Voňavá bábovka. Pro starého kocoura lepší než sex… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování
29.06.2024
Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz
Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.
V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně… Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají. Minulý víkend jsme si přečetli něco jako prolog: Představila se naše hlavní hrdinka, která se narodila v Praze, ale většinu života tráví u Berounky, i kocour, který popisuje svůj život od kotěte. Pojďme se začíst dále…
3.
I já jsem se změnila. Mám obavy, že alespoň navenek ne k lepšímu. Nemyslím teď tu zmiňovanou debatu o psychiatrovi, cvok myslím nejsem. Samozřejmě jsem bývala pružnější a veselejší. Občas se na sebe usměju do zrcadla a řeknu si, že to ujde, ale dost často to není nic moc. Dvě dospívající dcery s člověkem zacvičí, všechny ty radosti a starosti. Jejich otec s námi bydlí na půl úvazku, jsme patnáct let rozvedení, ale zatím se neodstěhoval. Někdy bych mu ráda pomohla, protože jsem pořád napůl sama, ale jindy si říkám, že jsme si na sebe za ta léta zvykli a budu těžko odvykat. Po dvaceti letech a rozvodu už není vztah o sexu, ale o soužití a závislosti. Má v Praze malý byt s poddajnou dívkou, která nemůže zaboha pochopit, proč se drží zestárlé matky svých odrostlých dětí, a proč dojíždí dobrovolně z venkova. Kdybych někdy měla možnost popovídat si s ní, sama bych jí to neuměla vysvětlit. Ale je to docela zábavné. Každopádně jsem na tom o lépe, než většina mých kamarádek vdaných za muže, kteří s nimi žijí, protože musí. Ten můj je se mnou bezpochyby proto, že chce. Scény dělá ta druhá. Jediné, co mě trochu trápí je, že jsme dosud dětem neřekli o rozvodu. Napřed byly malé, potom v pubertě a pak nám to bylo hloupé. Myslím, že to beztak obě dávno vědí, ale jistá si nejsem. Je to zvláštní, bavíme se o jejich láskách, trablech, o intrikách mezi holkama, depilaci a vím já o čem ještě, probíráme dokonce avantýry mých kamarádek a jejich dětí, ale náš rodinný vztah necháváme tak nějak mimo.
Až na tuto zvláštní drobnost mám hezký život. Většinu kamarádek pěkně po ruce, hrajeme ochotnické divadlo, máme malou jazzovou kapelu a v létě jezdíme po řece na kanoi. Na terasách pěstuji kytky všech barev, jedna stěna domu a pergola obrostly modrou a růžovou vistárií. Na zahradě kolem garáže se vine vinná réva, která plodí malé sladké kuličky, kousek od garáže zrají broskve a šťavnatá meruňka a u plotu rostou hrušky a letní jablka. Vedle garáže jsme si s ex-mužem postavili zastřešenou letní kuchyň s ohništěm a krbem na grilování, obrostlou psím vínem, kde se v létě povalujeme skoro každý večer s láhví bílého či růžového a přijímáme návštěvy. Snažila jsem se kdysi vytvořit příjemný domov, aby se ex-mužovi nechtělo pryč. Je to divná reakce na rozvod, možná to byla tak trochu pomsta, možná zoufalství, ale vyšlo to. Uplynulo trochu času, zahrada povyrostla a můj plán, zdá se, obstál.
Karel
Čekání mě přestalo bavit. Žádná kočka na obzoru, hádám, že je jim dneska horko a jsou zalezlé někde pod keři. Ne že bych měl v tomhle vedru nějaké touhy, to teda ne. Ani náhodou. Ale docela bych poklábosil. Vydal jsem se líným krokem, abych se v tom teple nezapotil, k pěničkovic domu. Jsou to milí lidé a nemají psa. Paní Pěničková překrásně voní vanilkou, když se mi podaří dostat se jí na klín, upředl bych se k smrti. Očichávám, olizuju a pobroukávám, věřte, že pro starého kocoura jsou to úplné lázně. Není nejmladší, ale je čiperná a pořád kutí něco v kuchyni, vůně se každý den mění. Pěničkovi sedí na verandě a na stole vidím ke své velké radosti vypečenou vanilkovou bábovku. V posledních letech jsem dost na sladké. Párkrát mňouknu, aby si mě všimli a začnu procítěně mručet. Vím, že na to baby berou, jak jsem říkal, po čtvrté vdovcem, bohaté životní zkušenosti.
„To jsou k nám hosti!“ řekne mile paní Pěničková.
„Jedeš,“ sykne jako vždy pan Pěnička. Je to hubený člověk, který nevoní ničím dobrým. Má divný zlozvyk očichávat a olizovat Olinku z trafiky, která je cítit tabákem, pro můj čumák normálně smrdí. Vyloženě se mu divím, když má doma takovou vůni.
„Přišel jsi na bábovku, viď,“ zahlédnu ruku pod stolem. „Dneska je z másla a z vanilky.“
Mňam. Pro starého kocoura lepší než sex. Mlaskám a vrním blahem. Pak si lehnu na bok na květovaný polštář na lavici, poslouchám, jak si Pěničkovi povídají o počasí a o tom, že budou muset začít kropit zahradu.
„Co si myslíš o těch dírách v trávě?“ zeptala se paní.
Pěnička pokrčil rameny.
„Nedokážu vůbec určit, kdo je dělá. Krtek to není. Už jsem dneska našla tři nové,“ pokračovala.
Její manžel se zakousnul do bábovky a srknul si kafe.
„Nepodíval by ses na ně?“ Pěnička otráveně vstal a zamířil na zahradu. Trochu jsem se zvednul na bok a viděl, jak se neochotně sklání nad travnatou plochou.
„Ještě trochu doprava, vidíš? Ta vpravo je trochu zahrabaná, ale tráva je vykousaná.“
„To sou díry jako sviňa,“ vrátil se starý ke stolu. „Asi se tu usadily krysy. Řekni si tady staroušovi, aby je trochu prohnal.“ Znechuceně do mne strčil nohou.
„Hej, starej lenochu, ty by tě hnaly,“ poškleboval se.
Přemýšlím. Rád bych tomu přišel na kloub. Dívám se do květů růžových hortenzií, které se pohupují ve větru, a než bys řekl švec, jsem v limbu.
4.
Z okna kuchyně jsem zahlédla Danielu, sousedku, jak táhne plně naloženou pojízdnou tašku z nákupu. Navrchu měla zapíchnutou francouzskou bagetu a u branky jí vypadl na chodník pytel žrádla pro psy. Vzpomněla jsem na verš Hraběte: „Byla jako americká milionářka škubající na floridské pláži martinskou husu“. Takhle vypadá Dana s kostkovanou taškou pro penzisty. Má přes metr osmdesát, bujnou hřívu z blond vlasů, hodně dlouhé nohy, veselou povahu, miluje luxusní věci a bydlí se svým Luďkem v jedné z menších vilek na protější straně silnice. Přivdala se do domu ve dvaceti z pražského paneláku a neměla ponětí, co ji čeká. Vystudovala oděvní školu a navrhuje módu, zatímco rodina jejího muže pěstuje slepice, plodiny a králíky. Za domem praskají ve švech skleníky plné rajčat a okurek a na vše dozírá nemilosrdným okem venkovanky Luďkova babička. Luděk není zlý, ale je balík. Napřed žerou králíci a slepice, pak se zalévá zahrada a nakonec přijdou na řadu lidi, kteří ovšem zase žerou převážně to, co jim vyrostlo. Od jara do podzimu zavařují, v zimě zabíjejí a jde to pořád dokola. Daniela léta nemohla otěhotnět, otročila, aby ji přijali mezi sebe, ale oni očekávali jen jedno - že se namnoží a urodí, stejně jako králíci a zahrada. Nakonec to vzdala, našla si práci v Budapešti, aby byla co nejdál, jenže při lékařských testech před odletem zjistili, že je těhotná. Než se nadála, porodila dvojčata, chlapečky, a zůstala tady. Daniela je nesmírně šikovná a praktická, pracovitá, rychlá a na zdejší poměry výstřední. Luděk vypadá jako Ken od Barbie a chytrý je taky tak, i když má diplom z ČVUT. Babička se těší pevnému zdraví, je vyhlášená bylinkářka a nejlepší lektvary si zaručeně pije sama. Dvojčata, Patrik a Matěj, jsou postrachem okolí. Občas je hlídám, když se nemůžu na něco vymluvit. Moje dcery říkají, že pánbůh věděl, proč je Daniele nehodil na krk dřív. Kromě dětí a domácích zvířat mají dva bulteriéry, na svou rasu celkem hodná zvířata, ale jejich ničivý potenciál je ještě větší, než dvojčat. Všichni jsme jim začali říkat Nagasaki a Hirošima a už jim to zůstalo. Protože jsou schopni zplanýrovat zahradu během několika minut, chovají je v drátěném kotci postaveném těsně vedle plotu. Podle mého měli klece postavit rovnou dvě, i pro děti. Povzdechla jsem si. Nemá to holka lehké, ale až na ty děti a psy jsem moc ráda, že ji mám.
U pravé sousední vily s balkonkem zastavilo naleštěné auto. Vyklonila jsem se z okna kuchyně a zamávala na řidiče, který vystupoval z vozu. Byl vysoký, hodně štíhlý a elegantní. Vilu koupil před pár lety, něco sháněl, právě když byla na prodej. Myslím, že je lepší, když máte kolem sebe spřízněné duše a dům jsem mu tenkrát dohodila. Opravuje ho ve velkém stylu, okapy do mědi, bazén s protiproudem, vířivka, vinný sklep s klimatizací. Vojtěch je můj bývalý kolega, před pár lety vyženil syna Šimona ve věku mých dcer a pak si pořídil dvě vlastní holčičky. S jeho manželkou jsme se neskamarádily. Zina je na první pohled ambiciózní, dobře ví, co chce. Zatím bydlí v Praze a na podzim se chystají přistěhovat natrvalo. Upřímně musím přiznat, že vztah s jejím mužem mám víc než výborný. Jsou chvíle, kdy prohlížíme, jak postupují práce na domě a pak sedíme pod mou pergolou a probíráme, co je třeba ještě předělat, sami dva, večer se jdeme vykoupat do jeho předehřátého bazénu, měsíc svítí jako lampion, řeka šumí….Ale nechme to raději tak. Z bazénu se vždy rychle osuším, žádný měsíc nad řekou, dělám, že neslyším prosbu, abychom ještě poseděli, a jdu rychle spát. A to je přesně ten důvod, proč mě právě on poslal k psychiatrovi.
Na levé straně našeho pozemku bydlí spolužačka ze základní školy. Její vila je nejhezčí z našich čtyř nóbl baráků. Čistý funkcionalismus, ten dům miluji. Koupila ho předloni, když původní majitelka zemřela. Dlouho jsem tomu nemohla uvěřit. Na základní škole nebyla nic moc. Trochu otylá, brýlatá, jedovatě vtipná Alice si nenechala od nikoho nic líbit. Na střední jsme šly každá jinam a potkávaly jsme se ve vlaku, bydlela v bytovce blízko nádraží. Pak se poměrně brzy provdala za drogistu z Tábora, nějakou chvíli bydlela jinde a vídala jsem ji s kočárem v létě na plovárně, když přijela za rodiči. Vyrostla z ní obtloustlá bruneta se špičatým nosem a vlasy sestřiženými do mikáda, nosívala ohavné kraťasy a pruhovaná trika, která ještě podtrhovala její neforemnost. Navíc si neholila nohy a její pověstný vtip se změnil v ironickou rýpavost. Aby ne, měla tři děti rychle za sebou, nechodila do práce a její sotva poloviční muž jí komandoval pokaždé, když je všechny nakládal do auta a odvážel po víkendu domů. Prohodily jsme občas pár slov, děti si spolu hrály, nejmenšího chlapečka, který vypadal jako skřítek, jsem párkrát u vody pohlídala, když si potřebovala někam odskočit. Bylo mi jí líto. Další léta jsem o ní neslyšela, jen že se rozvedla a zůstala s dětmi sama. Někdy jsme na ni vzpomínali v hospodě u kurtů, kterou vlastní náš spolužák Ríša. Prý se odstěhovala do Prahy, začala pracovat v reklamě a rozbila několik manželství. Znělo to neuvěřitelně, ale dobře se poslouchalo, jak rozvedená a chudá matka tří dětí udělala kariéru a stala se sexbombou. Těsně před tím, než jsme se znovu setkaly, se k nám donesla zvěst o jejím novém sňatku. Kolem prodeje sousedního domu byl veliký rozruch, cena vyšplhala neuvěřitelně vysoko a já byla zvědavá, kdo se přistěhuje. Konečně před domem zastavil zlatohnědý off-road BMW a párek s třemi velkými dětmi začal procházet zahradu. Natahovala jsem se na špičky a z terasy zahlédla sympatického vlasáče, kolem kterého postávaly děti ve věku mých dcer. „Dobrý“, pomyslela jsem si a zaslechla zvonění domovního zvonku. Seběhla jsem před dům, za brankou stála Alice, ani se moc nezměnila, ale byla pěkně oblečená, vlasy stále podle hrnce a v luxusních brýlích vypadala vesele jako za mlada. Překvapilo mne, kde se u nás vzala a pozvala jsem ji dál.
„Nevadí, když ti představím manžela?“ zeptala se.
„Ale jistě,“ přikývla jsem a doufala, že to nebude takový protiva, jako ten předchozí. Vyťukala sms na mobilu a za pár minut stál před naší brankou sympatický vlasáč ze zahrady od vedle.
„Pavel,“ pohlédnul mi pevně do očí a vřele stisknul ruku. „Rád vás poznávám, budeme sousedi.“
Vytřeštila jsem oči, když mi došlo, kdo koupil sousední dům, že to luxusní auto je její a sexy manžel je nejmíň o deset let mladší. Po rychlé a nákladné adaptaci se nastěhovali a naše děti se spřátelily.
Karel
Slunce pomalu zapadlo a mě probudila zima. Otočilo se k západu, veranda byla ve stínu a paní Pěničková zmizela i s bábovkou. Trochu jsem protáhl ztuhlé kosti, léty opotřebovaný kožich už tolik nehřeje a vyrazil jsem zpět k altánu, jako že co je nového. U altánu seděla zrzka Minda od řeky, lízala si packy a byla potěšená, že mne vidí. Mám nepříjemný pocit, že po mě jede.
„Celý den jsem se sem nedostala,“ stěžovala si. „Po silnici pořád chodili lidi se psy, nechápu, proč je neuvazují. Abych se bála vystrčit čumák. Přes zahrady to taky nejde, na tvojí zahradě lítali ti tvoji pitomci a vedle měli na zahradě bulteriéry. Musela jsem čekat, až je zavřou.“
„A už jsou za katrem?“ zeptal jsem se se zájmem.
„No jo, už je zahnali. Pozorovala jsem je přes plot, likvidovali celý den rododendrony a azalky, rvali to i s kořeny. Ti dva malí zmetci jim pomáhali.“
Povzdechl jsem si. Na ty dva spratky jsem úplně zapomněl. K večeru, když zavřou oba uřvané nevycválance domů, chodím na jejich zahradu rád. Mají tam slípky a kačeny a sypou jim občas dobré zbytky od jídla, i mlsný kocour si přijde na své. Je to vlastně to jediné pozitivní na dvojčatech, že nechtějí dojídat a tak zbytky přijdou na stůl slepicím. Když na zahradě nejsou psi, vylezu si na parapet kuchyně a pokud má Daniela dobrou náladu, dostanu kousky masa až do tlamy. Nesmí u toho být pochopitelně baba Mazlová, která by všechno sežrala raděj sama, než by mi něco dala. Kvapně jsem se rozloučil s Mindou, vypadala zklamaně, ale díky, dámo, já už na tyhle věci nejsem, kór v tomhle vedru, a podlezl jsem plot od Pěničků k Mazlům. Dvojčata nikde, bulteriéři hnípali v kleci. Rozhlídnul jsem se kolem, Minda měla pravdu, učiněná spoušť. Rododendrony to mají za sebou.
Došel jsem před drátěná vrátka, za kterými se povalovali psi a řekl : „Nejste vy dva úplně blbí? To nemůžete dělat něco pořádnýho? Na co vám to je, hrabat se tlamama v zemi?“ Oba vztekle funěly, nechutní, nozdry ještě plné hlíny a kořínků.
„Starej se o svý, chcípáku“ zavrčel jeden.
„Jistě“ odtušil jsem a vyrazil ke kurníku.
„Co to děláš, našich slepic ani nedotkneš,“ kňučeli teď už oba.
„To jsem zvědav, jak mi v tom zabráníte,“ uchechtl jsem se a podlezl jsem vrátka do kurníku. Napřed jsem probral slípkám misky, našel jsem pár kousků masa, takové to tučné od řízků, co mám docela rád, a pak jsem snadno dohnal jednu starou bílou nosnici a vyrval jí pár brček. Dal jsem si záležet, aby mi visely nedbale z tlamy a vylezl jsem zase ven na dvorek.
„Byly řízky,“ informoval jsem bulteriéry, otřepal si peří a olíznul se. Skučeli vzteky. Finále mi pokazila palčivá bolest v boku a uších. Od domu se řítila šílená dvojčata, ječela „pal“ a strefovala se do mne pistolkou na kuličky. Což nesnáším. Rychle jsem se podíval na naši zahradu, zda je čistý vzduch, a podlezl plot.
Pokračování v sobotu 6. 7.
V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce.
|

Vložil: Anička Vančová