Stanislav Komárek: Mít „odpovědnost za celou planetu" je žvást, to by o sobě mohl prohlásit jen Zeus Hromovládný

Foto: Se svolením Stanislava Komárka

Popisek: Stanislav Komárek

ROZHOVORY NA OKRAJI Profesora Stanislava Komárka, který o sobě v našem rozhovoru říká, že se na stará kolena stal disidentem, asi není nutno našim čtenářům sáhodlouze představovat. Mne překvapilo, že také biologové občas napíší román, a nikoli nutně třeba ze života hmyzu, ale tak, jako v případě pana Komárka třeba historický román Jezovita Balbinus, který vyšel v nakladatelství Academia v minulém roce.

Stanislav Komárek (1958) je biolog, filosof a spisovatel, profesor oboru Filosofie a dějiny přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a předseda oborové rady doktorského studia téhož oboru. Napsal asi dvacet odborných či esejistických knih a čtyři romány. Po studiu biologie (ukončeno 1982) strávil několik let v emigraci v Rakousku (1983-1990). Je držitel Ceny Toma Stopparda za esejistiku (2006).

Rovnou se v souvislosti s vaší přednáškou, pronesenou letos na jaře na Ekologických dnech v Olomouci, zeptám na to, co je činiti bláznu na vsi?

Bláznu ve své vsi, jak o sobě hezky mluvil Bohuslav Reynek, jest nejspíše udržet pohromadě zbytky tradiční lidskosti: setkávat se s lidmi naživo, mít děti a starat se o ně, ale bez současných rodičovských excesů, budovat si sociální síť tradiční a nejen virtuální, vidět naživo růst nejrůznější rostliny a plodiny a žít a množit se zvířata, pokud jí maso, mít kuráž si k tomu tu slepici zabít, pochopit, že většina práce se neudělá kliknutím počítačové myši. Měl by umět aspoň na čas opustit „zakletý svět ducha" v počítačích a vrátit se ke hmotě, která nám dává oporu a jmenuje se materia podle slova mater, matka, která nám jednou vše od-pustí a nás roz-pustí. Má vědět, že to podstatné za něj nikdo neudělá a má za svět ve svém bezprostředním dosahu odpovědnost: mít „odpovědnost za celou planetu" je žvást, který se rovná úplné stádní neodpovědnosti - tohle by o sobě totiž mohl prohlásit jen Zeus Hromovládný.

Takže se z vás na stará kolena stal disident. A od čeho si, prosím pěkně, odsedáváte?

Snažím se s přáteli „odsedávat" si také od stupňující se společenské hysterizace a života na síti s neustálým like/dislike, nedělám to nijak aktivně a demonstrativně, ale mejnstrým si postupně odesedává ode mne, což se ještě výrazně zvýší, až mi za několik týdnů vyjde třetí díl memoárů s názvem Stíny v našich duších - kronika virového šílení, o covidové psychóze, jejích příčinách a možných důsledcích - to teprve přijde ten pravý shitstorm (pozorujete, jak tyhle věci už převážně nemají česká jména?)

Jaké volit způsoby protestu proti zastáncům globalistického konsumerismu?

Nejde až tak o to nekoupit si za žádnou cenu avokádo v obchodním řetězci a trvat neoblomně na bramboru z vlastní zahrádky, pohnojeném vlastním trusem - jde zejména o to, nepodlehnout třem vůdčím bludům přítomné doby:

• - že pravda o světě je bezezbytku vyjádřitelná slovy a matematickými formulemi
• - že všechny problémy lze řešit převody peněz
• - že na vše podstatné je třeba mít od státu koncesi a právě on by to měl organizovat

Jenom snad blázen by neviděl, že všechny různé rozporuplnosti moderní západní civilizace se vyhrotily až po tu nejzazší mez, a také jinde ve světě to nevypadá nejlépe. Co s tím?

Nu, i blázen ve své vsi to vidí... Dost se obávám, že časem dojde na řešení zcela krajní, a to další světovou válku, k níž se dějiny pomalými, ale jistými krůčky šinou. V podstatě by to byla zase válka v rámci „bílého postkřesťanského světa", jako ostatně v převážné míře i obě předchozí. Zdaleka zřejmě nebude tak krvavá, jako obě předcházející, podobně jako revoluce 89/90 ve východní Evropě většinou nebyly lemovány komunisty na kandelábrech. Umím si představit, jak na velká města nalétá v noci vždy hejno nepřátelských dronů, mrtvých může být jen „málo", ale nikdo se v pokoji nevyspí. Dnes by se daly vést úspěšně mezistupně mezi válkou „studenou" a „horkou", případně mezi vnější a občanskou. „Vyhrocení až po tu nejzazší mez", jak velmi správně říkáte, nějaké třaskavé rozřešení mít bude. Obávám se, že po svobodě, jakou jsme zažili v devadesátkách, je definitivně veta, teď zůstane jen ta „poznaná nutnost" a kdo tu, kterou vladaři za nutnou mají, včas nepozná, ten ať se těší...

Ale v krátkém rozhovoru toho moc nevyřešíme. Proto obracím naši pozornost od světové krize k literatuře a knihám. Pokud bychom si měli pěkně popořadě popovídat o každé z nich, kterou jste napsal, tak bychom z té rozpravy mohli vytvořit rovnou další knihu. Tak se tomu asi vyhneme a zeptám se na váš poslední román Jezovita Balbinus. Copak, že jste si vybral jako hrdinu pro román právě Bohuslava Balbína?

Roku 2017 jsme s mým kolegou Jiřím Čepelákem vydali v nakladatelství Academia první díl Balbínovy série Rozmanitosti z historie Království českého, který se věnuje přírodním poměrům Čech. Je to vůbec první fundovaný přírodopis tohoto regionu, málokdo tuší, že Balbín vynikal i jako zoolog a jeho fauna ptáků či ryb naší země byly překonány až v 19. století, to jest za dvě stě let. Protože se tímto tématem nelze zabývat bez znalostí podrobného Balbínova životopisu, leccos jsem si o něm přečetl a byl mi i přes propast staletí jaksi sympatický. Jeho život je také ukázka, jak intelektuál může takovým polodisidentním způsobem fungovat v dobách, které jsou vyloženě těžké - polovinu jeho života trvaly války, zejména ona třicetiletá.

Jaký máte vztah k Tovaryšstvu Ježíšovu? A k baroku?

Takový ambivalentní, k obojímu. Baroko už nemá samozřejmou hlubokou zbožnost gotiky, má v sobě něco z náboženského disneylandu pro lid. U nás se také jedná o velmi výrazné období „normalizační" a jezuité byli hlavní intelektuální „normalizátoři". Proti těm, které jsem zažil za svého mládí, ale byli nesrovnatelně vzdělanější, pedagogicky zdatnější a mnohem menší suchaři, než je líčí později Jirásek. Balbín byl vyloženě bonviván a veselá kopa, jeho obtíže v rámci řádu také neplynuly z „horoucího vlastenectví", to měl jeho řád téměř v popisu práce, ale zřejmě z příliš velké náklonnosti k svěřeným studentům - na detaily jsou prameny skoupé a tak vynikajícího jedince také řád nepropustil, ale izoloval jako nikoli pedagoga, ale historiografa. Je jakýmsi způsobem pro Balbína typické, že dějiny české jezuitské provincie za ta léta nikdy nesepsal, zato mnoho jiných zajímavých knih s českou tématikou (vše psal a vydával v latině).

Je to k nevíře, ale právě v různých uměleckých slozích se dá najít nejedna souvislost pravě s biologií a také botanikou. Ale možná se mýlím.

Baroko a zejména rokoko je bohaté na rostlinné i živočišné motivy, zejména ze světa mušlí a mořských tvorů, gotické chrliče byly inspirovány zvířecím světem a opěrné pilíře katedrál připomínají kostní trámoví...

A tak jsme se přes baroko dostali až k dílu Adolfa Portmanna. Čím vás zaujalo?

Zejména tím, že umožňuje jednotný pohled na kreativitu přírodní i kulturní, sebevyjádření vidí jako tendenci vlastní nejen lidem, ale všem živým tvorům. Lidská kreativita tak nemusela v paleolitu nějak zázračně spadnout z nebe, ale jen se posunula do více vědomé roviny. Krásně se tím přemosťuje karteziánský dualismus, v němž všichni stále nevědomě „jedeme" ač o tom nemluvíme: zde lidský svět svobodného tvůrčího ducha, tam svět přírodní slepé náhody a železné nutnosti. Příštím rokem by mi, inšalláh, měla vyjít v třetím vydání kniha Příroda a kultura o této problematice, opět v Academii.

A jsme u vědy a vaší odbornosti. Nemáte pocit, že je s vědou něco špatně? Vzniká nám tady další plod evoluce. Totiž AI. Ta má s biologií přeci navzdory své křemíkové podstatě ledacos společného. Co myslíte, jak to s ní a lidstvem bude vypadat tak za deset či sto let?

Jsem přesvědčen, že rokem 2020 jsme se dostali do dalšího přelomového období dějin, podobně jako rok 1914. Nemusí to být zrovna nový Verdun, ale začíná pohyb dříve zdánlivě pevného systému po kluzkém podloží, který přináší mnoho změn, zčásti velmi traumatických, zčásti snad na dlouhé lokte k lepšímu, a netušíme, kde je vlastně dno rokliny, na němž se zastaví, a zde tam vůbec nějaké je. Nezapomeňme, že tehdy, odhlédnuto od efemérní konjunktury dvacátých let, se dalo v západní Evropě být jakž-takž živo až tak roku 1960, v té východní až tak 1990 (druhá světová válka byla jen „zamrzlou" částí té první). Obě přinesly obrovský technický rozvoj, s AI však není srovnatelného nic v dějinách.

V raných fázích bude rozhodně používána zejména k ovládání a kontrole lidí, kteří proti ní nemají naprosto šanci, asi jako hejno Achillů a Hektorů proti prvním modelům kulometu. Je snazší vyjednávat s Džingischánem než s počítačem, podobně jako nepřetlačíme buldozér či nepředhoníme formuli. Je otázkou několika let, kdy bude čínský systém kreditů zaveden i na Západě - je to neobyčejně praktické. Řada mladých má starost, že lidé „dělají chyby" a tomu by bylo možno aplikací AI předejít. Bylo. Tedy to, co oni sami by za chyby měli, neboť by to chtěli řídit. Člověk je do té doby člověkem a ne hmyzem či strojem, dokud může dělat i věci pro sebe skutečně či domněle neprospěšné. Vypráví se, že hrdina srbských bájí kralevic Marko poté, co viděl první střelné zbraně, smutně zalezl do své jeskyně se slovy „teď je veškerému junáctví konec..." a zemřel.

Za mého života se podařilo zmechanizovat vše, čím jsem své okolí poněkud překvapoval jako týnejdžr: poznávání živočichů a rostlin, encyklopedické znalosti, psaní básní a textů beletristických i odborných aj... Dnes by si po nakrmení AI všemi Kunderovými (ale i Komárkovými) romány bylo možno volně produkovat hejna dalších, otázka je jen, proč to dělat. Řešení podobné kralevici Markovi není pro mne zajisté až tak daleko - mám už na hřbitově v rodné Kardašově Řečici připravený úhledný hrobeček. Ale jak se s tím poperou ti, kdo jsou zrovna v kolébkách či ještě nepočati? To jim věru neporadím...

Vložil: Jiří Kačur