Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nemůžu být nevěrná. Jednak je to nefér, za druhé se to nesluší a za třetí, co když přijdu do pekla? Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

27.07.2024
Nemůžu být nevěrná. Jednak je to nefér, za druhé se to nesluší a za třetí, co když přijdu do pekla? Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají… Minule jsme potkali dva nápadníky, lidské, nikoli kočičí, jeden měl nakonec úspěch, ten druhý ne…

Karel

Vzbudily mě mouchy. Chvíli jsem po nich lapal tlapou, ale nakonec jsem ještě usnul. Spal jsem jako zařezaný, dům byl úplně tichý. Když jsem se probral podruhé, venku bylo ostré světlo. Protáhnul jsem se tolik, co mi moje staré kosti dovolily, nedbale jsem párkrát olízl náprsenku, abych  uhladil načepýřené chlupy a razil jsem ven. Můj pocit byl správný, dům byl pustý jako po vymření, auto i oba psi pryč. Pokud domácí odjíždí nakrátko, nechávají ty dva zoufalce doma. Ani se tomu nedivím, protože kdybyste je viděli oba nacpané v kufru, taky byste je nikam pro tu ostudu nevozili. Čumí ze zadního okýnka tak, že se válím smíchy pokaždé, když je vidím. Když je tedy i s jejich páchnoucími pelechy nacpou do kufru, znamená to, že jedou pryč na dýl.  Pro mne začne půl den perné práce. Musím obejít celý dům a poznačit si, odkud kam je to moje. Pak se pustím to téhož na zahradě. Ne že bych byl majetnický typ, ale kdybych to neudělal a nechal všude psí smrad, ostatní kočky by mne v altánu hned pěkně zdrbly, že jsem na hromadě a melu z posledního. Chvilku jsem přemýšlel, jak to udělat, a protože mi v noci vytrávilo, vyrazil jsem jako první k Eleně do bytovky. Chodí mne krmit, když jsou domácí pryč, pár mňouknutí mi dneska vynese misku mlíka. Když trochu přitlačím, dá to i pár piškotů, můžu se přece tvářit, že mě zapomněli dát včera najíst. Na ulici byl zatím klid, vesele jsem zamával sousedům bulteriérům a protáhnul se plaňkami v plotě u Pěničků. Měl jsem trochu pifku na starýho pána, ale chtěl jsem omrknout, co noční návštěvník. No, sprásknul jsem packy. Aby snad ta Peničková radši zůstala v posteli. Na zahradě byla vyvrácená vrátka mezi zeleninovou zahrádkou a zahradou, visela na půl pantu.  Kolem altánu několik jam, vyhrabaných tuhle noc, a v některých byly hromady trusu, který páchnul po celé zahradě. Atˇ jsem čuchal, jak jsem chtěl, tohle jsem neznal. Obešel jsem znovu jamky a dostal zlost. To už není jen škůdce, tenhle vetřelec jde po nás, po kočkách. Evidentně se snaží značkovat si teritorium, ale altán je přece náš!  Naježila se mi srst. V tu chvíli vyšel před dům Pěnička, rozběhl se k altánu a zastavil se u děr.  Pak uviděl mne.

„Mámo, hned sem pojď. Jsou tu nový díry a jsou plný sraček,“ křičel rozčíleně. „Dělá to ten černej kocour, hajzl jeden, viděl jsem ho!“

Hodil po mě klacek, tak jsem se raděj klidil pod hortenzii. No tohle, co si to ten starej blázen dovoluje. Kde bych vzal tolik výkalů? A kdyby si čuchnul, cítil by, že to není žádná kočičina. Mezi tím vyběhla ven Pěničková. Obhlídla spoušť, zalomila rukama a starý spustil svoji tirádu  o kocourovi, tedy o mě. Pěničková obhlídla jámy, vyvrácenou branku a povídá: „To nikomu nevykládej, nebo budeš celý vsi pro smích. Tohle muselo udělat něco většího, kočky mají hovínka jako provázky. “

Ještě jednou se na něj zle podívala a začala přemýšlet, co s tím. Moc rád bych jí pomoh a zastyděl jsem se, že jsem šel včera raděj na kutě. Situace si vyžaduje zásadní akci. Z altánu se od nikoho vyhazovat nenecháme.  Vzal jsem to podél plotu a rychle vypadnul, kdo ví, co by po mě dědek hodil dalšího. 

10.

Sedím na poradě vedení Hospodářských novin. Všichni se tváří vážně a mluví o tom, že musíme zvýšit odbyt. Přichází vedoucí PR agentury, která řídí kampaň. Má na krátko ostříhaný moderní účes, perfektně oblečená a v ruce nese balík deníků Blesk a Šíp. „Kolegové,“ praví, „musíte se učit psát jinak.“ Začne rozdávat Blesk a Šíp, když je u mne, poznávám v manažerce sousedovic Alici. „Ode dneška jsem vaším šéfem já.“ Kolegové začínají křičet, já taky křičím, no tohle, to není možné, já nejsem novinář a nejsem tu zaměstnaná, na žurnalistku mě v roce 1982 nepřijali!!“ hluk stále sílí, až mě probudí. Sen je i s Alicí  pryč a křik se line z naší kuchyně, kde se hádají holky. Trochu mi pobolívá hlava, ale cítím se dobře. Ležím, pozoruji větrák a snažím se srovnat v hlavě, co jsem to vyvedla. Že to nebyl sen, o tom ani na vteřinu nepochybuji. Mám utkvělou představu, že nemůžu být nevěrná. Jednak je to nefér, za druhé se to nesluší a za třetí co když přijdu do pekla. Jenže komu vlastně nevěrná? Jsem rozvedená, plnoletá, můžu si vlastně dělat, co chci. Můj ex-muž je už léta jenom ex a má vlastní závazky. Komu je vlastně nevěrný on? Jí? Nebo mně?  Křik sílí, nemůžu se soustředit a vyrážím do kuchyně na kávu. Holky se hádají kvůli včerejší noci, že Bára spala u sousedů. Zmáčknu knoflík kafe mašiny, jednoho z mála luxusů, které mi dalo manželství,  a ta mě natočí  voňavé kapučíno do hrnku s nápisem Boss. Můj hrnek Girl je nakřápnutý a šéf spal dneska jaksi mimo, tak co. Holky se budou hádat až do oběda. Klára je ve vztazích obratnější, každou chvíli ji zaujme někdo jiný a neztrácí čas s klukama, co se nemůžou rozhodnout. Báru nepochopí.

„Tak jak to je?“ zeptám se.

„Co jako?“ všimnou si, že jsem tady.

„Kdo koho miluje?“

„Ale mami,“ zlobí se Bára.

„Šimon by miloval Báru, kdyby ji nemiloval Alex, jeho nejlepší kamarád, no možná miluje Alexe, kdo ví. Alex miluje Báru taky, ale chodí s Andreou, což je Báře na nic. Bára by možná milovala Alexe, kdyby neměl Andreu, nebo Šimona, kdyby nemilovala Alexe,“ vysvětlila mě Klára a pošklebovala se u toho.  

„Jsem ráda, že alespoň Andrea je v pohodě. Jestli to není proto, že ji nikdo nemiluje.“ Nakonec mě bylo taky nejlíp v době, kdy mě nikdo nemiloval.

„Ale Andreu miluje Petr, to je jeden kluk z Prahy, kterého ale nechce ona,“ doplnila informace Bára.

„Tak to v tom lítá i Andrea,“ pokrčila jsem rameny.  „Jdu na houby.“

Holky zájem neprojevily, hurá, půjdu sama. Stačí sednout za volant a vyjet nahoru do Brd, kde roste poměrně zdravý vysoký les a jemná žlutá tráva. Tam u silnice nechám auto a půjdu co nejdál od civilizace. Na podzim je les plný houbařů, ale teď v půlce léta se do kopců nikdo nežene. Bude tam klid, ticho, chládek a hlavně samota, vyběhám morální kocovinu a vrátím se na oběd jako nová. Takhle jsem si to plánovala a vyšla před dům. Když jsem chtěla nastoupit do auta, uviděla jsem Danielu, jak vláčí v každé ruce jedno dvojče a běží ke mně.

„Prosím, nemůžeš mi je hodinku pohlídat?“

„Nezlob se, ale jedu do lesa.“

„Tak je vem s sebou.“

„Blázníš, něco se jim stane.“

„Nestane, že ne kluci.“  Naklonila se ke mně. „Jsem vyřízená. Nechala jsem psy venku z klece a vytrhali babičce skleník. Musím s tím něco udělat. Pojď se podívat, co vyvedli. “

Díky, nechci. Dětí mě to nezbaví.

„Tak jo. Co mám s tebou dělat.“ 

Chlapci radostně poskakují, cpou se do auta a Daniela letí pro sedačky a pro holiny. Morální kocovina mě přešla už teď. Zastavila jsem na kraji lesa, kluci vystoupili a než jsem vyndala košík, našli si klacky a vzájemně si vypíchli oči. Když přestali řvát, utřela jsem jim nosy a nařídila, ať jsou zticha.

„Budeme po sobě střílet,“ řekli.

„Dělejte si, co chcete, hlavně nemluvte. “ Zajásali, našli si nové klacky a za křiku ratatat vyběhli po lesní cestě. Hedvábná tráva se chvěla v záblescích slunce, lehounký větřík čechral vlasy, stromy jemně kolíbaly větvemi a uprostřed toho se lesem ozývalo „rarata ratarata bum seš mrtvej!!“ bylo to jako výsadek partyzánů brdské operační skupiny na konci války. Je pravda, že moc nemluvili. Soustředila jsem se na hledání hub, ale pořád jsem musela koukat, kde kluci běhají a nemohla nic najít. Sebrali ještě delší klacky, kterými do sebe začali dost drasticky mlátit.

„Kluci, když najdete nějaký houby, koupím vám dárky,“ slibovala jsem. Přestali mlátit do sebe a začali mlátit kolem, jako by mohli houby ze země vymlátit. I kdyby se jim to podařilo, do košíku by sebrat nešly, neboť  by  byly na placku. Povzdechla jsem a zrychlila krok, snad až se unaví… Došli jsme pod remízky, kterými vždycky vystoupám vzhůru až k mýtině, která je stranou od cesty a občas tam rostou skupinky hříbků. Kluci na chvilku zmlkli a sekali trávu kolem sebe. Pozorovala jsem je a přemýšlela, proč jsou kluci takhle destruktivní už od mala. Pomalu jsme přicházeli k mému nejoblíbenějšímu místu, pasece s vysokou trávou, lesklou, dlouhou a jemnou. Je stranou houbařských tras a namlouvám si, že kromě mne sem nikdo nechodí, jenom srny a laně. Když fouká vítr směrem ke mě a mám štěstí, můžu je  po ránu pozorovat.

„Buďte zticha, uvidíte srnečky,“ slibovala jsem dupajícím dětem, jako by srny ztratily rozum a ohluchly. Když jsme konečně došli na místo, čekal mne absolutní šok. Někdo ukradnul les kolem paseky, zůstaly jen pařezy a pár osamělých stromů. Oněměla jsem. Vše bylo vykácené, po zemi se válely suché větve, země byla podupaná a po jemné trávě na louce ani vidu.

„Kde jsou srnečky,“ útočila dvojčata. Moje království bylo v troskách.

„Asi je někdo zastřelil a snědl,“ sdělila jsem dětem svoje pocity a otočila je k návratu. Vůbec se nad tím nepozastavili. Cestou k autu řešili otázku, jak spí mravenci, jestli na břiše nebo na zádech.  Ráda bych jim poradila, ale nemohla jsem si vzpomenout, jestli spí vůbec. Kluci našli při pátrání po mravencích pár hříbků a vzpomněli si na slíbené dárky, takže jsme se museli stavit v obchodě a koupit dvě sady plastových pistolek s pouty, ručními granáty a dýkami. 

Karel

Vyskočil jsem na parapet Eleniny kuchyně a vklouznul pootevřeným oknem dovnitř. Podle plánu jsem nasadil žalostný tón a začal mňoukat, dostal svoje mlíčko a zbytek pacholíku, v rychlosti se prošel kuchyní a párkrát zapředl, aby neřekla, že jsem nezdvořák. Nezdálo se, že by se mě chystala hladit, a tak jsem nenápadně vyšuměl. Rozhodl jsem se zastavit u Dáji a Sally  a probrat  novinky od Pěničků.   Ulice byla pořád prázdná, vzal jsem to přes pozemek chatky, kde zrovna zastavilo auto a vyskočil Pišta, hladkosrstý jezevčík. Trochu jsem hejbnul kostrou a podlezl plot, z vedlejší zahrady od Sally a Dáji je na něj klidnější pohled. Lítal po zahradě a čuchal jako cvok, všechno značkoval a občas rozčílením vyštěknul. Vypláznul jsem na něj jazyk a obešel bazén, prohnal pár špačků a došel až k domu. Zrovna když jsem se chystal vklouznout kočičím vchodem pode dveřmi dovnitř, uslyšel jsem dusot psích tlapek.

„To mám štěstí, že jdeš, jak ses dozvěděl, že tě potřebujeme?“ Sally mě div neobjala. Takhle mě nikdy žádný pes nevítal.

„Copak copak, hledáš si přítele mezi kocourama?“ Sally poskakovala jako cvok.

„Nech si vtípků. Máme malér.“

„Co se stalo?“

„Dája má potíže. Pojď rychle, mám strach, že umrzne.“

Holky bláznivý, takový vedro, jak by asi mohla zmrznout. Jenže Sally běhala do kolečka a to u kokra znamená, že je vedle. Pak vyrazila tryskem k domu a já šel pomalu za ní. Každá kočka ví, že jsou psi praštěný. Když blbne ona, nebudu taky. Sally rozčilením poštěkávala, bylo to dost nepříjemné, naježila se mi srst.  Došli jsem do kuchyně.

„Tak kde je?“ rozhlídnul  jsem se. Sally strčila čumákem do dveří lednice. V tu ránu jsem vše  pochopil.

„Je tam…vevnitř?“

„No víš, my si chtěly trochu užít…. všichni naši jsou v pelíšcích do oběda. Tak jsem otevřela lednici, Dája tam hupla, aby něco dobrého vybrala a jak to všechno olizovala a ochutnávala,  dveře zapadly. Uvnitř je příšerná zima. Mám strach, že umrzne.“

Zamňoukal jsem a zevnitř dostal slabou odpověď.  „Ještě je na živu,“ sdělil jsem Sally. „No tak ji pusť ven.“

„To je právě problém. Nedaří se mi dveře otevřít. Podívej.“ Plácla packou ze strany do lednice, zachytila se drápkem a když to udělala asi po třetí, nečekaně zasekla a táhla. Dvířka se pootevřela a já mezi ně rychle strčil packu. Jak jsem říkal, mám postřeh. Jen jsem měl strach, aby mi v těch dvířkách neuvízla. Sally rychle přidala hlavu a podařilo se nám lednici otevřít. Dája vyletěla ven jako střela.

„Nemůžu uvěřit, že se to podařilo,“ oddechla si Sally.

„Jak dveře zapadnou, nejde to hned znovu otevřít. Vypozoroval jsem to u Eleny. Příště je napřed musíte mít úplně dokořán a až pak tam lézt,“ radil jsem holkám.  Dája si olizovala kožich, jektala zubama a nebyla schopna slova.

„V životě mě tam nikdo nedostane,“ mňoukala plačtivě, když se vzpamatovala. Párkrát jsem se kolem ní protáh a konejšivě se ni otřel.   Pak jsem jim řekl o těch jámách. Nevím, jestli chápaly, jak vážná je situace. Sally slíbila, že se pokusí nějak dostat k Pěničkům na očuch, až půjdou na procházku.

„Dáme si sraz večer.  Přes den je vedro,“ řekl jsem Dáje a rozloučil se.

„Jdu si lehnout,“ kníkala kočka. „Mě teda žádný vedro není. Uvidím, jak mi bude. Kdybych nedorazila, tak jsem marod.“

No, stejně mám dneska napilno. Než dám do pořádku barák a zahradu, bude večer. Jejich  panička se právě vpotácela do kuchyně a začala vařit snídani. Nevím, čím to, ale lidi chodí vždycky brzy, nebo pozdě.

Pokračování v sobotu 3. srpna

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.

 

Vložil: Anička Vančová