou neochotou přináší proviant určený rodině na celý týden. Na stole se objevuje láhev slivovice, orosené lahve Regenta a za chvíli i klarinet. Je mi 10 let, synům tátova kumpána 8 a 9. Přiloudá se ještě šestiletá sestra. Sedíme tiše na gauči vedle sebe a pozorujeme divadlo, které se naskytne jen jednou za čas. Oba se překřikují ve vzpomínkách na své mládí, sousedy, soudruhy, slavné fotbalové zápasy a také na vojenskou službu, kde podle svých slov jen švejkovali. Iluze života, která je nám denně oficiálně vnucována ve škole dostává závratné trhliny. S napětím posloucháme, jaký je kdo čuně, kdo bere úplatky, kdo toho víc vypil a hlavně, kdo toho na vojně víc zažil. Tábor v té době držel velkou posádku Západního vojenského okruhu a také letiště na Všechově. Hovor se stočí po chvíli i na přelety Migů, které denně svou nadzvukovou rychlostí trhají ovzduší města.
„Slyšel jsem, že když vzlétají, tak se za nimi převalí ohromný vzduchový válec, který poblíž stojícího člověka zvedne do výše,“ říká otec.
„To je blbost, jak může vzduch zvednout člověka,“ dí kumpán.
Po krátké hlasité přiopilé rozepři se vsadí, že to pojedou vyzkoušet.
„Já chci taky,“ pronese vedle sedící kluk.
„My taky chceme,“ křičíme všichni čtyři v očekávání neotřelého dobrodružství.
Matka nahlas protestuje, ale její slabý hlas zaniká v argumentech alkoholových výparů. Je už tma, nasedáme do Škody 1000 MB a jedeme pomalu na nedalekou základnu. Na přístupové komunikaci se vyskytuje náhlý zádrhel. Zastavuje nás červené komíhající se světlo, kterým mává vojáček základní služby se samopalem přes záda. Naši obveselení otcové vystupují, lžou a začínají mu vysvětlovat, že nás musí pustit, protože jen projíždíme a vlastně nemáme možnost jet jinudy. Trpělivě s plachým úsměvem ve tváři opakuje, že nesmí nikoho pustit, že má rozkaz. Očividně má velký respekt před staršími autoritami v početní přesile.
Nakonec souhlasí, když se zaručíme, že jen rychle přejedeme na další cestu.
Otcové ztěžka usednou na přední sedačky a jedeme k cíli. Po pár stech metrech sjíždíme ze silnice na trávu za několik křovisek a přikrčeni pěšky dorážíme jen na 5 metrů od letištní plochy. Uléháme na trávu u konce startovací plochy, jeden vedle druhého a posloucháme překvapivé rady otců o tom, že se máme chovat opatrně.
Nečekáme dlouho. Ani ne za půl hodiny se ze vzdáleného konce ranveje s hlukem řítí Mig 21. Vnímáme jen narůstající rachot a odlesk plamenů ze zádi stroje. V naší úrovni, skoro na dosah se jako bájný obří pták zvedá ze země, hřmot je tak neuvěřitelný, že se nám chvěje celé tělo, plameny tryskají do několikametrové vzdálenosti za letoun, jak zářivý ocas. Zdá se, že se třese celá zeměkoule.
Nevznesli jsme se, kumpán vyhrál a my všichni si odnesli adrenalinový nesmrtelný zážitek.
UKÁZKA
|
Vložil: Jiří Kačur