„Vykašlat se na něj? Já ho mám ráda, víš?“ řekla tak oddaně, že bych do ní nejraděj strčila… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně… Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají. Karel si žije svůj klidný život starého kocoura, pro nějž je bábovka už víc než sex se sousední Mindou, a naše hrdinka? Ta žije i nežije se svým exmanželem, který s rodinou částečně stále bydlí. V minulém pokračování ale oba trochu bolelo srdíčko. Jak je to dál? Čtěte!

Karel

Pěkně jsem si nacpal bříško, dostal jsem syrový jatýrka s rejží a do toho žloutek, bylo to nadrobounko a cítím se na pět. Možná  až večer půjdu ven, hodím řeč s Mindou, pořád kroutí těma svýma zelenýma očima… Natáhl jsem se do pelíšku a upředl pěkné klubíčko, venku se zatím setmělo. Na dnešní večer mám malý plán. Je teplo, přes den jsem si pěkně pospal a jsem fit, bude  vlahá noc. Nečekejte žádnou erotiku, i když jeden nikdy neví, můj plán se ale týká Pěničkovic zahrady a záhadného návštěvníka. Rozhodl jsem se přijít tomu na kloub, no a jestli si čekání  trochu zpříjemním konverzací s mladou kočkou, kdo mi to může vyčítat.

Vyskočil jsem pěkně přímo ze sklepního okénka na zahradu. Strelka a Bělka nikde. Vykračoval jsem si zahradou, jako by byla jen moje, ale uši jsem měl našpicované. Díky bohu, smysly mi ještě slouží.  Ani jsem se nemusel otáčet, abych věděl, že ti dva po mě jdou. Země se chvěla, jako by po ní běželo stádo krav, a vzduch naplňovalo ryčné „hauhauhauuuu“.  Fakt taktikové. Poslouchal jsem a nezrychloval, proč taky. „Uuuu“ rozčíslo vzduch a mě dalo signál k elegantnímu lehkému skoku, který mne vynesl na sloupek. „Vii“, ječeli  s čumáky zapíchnutými do plotu. Podle mého očekávání to jako obvykle neubrzdili a čenichy si natloukli o šestou až osmou plaňku, jak nudné. Pokochal jsem se pohledem z vrchu. Pak jsem seskočil na vnější stranu plotu k silnici a doufal, že na dohled nejsou další psiska. Nedbale jsem pokynul mým přátelům ocasem. „Jděte si hoši nechat vyndat třísky, ať se vám to nepodebere, a brzy do postele,“ řekl jsem na dobrou noc a vyrazil do tmy. Cestou jsem potkal tuláka Macka od řeky, razil za kočkama do sousední vesnice, ale slíbil, že do altánu dorazí později.  Zastavil jsem se taky na kus řeči se Sally, jedinou psicí, s kterou se dá mluvit. Bydlí spolu s kočkou Dájou přímo u řeky, přistěhovaly se nedávno. Jsou obě tak trochu divné, nejsou si jisté svou orientací, řekl bych. Spí spolu v jednom pelechu, považte, kočka a kokršpaněl. Sally se léta nestýkala s nikým jiným, než s kočkama, takže nedělá problémy z toho, že je pes. Dája mi nedávno v altánu vyprávěla, že o její koťata se starají společně,  protože Sally je vykastrovaná. Moc se v těhle  věcech nevyznám, ale myslím,  že nemůže mít štěňata. Zdá se mi, že je to výborný nápad, kastrovat psice. Je mi  sympatická. Navíc je ohromně šikovná, umí si například packou otevřít lednici. To nekecám, nedávno mi holky pozvaly na mejdan, když byly samy doma. Normálně bouchala packou do lednice ze strany tak dlouho, až se dvířka pootevřela, pak mezi ně strčila čumák a otevřela lednici úplně dokořán. Mají to dobře secvičený, Dája vleze dovnitř a vyhází, na co mají chuť. Bylo to super, dali jsme si uzenáče, šunku a tvaroh a pak mě bolelo břicho. Škoda, tohle kdyby tak uměli ti moji dva tupouni. Ale to ne, pořád slídí, co kde sežrat, ale že se dá dojít pro jídlo do lednice, na to nepřijdou ani náhodou.

„Už jsi viděla ty díry v trávě naproti u Pěničků?“, zeptal jsem se, aby řeč nestála.

Pokývala hlavou,  až se jí ušiska třásla. „Ráno jsme se tam na skok stavovali. Trochu jsem to očichala a nechce se mi to líbit.“

Dostal jsem strach, abych se do něčeho nenamočil.

„A co se ti na tom nezdá,“ zeptal jsem se pro jistou.

„Já ti nevím, ale tak nějak divně to smrdí….tak hnusně, smradlavě, víš.  Ještě nikdy jsem nic takovýho nečuchala.“ 

„Dneska v noci budu hlídat,“ vůbec nevím, proč jsem se začal vytahovat. A zrovna před psicí.

„To seš dobrej. Já se v ve tmě bojím,“ zašeptala stydlivě. „Vyřiď Dáje, ať přijde večer brzy domů, držím ti palce, hrdino,“ štěkla a rozběhla za paničkou.     

7.

Cestou domů jsem se stavila za Elenou. V obchodě se svítilo, uklízela a počítala tržbu, malý David si hrál s plechovkami od Coca coly. Vypadala  osaměle, dlouhé rezaté lokny jí padaly do čela, ale i neupravená byla hezká. Jenom její ohnivý temperament jako by se někam vytratil,  energie čarodějky, která  dokázala u lidí určit auru, byla ta tam.

„Proč tohle děláš ty?“ zeptala jsem se místo pozdravu. „Olinka  sedí  U štiky, pojídá smažák a  ty  s dítětem uklízíš.“

Pokrčila rameny.

„Ta mi nesečte ani dvě a dvě. Znáš ji, ráno přijde, posadí se jako do kukaně, listuje časopisy a cucá bonbóny. Papírky nechá padat pod sebe  na zem.“

No, je to pravda a Elenu trafika prakticky živí. Pohladila jsem Davida po hlavě. Nemám to dítě moc ráda, má takové vodnaté oči po tatínkovi, vybarvený je po mamince, ale nemá její kouzlo, vypadá jako termit. Dvojčata  Pat a Mat jsou sice sígři, ale normální. Tenhle kluk je  zvláštní.

„Jak jsi na tom?“ zeptala jsme se spíš jen tak.

„Plná sezóna, nestačím shánět zboží. Marián se ani neozve, a tak jsem na všechno sama. Příští týden si Davídka vezmou naši na Slovensko, tak to snad bude lepší.“ 

„Vykašli se na Mariána. Už dávno ses měla od něj odstěhovat. Stejně je ten váš byt příšernej.“  „Já ho mám ráda, víš? A on se určitě nakonec vrátí. Má moc práce, snaží se vydělat peníze,“  řekla tak oddaně, že bych do ní nejraděj strčila.

„Pozdravuje tě Ríša,“ řekla jsem jí na odchodu.

„Díky,“ usmála se .

„Nechceš jít večer s námi chvilku na jez, až  David usne?“

„Nemá mi ho kdo pohlídat. On se v noci budí a brečí, víš,“ potřásla lítostivě hlavou.

„Stavte se zítra, budu sama doma, kdybys potřebovala na chvilku pohlídat,“ řekla jsem už ve dveřích a kráčela k domovu. Cestou jsem nad ní přemýšlela. Jak může být hezká a chytrá holka tak hloupá. Všechno, co vydělá, dá Mariánovi. Před pár lety, když byla těhotná,  koupili malý domek ve vsi, aby  dítě mělo zahradu. Strašně se tenkrát radovala, byly jsme se tam podívat, už jsme vymýšlely, kde bude kuchyň, ložnice a tak. Pak Marián všechno rozvrtal, došly mu peníze a zmizel někam do Plzně, kde má prý práci. Práci, nepřinese ani korunu a domů se dostane jednou za půl roku. Elena chodí do domku větrat a když něco vydělá, podle jeho pokynů nechá nahodit další kus stěny. Dům mezi tím zchátral,  teď by se tam nedalo bydlet ani náhodou. Chová se jako husa. Velmi atraktivní, ale  zanedbaná husa. Stačilo by  málo, a určitě by si snadno našla někoho jiného, například Ríša za ní běhá jako blázen. Kdysi mu stála modelem, on fotí,  má výstavy i v Praze. Možná, že spolu tak trošku něco mají, napadlo mne. A proč ne, když  byl Davidovi rok, ptala se,  jak dlouho po porodu si mě začal muž zase všímat. Nakonec z ní vypadlo, že se jí Marián nedotkl od chvíle, kdy zjistila, že je těhotná. Pochybuji, že  se to od té doby změnilo, Ríša je  při ruce…jenže ona je tak ctnostná.  

Zabočila jsem kolem potoka na násep k řece a kráčela po něm kolem přestavěné chaty a našich čtyř starých vil. Pod vrbičkami  dole u řeky jsem zahlédla Báru s klukama a s Alexovou slečnou. Ach jo, jak je to dlouho, co jsme takhle sedávali my. U Alice se svítilo skoro v celém domě, jediný vypadal vesele a zabydleně. Po zahradě běhala kokršpaněla Sally, přiběhla k plotu  zaštěkala na mě. Náš dům byl tmavý a opuštěný, cítila jsem, jak se mi nechce domů. Dokonce jsem se začala těšit na to, až se rodiče vrátí z chalupy.  Od Vojtěchovy vily jsem zaslechla volat svoje jméno. Seběhla jsem z náspu dolů k zadní brance, kudy se vychází k řece. Vojtěch čistil bazén, který modře zářil do tmy. Vysoký, v brýlích a kraťasech vypadal jako intelektuál z filmů Woody Allena.

„Myslela jsem, že přijedete všichni.“  

„Jsme tu jenom se Šimonem, má něco domluveného.  Asi je venku  s Bárou, ne?“

Kývám a on pokračuje: „Zina přijede s malými dětmi až pozítří. Chci posekat zahradu, vyčistit bazén a všechno zalít, přijede i tchyně s tchánem,  bude tvrdá revize.“ 

Nic na to neříkám, co taky. Chvíli pomlčky pozoruji, jak loví z hladiny nějakou nečistotu a říkám si, co by chtěli revidovat. Holku provdali dobře, na to, že nic neměla a byla rozvedená s dítětem.

„Nechceš se vykoupat?“

„Ani ne, když tak později. Večer bych ráda skočila do řeky.“

„Vážně?“ Vojtěch se diví, jako bych se chystala přeplavat kanál la Manche. Zapomněla jsem, že není místní.

„To víš, holky z venkova. Máš něco k večeři?“ napadlo mne.

„Chtěl jsem si zajít ke Štice.“

„Dám ti půl hodiny, dodělej to a já zatím něco nakrájím a nanosím to pod pergolu. Jsem dneska taky sama, tak budu ráda, když přijdeš. Vojtěchovi zasvítily oči.

„No ne,  ty mě zveš na rande? Neříkej, žes opustila svoje pevný zásady?“ Chvíli nevím, co mu na to říct vtipného. Tak jsem zticha, což ho znejistí. Normálně mi něco napadá, ale dneska jsem plonková. Zamávám a mizím ve vedlejší brance, která vede do naší ztemnělé zahrady.

Pokračování 21. 7.

Vložil: Anička Vančová