Začarovaný kruh negativních nálepek a odpovídajícího chování, říká Noemi Cupalová, autorka Blbé Venduly

Foto: Se svolením Noemi Cupalové

Popisek: Noemi Cupalová

ROZHOVORY NA OKRAJI Noemi Cupalová vystřídala řadu škol i povolání, téměř všechny orientované buď na literaturu, nebo na děti. Nejlepší nakonec bylo všechno to spojit. Psaní dětsky přímočarých příběhů pro malé i nejmenší kombinuje s výchovou vlastních malých i nejmenších čtenářů. Vyšlo jí několik knih, na jaře roku 2024 byla za knihu Blbá Vendula nominována na cenu Magnesia Litera. Pravidelně píše příběhy pro dětskou stránku časopisu Rybářství.

Proč Blbá Vendula? To si o ni myslí ostatní anebo je to pouze nějaká nadávka?

Myslí, a proto Vendule nadávají, tak to s nadávkami bývá. Nelichotivé přízvisko tady zastupuje jakési sebenaplňující se označení a předsudky. Když o Vendule všichni říkají, že je blbá, proč by se tak nechovala? Nebo je na vině jen a jen Vendula samotná a ostatní ji odsuzují oprávněně?

Vendula je příběh o zodpovědnosti a odvaze, která je potřeba, aby se přerušil tenhle k

Vaše spolupráce s nakladatelstvím je, zdá se, dlouhodobá, protože vám vydalo i další dětské knihy. Mohu vás poprosit, abyste mi o nich řekla něco víc?

Ano, v Běžílišce mi dětských knih vyšlo víc, třeba dva drobné texty v edici mikroliška, sešitky tak akorát do kapsy, malé svými rozměry, ale rozhodně ne kvalitou. Kromě toho ještě Zvíře, které není vidět, milá knížka pro prvočtenáře, Karlíček a vosy, příběh o vzájemném respektu a pestrý cestopis Cyklista Cyril.

Cyklista Cyril. Aha. Vy jezdíte ráda na kole?

Cyril vznikl jako projekt báječné ilustrátorky Marie Urbánkové a šéfredaktorů nakladatelství. Všichni jsou vášniví cyklisti, kteří mě ke knížce laskavě přizvali přesto, že na kole nejezdím ani ráda, ani často. Obdiv k Cyrilově nadšeně střemhlavé touze po dobrodružství nám ovšem byl společný. Šéfredaktoři František Havlůj a Šárka Svobodná navíc Cyrilovu cestu jako předjezdci na kole i projeli, měla jsem tedy všechny důležité zážitky z první ruky.

Mám na téhle knížce moc ráda právě tu radost a svobodu. Odvahu s větrem ve vlasech. Přála bych všem čtenářům, aby takovéhle prázdniny taky uměli zažít.

Zaujalo mne pěkné výtvarné provedení vašich knih. Ilustrátory jste si vybírala sama anebo se o ně postaralo nakladatelství?

Některé ilustrátory jsem navrhla sama, s některými přišli nakladatelé. Běžíliščí knížky jsou ale vždy výsledek společné práce všech zúčastněných autorů a redakce, o všem se diskutuje, dokud se nedospěje k výsledku, se kterým jsou spokojení všichni.

Copak vás přivedlo k psaní knih pro děti a mládež?

Knížky i děti mě bavily, co si pamatuji, u dětí jsem nakonec skončila i profesně. Propojilo se to před pár lety, když mě oslovila spisovatelka Jana Šrámková, chystali tehdy v Běžílišce edici prvního čtení a nabídli mi, jestli pro ně jeden z textů nechci napsat. Vzniklo Zvíře, které není vidět a spolupráce, která trvá dodnes.

Všichni říkají, že ti mladí nečtou. No, možná to tak zlé nebude. Co myslíte?

Děti a mladí kolem mě čtou, případně si nechávají předčítat rádi. Možná to nejsou knížky našeho mládí a dospívání nebo formáty, na které jsme zvyklí, ale rozhodně bych v tomhle ohledu mladou generaci nepodceňovala.

Především u mladších čtenářů to ale stojí a padá se čtením rodičů. Jestli chceme, aby naše děti četly, musíme jim knížky nabízet a trávit u nich společný čas, ať už prohlížením, čtením, nebo povídáním o přečtených příbězích. A samozřejmě od nich nemůžeme čekat velký zájem o knihy, pokud sami nečteme.

Jaké byly oblíbené knihy vašeho dětství a mládí?

Četla jsem od malička hodně, je těžké určit oblíbence. Vždycky jsem se ráda vracela (a pořád vracím) k muminím příběhům od Tove Jansson a děvčátku Momo od Michaela Ende, v pubertě se k nim přidal ještě Chaim Potok.

V návaznosti na minulou otázku bych ještě doplnila, že to může být zrádné. Tolik jsem se nemohla dočkat, až budu svým dětem číst příběhy mého mládí, až jsem těžce předběhla vhodný věk. Nejvíc to odskákali muminci, knížkou Pozdě v listopadu jsem kdysi děti úspěšně unudila k spánku při nějaké delší cestě vlakem (a následně ji spokojeně po stopadesáté třetí dočítala sama). Trvalo pak dlouho, než zas příběhy z muminího údolí vzaly na milost.

Cenu vzal někdo jiný, ale podle mne je také nominace na Magnesii Literu velké vyznamenání, takže vás jistě potěšila.

Potěšila, moc, mám pocit, že už nominace jako taková je výhra sama o sobě. Navíc samozřejmě nepotěšila jenom mě, je to ocenění všech, kteří na knize pracovali. Dětská kniha by bez obrazové části fungovala jen těžko, ilustrace Evy Horské jsou naprosto úžasné a výborně se vzájemně doplňují s textem. A trpělivě mravenčí redaktorská práce Františka Havlůje a Šárky Svobodné mě při každé další knížce pokaždé znova plní obdivem a vděčností, že můžu spolupracovat právě s Běžíliškou.

Blbá Vendula je vydaná, ale co další výzvy. Máte nějaké další tvůrčí plány?

Tvůrčích plánů má člověk vždycky plné kapsy, některé dopadnou dobře, některé hůř a některé vůbec. Uvidíme.

Vložil: Jiří Kačur