Rozsvěcím svíčky, měkké světlo zaplavuje stůl a hvězdy trochu pohasnou. Učím se být sama… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně… Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají… Hlavní postavou minulého pokračování byla nešťastná Elena, nyní se děj vrací ke Karlovi, podivným dírám u Pěničků a jedné divoké noci naší vypravěčky.

Karel

V altánu jsem si pomalu přeseděl ocas, je tma jako v pytli, kočky jsou asi někde na frejích. V pěničkovic zahradě se nepohne ani list. Začínají se mi nudou klížit oči, když vedle vrznou dvířka kotce a bulteriéři, kteří se vyspali z odpoledního zátahu na rododendrony, vyráží s pánem na večerní vycházku. Jsou k popukání, na tlamách mají košíky, na krku obojky a táhnou jako sněžní psi. Jazyky jim visí z tlamy, jejich růžové záblesky vystupují ze tmy. Když dovlíkli svého páníčka k pěničkovic brance a začali se na ni sápat, dostali řemenem přes záda. „Co to děláte, bestie? Nebylo toho dneska dost? Snad nechcete vyrvat ještě hortenzie u Pěničků,“ nadává jim páníček.  Vyjdu ven ze stínu, dojdu po chodníčku  až brance, aby mě mohli dobře vidět, i když  jejich chování ukazuje, že o mě dobře vědí.

„Čau kluci“, povídám přátelsky, „už jste uklidili peří?“ Pak se protáhnu a mňouknu, efekt je okamžitý.

„Uííí vrrr!“

„Co to máte za chrániče na tlamách, snad se nebojíte, že vám někdo rozbije hubu?“

Vzteky mlátí hlavami o zem. Já jsem v klidu. I kdyby přeskočili plot, a to by určitě tihle dva dokázali, mají stejně ty koše přes ksicht.

„Být váma, tak si dám pohov. Ještě si těma drátama vyšťouchnete oko,“ loučím se s nimi a vracím se do altánu. Dneska jsem si užil.

Pár minut je klid, v domku zhaslo světlo. Nad hlavou  svítí hvězdy, kdybych byl mladší, tak vyskočím na střechu, cítím to vábení dálek. Mnááááu, zazpívám si teskně od srdce. Najednou mě nečekaně nabere něčí noha a odhodí mě stanou.

„Jedeš, potvoro, chceš dělat rozruch?“ Docela jsem se lek. Nade mnou stojí Pěnička, příšerně smrdí cigaretami a chlastem, v jedné ruce drží láhev piva a ve druhé Olinku.

„To jsi ty?!“ ozve se z domku hlas paní Pěničkové a rozsvítí se světlo.

„Jo, kdo jinej by za tebou v noci lez, ne? Zůstanu chvíli číhat na toho škůdce,“ křikne do tmy Pěnička. 

„Vezmi si něco na sebe, ať nenastydneš,“ světlo zhasne a je klid. Ta tlustá baba  z trafiky se posadí na lavici, smrtí tím samým jako on a ještě spoustou hnusných pachů navíc, Pěnička se posadí vedle ní a co myslíte, začne jí olizovat. Není to poprvé co to vidím, oba funí, nedá se na to dívat a bude to ještě horší.

Dneska žádný kočky nedorazí, pomyslel jsem si a  šel domů. 

8.

Už dvacet minut sedím pod pergolou. Vypila jsem sklenici růžového a snědla kus sýru a šunky s melounkem.  Nad hlavou  rozzářená obloha, noc jako stvořená pro přistání vetřelců… Dívám se na mobil, jestli někdo nevolal, jsem samozřejmě směšná. Zakláním hlavu a pozoruji nebe, jestli nepadají hvězdy ale Perseidy už jsou pryč a  ani nevím, co bych si měla přát. Je to vlastně příjemné mít  klid. Rozsvěcím svíčky, měkké světlo zaplavuje stůl  a hvězdy trochu pohasnou. Učím se být sama. 

Vojtěch dorazil, až když byla láhev z půlky prázdná, ale otevřel další a rychle mě dohnal. Mluvil o práci na domě a já mlčela. Bylo mě docela dobře, cítila jsem klid letního večera a děkovala osudu za krásné místo, kde žiji svůj život. Dospěla jsem k závěru, že můj muž je hlupák – ne proto, že opouští mne, ale dny, jako je tento.  Protože ho mám ráda, bylo mi ho líto.

„Tentokrát jsme tady naposledy jako lufťáci,“ přerušil mé myšlenky Vojtěch. „Zina už  balí, rodiče tu zůstanou s dětmi a my se vracíme do Prahy dobalit. Koncem příštího týdne mám objednané stěhováky.“

„No vidíš, dočkali jste se. Barák máš hotový.“ Vojtěch se usmál.

„Tak si na to ťuknem.“ Už jsem měla sice dost, ale odmítnout jsem nemohla. 

„Čin čin, ať žijem,“ pronesl, zhluboka se napil ze své sklenice, pak jí odložil, naklonil se ke mně, asi minutu zůstal ve strnulé pozici a nakonec mě políbil. Mohla jsem to čekat, podle toho minutového náklonu, ale zaskočil mne. Bála jsem se, že vyliju víno a nehýbala  se.  Vojtěcha to zřejmě povzbudilo, sebral mi z ruky sklenici, taky ji odložil, sundal brýle, přisedl si blíž, objal mě a znovu mě začal líbat, tedˇ už doopravdy. Zaplavil mě zmatek. Jedla jsem přece ten páchnoucí sýr…. a co když se vrátí děti…..bylo to takové mokré a slizké…….pomoc, co mám dělat….Vojtěch přidal ruce, měl horký obličej a já se bála dýchat, abych nevydechla odér sýru.  Jeho ruce mě znervóznily, když sedím, dělá se mi fald (docela velký) na žaludku. Měla jsem mu asi obtočit ruce kolem krku a začít vzdychat, večer byl jako stvořený pro lásku, jenže on je o osm let mladší, ženatý, se třemi dětmi a  jeho manželka mi bude  zalívat kytky, až odjedeme na dovolenou. Povzdechla jsem a trochu se odtáhla. Špatně to pochopil.

„Pojď nahoru, Šimon je venku, v domě nikdo není,“ zašeptal chraptivě.

„Neblázni, může se kdykoliv vrátit a dokonce s mojí dcerou.“ 

„Tak půjdeme do sklepa nebo na půdu,“ šeptal něžně. „Jsme tu dneska naposled sami…., naposled…“ znovu se nade mě sklonil jako nějaký pták, šešpulil pusu – ne, to nedokážu, škoda, mám ho   sice ráda, ale…chtělo se mi skoro brečet. K čertu s morálkou. Necítila jsem nic, opravdu nic, jenom paniku, jak z toho. Všechny moje kamarádky mají avantýry, tak bych to snad měla dokázat taky. Trochu víc jsem se k němu přitiskla, ale pořád jsem necítila nic, než jeho horké ruce a mokrou pusu.

„Napustím vířivku, zapálíme si svíčky a zamkneme se v zimní zahradě. Není tam odnikud vidět, bude se  to líbit,“ sliboval. Živě  jsem si tu scénu představila, jak vstupuji pečlivě zachumlaná v osušce  do vířivky, čekám, až začne bublat a ponořená po krk do vody, odkládám konečně nacucaný  ručník. Pak zavolám „už můžeš“ a on přichází a br, leze nahý ke mně do horké vody.

Uvědomila jsem si, že mám jeho ruce  na holé kůži a skoro jsem se mu vyškubla.

„Vojto, tohle fakt nejde,“ zaprosila jsem.

„Proč to nejde?“

 Nemůžu mu říct, že bez brýlí z blízka vypadá děsně.

„Protože tady budeme spolu zbytek života bydlet, proto.“

„Ale já tě miluju.“

„Tím hůř. Co kdybych se zamilovala taky?“

„To by bylo pěkný….“ znovu si mě přitahuje.

„Nebylo. Představ si, jak ti pořád civím do oken, klepu na dveře, nosím ti kytky, bábovky a pečená kuřata..“ 

„Blbost, taková  nejsi.“

Znovu jsem ucítila  cizí ruce kolem svého nedokonalého pasu. Postavila jsem  se a jeho obličej se mi ocitl rovnou mezi ňadry a ruce na zadku. Teď už jsem věděla  jasně, že by to nešlo. I Vojtěch  podle toho, jak jsem couvla o krok dozadu, pochopil. Posadila jsem se celá rudá na lavici a přemýšlela, jak navázat konverzaci. Začal sám.

„Proč mě nechceš? Nepřitahuju tě?“

„Už jsem ti to řekla, že se mi líbíš. Dokonce jsem tě kdysi trochu milovala,“ vymýšlím si, ale ne úplně. Najednou řekl něco, co  mě postavilo na zem.

„Neměla bys mě odmítat. Třeba jsem tvoje poslední příležitost.“ 

Na vedlejším pozemku se ozvaly kroky a my  zmlkli. Děti se vrací.

„Alexi, nech mě,“ slyším Báru.

„Jenže já tě miluju, viš?“ řekl druhý hlas.

„Tak proč chodíš s Andreou?“

„Protože jsme na sebe zvykli a ty mě nemiluješ.“

„Tak vidíš.“

„Ale já stejně miluju jen tebe. Dej mi aspoň malou pusu.“

„Nedám ani za nic.“

„Prosím.“

„Fakt toho nech a pojď pro ty osušky. Jestli tady budeme ještě chvíli, budou si myslet bůhvíco.“ Hlasy zmizely v domě. Natahovala jsem uši a za chvíli slyšela, že se kroky vrací a mizí u řeky. Oddechla jsem si.

„Tak to vidíš,“ řekl Vojtěch. „Jsi úplně stejná, jako ta tvoje dcera.“ Pohladila jsem ho po ruce a zašeptala :„promiň“, i když za tu větu o poslední příležitosti  by se měl omluvit spíš on. Jenže co když má pravdu?     

Karel

Došel jsem domů bez úhony. Dveře na verandu byly dokořán, tak jsem tam opatrně vklouznul, i když je to psí teritorium. V domě bylo ticho,  v dálce hrála televize. Našlapoval jsem na špičky a vplížil se  až do pokoje, kde v křesle chrupala  domácí. Psi  a pán nikde. To znamená, že jsou všichni tři v ložnici a to znamená, že křeslo a televize jsou moje. Vyskočil jsem do polštářů, trochu jsem se přimáčknul, aby se necítila  tak sama a čekal, až začnou vysílat něco zajímavého.  Běžel nějaký pořad o autech, skřípaly brzdy a ozývaly se rány. Už jsem chtěl jít spát, protože tohle opravdu nemám rád, mám z toho nervy nadranc. Naštěstí  začal blok krátkých pořadů o šamponech,  pití a telefonech. Tyhle filmy se mi líbí, hodně se to hýbe a bývají tam i programy pro zvířata. Hned první mě pobavil. Nějakej chlápek si hrál se svým zlatým retrívrem, dováděli spolu jako dva cvoci. Pak šel do kuchyně a nandal do psí misky psí žrádlo. Chlupáč se olizoval, tetelil radostí, čekal žvanec. No a ten bezva chlápek najedou povídá: „ Jedeš,“ a zblajznul tomu čoklovi celou večeři sám. Musel jsem se chechtat. Pak vysílali  nějaký nový film o kočičím jídle.  Hlavní představitelka  byla šťabajzna. Měla perfektní figuru  a nádhernou srst. Vykračovala si po měkkém  trávníčku lehkým krokem, rozhlížela se do všech stran, oči jsem na ní mohl nechat. Nakonec jí dali do misky vzorek jídla a asi bylo moc dobré, protože ho snědla a pak se dlouho a svůdně olizovala, olizovala, olizovala. Byl jsem z toho úplně vedle. Nakonec říkali, že když budu kupovat „Kitekat“ pro kočky, můžu vyhrát padesát kočičích pelíšků. To se mi zdálo zvláštní. Kdybych vyhrát tu kočku, to jo, to by koukala celá vesnice a  v altánu by praskli  vzteky. Ale co bych dělal s padesáti pelechy? Pak začal zase ten  film o skřípání brzd. Ještě bych měl špatný sny a tak jsem se opatrně vysoukal z křesla a mazal do sklepa. Pelech je pelech a  mě stačí jeden…. Sladké sny. 

9.

Vojtěch se rozloučil, já uklidila nádobí a sfoukla svíčky. Bylo vedro. Teplý vítr, který mírně foukal,  vysoušel zahradu. Pustila jsem vodu a začala kropit víno, pnoucí rostliny, kytky a zeleninu. Vzduch  zvlhnul. Zahrada žíznivě pila. Vypnula jsem vodu a  poslouchala, jestli neuslyším děti. Vyšla jsem na násep k řece a slyšela cákání. Chvíli jsem se zastavila a doufala, že nejsou namol, aby se jim něco stalo. Pak jsem se o ně začala docela bát, tak jsem se vrátila  a porozsvěcela světla v domě, někdy to zažene špatné myšlenky. Vojtěcha jsem nemohla dostat z hlavy, bylo to tak hloupé.  Skoro o půlnoci  jsem si vzpomněla, že máme jít s Ríšou  plavat. Což bylo to poslední, po čem jsem  tuhle noc toužila, zadoufala jsem, že bude utahaný a nebude mít sílu. Nakonec už taky není nejmladší a celý den dře. Vzala jsem si  noční košili a zapadla do postele s knížkou a mobilem. Napsala jsem Kláře, ať mě prozvoní, až půjde domů, v létě je tu plno cizích lidí a raději hlídám z okna, když jde sama z hospody. Pak jsem napsala Báře, ať se mi hned ozve, že chci jít spát. Trvalo asi půl hodiny, než mi zavolala.

„Můžu spát u Alexe? “

„Zase? Proč proboha, máš to vedle. Přijd´ domů.“

„Prosím!“      

„Báro neblbni. Víš, že má holku.“

„Ale mami, je to kamarád. Je tu s náma ještě Šimon, posloucháme muziku ve studiu ve sklepě a pak si vezmeme do postele nějakej film.“

„Moc se mi to nelíbí.“

„Prosím. Záleží mi na tom.“

„To pořád spíte všichni tři v jedný posteli?“

„Jo, a nic se neděje, jestli ti jde o tohle.“

No, nepředstavovala jsem si hned nějaké hambatosti. Ale kluci z ní jsou určitě nervózní.

„Tak dík, mami. Přijdu na snídani.“ Ani nečekala na odpovědˇ a zavěsila. 

Mám pěknou zlost, že jsem  sama a není tu její otec. Všechna odpovědnost  padá zase na  mě.  Ležím a dostávám zase strach. Co když se na ni ti dva dohodnou. Představuji si brutální znásilnění a třesu se. Zkouším jí znovu volat, marně, ale ve sklepě mají díky elektronickému vybavení špatný signál,  nebo to kvůli  hlučné muzice neslyší. Klepu se jako ratlík, bojím se víc a víc.   Naštěstí zazvoní telefon a na displeji se objeví Klářino číslo. Vyběhnu před  dům a  vidím, jak přichází tmou.  Jakmile je doma, líčím jí, že je Bára s klukama sama u sousedů.

„Ta je blbá,“ nadává Klára, „pořád leze za Alexem, celej večer po sobě koukali, než přišla ta jeho Andrea.“ 

Tohle je mi teď fuk, nechci se bavit o morálce. Řeknu Kláře,   čeho se bojím.

„To je blbost,“ řekne, než se zavře v pokoji. „Dobrou, jsem úplně mrtvá.“

Nemůžu říct, že by mě uklidnila, ale co mám dělat. Nemůžu tam takhle v noci vtrhnout, měli by na mě za blázna. Nějak jsem z toho usnula. Vzbudilo mě zazvonění mobilu. Nevěděla jsem, kolik je, venku byla  tma.

„Ahoj, čekám na jezu. Neříkej, že spíš?“  Ríša je dneska zřejmě jako rybička. Chvilku mlčím, snažím se vzpamatovat.

„ Pamatuješ si ještě na mě, jsem tvůj starej kámoš? Žádný výmluvy. Slíbilas mi romantiku, tak koukej přijít. Rozdáme si to k loděnici a nazpátek, dám ti náskok.“

„Už běžím, za minutku jsem tam.“ Mžourám na displej mobilu. Jsou dvě. Musím se probrat. Přece nejsem ještě tak stará. Představa koupele ve studené řece je příšerná. Bude to legrace, jako kdysi. Je krásný večer, úplněk. Abych pravdu řekla, nic nezabírá, jsem k.o., ale házím na sebe dlouhé bavlněné  šaty, beru největší osušku, co máme a belhám se k jezu. Připadám si jako cvok. Jez šumí a v rákosí nad ním vidím ve světle bledého měsíce nahého Ríšu po kolena ve vodě, jak na mě mává. Zvednu ruku a taky mu zamávám, mělo to být jako kdysi, ale je to o hodně jiné. Naposled jsme se byli takhle koupat  nejmíň před dvaceti lety. Doufám, že všichni hluboce spí. Není tady jen našich pár vil a jedna bytovka, jako dřív, je tu  celá vilová čtvrť plná cizích lidí. Jen ta řeka a jez je stejná. Šumí stejně, voní stejně, dojímá mě to. Zalezu po krk do rákosí a sundám si šaty.  Budu se koupat nahá. Kdybych si vzala plavky, Ríša by se potrhal smíchy. Vidím, že plave  směrem k jezu a rychle skáču do vody a plavu za ním. Voda trochu páchne bahnem a hnilobou, ale jakmile odplavu kousek od břehu, je neuvěřitelně teplá. Ještě pár temp a jsem na hraně jezu, kde se Ríša přidržuje  kamenů a dívá se dolů po proudu. Chytím se kousek vedle něj a musím uznat, že  šumění  a měsíční svit vytváří fantastickou kulisu. Při pohledu do bílé pěny a valící se masy vody člověk zapomene,  kolik mu je. Ríša ručkuje po jezu ke mně, opatrně, aby ho nesebral proud. Vyhoupne se na hranu, posadí se na jez a nohy hodí po proudu vody, jako jsme to dělávali zamlada.

„Pojď si sednout vedle mě,“ podává mi ruku.

„Já se bojím, aby mě v té tmě nevzala voda,“ přiznávám se.

„Co šílíš, je světlo jako ve dne.“  Opravdu, je to jako ve Šrámkově „Měsíci nad řekou“. Úplněk, jez, Ríša…. Podávám mu ruku, trochu zavrávorám, když se postavím na nohy, ale podaří se mi rychle sednut a nepoškrábat se o kameny.

„Vidíš, ještě to dokážem,“ překřikuje hukot Ríša. Je to vážně skvělé. Chvíli mlčky sedíme a užíváme si to. Najednou si uvědomím, že nemám plavky a že v tomhle světle je na jez vidět  z kempu. Kašli na to, poručím si. Ale nemůžu si pomoct, kouzlo je zlomené. Opatrně se otáčím na bok, nemotorně se přidržuji Ríši, je  jedno, jaký fald mi kde visí.  Potřebuju se dostat do vody a jakmile se mi to podaří, vyrážím proti proudu, zápasím s ním,  jez táhne  dolů, zabírám mužnými tempy a pomalu  se dostávám do klidnějších vod. Hladina kolem  je temná, černá, nebezpečná. Ještě že jsem se vody nikdy nebála, ale s tmou jsem na tom o poznání hůř. K loděnici je to přes půl kilometru, sama uprostřed proudu se trochu bojím. Kolikrát jsem tuhle trasu plavala pozdě v noci uprostřed léta, a teď poprvé cítím chlad.

„Poplav“, křiknu na Ríšu, je mi jedno, kdo vyhraje, nechci plavat sama. Ten jen čekal na zavolání, slyším plácnutí a mocný kraul rozráží hladinu.

„Ty to snad s tím závodem myslíš vážně,“ volám a zabírám.

Samozřejmě mě předhonil, nechal mne za sebou, jen se zeptal se: „Dobrý?“ a jakmile jsem řekla: „Jo,“ plaval dál. Na ponton u loděnice se vyšvihnul o hodnou chvíli dřív, než já,  sehnul se a v ruce držel ručník, který si tam musel připravit. Zvolnila jsem tempo, zhluboka dýchala a pomalu doplavala k loděnici. Ríša mi podal ruku a když jsem se vyškrábala z vody, hodil kolem  mne osušku. Vděčně jsem se do ní obalila.

„Je mi šílená zima.“

„Dáme si odvetu k jezu?“

„Klidně, ale nech mě vydechnout,“ zaprosila jsem. „Nevím, čím to je, ale je mě příšerní zima.“ Drkotala jsem  zubama a nemohla to zastavit.

„Takhle tě neznám,“ řekl starostlivě. „Pojď do loděnice, hodím přes tebe deku a trochu se zahřeješ.“ 

Podává mě ruku  a pomáhá po polámaných dřevěných schůdkách nahoru, noc je sice jasná, ale  jsem mu vděčná, po tmě to tu neznám. Cvakne zámek, dveře loděnice skřípají a kolem je najednou úplná tma. Ríša  někam sáhne a tuším nejasný obrys  deky v jeho rukách.

„Pojď,“ roztáhne ji a já pod ni vklouznu, rozkládá mi ji kolem ramen, čekám, že bude kousat, ale je flízová, měkká, obrovská, pouštím na zem mokrý ručník, balí mne do ní a najednou stojím až u něj,  moje prsa se dotknou lehounce jeho hrudi, pocit, jako bych se spálila  a najednou se ve mě zdvíhá nečekaná přílivová vlna. Nutím ji klesnout, ale zvedá se další, ještě silnější, a další, zepředu mě hřeje jeho tělo a zezadu flíz. Pomalu mě k sobě přitahuje. Nedokážu tomu čelit, strhává mě příboj, který mne unáší, smýká  mnou a strhne  k zemi. Vlny jdou jedna za druhou, hází se mnou do všech stran, jsem skoro v bezvědomí. Nevím, jak dlouho to trvá, je to jako moře, jen místo slané chuti cítím v ústech bahnitou příchuť Berounky. Když příboj umlkne, chvíli ležíme vedle sebe mlčky. 

„Teda to bylo dobrý,“ přeruší ticho Ríša.

„To bylo,“ vydechnu.

„Tohle kolo jsi vyhrála, “ směje se Ríša. „A nestyď se.“

Hrome, jak poznal, že jsem se začala stydět! Nic neříkám, jen tak decentně a nenápadně se k němu stulím a zamotáme se do deky. Jsem ráda, že je taková tma.

„Co nás to napadlo,“ pípnu po dlouhé chvíli mlčení.

„Nevím, ale byl to skvělej nápad. Jestli tě ještě někdy uvidím tak zvadlou, jako dneska, jdeme rovnou sem. Jez můžeme vypustit, “ říká Ríša a hladí mě po tváři.

Musím uznat, že mě překvapil. Tohle jsem potřebovala, ale ani ve snu bych se na takový nápad nezmohla. Jsem unavená, venku bude svítat, nemíním řešit, co bude ráno. Jdeme ruku v ruce po náspu k zadní brance našeho domu, deka se za námi vleče, jakoby si Bílá paní vyšla podél Berounky. Když strčím do zadní branky, Ríša mne zlehka políbí, vyklouzne zpod deky a nahý a svobodný kráčí dolů, k jezu, kde máme ve vrbičkách ukryté šaty. Dojdu do domu, stále zabalená v dece padám do postele a moje poslední myšlenka je „pchá, poslední příležitost“.

Pokračování 27. 7.

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.

 

Vložil: Anička Vančová

Přes kočičí hřbet, Simona Mahlerová Šustková, HP, Čtení na pokračování,