Třeba za krachy našeho vztahu můžou všechna ta moje tabu, myslela jsem si tehdy ve tmě… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají… Minule jsme zjistili, že záhada na Pěničkovic zahradě pokračuje a kocour Karel zachránil Dáju.

11.

Kluky jsem vrátila Daniele. Okamžitě začali střílet po psech a házet po sobě  ruční granáty a to už bylo moc, rychle jsem odmítla kávu a slíbila, že dorazím odpoledne na stavbu stromového domu. Kdysi jako děti jsme si na něm s Ríšou a Míšou hodně vyhráli, ale postupně se rozpadal a naše holky začaly už před pár lety škemrat, ať ho zvětšíme a opravíme. Mezitím vyrostly a  dům přešel do sféry zájmu Daniných dvojčat.  Postavil nám ho kdysi táta s dědou  s pár místními chlapy na obrovské lípě, která stojí na volném prostranství vedle  Danielina domu. Byla to naše skrýš, kde jsme si šuškali tajemství, hráli si na indiány, války a další dobrodružství. Měli jsme odtamtud skvělou vyhlídku po okolí. Nedávno jsem si do něj zalezla s knížkou a zjistila, že se rozpadá,  pak se  stačilo  zmínit před ostatními a  všichni prohlásili, že se do toho pustíme.

Doma mě uvítal chlad a ticho. Ve vzduchu byl ještě cítit konflikt. Vyndala jsem houby opatrně z košíku, nebylo jich moc, ale na polévku stačí. Vzala jsem do ruky nožík a začala je opatrně čistit, hladila jsem každý hříbek po klobouku a jemně jim škrábala nožky. Dám vařit polévku a uděláme salát, holky jsou beztak pořád na dietě a jejich otec asi nedorazí. Potřebovala jsem čas, abych se dokázala dostat přes včerejší noc. Vzpomněla jsem si na jinou noc před pár měsíci. Děti tenkrát přecházely po domě, chodí spát později než my. Leželi jsme a já se snažila vysvětlit ex-muži, že mě deptají zvuky, které by mohly holky slyšet z naší ložnice. Navrhla jsem, že bychom mohli pouštět muziku, jako za mlada. Prohlásil, že nechápe, jak se můžu v takové chvíli zabývat pitomostmi, že nic slyšet není a že je to pokrytectví.  No jo, možná měl pravdu, ale moje pocity nezmizely. Tím to pro něj zvadlo a zanechal mě tonout v trapnosti. Třeba za krachy našeho vztahu můžou všechna ta tabu, ve kterých se zmítám, myslela jsem si tehdy ve tmě, když popuzeně odešel na noční procházku. Dnešní noc mi pročistila hlavu a já se cítila po dlouhé době jako normální člověk.

Bára slyšela, že už jsem doma  a tiše, aby to Klára nevěděla, sešla za mnou do kuchyně. Byla  bledá a nevypadal moc šťastně. Posadila se ke stolu a prohlížela si mlčky houby. Pustila jsem se do loupání zeleniny a zeptala se „Tak jak jsi na tom?“

„Blbě,“ zašeptala.

„Jak blbě?“

„Dost blbě,“ řekla pochmurně. „Já toho Alexe asi fakt miluju.“ Chudák holka, má z toho akorát  kruhy pod očima. „Řekl, že se definitivně rozejde s Andreou. Ale co na to řeknou ostatní?“

„Tak na to bych se vykašlala. Jenže on se s ní nejspíš nerozejde.“

„Ale on už jí to řekl.“

„Hm, to nic neznamená.“

„Jak to myslíš, myslíš, že mi lže?“

„To ne, ale ono není lehké ukončit vztah, který mu vlastně vyhovuje.“

Evidentně nepochopila, jak to myslím. Nemohla jsem jako příklad uvést její vlastní rodiče a zalitovala jsem, že jsme jim už dávno neřekli pravdu. Možná by svět viděly reálněji. Domem se pomalu začala linout vůně polévky, venku vanul lehký větřík,  svítilo sluníčko a Bára slíbila, že taky přijde pomáhat se stavbou.

„Ten dům je náš, ne že si ho ty dva spratci přivlastní,“ upozorňovala mě s dětskou důrazností.

„Ten dům je můj,“ usmála jsem se. „Takže až umřu, zahrnu ho do dědického řízení. Ale klidně si ho můžeš půjčovat a zvát si tam kluky,“ dodala jsem velkoryse. 

Pod starou lípou bylo rušno. Daniela s Luďkem přinesli pily, hřebíky a kladiva, já nesla plechovku s lazurovacím lakem a štětce, Bára žebřík a Míša balík s lepenkou. Začalo mě bušit srdce, protože jsem zahlédla v dálce u hospody Ríšu a uvědomila jsem si, že to už mezi námi nikdy nebude stejné, jako dřív. Loudal se tím svým klidným krokem, v otahaném tričku a vyrudlých kraťasech vypadal z dálky jako mladík. V ruce nesl, jak jinak, veliký kameninový džbán plný piva s pěnou a přes rameno mu visel fotoaparát s objektivem. Zdál se mi v tom poledním slunci moc hezký. Opatrně jsem se rozhlédla po ostatních, jestli je na mě něco vidět, ale připravovali nářadí, povídali si a tvářili se obyčejně. Dobře. Ríša došel až k nám, pozdravil a podal Luďkovi pivo. Pak se posadil na bobek a začal vybalovat foťák. Nemohla jsem si pomoct a civěla na něj tak, že se na mě pousmál a já zrudla.  Musela jsem to rychle rozdýchat a myslet na to, že mi na hlavě nesvítí neonový nápis „spím s Ríšou“. Připravil techniku, otočil se ke mně a cvaknul několikrát spouští. Sakra, proč mě musí fotit! Nevyspalá, rozcuchaná a v hadrech, to bude mít na mě pěknou památku. Uvědomila jsem si, že jsem směšná, že mladší nebudu, že nemůžu soutěžit se slečnami věku mých dcer od Štiky, že se známe skoro čtyřicet let a uklidnila jsem se. Míša s Luďkem dokončili měření, rozbalili plánek s nákresem na novou stavbu a začali se radit, kterou větev staré lípy bude potřeba uříznout, aby šel dům zvětšit. Postávali jsme dokola, zvedali hlavy do koruny, ti dva vylezli po žebřících nahoru a začali rozebírat vadné části domku, Daniela donesla další žebřík, Ríša vylezl do domku a dolů k nám z koruny lítaly kusy prohnilého dřeva, z nichž každý bych si nejraději nalepila do památníku, protože pro mě měl cenu dětství. Když usoudili, že vadné dřevo je pryč, slezli dolů, dali si pivo a Ríša nadělal další  fotky. Teď došlo na strom, dvě slabé a jedna silnější větev musí pryč, aby se plocha podlahy mohla zvětšit.

„Dojdi se podívat, jestli už jede Albert s dřevem,“  křikli kluci, než vylezli znovu nahoru. Bylo mi úplně jasné, proč mě posílají pryč. Začnou řezat větve a bzučení elektrické pily rezonující v pláči stromu není pro moje uši. Vyrazila k Albertovi.  Z dálky jsem viděla, že  už má naložená prkna a svazuje je, aby mu nespadla z malého valníčku připojeného k traktůrku. Byl oblečený do  červené pracovní kombinézy s nápisy Ferrari, naskočil na traktůrek pohybem amerických kovbojů sedlajících koně, nastartoval stroj a když jsem k němu došla, vesele nadskakoval a jel po silnici směrem k lípě. Hladová větev, jeho žena, se za ním vyklonila z okna a křikla: „Vrať se brzy, máš tu spoustu zakázek!“

„Moje žena chce jen počítat prachy,“ řekl, když mě míjel, jakoby to bylo něco, co nikdo neví. Pod lípou ležely ořezané větve posypané žlutými třískami, Albert zatroubil a zastavil. Obhlédnul, co jsme od oběda udělali a řekl důležitě: „Můžeme začít.“

Vyšplhala jsem po žebříku k pahýlům a začala je natírat štěpařským voskem, pečlivě, aby nezůstalo ani místo holé, jako by to mohlo stromu ulevit od bolesti, kterou jsme mu udělali. Ríša, který si nahoru vynesl foťák, fotil ze staré podlážky scény zeshora a pak se zaměřil na štětku s voskem. Než jsem práci dokončila,  mlčky mě pozoroval,  a pak mě chytil za ruku, když pochopil, že chci utéct rychle na zem.

„Jak je?“ zeptal se.

„Jo, dobrý,“ zamumlala jsem rozpačitě.

„Tak fajn.“

„Myslíš, že to dneska dokončíme?“

„Byl bych rád, zítra na to nebude čas.“

„Bude to úžasný. Ještě lepší, než jsme to mívali my,“ rozhlédla jsem se po nově vzniklém prostoru. Dům byl asi ve třech metrech nad zemí, ze všech stran krytý korunou, hustě porostlou listím. Nová stavba bude mít v půdorysu skoro šest metů čtverečných a na výšku se tam bude skoro dát stát. Naplnilo mě nadšení, chytila jsem Ríšu za ruku a  byli znovu dětmi. Všichni se pustili se do díla. Asi o dvě hodiny později dorazila Elena s nějakou svačinou, pitím a Davidem. Odložili jsme kladiva a hřebíky, posadili se na trávu pod strom a vzali si od Eleny obložené chleby. Míša odběhl se džbánem pro další pivo a všichni jsme hodnotili  hotovou práci. Dům měl už všechny čtyři stěny, půlka střechy ležela na trávě připravená k vyzvednutí.

„Odsejpá vám to,“ pochválila nás Elena.

„Skočím pro kluky, aby nám pomohli nahoru se střechou,“ nabídla  Bára.

„Odvedeš cestou Davídka k Mazlům? Můžou si spolu pohrát,“ požádala ji Elena. 

Míša se vrátil s pivem a na všechny padla pohoda, popíjeli jsme a odpočívali v odpoledním polostínu. Po silnici se blížili Pěničkovi na zdravotní procházce. Když došli až k nám, zastavili se a Pěnička spustil:

„Co to tu děláte?“

„Stromový dům, ten starý už se rozpadá,“ odpověděla jsem za všechny.

„Můžeme to dělat bez stavebního povolení?“ zeptal se provokativně Ríša.

Pěnička mávnul rukou. „To jistě. Jen aby se vám tu neusadila nějaká ku….kukačka.“

Všichni se na něj nechápavě podívali.

„Jaká kukačka?“ 

„No, v dnešních novinách psali, že se na Plzeňsku u hřbitova v nějaký vesnici usadila prostitutka na mysliveckym posedu. Tady by to měla ještě lepší, jak tak koukám.“

„Teda oni už nevědí, co do těch novin napsat,“ poznamenala jsem.

„No, a ta prostitutka, když tam vlezl místní myslivec a chtěl číhat na vysokou, popadla železnou tyč a napadla ho. „Brutálně ho zbila,“ doplnil informaci Pěnička.

„Jen jestli to bylo takhle,“ řekla Elena. „Jen jestli ji neobtěžoval nebo nechtěl utéct bez placení. Znám chlapy. “

„Přespávala tam a v okolí provozovala prostituci. Posed si  přivlastnila. Toho myslivce tak zmasakrovala, že ho museli vrtulníkem odvést do nemocnice.“

Otřásla jsem se odporem.

„Jo, jo, jen aby to taky takhle nedopadlo. Hrozí jí až osm let vězení,“ dodal spokojeně Pěnička, oba pozdravili a pokračovali v procházce. V našem táboře nastalo rozpačité ticho.

„To je výbornej nápad,“ zaradoval se Albert. „Necháme klíč v hospodě a můžeme si ho pučovat….“ 

„Že by sis  zval klientky při předávání auťáku sem, jo?“ zajímal se Míša.

Přemýšlela jsem, kde ta holka vzala na posedu kovovou tyč.

„Jdu nakrmit kocoura a podívat se po dětech,“ řekla  náhle Elena a  vydala se k domu, kde bydlí černý Karel, kterého hlídá, když majitelé odjedou pryč.  Ten kocour  je pekelně vychytralý a má příšernou pověst. Na koho se podívá, s tím je ámen. Divím se jí, že si ho  vzala na krk.

Bára mezitím přivedla Šimona a Alexe a všichni se zvedli, abychom nahoru dostali na provazech půlku střechy.

„Páni, to je super,“ hodnotili výtvor kluci.

„Tady teď budeme trávit večery,“ radovala se Bára, které ušlo vyprávění páně Pěničky a tak nechápala, čemu jsme se všichni rozchechtali.

„Dej si bacha na myslivce,“ neodpustil si Míša. 

Ve chvíli, když jsem měli střechu nahoře, přilítla pod strom Elena. V náruči držela vzlykajícího syna, kterému na jedné ruce visela plastiková pouta, ta, která jsem ráno koupila dvojčatům.

„Jdu ti říct, co udělali  tvoje zlatíčka,“ ječela zvýšeným hlasem na Danielu.

„Co se stalo?“

„Ty tvoji grázlové spoutali Davídka pouty ke slívě, pustili psy a řekli, ať tam čeká a nehýbe se, že jsou domů pro provaz, že si  budou  hrát na popravu a oběsí ho!“ ječela Elena, zatímco dítě se znovu rozeřvalo. „Stál tam spoutaný pod stromem, kolem lítali Nagasaki s Hirošimou a štěkali a on se chudák počůral strachy.“

„Já je zabiju!“ zařval Luděk, seskočil dolů a letěl do domu. Daniela se rozběhla za ním, protože se bála, že to opravdu udělá. Elena s dítětem v náručí klopýtala domů. Ještě, že střecha už byla nahoře. Druhou půlku jsme stloukali mlčky, jen Alex se Šimonem si chvílemi dobírali Báru a tím postupně vrátili do našich řad dobrou náladu. Luděk se vrátil asi za půl hodiny, aby nás  uklidnil.

„Kluci tvrdí, že všechno bylo jinak. Že ho sice spoutali, ale proto, že si hráli, a pak je zavolala babička, která  pustila  psy. Oběšení  oba zatloukaj, a to jsem je vyslýchal každýho zvlášť. Ten kluk si to vymyslel.“

Do sporů rodičů o děti se zásadně nepletu a ostatní to asi mají taky tak, takže jsme pokračovali ve stavbě a nic nekomentovali.  Slunce už zapadalo, když kluci vytáhli nahoru lepenku a pobili střechu. Zbývalo dodělat dvířka a dům natřít, což dneska  nestačíme, ale i tak byl úžasný. To si mysleli všichni, poplácávali se po zádech a Ríša nás pozval do hospody.  Vylezli jsme po žebříku nahoru, posadili se podél stěn a litovali, že nejsme děti.

„Parchanti, jestli si to vůbec zaslouží,“ povzdechl si Luděk.

Pohladila jsem prsty stěnu, která zůstala z původního domku, byly na ní vyryté vzkazy z našeho dětství.  „Zaslouží, a užijí si to. Věř mi.“ Podívala jsem se po Ríšovi.

„My si tu užijeme už dneska. Pořádám večer otevřených dveří, když tu žádný nejsou, “ prohlásila Bára. „Pojďte, kluci, jdeme domů pro deky a zásoby.“

Pocítila jsem smrtelnou  únavu, takže jsem se taky rozloučila a připojila se k Báře. Ještě jsem se otočila a křikla:

„Kdybych večer nedorazila, tak mě omluvte. Celou noc jsem nespala a jsem grogy.“

„To jsou ty horký letní noci,“ volal za mnou přátelsky Míša a já doufala, že si už bráchové neříkají všechno jako kdysi.   

Karel

Zbytek dopoledne jsem značkoval zahradu a sklep. Psí pachy prostě nemůžu ani cítit. Nejhorší je, že z tý mrchy dalmatinky padají bílé a černé štětiny, zalézají do nosu a do krku, jsou úplně všude a dráždí mě ke kýchání. Ještěže občas mívám blešky, psi si to dobře pamatují a alespoň do mého sklepa nelezou, takže tam mám těch protivných chlupů míň. Odpoledne jsem se natáh, byl jsem hotový a potřeboval jsem se před nocí důkladně prospat. Zdálo se mi o jednom filmu, co běžel v televizi. V nějakém bytě přetekla voda a topil se v ní u takový malý protivný pes. Nakonec přišel páníček, otevřel dveře, voda udělala vlnu a vytekla z bytu, takže to psa vyšplíchlo a  plácnul sebou o zem. Zdálo se mě, že se topím taky. Brr. K večeru do domu vběhla Elena, volala na mě do sklepa a chrastila miskou, ochotně jsem vyběhl nahoru. Dala mi najíst a běžela hned pryč, žádné hlazení, žádná televize. Škoda. Ale dneska jdu v noci na  číhanou a před tím máme sraz s ostatníma kočkama, takže bych na nějaký dlouhý špásování stejně neměl čas. Vyběhl jsem za Elenou, že jí kus doprovodím, ale šla k Mazlům a já neměl chuť povídat si  s jejich mazlíčky, tak jsem vyrazil nejkratší cestou k Pěničkům. U silnice pod starou lípou bylo rušno. Na zemi ležely pořezané větve a půlka vsi byla v koruně stromu. Svět se zbláznil. Na strom patří ptáci a kočky. Kam bysme to došli, kdyby se tam nastěhovali lidi. Tihle se na stromě docela zabydleli. Zamňoukal jsem přes svůj nesouhlas s tím, co dělají, na pozdrav, a běžel.

Pokračování v sobotu 10. srpna

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.

 

Vložil: Anička Vančová

Přes kočičí hřbet, Čtení na pokračování, Simona Mahlerová Šustková, HP,