Ivan Binar: Bezbřehá svoboda neexistuje, vždy jsou zapotřebí pravidla. Pravidla silničního provozu společnosti

Foto: Se svolením Ivana Binara

Popisek: Ivan Binar

Život je plný překvapení a já se nedávno jednoho dočkal. Totiž zjištění, že Ivan Binar, spisovatel, publicista, chartista, který si také odseděl roční trest za svoje kulturní aktivity na Borech v sedmdesátých létech, napsal také několik dětských knih jako třeba Bibiana píská na prsty či Kráva a dědeček, které v pěkné grafické úpravě vydalo nakladatelství Meander.

Ivan Binar (*1942) je český spisovatel a překladatel, studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě a později vyučoval na základní škole. Poté pracoval v zájmovém centru mládeže, redigoval časopis Tramp a publikoval v řadě dalších časopisů, např. v Mladém světě. Významně se podílel na ostravském studentském divadle Pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmínečně za pobuřování, kterého se měl dopustit účinkováním v muzikálu Syn pluku a publikováním protiokupační povídky. Po návratu z vězení psal do šuplíku, zaměstnán byl v několika manuálních profesích. O čtyři roky později byl donucen vystěhovat se z Československa. Azyl našel v Rakousku, kde působil jako tlumočník v uprchlickém táboře a restaurátor keramiky. V roce 1983 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa. Roku 1994 se vrátil do Prahy se Svobodnou Evropou. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů.

Nakladatelství Meander vydalo Binarův příběh pro děti Bibiana píská na prsty, který ilustrovala scénografka a výtvarnice Veronika Podzimková. A také knihu Kráva a dědeček s ilustracemi Evy Sýkorové-Pekárkové.

Jak jste se, pane Binare, vlastně dostal k tvorbě pro dětské čtenáře?

Knížkou pro děti to v šedesátých letech začalo, pokud nepočítám písňové texty pro amatérské divadélko Pod okapem v Ostravě a povídky publikované v rozhlase, v časopisech Červený květ nebo Tramp (tam jsem byl redaktorem). Svou první vydanou knížku jsem napsal bez ambic na vydání pro našeho malého synka Davida a rukopis podstrčil v hospodě výtvarnému redaktorovi nakladatelství Profil Václavu Beránkovi. Za optání nic nedáš… „Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá“ pak vyšla v ostravském Profilu s jeho ilustracemi. V rozhlasovém pořadu Hajaja z ní četl Miloš Kopecký na pokračování. Jenže tak jednoduché to nebylo. Knížka má vročení 1969, v tom roce byla vytištěna, bohatýrsky zapita a celý náklad, kromě autorských výtisků, uložen ve vazárně, kde čekal na dodání omyvatelného vikslajvantu, tehdy nedostatkové novinky. Vikslajvantu se knížka dočkala až za dva roky, v červenci 1971. Skutečnost, že konečně doputovala na knihkupecké pulty, jsem zjistil v Rudém právu, tiskovině, kterou měli povolenou odebírat i vězni. Vězel jsem tenkrát v ostravské vazební věznici, na Krajzáku. Jenže v knihkupectvích se knížka ani neohřála, političtí delikventi přece nemohou vydávat ani knížky pro děti. Vzápětí byla z pultů stažena.

Do vězení jsem se dostal za účinkování ve scénické parafrázi na Katajevova „Syna pluku“ autorů Petra Podhrázkého a Josefa Fraise s hudbou Edvarda Schiffauera, za svoji nehranou hru „O hostu a rybě“ a povídku „Můj bratr Kain“ publikovanou v brněnském Kurýru. Byly to naše reakce na ruskou, sovětskou okupaci. Pět měsíců v ostravské vazbě a sedm v Plzni na Borech ve výkonu zbytku trestu. V procesu s ostravským divadlem Waterloo bylo v roce 1972 odsouzeno osm lidí, z toho čtyři nepodmínečně. Takže utrum s vydáváním knížek v československých socialistických nakladatelstvích.

Těch knih bylo jistě víc než ty dvě, které jsem v úvodu uvedl.

Ve věznici na Borech jsme s Edou Schiffauerem – já libreto, on hudbu – napsali operu pro děti „Vrať nám, ptáku, hastrmana“. Jen tak, abychom neseděli zbůhdarma. Premiéry jsme se však dočkali až po „listopadu“. Po 34 letech od napsání ji v roce 2007 uvedl Dismanův dětský rozhlasový sbor v divadle Minor a na jiných scénách, pak ostravské loutkové divadlo, ostravská opera a v roce 2019 Ringsakeroperaen v norském Brumunddalu.

Knížek pro děti mám vydaných fůru. Ještě za bolševika jsem si myslel, že by mi knížky pro děti snad mohly vycházet ... Leda bzum! Tři odevzdané rukopisy mně z nakladatelství Profil vrátili – prý na vlastní žádost. Ty vyšly až ve svobodě, po mém návratu z exilu. A psaly se další, už pro vnoučata a za spolupráce s nimi. Knížky vycházely kromě zmíněného Meandru v Albatrosu, Knižním klubu, Mladé frontě, nakladatelství Práh; Česká televize vydala knižně Králíka Fialu, podle kterého natočili Večerníčky – režie David Súkup, výtvarnice a ilustrátorka Eva Sýkorová-Pekárková. Teď zrovna čekám, že mi z Meandru pošlou vydané leporelo „Ve vzduchu a na vodě“ s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové, dvanáct čtyřverší věnovaných ptactvu.

Jaké dětské knihy jste v dětství čítával vy?

Všechno, co se mi dostalo pod ruku. Po válce toho moc nevycházelo, ale k tomu málu se ledacos našlo v rodičovské knihovně. Bral jsem to po řadě, bez ladu a skladu. Měl jsem rád pohádky Němcové a Erbena, Sekoru a Ladu, Mahena a Hrubína, Swifta a de Costera, mayovky a verneovky, Posledního Mohykána ... Foglar mě nechával chladným. U babičky v truhle na půdě jsem objevil pravé poklady – rodokapsy a všelijaké škváry dobrodružné ještě z první republiky. Nádhera!

Ovšem velice silně na mne zapůsobila útlá knížečka dánského autora Jense Sigsgaarda „Míťa sám na světě“. Představa, že bych se někdy mohl probudit do prázdného bytu a pak v ulicích nepotkal jediného človíčka, mne děsí do dneška.

Za svůj život jste napsal řadu knih, z nichž mnohé vycházely v exilových nakladatelstvích. Které z nich jsou vašemu srdci nejbližší?

Všechny jsou napsány z potřeby sdělit, co jsem pokládal za nutné, aby bylo sděleno. Nutkání ukojeno, hotovo, už se k tomu nevracím.

Jinak je tomu s rukopisy, které dosud nevyšly. Knížka nevydaná není hotová, ta mne tíží na duši až do chvíle, než se objeví na veřejnosti. Letos očekávám vydání „Cesty do Meksika,“ má k tomu dojít ještě před Vánoci v brněnských Větrných mlýnech. Je to knížka věnovaná našim pěti vnoučatům. Už je všem přes dvacet, takže dětská knížka to není, i když si Meksiko vnoučata vymyslela v dětských letech jako úžasnou, tajuplnou zemi k prázdninovému pobývání, dospělým vstup zakázán. Ačkoli jejich náčelnice Manka před lety Meksiko zrušila, já si je stále uchovávám. Byla by škoda o ně přijít.

A pak ještě na vydání čekají banality z oběžné dráhy, „Zpívej, Lojzo!“

Zmínil jsem exilová nakladatelství. Jak na ta léta prožitá v zahraničí vzpomínáte?

V dobrém. Všechno, co člověk prožije, i sebevětší mizérie, má svoji hodnotu; osobnost se skládá ze všeho prožitého. Kdybychom zažili něco jiného, také my bychom byli jiní. V době, kdy jsme doma jenom tušili, co je to Evropa, mohl jsem ji poznat a zjistit, že tam patřím; nejen Ostrava, Praha, Vlkovice, ale taky Vídeň, Sitzendorf, Mnichov, Paříž, Toronto, Florencie a Castagnetto Carducci jsou mým domovem; že tam potkávám své lidi, nijak se nelišící od krajanů žijících v československé socialistické ohradě, vytvořené nelidským režimem komunistů a sovětských okupantů. Že jsem doma i v Grosse Sperlgasse nebo Franz-Joseph-Strasse, že také německy, ba i hotentotsky, rukama nohama se domluvím, je-li vůle k dorozumění. A ta vůle se vždycky našla.

Otevřel se mi obzor do široka: mohl jsem číst knihy doma nedostupné, a nejen v cizích jazycích, také v češtině, vydávané v exilových nakladatelstvích: 68 Publishers v Torontu – tam mi Josef Škvorecký vydal novelu „Kdo, co je pan Gabriel?“, Index v Kolíně nad Rýnem, Konfrontace v Curychu a další; v mnichovském Obrys/Kontur PmD Daniela Strože mi vyšly dvě knížky, publikovat bylo možno v pařížském Svědectví Pavla Tigrida, v římských Listech Jiřího Pelikána a ve spoustě českých časopisů po celém světě; o Rádiu Svobodná Evropa nemluvě.

Jistě jste tam musel potkat mnoho statečných a zajímavých lidí.

Člověk je tvor společenský, bez lidí se neobejde. Sousedé v domě byli zprvu zdrženliví, než poznali, co jsme to za ptáky. S krajany to bylo snazší – ve Vídni byl spolek Čechů a Slováků, pořádal besedy a přednášky, vydával časopejsek. Nemohu tady odříkat seznam všech znamenitých lidí, s nimiž jsem se venku potkal a spřátelil, na které bych za jiných okolností sotva narazil. Nerad bych na někoho zapomněl. Zmíním jen každoroční setkávání českých intelektuálů z celého světa, které pořádala společnost Opus bonum břevnovského opata Anastáze Opaska v bavorském Frankenu.

Minulý rok vám vyšla kniha Kudy? Tudy! O čem pojednává?

Vydalo ji ostravské nakladatelství Protimluv; je to volné pokračování knížky „Bezstarostná léta bezradná“ vydané tamtéž roku 2020. Jsou to komentované vzpomínky z mého života. Snad memoáry? První knížka začíná před narozením a trvá do maturity v roce 1959 a „Kudy? Tudy!“ pak pokračuje do května roku 1977, kdy jsme celá rodina odjížděli do Vídně. Takže obě pojednávají o konkrétních událostech ze života a názorech jakéhosi člověka. Slíbil jsem panu nakladateli Jiřímu Macháčkovi, že napíšu ještě „Třetí knihu“. Však už jsem s tím začal, ale jde mi to jak psovi pastva.

Mne zaujal váš román Revoluce! Zdá se, že jste spíše přítel evolučního vývoje, jelikož alespoň podle vašeho románu revoluce nekončí většinou právě nejlépe, s čímž souhlasím. A co ta sametová revoluce?

„Revoluci!“ jsem dopsal v roce 2014 a docela mě to psaní bavilo. Myslím, že lidstvo se bez revolucí neobejde, že to snad ani jinak neumí. Začasté si takový zvrat vyžádá spoustu životů, dochází při něm k hnusnému násilí, k moci se mnohdy dostávají podivní týpkové, kteří se vydávají za spasitele lidstva a přitom vehementně prosazují jenom svoje ubohoučké, sobecké zájmy. Při revoluci dochází ke změně znaveného režimu, může se začít nanovo…

Na naši „sametovou revoluci“ jsem se díval zpoza plotu, netrpělivě ji vyhlížel a pořád se nemohl dočkat. Všude v táboře míru a socialismu se už režimy hroutily a měnily, u nás to šlo jaksi ztuha, než k tomu konečně došlo. A přitom komunisti nešli tak docela od válu. Nedojít k rozpadu SSSR, kdoví, jak by to u nás dopadlo… Naštěstí taky u nás to dopadlo. Jenom se bojím nesmrtelné lidské blbosti, která by mohla v některých příštích demokratických a svobodných volbách zvítězit. Však v letošních evropských už vyhrála ...

Vy toho za sebou máte skutečně mnoho a jako červená nit se podle mne vašim životem táhne jeden důležitý motiv. Boj za svobodu. V emigraci jste strávil mnoho let. Působil jste v rádiu Svobodná Evropa. Tak se mi zdá, že naše svoboda je opět v ohrožení. Jak to vidíte vy?

Tady, pane Kačure, notně přeháníte. Za nic jsem nebojoval, jenom jsem se snažil žít svobodně i tehdy, když to moc nešlo. Což je v silách každého člověka, pokud se pro to rozhodne. Svoboda je vždycky v ohrožení. Vždycky se najde zamindrákovaný uzurpátor, kterého baví mít vrch nad jinými. Pozor na něj! A bezbřehá svoboda neexistuje, vždycky jsou zapotřebí pravidla, která musí všichni dodržovat. Všichni! Pravidla silničního provozu společnosti.

Co byste poradil nastupujícím generacím, aby se vyhnuly opětovnému pádu do nesvobody?

Babo, raď… Nic bych jim neporadil. Vždyť budoucí generace si poradit nedají. Samy si musí poradit. Už dneska se mnozí do té nesvobody hrnou a pokoušejí se strhnout s sebou další, nejlépe všechny. A přitom volili ve svobodných volbách. Zkušenost nesvobody mohu nastupujícím generacím tak akorát nepřát.

A jaké máte tvůrčí plány do budoucna?

Dopsat „Třetí knihu“.

Vložil: Jiří Kačur